Pro Fotoart01. Děkuju za podporu :) 

Zřejmě nikdy nedojde k tomu, abych zapadl mezi tuto skupinu lidí. Všichni si mě podezíravě prohlíží a z dálky slyším Boggsovy nadávky, které míří přímo k prezidentce Coinové. Cítím ze zoufale; nechtěně. Jak rád bych teď ve Třináctém kraji a povídal si s Delly. Možná bych zůstal s Annie, abych ji podporoval - dopis od Finnicka jsem nechal ve svojí ubikaci a instruoval Delly, aby jí ho dala, kdybychom se nevrátili zpátky

Delly plakala, když jsme se loučili a mě to lámalo srdce. Je jenom pár lidí na kterých mi záleží a všechny jsem je teď opustil. Jednu jedinou z nich mám teď jen pár metrů vedle sebe a ta na mě vrhá úplně stejně naštvaný pohled jako ostatní. A i přes to všechno v hloubi duše vím, že ji chci chránit až do konce. Proč? Protože to dlužím tomu Peetovi, který se stále skrývá někde hluboko uvnitř mě. To on chce Katniss chránit a já mu to nemohu odepřít, protože bych tím zradil všechno, čím jsem kdy byl. 

Abych zaplašil ty nejhorší myšlenky, začínám si stavět svůj stan hned mezi stany ostatních. Pečlivě spojuji všechny tyčky a natahuji přes ně plachtu tak, aby byla co nejnapnutější a ochránila mě před případným deštěm. Potom ovšem zaslechnu něco, co mě po dlouhé době opravdu zraní. Zazní to z jejích úst a já nemám ani sílu otočit se a pohlédnout jí do očí. „Nestřílela bych na Peetu. Peeta je pryč. Johanna má pravdu. Střílela bych jen na jednoho z kapitolských mutů." 

Moje tělo na krátký okamžik tuhne, ale není to kvůli přicházejícímu záchvatu. Je to kvůli tomu, že ta slova jsou mnohokrát horší, než jakákoliv rána kapitolským bičem. A zasahují naprosto přesně svůj cíl. Neotočím se na ní a nedám ani v nejmenším najevo, že jsem jí slyšel, ačkoliv bych se nejradši otočil a vykřičel na ní všechen svůj vztek a svou bolest. Nejradši bych jí dal facku, aby se probrala a uvědomila si, že jsem taky lidská bytost a že jsem si toho možná prožil daleko víc, než ona. 

Ostatní se do ní pouští a vyčítají ji její přístup a já jsem za to rád. Možná se tu nakonec nebudu cítit tak nevítaný. Všichni kromě Katniss se ke mně chovají překvapivě mile. Cressida mě zve na oběd a já s ní vděčně jdu směrem k polní kuchyni.

"Ty jsi režisérka?" ptám se jí zvědavě. Jsem si jistý, že je Kapitolanka. Vyholená půlka hlavy vyplněná tetováním, které se táhne i přes jednu její ruku to o ní prozrazuje. 

"Ano," přikyvuje s úsměvem. "Všechny proklamy jsem točila já," odpovídá hrdě.

"Jsi výborná. Jsou vážně úžasné. Mají duši," chválím její práci. Je vidět, že ji opravdu miluje. Je to člověk, který svému zaměstnání obětuje celý svůj život a nikdy toho nebude litovat.

"Děkuji, Peeto. Já mám radost, že budu moct spolupracovat i s tebou," mrkne na mě, když dostáváme do mističek svůj příděl jídla a nakonec si sedáme do kruhu kousek stranou. Připojují se k nám Leegovy sestry a Finnick.

"Neboj se, o dopis jsem se postaral. Dostane se tam, kam má," obracím se okamžitě na Finnicka. Nechci, aby si myslel, že jsem ho zklamal. 

"To jsem moc rád," přikyvuje a evidentně mu padá obrovský kámen ze srdce. "Ale doufám, že na něj nikdy nedojde," dodává s úsměvem. 

"To i já," souhlasím, ale okamžitě umlkám, protože se k nám připojuje i zbytek oddílu. V čele s Katniss a Hurikánem. Po jejich příchodu nastává podivné a tíživé ticho, které je velice nepříjemné. Tentokrát si ovšem nejsem jistý, jestli je způsobené mou přítomností nebo tím, že dorazila Katniss. Většina z oddílu teď totiž vrhá nepříjemné pohledy směrem k její osobě a ne k mojí. 

