Příjemný a osvěžující spánek se brzy začíná měnit na noční můru. Slyším šepot, vycházející ze zdí. Nešeptá ale moje jméno, šeptá jméno Katniss. A já se k němu přidávám. Tiše, ale neúnavně. 

"Katniss." 

"Katniss."

Zlo prosakuje skrz stěny a ruší můj klidný spánek. Zlo, které vytvořil prezident Snow a doufá, že se k jeho řádění připojím. Přesně na to jsem přeci naprogramován. Nebo snad ne? Člověka přece nejde naprogramovat, jako nějaký stroj. Pořád máme emoce, city, známe soucit a morálku. Nemůžeme slepě poslouchat příkazy, aniž bychom se báli smrti. Tak to prostě nefunguje. Pořád budeme lidské bytosti.

"Katniss."

Proto, ačkoliv se Snow snaží, abych se připojil k smrtícímu lovu, já odmítám. Zatvrdím svou mysl, proti vlivu Kapitolu a to náhlé uvědomění mě probouzí ze sna. "Katniss!" prudkým pohybem se zvedám do sedu a snažím se zorientovat v tmavém prostoru. Rozhlížím se všude kolem a pátrám očima po Katniss. Místo ní si první všímám šípu namířeného na mou hlavu, který drží její pevné ruce. Nevnímám ovšem nebezpečí a začínám se zvedat na nohy. "Katniss! Zmiz odsud!" vyhrknu rychle. 

Její nechápavý pohled mě ovšem neuklidňuje. Sklání luk s šípy k zemi. "Proč? Co vydává ten zvuk?" ptá se nejistě. 

"Nevím. Vím jenom, že tě to chce zabít," vysvětluji překotně. Už stojím na nohách, připraven k útěku. "Běž! Zmiz! Hned!" postrkuji ji. Před očima se mi objevuje záblesk vzpomínek. Přesně takhle jsem na ní křičel v lese. Když klečela na zemi připoutaná strachem, kvůli působení sršáního jedu. Téměř slyším Catovy kroky prodírající se houštím. Tentokrát se ovšem nevynoří Cato, ale něco daleko, daleko horšího a smrtonosnějšího. Před tím ji nedokážu ochránit. 

"Ať je to cokoliv, jde to po mě. Možná bychom se měli rozdělit," navrhuje Katniss, když uklízí šíp zpátky do toulce.

"Jsme tvoji strážci," namítá Jacksonová. 

"A tvůj štáb," připojuje se Cressida. 

"Já tě neopustím," dodává Hurikán. 

Katniss přejíždí očima z jednoho na druhého a v její tváři vidím dojetí. Nepřesvědčuje je, protože ví, že je to zbytečné. Proto se bez dalších okolků vrhne na rozdělování zbraní. Mě bere mou pušku nabitou slepými náboji, vyměňuje je za ostré a podává ji Polluxovi. Rozdává i svoje a Hurikánovy pušky, spolu s jednou Finnickovou. Takže já jsem teď jediný neozbrojený, navíc se spoutaným zápěstím. Nicméně se neozývám, ani neprotestuji, protože tak se naštěstí nemohu stát nebezpečným. 

Bez dalších průtahů opouštíme stísněnou místnost a vydáváme se, co nejrychlejším krokem na další cestu. Postupujeme svižným tempem, ale za cenu vyšší hlučnosti. Já si s tím ovšem nedělám vůbec žádnou hlavu, protože Snowovi mutové by nás našli i v případě, že bychom lezli po stropě a nevydali ani jeden jediný zvuk; tím jsem si naprosto jistý. V tomto případě Snow nedělá chyby. Potřebuje nás mrtvé, a to co nejrychleji. Proto vypustil něco přesně cíleného na Katniss. Jsem si jistý, že to bude stvoření, jako z jejích nočních můr. Slizké a smrtící. 

Po přibližně dvou kilometrech, které jsme ve spěchu ušli, se začínají ozývat výkřiky. Takové výkřiky, při kterých trhne krev v žilách a přes záda vám probíhá nepříjemné mrazení. Není to křik obyčejných lidí. Tohle je křik člověka, který ani křičet nemůže. Člověka, který nemá jazyk. "Avoxové," upozorňuji všechny. "Takhle křičel Darius, když ho mučili."

"Určitě je našli mutové," poznamenává Cressida. Jenom mírně povytahuji obočí a polykám poznámku o tom, kterou bych ostatní rozohnil. Nikoho nechci urazit uštěpačnými poznámkami o jejich bystrosti. 

