Pro Vevercak6, protože vždycky ráda čtu její komentáře :)

Procházíme spletitou sítí chodeb, které se neustále stáčí jednou doprava, pak zase doleva. Nejsem si jistý, jestli to má čistě estetický význam nebo je to ochrana pro případ, že by byl Kapitol napaden.

Ve skutečnosti ani nevím, v jaké budově se nacházím. Ve výcvikovém centu? V nemocnici? Nebo někde úplně jinde? Kapitol vlastně vůbec neznám. Jediné, co jsem absolvoval, byla cesta od vlaku k Výcvikovému centru a zpět. A tohle se jí nepodobá ani trochu. Připadám si jako dobytek, který vedou na porážku. Máme toho spoustu společného. I já kolem cítím smrt a to mě děsí. Jenom nevím kdy, a odkud přijde.

„Co se vůbec stalo?" odhodlám se k otázce, která mě tíží už od mého prvního probuzení. Neustále si v hlavě přehrávám nejrůznější scénáře, ale jeden mi připadá nepravděpodobnější, než druhý.

„Nevím to, a i kdybych věděla, nesměla bych to říct, Peeto. Jsme na tenkém ledě, každé slovo může mít nedozírné následky," zašeptá tiše mým směrem, ačkoliv neustále pokračuje v chůzi.

Začínám si uvědomovat skutečnost, že i ona se od prvních her neuvěřitelně změnila. Když jsem jí potkal poprvé, byla to mladičká naivní slečna, která se červenala pokaždé, když jsem se na ni podíval. Před Čtvrtohrami byla k smrti vyděšená a nešťastná, přesto mi dodala sílu bojovat do posledního dechu. A teď? Teď tu přede mnou stojí silná, téměř dospělá žena, které v očích vidím jediné - odhodlání.

Na tváři se mi mihne letmý úsměv. „Jsem rád, že tu jsi," dostávám ze sebe. Během okamžiku si ovšem uvědomuji, jak sobecká tahle věta byla. Vůbec netuším, co se stalo a jaké to bude mít následky. Možná je její přítomnost tady naopak prokletím. Možná jí moje přátelství přivede do záhuby a to bych si nikdy nedokázal odpustit.

„To jsem i já," usmívá se na mě a najednou se zastavuje před masivními dveřmi. Jsou pravděpodobně dubové a velice pečlivě vyřezávané. Mezi jednotlivými drážkami rozeznávám známé znaky. Obrovskou kapitolskou orlici v centru dveří a v jejím okolí drobnější znaky jednotlivých krajů. Připadá mi, jako kdyby mi i ty hloupé dveře měly cosi naznačovat.

„Dovnitř už musíš sám. Pamatuj, hlídej si svoje slova," šeptne mi tiše do ucha, letmo mě políbí na tvář a rychlým krokem odchází pryč. Sleduji její záda, dokud nezmizí za jedním z mnoha rohů. Potom už si připadám zase osamělý.

Nemám nejmenší tušení, co mě v příštích minutách čeká, proto hodně váhám, než zvedám ruku a pokládám ji na masivní tepanou kliku vyrobenou z mosazi. Je příjemně chladná a já na ni na okamžik setrvávám rukou. Pokouším se uklidnit bušící srdce a dodat si trochu odvahy. Vždyť co mě může uvnitř čekat? Rozhodně to nemůže být horší, než tlupa splátců usilujících o můj život, nebo snad ano?

Tisknu kliku a dveře se následně s až překvapivou lehkostí otevírají. Váhavě vstupuji dovnitř a dveře se za mnou sami zavírají. Jako kdyby je poháněl nějaký mechanismus. Jakmile za mnou zapadnou, připadám si jako v pasti. Jako ulovené zvíře, které nemá kam uprchnout.

