"Nemluv nesmysly," okřikuje mě okamžitě Jacksonová. Hurikán kvůli její poznámce mírně sklání zbraň zase k zemi. To ve mě vyvolává vlnu zoufalství.

"Právě jsem zavraždil člena oddílu!" vykřiknu zoufale. Nevím, co ještě chtějí. Tohle by mělo být jasné jak facka. Nemohou sebou vodit někoho, kdo ohrožuje celou výpravu. To prostě nejde.

"Odstrčil jsi ho od sebe. Nemohl jsi vědět, že přesně na tom místě aktivuje síť," pokouší se mě uchlácholit Finnick, ale já se nenechám. Tohle byla poslední kapka. Nechci takhle žít. Nezvládnu takhle žít. Nejde to!

"No a co? Je mrtvý, nebo ne?" vzlyknu hlasitě. Nedokážu udržet emoce na uzdě. Jsem monstrum. Monstrum vytvořené Kapitolem a to prostě musí skončit. „Já nevěděl... Nikdy jsem se takhle neviděl. Katniss má pravdu. Jsem stvůra. Jsem mut. Snow mě proměnil ve zbraň!"

"To není tvoje vina, Peeto!" chlácholí mě dál Finnick. Jsem zoufalý z jejich neochoty zabít mě. Měl jsem dojem, že když jsem sem přišel, všichni byli ochotní zabít mě bez váhání. Není to těžké. Prostě jenom stisknete spoušť. Je to rychlejší, než cokoliv jiného.

"Nemůžete mě vzít s sebou. Je jenom otázka času, než zase někoho zabiju." Obracím se na všechny. Na chvíli setrvám na každé tváři v místnosti a hned potom mě zaplavuje vlna paniky. Na žádném z obličejů nevidím odhodlání. Nikdo není připravený, ani ochotný mě zabít. Většina z nich klopí pohled a nechce se na mě ani podívat. Ale já musím dál bojovat. Musím bojovat za to, co je správné. „Možná si myslíte, že bude milosrdnější, když mě někde prostě necháte. Že budu mít šanci přežít. Ale to je totéž jako mě rovnou vrátit Kapitolu. Myslíte, že mi uděláte laskavost, když mě odevzdáte zpátky Snowovi?"

Sleduji Katnissin pohled, který je podivně zamlžený. Nekouká na mě, kouká do prázdna, čelist pevně zaťatou a její oči vypadají jako by plavaly na hladině. Jsou zamlžené náznakem slz, které nenechá přetéct přes okraj. Jak rád bych se teď zvedl a objal jí. Řekl jí, že všechno bude dobré, že jsem u ní a už jí nikdy neopustím, že na všechno zapomeneme. Ale já nemůžu. Nemůžu to udělat, protože to není pravda. Lhal bych. Nikdy ji nedokážu zaručit bezpečí. Nevím, jak bych jí ochránil sám před sebou. To prostě nejde.

"Jestli to bude hrozit, zabiju tě," ozývá se z ničeho nic Hurikán a já v jeho očích konečně vidím odhodlání. Nelže. "Slibuji," dodává, aby dodal váhu svým slovům. Pro mě to ovšem není žádná záruka. Jak můžu vědět, že bude po ruce přesně v době, kdy to bude potřeba. Pozná vůbec můj záchvat? Nezná mě.

Nakonec vrtím rozhodně hlavou. "To není k ničemu. Co když u toho nebudeš? Chci jednu z těch jedovatých pilulek, jaké máte všichni ostatní!" Oznamuji rozhodně. Jenom já sám dokážu poznat, kdy na mě jde záchvat a kdy jsem nebezpečný ostatním. Jenom já bych měl mít možnost rozhodovat nad svým životem a smrtí. A jsem si naprosto jistý, že bych to dokázal. Dokázal bych se zabít bez mrknutí oka, kdybych tím měl zachránit život Katniss, nebo i ostatním.