"Takže nejdou jenom po Katniss," rozebírá Leegová naši situaci. Připadá mi, že je zbytečné polemizovat o tom, po kom jdou a po kom nejdou. Stále představují smrtelné nebezpečí a nezáleží na tom, jestli je po cestě zdrží další. Vlastně ani nevím, kde se ve mně bere ta chladnokrevnost. Vím, že lidé za mnou umírají v bolestech a kalužích krve, ale nespouští to ve mně žádný soucit. Viděl jsem zřejmě už tolik smrti, že žádná další už mě nemůže překvapit ani vykolejit. 

"Pravděpodobně zabijou každého. Jenže se nezastaví, dokud nenajdou ji," přihazuje svou myšlenku i Hurikán a já bych jim nejradši řekl, aby všichni zmlkli. Mluvením se jenom vysilují a o to rychleji nás mutové dostihnou. Téměř už cítím jejich horký dech na zádech, i když vím, že je to hloupost. 

"Nechte mě pokračovat samotnou. Odlákám je pryč. Holoň předám Jacksonové. Vy ostatní můžete dokončit misi," začíná Katniss svůj lament, který jsem od ní vlastně očekával. Vždycky trpí, když kvůli ní umírají lidé. Chápu to, nicméně mě to neznepokojuje. Vím, že ostatní ji nepustí samotnou, takže se k jejímu výstřelku ani nevyjadřuji. 

Jacksonová jenom unaveně vrtí hlavou. "S tím nebude nikdo souhlasit."

"Mrháte časem!" ozývá se konečně někdo se zdravým rozumem. A tím někým je Finnick. Na jeho čele vidím ustarané vrásky, ale všechny si prohlíží tvrdým a neústupným pohledem. 

Já ovšem poslouchám něco jiného. Syčení, které stále nabývá na síle a blíží se s každou vteřinou k nám. "Poslouchejte," zašeptám tiše a tím upoutám pozornost všech ostatních. Umlkají a napínají uši. Všichni už slyší to, co já. Tiché syčení, soustředěné do jednoho jediného slova: "Katniss."

To konečně probere ostatní k nějaké akci a společně se rozbíháme. Teď už nejde o rychlou chůzi, ale sprint tak rychlý, jak nám úzké chodby a vybavení dovolí. V krátké době dorážíme k žebříku, po kterém jsme měli slézt dolů. Nicméně i odtud se ozývá děsivý šepot, takže Katniss s Polluxem hledají co nejrychleji alternativu. Jejich snahu ovšem přerušuje Katnissin zoufalý kašel, který zní skoro jako dávení. 

"Plynové masky!" nařizuje okamžitě Jacksonová, ale já vím, že nejsou potřeba. Cítím to. Cítím to, co cítí Katniss, protože jsem měl tu čest potkat se s tou vůní. Vůní bílých růží, na které si potrpí prezident Snow. Nikdy nevychází ven bez květu v klopě. 

Katniss má v očích šílený výraz. Ten děs, který cítí je téměř hmatatelný. Couvá dozadu, co nejdál od žebříku, až se ocitá na hlavním podzemním tahu, kudy se převáží zboží pojízdnými vozíky. Obrací se čelem po směru cesty a bez váhání vyhazuje do vzduchu jednu z pastí. Sprintem vyráží dál a my jsme nuceni ji následovat. Bez rozmyslu, se slepou důvěrou v holoně, která nás ovšem velice brzy zklame. 

Zastavuji se při ráně do prsou, kterou působí Finnickova zvednutá ruka. "Stůj," vyhrkne a já zavrávorám. Naštěstí se mi daří udržet na nohou, ale ta podívaná, která se mi naskytá, není z nejpříjemnějších. Možná by mi bylo lépe, kdybych spadl k zemi a zvedl se až po jejím konci. "Katniss!" vykřikuje ještě Finnick, aby jí zastavil. Já mezitím stojím jako přimrazený a s pootevřenými ústy sleduji Messallu, který se zastavil v kuželu žlutého světla. Jako vosk ze svíčky z něj stéká kůže a skapává z jeho prstů a obličeje. Roztéká se jako zmrzlina v parném dni. 

Nemohu snést ten pohled, takže se odvracím, ale jsem jediný. Všichni ostatní stále stojí jako přimrazení a civí na rozkládající se tělo našeho přítele. "Nemůžeme mu pomoct!" zvyšuji hlas, abych všechny dostal z té podivné letargie. Postrkuji Finnicka dopředu, dokud se nerozchází. Stejný proces opakuji i s Katniss. "Honem pryč!" Tisknu její rameno a pokouším se do něj zatlačit, aby odvrátila zrak a vyběhla dál. Nakonec se mi to daří a ona se znovu rozbíhá, stejně jako zbytek našeho oddílu. 