Opatrně se rozhlížím po okolních stěnách. Jedná se o velice přepychový pokoj, který je možná ještě luxusnější, než apartmány, ve kterých jsme bydleli před hrami. Stěny jsou potažené drahou semišovou tapetou, které dodává místnosti poměrně útulný vzhled. V jednom koutě místnosti se nachází obrovská manželská postel s nebesy z dřevěného masivu. Je pečlivě ustlaná, ale přesto ani trochu netoužím zabořit se do jejích peřin. Ty jsou totiž potažené krvavě rudou látkou, takže celá postel působí dojmem, jako kdyby v ní byl před pár minutami někdo zavražděn.

Pár váhavými kroky přecházím do středu místnosti, kde se nachází velký šedý gauč s vysokými opěradly. Vypadá opravdu pohodlně a s největší radostí bych si do něj sedl, nicméně mě stále trápí nepříjemný pocit. Připadá mi, jako kdybych nebyl v místnosti sám. Jako kdyby se měl z ničeho nic někdo vynořit z poza závěsů na oknech, které dosahují až na zem.

Rukou přejíždím přes konferenční stolek, na kterém leží pouze mísa s ovocem a jeden jediný balíček hracích karet. Beru karty do rukou a mezitím očima pročesávám zbytek místnosti. V jeho čele je obrovský krb, ve kterém plápolá oheň a zahřívá místnost příjemným teplem. Zároveň je čelem ke krbu otočené obrovské křeslo, takže vidím pouze jeho zadní stranu.

Skláním oči zpět ke kartám a celý balíček opatrnými pohyby promíchávám. Ani nevím proč, prostě mám potřebu dělat něco s rukama. Uklidňuje mě to.

„Vítejte, pane Mellarku," ozve se z ničeho nic hluboký hlas a já leknutím pouštím karty z rukou. Ty se jako déšť rozsypou po celé zemi pod mýma nohama. V tu chvíli mi připadá, jako kdyby mi rukama proklouznul celý můj život. Netuším, co způsobilo takovou myšlenku, ale na okamžik zaplní celou moji mysl. Na světě neexistuje nic jiného, než já a tahle myšlenka. Je to jako kdyby se celé moje já, celá moje existence, rozpadla a rozsypala na jednotlivé části, stejně jako ty karty. A já někde v hloubi duše vím, že už je nikdy nedokážu srovnat do stejného pořadí, ve kterém byly před krátkým okamžikem.

Zvedám oči směrem, odkud jsem zaslechl až příliš známý hlas a najednou si všímám pohybu židle před krbem. Pomalu se otáčí, dokud neopíše pomyslný půlkruh. Potom už hledím do zarostlého a přesto elegantního obličeje prezidenta Snowa.

„Prosím, posaďte se, chlapče. Máme před sebou dlouhý rozhovor," pokyne svou rukou plnou vrásek směrem ke gauči. Netroufám si odporovat, proto couvám o krok vzad a opatrně usedám na gauč. V ruce neustále svírám kovovou tyč, na které visí moje dávka morfionu.

Sleduji výraz jeho obličeje. Je tak podivně klidný a vyrovnaný. S letmým úsměvem na rtech si spojuje ruce do stříšky a přitom ze mě nespouští ty své drobné, ale přesto vychytralé, oči. Je upravený jako vždy. Pečlivě vyžehlené sako, úhledně upravený límeček od košile a v klopě složený bílý kapesníček s připnutou jedinou bílou růží. Ta růže upoutá mou pozornost. Vzpomínám si na jeden okamžik z loňského turné vítězů. Mám takový dojem, že ve spojitosti s naším prezidentem zmiňovala Katniss právě bílou růži. Připadalo mi, jako kdyby jí ta květina děsila. Nechápal jsem proč - až do tohoto okamžiku.

„Musíte mít spoustu otázek, pane Mellarku," začíná prezident svůj, jistě pečlivě připravený, proslov. „A já se vám pokusím na většinu z nich odpovědět, jak nejlépe budu umět. Přesto..." sahá rukou pod sako a já instinktivně tuhnu. Po mých zkušenostech z Hladových her očekávám útok. Jsem si téměř jistý, že prezident vytáhne nabroušený nůž a ten se mi brzy zaboří do hrdla. Místo toho ovšem vyndává z vnitřní kapsy drobnou umělohmotnou krabičku. Tu namíří kamsi mezi nás a stiskne tlačítko.