Katniss na mě konečně obrací oči a dlouhou dobu na sebe upřeně koukáme. Její vnitřní boj je vidět i na povrchu. Kouše se do vnitřků tváří a nepatrně žmoulá dva prsty o sebe, jak často dělává. Nakonec ovšem dochází k výsledku, který se mi zřejmě nebude líbit, protože její výraz mírně tvrdne. "Nejde o tebe," začíná nakonec. "Máme úkol. A ty jsi pro jeho splnění nezbytný." Ukončuje tím veškerou debatu. Už nemám sílu se hádat. Nechci jí říkat, že v Snowově rezidenci jí budu k ničemu, protože ji neznám. Je to jedno velké bludiště a já bych možná nenašel cestu ani do cely, natož do prezidentovi pracovny. "Myslíte, že tu najdeme něco k jídlu?" ptá se nakonec a obrací se na ostatní.

Katniss společně s Hurikánem, Messallou a Leegovou odchází hledat nějaké jídle. Já namísto toho zůstávám sedět na pohovce, s rukama v klíně a těkám očima po zbytku jednotky. Dva kameramani stojí vedle sebe a posunky si cosi vypráví, Jacksonová prohledává několik skříněk v kuchyni a Cressida kouká přímo na mě. Trochu mě znervózňuje, takže si začínám mnout prsty o sebe.

"Válka si žádá svoje oběti, Peeto. Neplakej po mrtvých, mysli na živé," povytahuje jeden koutek do úsměvu a povzbudivě na mě kývá. Nikdo z nich není nijak moc zasažený smrtí Mitchella. Jenom mě jeho poslední výkřik nedá spát. Možná to bude tím, že jsem zatím zabil tak málo lidí. V porovnání s nimi. Neúčastnil jsem se žádné akce. Mou první obětí byla dívka spící u ohně. Další byl až Brutus, těsně předtím, než aréna vyletěla do vzduchu. Předposledním byl ten mírotvorce, který si dovolil ohrozit Livii. A nakonec Mitchell. Můj přímý seznam není dlouhý. Na rozdíl od toho ten vedlejší má nesčetně mnoho položek; ať už mou rodinu, Daria a Lavinii nebo Livii. Ti všichni zemřeli kvůli mě. A já tomu nedokázal zabránit.

"Já nikdy o žádnou válku nestál," odpovídám mírně upjatě. Nehty si zarývám do dlaní a pokouším se potlačit bolest svírající můj hrudník.

"Já vím," vzdychá upřímně Cressida. "A proto jsi ten nejlepší člověk z nás. Nemůžeš za to, co ti udělal Kapitol. Není to z tvojí vůle. Vsadím se, že většina z nás by se z toho nezvládla dostat tak, jako ty. Musíš bojovat. Kdyby ses nechal zabít, Snow by vyhrál a to přece nechceš."

"Ne," připouštím tiše a neochotně. "To nechci."

"Tak vidíš," usmívá se spokojeně Cressida a ostatní ve stejnou chvíli donáší velké množství konzerv. Staví je v kuchyni na zem, aby si každý z nás mohl vybrat. Jako první sahám po konzervě s nápisem: Dušené jehněčí. Chvíli jí převaluji v ruce a přimhouřenýma očima si prohlížím nápis. Evokuje ve mě něco zvláštního, něco známého. Potom letmo zvedám oči a všímám si Katniss, která právě drží v ruce plechovku s tresčí polévkou. Najednou to vím. Je to její nejoblíbenější jídlo. Haymitch nám ho poslal tenkrát do jeskyně.

"Tumáš," natahuji k ní ruku s konzervou. Ona na ni zvedá oči a na okamžik se jí na tváři objevuje zvláštní výraz. A já vím, že je to skutečnost. Že ta vzpomínka z jeskyně není jenom iluze a já si jí nevymyslel.