Ihned po večeři si mě bere velitel Boggs stranou. Vypadá opravdu naštvaně a jde z něj velký respekt. Choulím se pod jeho pohledem jako malý kluk, který dostává vynadáno. "Vím, že jsi dostal svůj stan, ale budeš spát mimo něj. Aby tě měl můj oddíl vždycky pod dohledem. Nemůžeme si dovolit žádné přešlapy, rozumíš?" 

"Ano, pane," přikyvuji. Pokouším se tolerovat jeho příkazy a neodmlouvat, i když mi připadají až přehnaně přísné. Už teď začíná být poměrně chladno a vsadím se, že ve stanu by bylo o něco tepleji. Nic naplat, nezbývá mi nic jiného, než si vynést spacák ze svého stanu a přitáhnout si ho blíž ohni. Zády se opírám o jednu z dřevěných beden a z kapsy vytáhnu Finnickův provázek. Začínám o neobratně splétat a rozplétat. Přesně tak, jak jsem se učil na stanovišti před prvními i druhými hrami.

Finnick měl pravdu. Opravdu mi to pomáhá soustředit se a nemyslet na zbytečnosti, které by mě pouze znepokojovaly. Takhle se soustředím pouze na vytváření a povolování uzlů. Brzy se zahrabávám do spacího pytle až po prsa, protože vzduch je čím dál tím chladnější. Nicméně provázek stále nepouštím z rukou. Vlastně se mi nechce ani spát. I já sám se bojím jít spát. Třeba jsou Boggsovy obavy opodstatněné a já bych vážně mohl někomu ublížit. Na hlídce je tentokrát Cressida a Boggs. S nikým z nich ovšem nemluvím, protože z našeho velitele mám strach a nechci se před ním nikomu svěřovat. 

Přesně o půlnoci vylézá ze stanu Katniss a střídá se s Cressidou a Boggsem na stráží. Sedá si na skládací stoličku k ohništi a zahledí se do plamenů. Po očku sleduji, jak jí na obličeji a v očích tančí odlesky ohně a vzpomínám si na ni, ověnčenou plameny na voze taženém vraníky. Tenkrát jsme nebyli ani přátelé, ani spojenci. Byli jsme... vlastně ani nevím, co jsme tenkrát byli. Asi nepřátelé. Alespoň z její strany. Já jsem byl tenkrát přesvědčený o tom, že jí musím chránit až do konce. I když se mi kvůli tomu Haymitch vysmál, já jsem věděl své. Teď to ovšem nevím. Nevím, proč bych jí měl chránit. Nevypadá zranitelně. Možná by spíš měli chránit mě před ní. 

"Ty poslední dva roky pro tebe musely být hodně vyčerpávající," prolamuji nakonec ticho a upřeným pohledem sleduji její obličej. "Když ses pořád snažila rozhodnout, jestli mě máš zabít nebo ne. Ano, nebo ne. Ano,nebo ne."

Na její tváři se mihne nesouhlas a možná i kapka vzteku. Pravděpodobně se domnívá, že jí křivdím. „Nikdy jsem tě nechtěla zabít. S výjimkou těch dnů, kdy jsem si myslela, že pomáháš profíkům proti mně. Pak jsem tě vždycky brala jako... spojence," odpovídá překvapivě klidně a bez afektu. 

"Spojence," opakuji po ní a hlavou se mi honí nejrůznější slova, která na sebe nijak nenavazují, ale už jsem nad nimi mnohokrát přemýšlel. „Kamarádka. Milenka. Vítězka. Nepřítel.Snoubenka. Terč. Mut. Sousedka. Lovkyně. Splátkyně. Spojenec.Připojím to na seznam výrazů, kterými se tě snažím popsat." Dodávám nakonec. Potřebuji přemýšlet nahlas. Je pro mě těžké všechna tahle slova probírat uvnitř svojí hlavy. „Problém je, že už nepoznám, co je skutečné a co vymyšlené."  Vysvětluji nakonec, abych nezněl jako naprostý blázen. 

„Pak by ses měl zeptat, Peeto. Tak to dělá Annie," zazní kdesi ze tmy Finnickův hlas. 

Na tváři se mi mihne úsměv, který ovšem brzy střídá nejistota. "Koho? Komu mohu důvěřovat?" ptám se pochybovačně.

„Tak pro začátek nám. Jsme tvůj oddíl," odpovídá žena, která je jednou z mých strážných spolu s Katniss. Myslím, že se jmenuje Jacksonová.  

"Jste moji dozorci," upozorňuji ji pochybovačným tónem. Zatím si totiž nejsem jistý, co od nich mohu očekávat. Většinu neznám a ještě mi nedokázali, že bych jim měl věřit.

„To taky," připouští Jacksonová. „Ale zachránil jsi život řadě lidí z Třináctého kraje. Na něco takového nezapomínáme."  