Z čista jasna se přímo mezi námi objevuje obrazovka. Zřejmě vytvořená nějakým druhem promítače. Vidím ji jak já, tak prezident z druhé strany. Neodděluje nás ovšem úplně. Zdá se, jako kdyby mi chtěl Snow celou dobu vidět do tváře. Aby viděl moje reakce a neutekl mu ani sebemenší náznak emocí nebo myšlenek. „Musíte být zvědavý, co se stalo ten večer v aréně. Nebudu vám to popisovat. Bude lepší, když to uvidíte na vlastní oči," říká s úlisným úsměvem a znovu mačká jedno z tlačítek na ovladači.

Znovu se ocitám v aréně. Obrazovka promítá tak živě, že mi připadá, jako kdybych stál přímo před Katniss. Nejradši bych zvedl ruku a dotkl se její tváře, i když vím, že není skutečná. Zabrání mi v tom pouze vědomí, že by mě Snow měl zřejmě za velice narušeného jedince, kdybych to udělal.

Drát se přerušuje a motá se Katniss na zápěstí. Takže teď konečně uvidím, co se stalo, když povolil ten drát a u stromu začal neuvěřitelný chaos. Touhle dobou zřejmě Finnick vyrážel na svůj zběsilý běh za jejich záchranou.

Oči mám neustále přilepené na obrazovce, aby mě neunikl ani jediný drobný detail. Sleduji Katnissinu ruku, která sahá pro šíp do toulce. V tu chvíli se ovšem napřahuje Johanna a udeří moji snoubenku velice silně cívkou do hlavy. Vyděšeně si koušu nehty, když vidím, jak ji Johanna sráží do trávy a sedá si jí na hrudník. Z náprsní kapsy vytahuje drobná nůž, který jí zaráží do předloktí.

Vlastně vůbec nechápu, proč jí zasáhla zrovna do předloktí. Kypí ve mně vztek směřovaný na Johannu. Bral jsem jí jako spojenkyni, jako někoho, na koho se mohu spolehnout a ona udělala tohle. Napadla Katniss při první příležitost. Potom si ovšem všímám, že jí z ruky vytrhává drobný tmavý čtvereček upatlaný krví a odhazuje ho, co nejdál to jde.

„Sledovací zařízení," šeptnu mimoděk sám pro sebe a ani si neuvědomuji, že fascinovaně pootevírám ústa, když Johanna maže Katniss po obličeji její vlastní krev a klade jí na srdce, aby zůstala ležet.

Rychlostí blesku se zvedá na nohy a odbíhá co nejrychleji kamsi zpět ke stromu. Jenom o pár okamžiků později se z křoví vynořuje Brutus s Enobarii, kteří shlížejí na Katnissino bezvládné tělo. Nakonec usuzují, že už jí není pomoci a není potřeba ji dorazit. Vyráží dál na svůj vražedný lov. Bude to zřejmě těsně předtím, než Brutus napadl mě.

Oči se mi proti mé vůli plní slzami, když sleduji, jak se Katniss pokouší otočit na všechny čtyři a co nejrychleji se zvednout na nohy. Opile se motá a z konečků prstů jí odkapává horká krev. Po pár krocích zvrací celou večeři a nakonec si s pomocí mechu a lián ošetřuje nepříjemně vypadající zranění. Zarývám si nehty do dlaní. Bolest mi pomáhá ovládat moje emoce. Jinak bych musel křičet tak hlasitě, jak bych jen dokázal.

Následuje záběr na Dioda, který omotává drátem kovovou čepel dýky a bezmyšlenkovitě jí vráží do silového pole. To samozřejmě reaguje stejně tak, jako když jsem do něj narazil já a odhazuje Dioda pár metrů dozadu. Tam zůstane ležet bez dalšího pohybu. Nechápu to. Proč to udělal? Musel vědět, že jde o jasnou sebevraždu.