"Díky," bere si ji s letmým úsměvem a jediným tahem ji otevírá. "Dokonce jsou tu sušené švestky," oznamuje mi s úsměvem a pomalu se pouští do jídla. I já si vybírám jednu z konzerv. Vlastně ani nevím, jakou má příchuť a popravdě mě to příliš nezajímá. Nemám hlad, ale vím, že jíst musím, proto do sebe konzervu obracím v co nejkratším možném čase.

Hned poté dostávám do rukou krabičku máslových sušenek, ale tu posílám okamžitě dál. I po jedné konzervě se mi zvedá žaludek a mám co dělat, abych ji v sobě dokázal udržet. Z televize se v tu chvíli ozývá tiché pípnutí a znovu se objevuje kapitolská pečeť. Domnívám se, že půjde o slibovanou řeč prezidenta Snowa; a nemýlím se. Je usazený za stolem ve své pracovně. Jako vždy úlisný a uhlazený. Nemůžu si pomoct a prostupuje mnou nepříjemná vlna nenávisti. Většinu mučení sice obstarával generál Pain, ale prezident s tím nic neudělal. Nezajímalo ho to, a proto ho nesnáším.

Ani příliš nevnímám jeho heroickou řeč na téma zabití reprodrozda. Znám. Vím, že na jeho rtech visí většina Panemu, protože je dobrý řečník, což je samozřejmost. Prezidentem může být jen dobrý demagog.

Jeho projev ovšem přerušuje nahrávka vzbouřenců. Na obrazovce se objevuje obličej prezidentky Coinové, kterou nesnáším asi tak stejně jako Snowa. I ona je manipulátor, nicméně se to ani příliš nepokouší skrývat. Všem lže a touží jenom po moci; po ničem jiném. Coinová se pokouší na rozdíl od Snowa vylíčit Katniss jen v těch nejlepších barvách. Vypráví její životní příběh se svým typický vážným výrazem ve tváři. A já vím, že ani jedno slovo nemyslí vážně. Nemá ráda Katniss a teď musí být na vrcholu blaha. Její plán vyšel přesně tak, jak chtěla a z Katniss je teď mučedník. Dal bych cokoliv za to, abych viděl její výraz, až zjistí, že je reprodrozd naživu. Jestli už tedy tou dobou nebudeme všichni mrtví doopravdy.

"Vůbec jsem netušila, co všechno pro ni znamenám," prohlašuje Katniss se silnou ironií v hlase. Na tváři se mi míhá letmý úsměv, ale nepouštím se do smíchu jako Hurikán. Nechci totiž urazit nikoho z ostatních, kteří vypadají poměrně pohoršeně. Oni jsou prezidentce Coinové oddaní a bojují pro ni. Ani jeden z nich ji zřejmě neměl tu čest poznat i z té horší stránky.

Vzbouřenci nakonec vrací otěže do rukou Kapitolu. Na tváři prezidenta Snowa vidím potlačovaný vztek. Jeho chřípí je mírně rozšířené, ale jinak se snaží tvářit uvolněně a bezstarostně. „Až zítra večer vytáhneme tělo Katniss Everdeenové zpopela, uvidíme přesně, kdo je reprodrozd. Mrtvá dívka, která nedokázala zachránit nikoho, ani sebe." Uzavírá svou řeč a obrazovka znovu černá.

"Jenže ji nenajdou," podotýká Finnick trefně. Zajímalo by mě, kolik máme času, než mírotvorci prohledají celé trosky a zjistí, že naše těla tam nejsou. Potom totiž půjde o život a z nás bude lovná zvěř. Půjde po nás celý Kapitol.

"Můžeme aspoň získat náskok," říká Katniss a nikdo nemá žádnou námitku. Všichni víme, že jiná možnost neexistuje. Musíme vyrazit. Ale já s nimi nepůjdu. Nebudu je ohrožovat. To prostě nejde. Proto se ani nevyjadřuji k jejich plánům, které se snaží vymyslet. Snaží se vymyslet plán, kudy bude nejlepší vyrazit dál. Nakonec se shodují na tom, že vyrazí podzemními chodbami, protože se v nich nachází nejméně pastí. Vím, že je to rozumné, ale mě při představě dlouhých tmavých tunelů naskakuje husí kůže.

