pro bett78 :)

Pomalým pohybem zvedám ruku ke svému obličeji a otírám si prsty tvář. Když ruku zase odtahuji, moje prsty jsou zamazané čerstvou krví. Dlouhou dobu zírám na tu rudou tekutinu, která mě provází posledními několika měsíci téměř neustále. V mysli mi neustále vyskakuje obrázek mých strhaných nehtů a krvácejících ran po bičování. 

Jako ve snách obracím hlavu na Boggse ležícího na zemi. Zakrvácené pahýly, ze kterých stříká krev do všech stran. Odhalené maso a kosti. Ztěžka polykám a otáčím hlavu kolem dokola. "Prosím," zašeptám a cítím, jak se mi začínají třást ruce. Všichni kolem křičí nebo sedí u krvácejícího Boggse. Nikdo si mě nevšímá. "Prosím," zopakuji znovu a víc nahlas. Nedokážu ze sebe dostat nic víc. Kdyby tu byla Delly, chápala by. 

Zajíždím si třesoucíma rukama do vlasů a mírně se předkláním. Pokouším se bojovat zuby nehty svůj vnitřní boj s temnotou, ale pomalu cítím, že nade mnou získává převahu. Tisknu zuby k sobě, až téměř praská sklovina. Skrz rty mi unikne jeden jediný tichý zvířecí výkřik a potom se mě znovu zmocňuje šílenství. 

Najednou je všechno jinak. Všechny pocity, které jsem doteď měl, jsou pohřbeny někde hodně hluboko. Teď jsem zase monstrum - bez bolesti, bez soucitu. Doprovází mě jenom jedna jediná emoce a to je strach. Strach o vlastní život. Tak silný, že všechno vnímám jako přímé ohrožení. 

Pomalu a rozvážně se otočím dokola. Na konci bloku zahlédnu černou hustou hmotu, která se vylévá ze stran a uprostřed se spojuje v jednu obrovskou nepropustnou stěnu. Na druhém konci se začíná ozývat ohlušující střelba, hned vedle mě slyším bolestivé steny Boggse. Ne, to už nejsou steny. Je to řev. Řev umírajícího člověka. Řev, který jsem slýchal ze rtů mučených. 

Nakonec zahlédnu ji. Se zakrvácenýma rukama i obličeje drží Boggse za ruce a táhne ho po zemi. Tím mu způsobuje nepředstavitelná ruka. Zanechává za ním krvavou stopu táhnoucí se ve dvou širokých pruzích. Krev. Křik. Střelba. Smrt a hlavně Katniss. Všechno se prolíná dohromady a slévá se v jedno jediné východisko. 

Pár rychlými kroky překonávám vzdálenost, která dělí mě a Katniss. Jakmile jsem v jejím dosahu, chytám ji za ramena a prudkým pohybem trhnu rukama. Katniss zakopává, pouští Boggse a padá dozadu. Rukama se pokouší zbrzdit pád a zmateně se rozhlíží kolem. Nechápe, co se děje a to mi nahrává do karet. Získal jsem moment překvapení a musím ho využít. 

Vím, že moje puška má slepé náboje a nemá tedy cenu střílet. Proto ji zvedám vysoko nad hlavou, abych jedinou ranou pažby ochránil sám sebe i všechny kolem. Ona je ovšem rychlejší. Odkulí se jenom o zlomek vteřiny dřív, než ji puška stihne zasáhnout. Pažba tedy s duněním dopadá na dlažbu a nezpůsobí vůbec žádnou škodu. 

Přesně v tom okamžiku mě chytají cizí paže a neuvěřitelnou silou mě sráží k zemi. Dopadám tvrdě na záda a téměř si vyrážím dech. Puška mi vypadla z rukou, takže nemám žádný nástroj, který by mi mohl pomoct. Ležím tedy pod vahou jednoho z vojáků, který se mě pokouší chytit obě ruce a zkroutit mi je dozadu. To si ovšem nesmím nechat líbit. S velkou námahou přesouvám jednu z nohou pod břicho útočníka. Sesbírám všechny síly, která mám a vykopávám. Daří se mi vojáka odhodit dobré dva metry daleko. 

Okamžitě se zvedám zpátky na nohy a znovu chytám zbraň, válící se jen několik desítek centimetrů přede mnou. Oni se na mě ovšem znovu vrhají. Tentokrát v daleko větším počtu. Minimálně tři z nich mě drží za ruce a já se pokouším vyprostit. Cukám sebou, co nejvíc můžu. Přesto je jejich stisk silný jako skřipec. 

Prudce obracím hlavu ze strany na stranu a všímám si, že mě drží oba kameramané. Každý za jednu ruku. Vím, že kdybych měl dostatek času, uvolním se jim, ale to už mě táhnou do jednoho z Kapitolských domů, kterému Jacksonová rozbila zámek. Zároveň mě dusí hustý a štiplavý kouř, který se valí všude kolem nás. 