Kamera se vrací ke Katniss, která si opatrně do rukou bere luk a neustále pokračuje nahoru do kopce směrem ke stromu. Pokračuje pomalým, ale přesto odhodlaným krokem. Jsem si naprosto jistý, že se snaží vrátit ke mně. Přesně tak, jako jsem já tou dobou hledal ji.

Skrývá se za strom před probíhajícím Finnickem a ihned potom znovu pokračuje na svou dlouhou cestu. Jakmile doráží ke stromu, nachází na zemi Dioda. Zřejmě je ještě naživu, tak se ho snaží ošetřit i s tím málem prostředků, kterými momentálně disponuje.

Potom konečně zaslechnu svůj hlas volající její jméno. I ona křičí mé jméno v odpovědi, ale přesto se nerozebíhá za mým hlasem. Zůstává stát u kmene a stále opakuje ty samé výkřiky. Chce k sobě přilákat všechny protivníky, kteří by mi mohli ublížit. Ti už jsou bohužel u mě. Alespoň co se Bruta týká.

Ke Katniss naopak doráží Finnick s Enobarií, na kterou okamžitě namíří svůj smrtící šíp. Katniss je skrytá v zeleném pekle obklopujícím obrovský strom, takže si jí zatím nepřátelé nevšimli. Všímám si jejího váhání. Neví, jestli má vypustit šíp nebo ne. Z ničeho nic spouští zbraň k zemi a rychlým krokem přechází k Diodovi. Odmotává drát z nože a motá ho k jednomu ze svých šípů.

Nechápavě sleduji to podivné divadlo. Nemám vůbec tušení, o co se právě snaží. Chce usmažit ostatní splátce? Myslí si, že šíp s výbojem bude mít větší sílu a je tu možnost, že zabije všechny v okolí? Zvedá luk znovu do bojové pozice a váhavě si prohlíží celou arénu. Netuším, co zamýšlí a vypadá to, že ani ona si není jistá. Nakonec ovšem vypouští šíp ve stejnou dobu, kdy do stromu uhodí blesk.

Šíp se dotýká silového pole a ve stejném okamžiku celá aréna exploduje. Kamery se jedna po druhé zhasínají vlivem tlakové vlny, která vše vyřadila z provozu. A pak obrazovka potemní.

V místnosti je naprosté ticho. Vstřebávám všechny ty informace, které mi prezident Snow právě poskytl. V hlavě mám jeden obrovský zmatek. Vůbec nechápu, co se tam právě událo, a proč bylo chování spousty lidí tak podezřelé. Johanna vyřízla Katniss sledovací zařízení, Diod dobrovolně vrazil nůž do silového pole. Všichni ti lidé, co se mě pokoušeli v aréně chránit před jistou smrtí a položili za mě svůj život.

Vypadá to, jako kdyby se na pozadí her událo něco daleko většího a významnějšího, než bych si kdy vůbec troufal odhadovat. Všechno to působilo jako... plán.

Zvedám oči do tváře prezidenta Snowa, který si mě s potměšilým úsměvem neustále prohlíží. „Rád vidím, že jsem nepodcenil vaši inteligenci, pane Mellarku. I vám pomalu dochází, na co jste se právě díval, že?"

Sleduji výraz v jeho hadích očích a ani na okamžik neuhýbám pohledem. Snažím se odhadnout, jaký je jeho momentální úmysl. Myslí si snad, že jsem byl součástí toho všeho, nebo chce jen potvrzení, že o něco opravdu jde. „Možná," odpovídám váhavě a lehce mhouřím oči.

„Tohle," mávne rukou k obrazovce, která ještě stále visí ve vzduchu, „byl počátek revoluce."