Na další křižovatce už nenarážíme na past, ale na oddíl mírotvorců se zbraněmi. Kolem nás prší kulky a já se pokouším chránit si rukama hlavu. Nic jiného totiž nemohu dělat. Nejsem ozbrojený a nemohu se nijak bránit. Opětování palby tedy nechávám na ostatních. Po očku sleduji, jak se po bílých kombinézách rozlévá krev a mrtvá těla padají k zemi. Netrvá dlouho a všimnu si, že nejsme jediní, kdo na ně útočí. Mhouřím oči a snažím se rozeznat jedno bílé tělo od druhého. Jedno je v kombinézách, druhé chrání hladké šupiny. Plazi trhají a drásají kapitolská těla na kusy. Krev teče proudem, končetiny i hlavy jsou oddělováni od těl dlouhými drápy a ohavnými tesáky. A pak je konec. Všichni mírotvorci jsou mrtví během několika málo minut a my jsme další terč. 

"Tudy!" křičí Katniss. Znovu vybíháme a pouštíme se do zběsilé honičky, kterou nemůžeme vyhrát. Smrt nám doslova šlape na paty. Obzvlášť ve chvíli, kdy po úzké římse obcházíme past nazvanou Mlýnek na maso. Nikdo neví, jestli se nespustí ve chvíli, kdy budeme nad ní. Všichni se přes ní ovšem naštěstí dostáváme živí a zdraví. Ihned za pastí Katniss odpaluje její spouštěč a tím se pokouší muty zdržet. Nikdo z nás si ovšem není jistý, jestli to vůbec bude stačit. 

"Běžte dál," křičí za mnou Jacksonová a sama se zastavuje před pastí. Sundává z ramene pušku a míří s ní proti plazům. To zastavuje Leegovou, která už byla na útěku. Teď se nicméně vrací a staví se po boku Jacksonové. Všímám si pohledů, které si vyměnily. Mírně pokývnou hlavou na znamení podpory. Vím, co dělají. Loučí se jedna s druhou, protože ví, že už se nikdy nedostanou na povrch.

Já ovšem nemám čas nad nimi přemýšlet. Držím se těsně za Finnickovými patami a následuji jeho kroky, co nejlépe dokážu. Po pár set metrech mě uhodí do nosu palčivý pach splašků. Musím si před nos dát rukáv obleku, abych se nezačal dávit. Opatrně stáčím pohled dolů, pod své nohy a prohlížím si nechutnou bublající břečku smíchanou z lidských výměšků a chemikálií. Jen silou vůle se donutím odtrhnout zrak a přeběhnout úzkou lávku dělící nás od žebříku na zemský povrch. 

Těsně před žebříkem Katniss zastavuje celou naši skupinu a zběsile se rozhlíží dokola. Je zmatená a zaskočená. "Moment! Kde je Leegová a Jacksonová?" křičí na ostatní. 

"Zůstaly u mlýnku, aby zpomalili muty!" odpovídá jí křikem Homes, protože jinak by tu nebylo slyšel vlastního slova. 

"Cože?" vyhrkne zoufale a pokouší se rozběhnout zpátky. Zpátky do spárů mutů. Chce je zachránit, i když musí sama vědět, že už je příliš pozdě. Naštěstí jí zpátky strhává právě Homes. Naštěstí je tu stále někdo, kdo má víc rozumu, než Katniss. 

"Nepromrhej jejich oběť, Katniss. Už je pro ně příliš pozdě. Podívej!" Všichni obracíme hlavu k potrubí, ze kterého se už začínají vynořovat mutové. Jacksonová a Leegová tedy ty potvory nezadrželi na příliš dlouho. 

"Ustupte!" zařve Hurikán a napíná luk s výbušným šípem. Všichni se mu co nejrychleji klidíme z cesty a během zlomku vteřiny vybuchuje lávka dělící tunel od žebříku. Myslím, že oddíl doufá, že mutové se nedostanou přes chemickou břečku, ale já se bojím, že splašky jsou to poslední, co by je zastavilo. A mám pravdu. Jeden po druhém se začínají, bez jakékoliv obavy ze smrti, vrhat do bublající tekutiny.

Všichni kromě mě spouští palbu ze zbraní a pokouší se útočníky zlikvidovat. Za jednoho zabitého ovšem z tunelu přichází tři další. Tohle už je předem prohraný boj. "Musíme jít," sahám na Finnicka, který vyskakuje leknutím a málem mě udeří loktem do obličeje. 