V nestřežené chvíli, kdy mě škrábání v krku donutilo ke kašli, mi jedna z útočnic zaklapává na rukou pouta, která mi ještě více ztěžují sebeobranu. Přesto se v sobě pokouším najít poslední zbytky sil a zaberu ještě více. Jednoho z kameramanů strhávám k zemi a chystám se dupnout na jeho hrudník, ale v tom okamžiku do mě ten druhý strká a já zakopávám. Pečlivě nasměrovávají můj pád a já končím v úzké dřevěné skříni. Zaklapávají se za mnou dveře a naprosto zřetelně slyším cvaknutí zámku. 

Jsem tu uvězněný. V prostoru asi metr na metr. Nemůžu se nadechnout. Nic nevidím. Proto se pouštím do boje s těžkým dřevem. Kopu a buším do dveří. Pokouším se je rozrazit, ale kapitolští výrobci nábytku zřejmě vědí, co dělají. Panty totiž nechtějí povolit ani o chloupek. Z vrchních poliček se na mě sype rýže i těstoviny, jejichž pád způsobily nárazy mých nohou do dveří. Zároveň s tím ovšem cítím odporný pach dehtu, který se začíná usazovat ve skříni, kde necirkuluje vzduch. Dochází mi síly a dusím se jedovatými výpary. Jen stěží ještě dokážu udržet oči otevřené. "Prosím, pusťte mě," zamumlám a naposledy se opírám rukama o dveře skříně. Zaplavují mě totiž mě moc dobře známe pocity. Konečně jsem se dostal ze světa stínů. To ale zřejmě nikoho nezajímá. Možná to dokonce ani nevědí. Ignorují mě. 

Opírám hlavu o dveře skříně a pokouším se dýchat přes drobnou skulinku v místech, kde panty spojují skříň se dvířky. Stupňuje se bolest hlavy a začínám se cítit malátný. Bojuji s nedostatkem kyslíku, ale svůj boj nakonec vzdávám a upadám do neklidného bezvědomí. 

"Dneska jsem poznal dívku, kterou bych si chtěl vzít, tatínku."

"Jsi hlupák! Jsi hloupý kluk, který dobrovolně zahazuje vlastní život. A pro co vůbec? Pro iluzi? Pro sen?" - "Pro lásku."  

"Peeto, kdybych tě požádala, abys se mnou utekl z kraje, udělal bys to?" 

"Přál bych si tenhle okamžik zastavit a prožívat ho napořád." - "Dobrá"

"Mě nikdo doopravdy nepotřebuje." - "Já ano. Já tě potřebuji."

"Zůstaň u mě..." 

"Navždy," unikne skrz moje rty tiše. Je skoro až neuvěřitelné, co všechno pro mě udělalo jedno jediné bezvědomí. Všechno se to vrátilo. Pomalu, plíživě, ale všechny ty věci, které pro mě kdy něco znamenaly, se najednou z ničeho nic vrátily. Vybavuji si téměř všechno. Do nejmenšího detailu. Stále cítím její vůni, když měla svou hlavu v mém klíně a splétala uzly na stéblech trávy.

Jednu věc si vybavuji intenzivněji, než jakoukoliv jinou - pláž. Mírně škrábání vlhkého písku, vůni mořské soli, jemný chladný vánek, který na pláži foukal. Všechno to cítím jako dneska. Chuť máty na jazyku. Dotyk jejich jemných rtů. Její horké tělo, kterého jsem se směl poprvé opravdu dotýkat. Náš zrychlený dech i její zorničky rozšířené touhou. Pamatuji si na ten pohled. Ten pohled, který se mi zaryl hluboko pod kůži. Byl to pohled člověka, který ví, že brzy zemře a chce před smrtí udělat jen jednu jedinou věc - být se mnou. 

Nechci otevřít oči. Nechci si nechat skrz prsty proklouznout ty drahocenné vzpomínky. Bojím si, že znovu zmizí, jakmile rozlepím víčka. Jestli to tak je, chci zůstat spát na věky. Proč? Protože si vzpomínám na chvíle, kdy jsem opravdu žil. Kdy život něco znamenal a měl smysl. Teď ho nemá. Smyslem mého života je pokoušet se bojovat s démony, kteří mi sedí na obou ramenou a neustále se nade mnou pokouší převzít kontrolu. To není život. To je jenom přežívání. 

Podivný hlas mě ovšem přesto nutí ty oči otevřít. Jakmile znovu uvidím denní světlo, zjišťuji, že ležím na pohodlné tmavě modré pohovce. Moje ruce jsou neustále spoutány okovy a po celé místnosti stojí lidé s očima upřenýma na obrazovku. I já na ni tedy obracím svůj pohled. Je to vysílání Kapitolu. A ne jenom tak ledajaké; je to oznámení o naší smrti. 