„Revoluce?" ujede mi skrz rty fascinovaně. Nečekal jsem něco takového rozsahu. Myslel jsem, že se jedná pouze o to, jak ukázat Kapitolu, že si s námi nemůže dělat, co chce. Nečekal bych, že za pár dní se takový čin rozroste v revoluci.

„Ano, revoluce," přikyvuje prezident a z tváře mu nečekaně mizí úsměv. „Propukly vzpoury ve více krajích. Ztrácíme svůj vliv. Lidé umírají na ulicích. Za posledních pár dní je tisíce mrtvých. Zdá se, že... lidstvo spěje ke svému konci." Pronáší vážně a na tváři se mu objevuje ustaraný výraz. Nečekal bych takové projevy emocí zrovna od Snowa.

„Necháváte děti, aby se vraždili mezi sebou v aréně. Co vám sejde na mrtvých?" dovoluji si oponovat. Připadá mi, že teď už o nic nejde. Budu mluvit otevřeně. Řeknu přesně to, co si myslím. Co mi mohou udělat? Nic. Chci se konečně s někým bavit otevřeně, bez přetvářky, bez mlžení. Chci slyšet pravdu.

„Ano, chápu váš názor, pane Mellarku," přikyvuje prezident nečekaně. „Vy si opravdu myslíte, že Hladové hry jsou můj výmysl? Narodil jsem se během Temných časů. Byl jsem sotva batole, když tehdejší prezident zavedl Hladové hry. Ukázaly se jako poměrně účinný akt, který bránil vzpouře. Dvacet čtyři životů ročně obětovaných ve prospěch sta tisíců, kteří by zemřeli při vzpouře. Iluze strachu chránící celou lidskou rasu. Nemám rád plýtvání lidskými životy, víte? Ale když máte na starosti celou zemi, musíte pochopit smysl obětování a občas dělat i něco, co je proti vašemu přesvědčení," zvedá se z křesla a staví se zády ke mně. Čelem do plamenů.

„Slečna Everdeenová ovšem není oběť, kterou bych chtěl zaplatit. Možná ani sama neví, do jakého nebezpečí se zapletla. Její smrt mi nic nepřinese, pane Mellarku. Momentálně je v rukou vzbouřenců, kteří s ní jistě mají svoje plány. Chtějí z ní mít svůj symbol. A jistě chápete, že to nemohu dovolit," obrací svoji pozornost zpět na mě. „Vy jste jediný, který jí může ukázat správnou cestu. Jestli přijme roli vedoucího vzbouřenců a revoluce skončí v náš prospěch, co myslíte, že budu moct dělat? Budu jí muset veřejně popravit za vlastizradu a to bych opravdu nerad. Poměrně jsem si tu bojovnou slečnu oblíbil. Zítra vás čeká živý rozhovor s Caesarem Flickermanem."

Uklízí si do vnitřní kapsy zpět svůj ovladač a urovnává si límeček od svojí košile. „Přesvědčte ji, že válka není východisko a já slibuji, že až bude po všem, potrestávám vás pouze odebráním majetku a doživotní deportací do jednoho z krajů. Budete moct žít dál svůj život. Jenom ne ve Dvanáctém kraji. Byl jsem nucen přistoupit k razantním opatřením. Dvanáctý kraj byl srovnán se zemí." Dodává na konec svého monologu a pokládá do drobné vázičky na stole svou bílou růži z klopy. Rozvážným krokem odchází z místnosti a nechává mě tu samotného, abych mohl vstřebat všechny informace, které mi právě poskytl.

>>>>---------I>

Tento víkend k vám přicházím s ještě jednou kapitolou. Pak už takové časté přidávání bohužel nečekejte, nebudu na to mít dostatek času. Kapitola není nijak extra zajímavá, ale bohužel byla nutná. Nemohla jsem nechat Peetu v nevědomosti.

A jestli se vám zdá, že trochu nahrávám prezidentu Snowovi... možná. Považuji ho za poměrně férového člověka, když ho srovnám například s Coinovou. Možná můj subjektivní názor, ale co :D