Na dlouhou dobu umlkám a pokouším se vstřebat všechno to, co mi ostatní řekli. Zvažuji, jestli bych jim vůbec mohl věřit, nebo mám důvěřovat jenom sobě. Já ovšem nemůžu věřit ani sám sobě, což je na tom nejhorší. Možná bude opravdu třeba, abych si poslechl i ostatní. Bez jejich pomoci totiž nezvládnu utřídit myšlenky a rozeznat, co se opravdu stalo a co ne. Přesto se o to pokouším. Nořím se do hloubky svojí mysli a pokouším se vzpomenout si na detaily. Možná nedůležité věci, ale takové, které by přesto mohli něco znamenat. 

Po několika hodinách přemýšlení se otáčím na Katniss. "Tvoje nejoblíbenější barva... je zelená?" ptám se nejistě. Byl to jen takový záblesk, ale já chci vědět, jestli je pravdivý. 

"Správně," potvrzuje moji domněnku a na okamžik se odmlčí. "A tvoje je oranžová."

"Oranžová?" ozývám se pochybovačným tónem. Okamžitě se mi v hlavě vynořuje obraz Cetkie na druhých hrách a její oslnivě oranžová paruka. 

„Ne zářivě oranžová, jen takový jemný odstín jako při západu slunce," upřesňuje a dívá se mi přímo do očí. Konečně po opravdu dlouhé době jimi neuhýbá, nebo mě nesleduje vražedným pohledem. „Nebo jsi mi to aspoň jednou říkal." 

"Ach," zasním se a zavírám oči. Představuji si západ slunce, který jsem vídával ze svého okna v pokoji. Často jsem ho kreslil. Ten krásný, teplý odstín oranžové, který se rozlévá v okamžiku, kdy se slunce dotkne obzoru. Je nádherná. "Děkuji," odpovídám s úsměvem a konečně otevírám oči.  

Ona ovšem nepřestává mluvit. Další slova se řinou z jejích úst, jako kdyby je v sobě nedokázala zadržet. "Jsi malíř. Pekař. Rád spíš s otevřenými okny. Nikdy si nedáváš cukr do čaje. A vždycky si zavazuješ tkaničky dvojitým uzlem."

Potom se bez jediného slova vysvětlení zvedá a zabíhá do svého stanu. Skousnu si ret a oči se mi mírně zalijí slzami, ačkoliv se ani jedna z nich nepřekulí přes okraj víčka. Ona mě vážně zná. Všechny detaily z mého života si stále uchovává v mysli. Musím přiznat, že to na mě opravdu zapůsobilo. Schovávám hlavu do svých dlaní a pokouším se vybavit si Katniss jinak. Jako zraněnou dívku se zlomeným srdcem. Možná jsem tohle způsobil já. Možná ji tahle moje změna tak moc vykolejila, že je tohle nějaký způsob obrany. Vždycky se chovala zvláštně. Všechno to jsem ovšem jenom domněnky, které nic neznamenají, dokud je někdo nepotvrdí. 

Ráno mě budí Cressida s Jacksonovou. Pravděpodobně se mi konečně nad ránem podařilo usnout během vzpomínání. "Něco jsem vymyslela, Peeto. Chceme ti pomoct. Určitě máš spoustu vzpomínek, kterým nerozumíš a nevíš, jestli jsou skutečné. Budeš se ptát a my ti budeme odpovídat. Po pravdě a bez vyhýbání. Skutečnost nebo iluze," povytahuje Jacksonová koutek do úsměvu.

Pár vteřin na ni nedůvěřivě hledím, nicméně pak mi dochází, že tohle je možnost, jak spoustu věcí pochopit. Proto přikyvuji, "dobře."

Všichni kromě Hurikána, Katniss a Cressidy s jedním z kameramanů, kteří šli natáčet, sesedají do kruhu kolem mě. Podle všeho se smím zeptat na cokoliv. Pokud budou vědět, odpoví mi. 

"Ve druhé aréně jsem zemřel," obracím se na všechny kolem. 

Jako první odpovídá Finnick. "Skutečnost. Narazil jsi do silového pole. Přestalo ti bít srdce. Oživil jsem tě." 

"Na turné vítězů. Napadli nás vzbouřenci," znovu hledám odpověď v tvářích kolem. Nejsem si vůbec jistý ničím, co vypouštím z pusy. Přesto všechno považuji za pravdu, dokud mi to někdo nevyvrátí.

"Iluze," odpovídá Jacksonová. "Lidé se bouřili, ale nikdo z nich vám neublížil ani ublížit nechtěl."