"Máš pravdu," přikyvuje. "Postarej se o Katniss, rozumíš?" klade mi na srdce během palby, kterou stále nezastavil. "Ona se musí dostat ven!" 

"Jako my všichni, Finnicku," dodávám ustaraně. Nelíbí se mi lesk v jeho očích, který hraničí s šílenstvím. 

"Půjdu poslední. Budu vás krýt. Kdyby něco... je postaráno o dopis?" ptá se a chytá pevně mé předloktí. 

"Je v dobrých rukách," přikyvuje. "Dostane se tam, kam má." V rychlosti šmátrám volnou rukou v kapse a tisknu mu zpět do rukou jeho provázek, se kterým překonal ty nejhorší časy. "Teď ho potřebuješ víc, než já," mírně se pousměji. 

"Nepotřebuji," zavrtí hlavou, ale přesto provázek pevně stiskne v dlani. "Mám něco lepšího. Já budu taťka, Peeto," v očích se mu zaleskne náznak slz, když mě prudce otáčí směrem ke Katniss. "Odveď ji pryč!" 

"Finnicku," vzdychnu tiše, ale potom zaměřuji svou pozornost na Katniss, která zakaleným zrakem zírá do klubka hýbajících se mutů a nemá se k útěku. Proto ji bez váhání chytám. Podvoluje se mi jak hadrová loutka a jakmile ji pár kroky přenáším na žebřík, chytá se ho. Přesto se ještě nemá k lezení. "Šplhej, zatraceně!" vykřiknu prudce, což ji konečně přiměje k pohybu. 

Ještě jednou se obracím na Finnicka, který nepřestává pálit ze své pušky a zároveň ustupuje pozadu k žebříku jako ostatní. Nemůžu se zbavit nepříjemného pocitu, který prostupuje celé moje tělo. Já budu taťka, Peeto, zní mi v hlavě pořád dokola, když stoupám po slizkých příčkách žebříku. 

Hned, jakmile mi Katniss pomáhá dostat se na plošinu, přelézám o kousek dál a svěsím hlavu dolů, abych viděl do pekla, které dole vzniklo. Slyším křik, zalézající až do morku kostí. Projíždí mi páteří po celé její délce. Poslední, kdo vylézá po žebříku je Hurikán a i ten je ošklivě potrhaný. Nikdo další. Nikdo další neleze. 

"Někdo je ještě naživu," šeptá Katniss plačtivě a stejně jako já shlíží dolů do temnoty. 

"Ne, Katniss. Nikdo už nepřijde. Jenom mutové," vrtí hlavou Hurikán a pevně ji drží, aby ji náhodou nenapadlo slézat po žebříku zpátky. Ta se ovšem nenechává odradit a vytahuje alespoň Cressidinu pušku s baterkou, abychom viděli, co se dole děje. Neměla to dělat. Tenhle poslední výjev z Finnickova života nikdy nedostanu z hlavy. Mutovi dlouhé, zkrvavené tesáky se zakusují do jeho krku. Poslední pohled plný zoufalství a bolesti je věnován do mých očí. "Předám ten dopis, Finnicku," zašeptám tak tiše, aby to neslyšel nikdo jiný. Potom jeho ruce povolují a on se řítí dolů do neznáma. Polykám slzy bolesti a odvracím zrak od hlubiny. Koutkem oka zahlédnu, jak Katniss vytahuje holoň. "Rulík, rulík, rulík," šeptá chraplavě a pouští ho dolů do propasti smrti. 

Všichni se přitiskneme ke stěně, aby nás tlaková vlna z výbuchu nestrhla a neudělala z nás další oběť tunelů. Během chvíle nás začínají zasypávat kousky plazích těl a já polykám žluč a pokouším se přesvědčit sám sebe, že mezi nimi není ani jediný kousek Finnickova těla. Ruce se mi třesou a mozek se zamlžuje. Tohle ne! Ne, myslel jsem, že je to pomalu pryč! Ne další záchvat! Ne teď! 

Odcházím v předklonu dál od skupiny a krčím se k vysoké zdi. Zavírám oči a přikládám dlaně na obličej. "Všechno je v pořádku, Peeto," šeptám sám sobě. "Finnick na tebe spoléhá!" Kosti, krev, křik, smrt, bolest. Všechno se smývá do jednoho jediného pocitu strachu, který pomalu, ale jistě naplňuje celou mou podstatu, celé moje tělo a já se pomalu přestávám bránit. Zarývám ruce do okovů, abych si udržel alespoň zbytky příčetnosti, ale ani to nezabere na dlouho. 