Jakmile se ostatní pouští do úklidu, zvedám se z gauče a pomáhám. Vyhazuji plechovky od jídla, pokouším se otřít co nejvíc černé lepkavé hmoty a obracím textil zaneřáděný špínou a krví. Potom si ovšem sedám zpátky na pohovku a odmítám se hnout. Dál už nepokračuji. "Já nikam nejdu. Buď vás prozradím, nebo zase někomu ublížím." Zakládám ruce na prsou a vzdorovitě koukám na všechny ve skupině. Vidím jenom nesouhlasné pohledy a nikoho, kdo by souhlasil s mým návrhem. Ve skutečnosti to ani nebyl návrh, ale konstatování.

"Tady tě najdou Snowovi lidé," pokouší se mě přemlouvat Finnick.

"Tak mi nechte pilulku. Vezmu si ji, jen když budu muset," pokouším se je přemluvit. I přesto, že vím, že by na to došlo. Možná by to trvalo pár hodin, ale velice brzy by mě tu objevili a já bych se prostě zabil. Nikdy už bych nechtěl znovu skončit ve spárech Kapitolu. Nikdy.

"To nepřichází v úvahu. Pojď s námi," přikazuje mi Jacksonová a zkouší tím jinou taktiku. Ta na mě ovšem zabírá ještě o to méně.

"Nebo co? Zastřelíte mě?" ušklíbnu se s přivřenýma očima. Nenechám si tu vyhrožovat. Vůbec netuší, o čem mluví. Netuší, s čím mají tu čest.

"Omráčíme tě a potáhneme tě sebou," odpovídá mi bez váhání Holmes. Klidným, ale nesmlouvavým hlasem. "Což nás zpomalí a ohrozí," dodává.

"Přestaňte s tou šlechteností!" zvedám hlas. "Mě je jedno, jestli umřu!" Nikdo z nich si neumí představit, jaké je to žít ve strachu, že to vlastně nejste vy. Že jste monstrum, které ubližuje lidem a nejste to schopni ovládat. Proto se obracím na Katniss s prosebným výrazem. "Katniss, prosím. Copak nechápeš, že chci z toho všeho utéct?"

Konečně jsem někoho donutil zamyslet se nad mou situací. Vidím, jak nad mými slovy Katniss přemýšlí. Váhá. Ví, jaké to je, chtít utéct z reality. Ona jediná to chápe. Možná ještě spolu s Finnickem. Prošli jsme si arénu a všichni jsme měli chvíle, kdy jsme si přáli být mrtví. Takhle aréna funguje. Nikdo nevítězí. Z vítězů jsou jenom trosky. Přesto mě zklame. Její výraz nakonec tuhne a ona prohlašuje nekompromisně: "Ztrácíme čas. Půjdeš s námi dobrovolně, nebo tě máme omráčit?"

Vzdávám to. Bojuji v větrnými mlýny. Tenhle boj nejde vyhrát. Na pár okamžiků schovávám hlavu do dlaní a pokouším se smířit s tím, že moje noční můra bude pokračovat. Potom se opatrně zvedám na nohy, protože vím, že nic jiného dělat nemůžu. Mohl bych leda někoho napadnout a doufat, že mě na místě zastřelí, ale to nechci. Nechci nikoho napadat. Nechci nikomu ublížit.

"Uvolníme mu ruce?" ptá se Leegová.

Okamžitě cukám rukama dál od ní a ruce si tisknu k tělu. "Ne!" vrčím na ní. Nemohou mi je sundat. Takhle jsem alespoň částečně ovladatelný. A je nižší pravděpodobnost, že někomu ublížím.