"Můj přípravný tým je mrtvý," zašeptám tiše, ale přesto mou otázku ostatní slyší. 

"Skutečnost. Snow je nechal popravit po tvém osvobození," vysvětluje Leegová. Já přesto vím, nebo spíš tuším, že to není pravda. Ano, jsou mrtví, ale nestalo se to po mém odjezdu. Nikdo z nich tam ovšem nebyl, takže nenaléhám a spokojím se s tou odpovědí. 

"Skoro všichni obyvatelé Dvanáctého kraje zahynuli při požáru," ptám se znovu.

"Skutečnost. Do Třináctého kraje jich dorazilo necelých devět set."

„Za ten požár mohu já."  

„Ne. Dvanáctý kraj nechal spálit prezident Snow, stejně jako před lety třináctku, pro výstrahu vzbouřencům," odpovídá Finnick a já znovu tuším, že to není tak úplná pravda. Něčí činy přece museli spustit odvetu a já si nejsem jistý, čí. V dálce si všímám Katniss s Hurikánem, kteří se právě vrací z natáčení. Jacksonová přerušuje naše sezení a vyráží nastavit jiné hlídky. Slíbila mi, že u sebe budu mít vždy někoho, kdo mě zná. Ať už je to Finnick, který zná hry, Hurikán, který zná vše okolo Dvanáctého kraje nebo Katniss. 

Po večeři si tedy sedám k ohni s Katniss. Vypadá odhodlaná odpovědět na všechny moje otázky. Já ovšem vůbec nevím, čím bych začal, abych se nechytil žádného nepříjemného tématu. Chtěl bych vědět spoustu věcí, ale vím, že na některé se zatím ptát nesmím. 

"Něco jsem ti často pekl. Milovala jsi to. Co to bylo?" zvedám na ni hlavu. Mezi prsty stále nechávám protékat Finnickův provázek, ačkoliv mám prsty rozedřené málem do krve. To ovšem nic neznamená, bolest mi nevadí. Na ni jsem si zvykl. 

"Sýrové dalamánky," vzdychá Katniss tiše, ale přesto se ji na tváři objevuje mírný úsměv. "Krásně voněly. Stýská se mi po nich. Vždycky jsi mi je donesl domů, abych je měla k snídani."

Na okamžik se odmlčím a snažím si vybavit vůni sýra a pečiva. Opravdu jsem za ní chodil tak často a dělal ji snídani? Zřejmě to bude pravda. Nemám důvod o tom pochybovat. 

"Zase je někdy upeču," ujistím ji. "Pečení jsem nikdy nezapomněl." Začínám přemýšlet o další otázce a pokouším se potlačit chuť požádat Katniss, aby mohla přijít blíž. Chtěl bych si vzpomenout na její vůni. Tu, kterou mi mírně připomněla Prim, ale nemám na to odvahu. Proto se pouštím trochu bezpečnější cestou. "Na turné vítězů. V Pátem kraji jsi měla zelené šaty. Jaké byly v Sedmém?" 

Je vidět, že i ona dlouze přemýšlí. Chápu to. Krajů je Dvanáct. Byla to dlouhá cesta. "Žluté," odpovídá nakonec. 

"Žluté," zopakuji po ni a v hlavě si vybavuji její obrázek. Vzpomínám si na ty šaty. Přesto mi stále nedá pokoj ta vůně. Nakonec si vzpomínám a na tváři se mi mihne letmý úsměv. "Jehličí a máta," zamumlám jen tak pro sebe. 

"Co s nimi?" naklání Katniss zvědavě hlavu na stranu. 

"Tak voníš. Po lese a lístcích máty," vysvětluji opatrně. Nechci ji vyděsit takovými slovy, ale zároveň chci všechno pochopit.

Na okamžik se mi zdá, že se ji v očích zaleskne stopa slz, ale ty okamžitě zahání rychlým zamrkáním. "Nevím, necítím se," krčí letmo rameny a sklání oči k zemi. "Ale já si vzpomínám na kmín a skořici. Tvoje ruce tak voněly. Hlavně ve vlaku, když jsme spolu trávili... noci," mírně se zajíkne a na okamžik zavírá oči. 

Celá tahle konverzace je až příliš těžká pro oba z nás. Přesto konečně začínám cítit něco, co mi doteď unikalo. Konečně vidím, že o mě opravdu ví spoustu věcí, které by nemohla vědět, kdyby ke mně neměla dostatečně blízko. 

"Dal jsem ti perlu," zvedám najednou hlavu, když mě osvítí vzpomínka na ústřici, která schovávala překvapení. 