Sleduji i vše, co si nepamatuji. Ještě jednou vidím Boggse ležícího v kaluži vlastní krve. Potom začínají vybuchovat bomby. Já ovšem sleduji sebe. Vidím tu paniku v očích a zoufalství. Pokouším se získat pomoc od kohokoliv kolem sebe. Oni mě ale ignorují. Nikdo se nezaobírá tím, co se se mnou děje. Samozřejmě, že jim to nemohu vyčítat; mají jiné starosti. Jen minimum lidí ví, jak se ke mně chovat v případě záchvatu a ani jeden z nich mezi ně nepatřil.

Najednou vyrážím a s trhávám Katniss k zemi. Ta se prudce praští o dlaždice na zemi a zmateně na mě zvedá hlavu. To už držím napřaženou pušku a chystám se rozdrtit jí hlavu. Naštěstí se uhýbá pryč a můj útok tedy nevyšel, jak jsem původně chtěl. Okamžitě mě k zemi strhává Mitchell a pokouší se mě zpacifikovat; marně. Odkopávám ho od sebe co nejdál to jde. To jsem ovšem netušil, že tím spustím jednu z nastražených pastí. Obrovská síť pokrytá spoustou dlouhých a ostrých hrotů chytá Mitchella a zvedá ho vysoko mezi budovy. Hroty se okamžitě zapichují do jeho těla a krev z něj začíná odkapávat až na zem. Dílo zkázy nakonec zakončuje černá dehtová vlna, která ho celého pohlcuje. 

Ztěžka polykám a uvědomuji si, že jsem ho zabil. Zabil jsem ho během svého záchvatu. Nikdy jsem se neviděl. Nikdy jsem na vlastní oči nespatřil jaký jsem, když o sobě nevím. A zřejmě to bylo dobře, protože tohle jsem nebyl já. Byl to Kapitolský mut, který se z ničeho nic otočil proti svým spojencům, jednoho z nich napadl a druhého zabil. Pro to není žádné omilostnění. Haymitch mi sliboval, že bude všechno v pořádku, ale není. Měl mě zabít. Ještě ve Třináctém kraji. Vůbec mě sem neměl pouštět. Udělal to a jeden z jednotky za to zaplatil krutou daň. 

Vysílání už dál příliš nevnímám. Vidím, že budova, kde jsme byli původně schovaní, padá a hroutí se. Kdybychom tam ještě byli, už jsme všichni mrtví. A to si oni zřejmě myslí, protože oznamují svoje vítězství. Teď už se chystají pouze prohledávat ruiny a budou pátrat po našich tělech. Kdo ví, za jak dlouho zjistí, že se nám podařilo uniknout. Nic z toho pro mě ovšem nemá žádný význam. Necítím radost ani štěstí. Cítím prázdno. 

Na obrazovce se objevuje krátký dokument o Katnissině vzestupu mezi rebely a následně i o jejím pádu. Opravdu věří tomu, že je po smrti a že vyhráli. To rozčarování pro ně bude nakonec opravdu nepříjemné. Nakonec obrazovka zhasíná a v místnosti se dělá naprosté ticho.

"Takže, když jsme teď mrtví, co budeme dělat dál?" ptá se Hurikán všech kolem. 

Nikdo se nemá k odpovědi, ale já ji znám naprosto přesně. "Není to jasné?" ptám se a veškerá pozornost v místnosti se obrací na mě. Opírám se rukama o gauč a malátně se pokouším posadit. Ještě stále jsem trochu otřesený a není mi úplně nejlépe. 

Všichni mě sledují a čekají, co řeknu. Hurikán dokonce mírně pozvedl zbraň, kdybych chtěl náhodou zaútočit a znovu je napadnout. Já ovšem nic takového nemám v plánu. Už nikdy. Nicméně moje žádost bude nepříjemného charakteru a já proto obracím svou hlavu právě na Hurikána. O něm jediném vím, že by to zvládl. Že by možná byl schopen vyslyšet mou prosbu. Záměrně se vyhýbám očima Katnissině pohledu. "Našim dalším krokem je... zabít mě." 

>>>>>>>--------------------------I>

Tahle kapitola je trochu kratší, než ty ostatní, protože Peeta je většinu času v bezvědomí. A to se mi to překvapivě povedlo natáhnout docela dost. Ani jsem nečekala, že se dohrabu na bezmála dva tisíc slov. Jsem prostě dobrá! :D Zítra zase odjíždím pryč, tak nevím, kdy budu mít možnost přidat další kapitolu, ale i tak jsem frustrovaná, že už jich moc nebude :/