"Peeto?" poznávám její hlas. Cizí síla mi mírně, ale přesto pevně odtahuje ruce od očí. Zběsile polykám sliny tvořící se v mých ústech.

Očima se střetávám s její šedí. Katniss. Je to mut! Ublíží mi! Znovu zatínám zápěstí do okovů. V jejích očích totiž není žádný vztek, ale laskavost a starostlivost. "Nechte mě," šeptám tiše, ale naléhavě. "Neudržím se!"

"Ale ano. Zvládneš to!" přesvědčuje mě pevným hlasem a neustále se upřeně dívá do mých očích. 

Chci plakat. Chci křičet. Chci utíkat daleko od nich. Ale nemůžu. Něco mě tu drží. Drží mě tu jemná vůně jehličí, i když smíšená s krví a lidskými exkrementy. "Přicházím o rozum. Zešílím. Jako oni." Dostávám ze sebe namáhavě a tisknu zuby pevně k sobě. Ona ale neodchází. Stále tiskne moje předloktí a rychle dýchá. Možná nervozitou, možná strachem. To nevím. Z jejího dechu stále cítím známky máty. Zavírám oči a pokouším se soustředit jenom na tu jednu jedinou věc - její vůni.

Potom překvapením téměř přestanu dýchat. Cítím teplo na svých rtech a do obličeje se mi dostává záplava jejích vlasů. Moje tělo tuhne a následně na to se rozechvěje. Zmítám se mezi dvěma pocity. Mezi tím paranoidním, který mi říká, že ona mě chce jenom zadusit. Že už mi nedovolí nadechnout se a já se navždy propadnu do země stínů. A ten druhý. Ten, který mi říká: Ničeho se neboj. Ona je tu s tebou a už nikdy tě neopustí. 

Jakmile se naše rty oddělují, chytá mě za ruce a něžně mi přejíždí přes zkrvavená zápěstí. Cítím mírnou bolest, ale zároveň i klid. "Nedovol jim, aby mi tě vzali," šeptá do mého ucha a já znovu otevírám oči. Dívám se do těch jejích upřeněji, než kdy dřív. Vidím zoufalství, bolest, ale i naději. Naději, že jsem pořád ten starý Peeta, který ji miloval a nikdy by nedopustil, aby ji někdo ublížil.

Potom se vrací kapitolské vidiny. Katniss vystřelující šíp na moje srdce. Pokoušející se mě zabít ve spánku a její chladné šedé oči, které touží po mé smrti. "Ne. Já nechci..." vrčím skrz zatnuté zuby a nehty rukou tisknu do svých dlaní, až mi po nich začínají stékat úzké pramínky krve. 

Stisk na mých rukou ještě posílí, ale já už ho přestávám brát jako ohrožení. Něco ve mně se prodírá ven na povrch. Za ní. Za tou, která je mým jediným důvodem k životu. "Zůstaň se mnou." Zašeptá znovu. A já jí znovu vidím na té posteli. Zraněnou, pod vlivem sirupu na spaní. Měla strach z vlastních snů a já jsem byl jediný, kdo jí mohl pomoct.

Zamrkám očima a pokouším se vyhnat i ty poslední zbytky nepříčetnosti. Nakonec jí jemně oplácím stisk rukou. "Navždy," odpovídám šeptem a pokouším se povytáhnout koutky do úsměvu. Vidím štěstí, které naplnilo její oči a už vím, že stálo za to bojovat s temnými démony, když na tom světlém konci stojí ona a vede mě zpět do reality. Teď už vím, že na ten boj nejsem sám a ona bude vždycky u mě, aby mi pomohla. Protože, jak sama řekla, to my dva děláme. Pomáháme si.

Jakmile si je jistá, že už jsem v pořádku, pomáhá mi zpátky na nohy a společně s ostatními opouštíme poslední podzemní patro, které vede přímo do technické místnosti jednoho z bytů. Bohužel není prázdný, ale narážíme na kapitolskou ženu, která okamžitě okusí sílu Katnissiných šípů. 

>>>>>>>>>----------------------I>

Tak dámy a pánové, tahle kapitola mě neuvěřitelně bavila. Vlastně ani nevím proč, ale psala se prakticky úplně sama :) takže doufám, že vás potěšila stejně tak, jako potěšila mě. Jinak nevím, jestli jste si někdo vlastně všiml, že používám jinou frázi. V knihách Peeta říká "napořád", ale já s oblibou používám "navždy". Doufám, že vám to nevadí, ale mě se prostě navždy líbí tak nějak víc :)