"Ne," přikyvuje Katniss souhlasně. "Ale chci mít u sebe klíč," dodává a já si uvědomuji, že můj život je teď v jejích rukou. Už ne jenom obrazně, ale doslova. Ukládá ho do náprsní kapsy, co nejblíž k srdci a k ostatním věcem, které pro ní něco znamenají. Může to znít zvláštně, ale těší mě to.

Netrvá příliš dlouho dostat se do podzemních chodeb. Projdeme dva byty a procházíme šachtou pro údržbáře. Hned potom se ocitáme pod Kapitolem. Je tu tma a vlhko. Rozhodně to není místo, jaké bych si vybral pro dovolenou. Stejný názor na to má zřejmě Pollux, protože celý tuhne a bledne v obličeji. Jeho bratr nám vysvětluje, že jako avox pracoval tam dole celých pět let. Bez slunečního světla, bez možnosti dostat se ven z těchto páchnoucích tunelů.

Po tomto zjištění všichni mlčí a nervózně se ošívají. Nikdo z nich netuší, co by měl říct. Jako kdyby to bylo tak těžké. Proto se musím ujmout slova já. "V tom případě jsi teď naši největší devizou," obracím se na Polluxe s mírným úsměvem, který mi brzy váhavě oplácí.

A potom vyrážíme. Krok po kroku temnými chodbami. Jdu mezi Hurikánem a Jacksonovou, kteří mě neustále sledují a hlídají, aby se něco nestalo. Vím, že je to nutné, ale radši bych vedle sebe měl Katniss. Hurikán nepatří k mým nejoblíbenějším lidem. Nejde jenom o naši rivalitu, co se Katniss týká, ale i o jeho povahu. Je výbušný, nezná soucit a lidi jsou pro něj jenom statistiky. Nemá příliš daleko od Snowa. I on zastává heslo, že obětování jednoho stojí za záchranu mnoha a bez přemýšlení tak činí.

Kráčíme takhle několik hodin. Pollux nás vede, protože on jediný zná tyhle tunely a všechny jeho záhadná zákoutí. Je daleko lepší, než holoň. Ten Katniss používá pouze pro kontrolu past. Přesto na nás všechny padá únava. Tak silná únava, že se nakonec musíme zastavit a uložit se ke spánku.

I přes tu všechnu únavu, nedokážu usnou, ani když si lehnu a zavřu oči. Straší mě příšerné vidiny; krev, křik, smrt. To všechno se mi vrací a vrací, i když nespím. Proto musím oči otevřít a sleduji blikající světélko Katnissina holoně. Bliká pravidelně a jemně, ale přesto se mi daří soustředit se jen na něj a nemyslet na nic jiného. Je to osvobozující pocit. Kromě mě je vždy vzhůru ještě nějaký člen oddílu, aby dával pozor na mě i na případné nástrahy.

V šest hodin ráno je řada na Katniss. Nepokouším se s ní ovšem nijak mluvit, protože se pokouší s Polluxem pokouší najít nejvhodnější cestu s co nejméně pastmi. Sice šeptají, ale já slyším každé slovo. Vím, že jsou zoufalí, protože počet pastí je vyšší a vyšší. Bude stále těžší vyhýbat se jim. Ale nic jiného nám nezbývá.

"Jedl jsi?" zaskočí mě nakonec Katniss otázkou mířenou přímo na mě. Beze slov jenom zavrtím hlavou, ale to ji zřejmě neuspokojuje, takže hledá v batohu jednu konzervu a podává mi ji. Jsem nucen se posadit a najíst. Nedává mi pro jistotu ani víčko od konzervy, zřejmě abych si něco neudělal, takže musím obsah konzervy vypít. Naštěstí je poměrně tekutý, takže mi to nedělá tolik problémů. "Peeto?" přerušuje moje jídlo znovu Katniss. "Když ses ptal na svoji vzpomínku na Daria a Lavinii a Boggs ti odpověděl, že to byla skutečnost, říkal jsi, že sis to myslel. Že na ní nebylo nic blyštivého. Co jsi tím myslel?"

"Hm, neumím to přesně vysvětlit," namítám, ale přesto se snažím popsat svoje pocity, co nejlépe to jde. „Na začátku jsem měl ve všech vzpomínkách jeden velký zmatek. Když jsem si některé utřídil, objevil jsem mezi nimi určitý vzor. Vzpomínky, které mi upravili s pomocí sršáního jedu, jsou trochu zvláštní. Jako kdyby byly moc barevné nebo se trochu chvěly. Vzpomínáš si, jaké to bylo,když jsi dostala žihadlo?"

„Třásly se stromy. Viděla jsem obří barevné motýly. Spadla jsemdo jámy s oranžovými bublinami." Se zamyšleným výrazem se na okamžik odmlčí. „Sblyštivými oranžovými bublinami."

„Vidíš. Na Dariovi a Lavinii nic takového nebylo. Myslím, že tehdy mi ještě jed nedávali," sdílím s ní svoje domněnky, které ovšem nemusí být skutečné. Možná si všechno jenom vymýšlím.

"To je dobře, ne?" ptá se mě mírně nechápavě. "Kdybys dokázal rozeznat upravené vzpomínky, poznáš, co je skutečnost."

„Ano. A kdybych si nechal narůst křídla, mohl bych létat. Jenže lidem křídla nevyrostou," odpovídám jí. Vím, že moje otázka nedává valný smysl, ale přesně tak to je. Většina mého života nedává smysl. „Skutečnost, nebo iluze?"

"Skutečnost," odpovídá. "Lidé ale nepotřebují k přežití křídla."

"Reprodrozdi ano," namítám a dojídám zbytek konzervy, kterou ji pro jistotu vracím, aby se nebála, že si ublížím.

"Ještě máme čas. Měl by ses trochu vyspat," říká starostlivě, ale já vím, že nebudu spát. Přesto si na její pokyn znovu lehám a obracím pohled na ručičky hodin, které se neustále posouvají. Tik. Ťak. Tik. Ťak.

Potom mě zaskočí nečekaný dotyk. Cítím Katnissiny prsty na svém čele. Odhrnuje mi pár pramínků z očí a já nevím, co mám dělat. Je to první člověk, vyjma Delly, která se mě takhle dotkla od mého zachránění z Kapitolu. Je to zvláštní pocit, ale rozhodně ne nepříjemný. Téměř před sebou vidím její starostlivý pohled a drobnou vrásku tvořící se jí mezi obočím. "Pořád se mě snažíš chránit," šeptám tiše. "Skutečnost nebo iluze?"

"Skutečnost," odpovídá mi stejně tak tiše. A já mírně povytahuji koutky do úsměvu. Těší mě to. Konečně vím, že jsem si to nevymyslel. Opravdu je tohle to, co nás spojuje. "Protože tak se k sobě my dva chováme. Navzájem se chráníme," dodává s letmým úsměvem a já konečně spokojeně zavírám oči. Cítím se v bezpečí, když ležím u ní. Vím, že ona bude stát při mě, ať se bude dít cokoliv. Teď už ano. Dokázal jsem jí, že moje staré já ve mně stále je, a díky tomu mi ona vrací svou důvěru. Takhle by to mělo být. Uklidněn touto myšlenkou konečně usínám.

>>>>>>>>>-------------------I>

Tak tady máte další kapitol. Čekala jsem, že bude dřív, ale začaly mě zlobit osmičky a lítala jsem k zubaři. Teď po čtyřech dnech je mi konečně trochu líp, tak jsem se to rozhodla dopsat. Přiznávám, že mě tahle Kapitolská část až tak nebaví, protože v ní mám jen málo volnosti, ale brzo mi kniha zase propustí trochu fantasie, tak snad se mi bude psát lépe :)