Katniss neodpovídá. Místo toho vytahuje z náprsní kapsy drobnou kuličku, kterou začala převalovat mezi prsty. "A přívěsek," dodává a sahá si na krk, odkud vytahuje zlaté okénko přidělané na řetízku. 

"Všechno to máš," vydechnu překvapeně a Katniss v mých očích znovu stoupá. Sleduji drobnou pihu v koutku jejích úst. Jizvu táhnoucí se po jejím čele, kterou způsobil Kordetin nůž. Všechno je to tak známé a blízké. 

"Nikdy bych to nevyhodila," schovává všechny věci zase zpět na svá místa. Očima těká všude kolem mě, jen do očí se mi odmítá podívat, proto měním téma, abych ji neuváděl do rozpaků.

"Jak se jmenoval náš učitel matematiky?" 

Viditelně si oddechla, když jsem se přestal vyptávat na nás dva a po chvíli přemýšlení odpovídá. "Kingston. Byl to protivný dědek, který by nás nechal nejradši všechny propadnout," z úst ji uniká krátké zasmání.

"Jo, máš pravdu," přidávám se a na krátkou chvíli mi připadá, že jsme to zase my dva. Bezstarostní a spokojení. 

"Měli bychom si jít lehnout, Peeto. Zítra je taky den," zvedá se ze svojí židličky a obdaruje mě váhavým úsměvem. "Dobrou noc." 

"Dobrou noc, Katniss," odpovídám a sleduji, jak mizí ve stanu. Já si zalézám do spacáku u ohně a zavírám oči. Nechávám hlavou běžet všechno, co jsem se teď dozvěděl. Zároveň mi uprostřed hrudníků klíčí podivný hřejivý pocit, který nedokážu identifikovat. Možná proto, že už jsem ho necítil až příliš dlouhou dobu. Dnes konečně bez větších problémů usínám. 

Ráno mě probouzí Boggs, který mi oznamuje, že se chystáme na ostré natáčení, kvůli oživení proklam. Dokonce mi podává i mou zbraň. "Jsou v ní jen slepé náboje, jasné?" 

"Stejně neumím moc střílet," krčím bezvýrazně rameny a pušku přijímám. Všichni se oblékáme do výstroje do bitvy. Nějaké chrániče, vesta, vlastně ani nevím, k čemu většina věcí je. Místo toho sleduji jednoho z kameramanů od Cressidy. Nezaujal mě ani tak jeho podivný želví kostým, jako spíš jeho tvář. Propadlé koutky a rty. „Vy jste avox, že ano?" ptám se zvědavě a možná i trochu vyděšeně. "Poznám to podle toho, jak polykáte. Ve vězení se mnou byli dva avoxové, Darius a Lavinia, ale strážní o nich většinou mluvili jako o zrzcích. Sloužili nám ve výcvikovém centru, takže je taky zatkli. Viděl jsem, jak je oba umučili k smrti. Ona mělaštěstí. Pustili do ní moc velký proud a její srdce to nevydrželo.Daria mučili řadu dní. Bill ho a odřezávali mu části těla. Pořád seho na něco vyptávali, ale Darius nemohl mluvit, jenom vydávalhrozné, zvířecí zvuky. Oni ale nestáli o informace. Chtěli jen,abych se díval."

Rozhlížím se kolem sebe. Všichni na mě zírají s pootevřenými ústy a nikdo se nemá k tomu, aby mi nějak odpověděl. "Skutečnost nebo iluze?" ptám se a čekám na odpověď, která stále nepřichází. "Skutečnost nebo iluze?" zvedám hlas, ze kterého zaznívá zoufalství. Chci prostě znát odpověď. 

„Skutečnost," říká po delší odmlce Boggs. „Aspoň pokud vím, je to skutečnost."  

Skláním oči k zemi a mírně přikyvuji. „Myslel jsem si to. Na té vzpomínce nenínic... blyštivého." Vysvětluji mírně a odcházím pryč. Dál od nich. "Uřezali mu prsty na rukách i na nohách. Všechno byla skutečnost," mumlám tiše. Potřebuji trochu klidu a ticha. Tohle je až příliš bolestné zjištění, se kterým se musím poprat. 

Do akce jdu až jako předposlední. Za mnou už jde jenom Jacksonová, aby mě hlídala. S nikým momentálně nemluvím, jen tiše poslouchám instrukce, které jsem ovšem jednoduché. Jakmile zazní "Akce!" z Cressidiných úst, všichni postupujeme dál blokem, jako kdybychom byli v aréně. Vážně se snažím, ale přesto je to pro mě těžké. Bojuji s vnitřními démony, kteří mě děsí za každým rohem. Nedokážu se ani smát spolu s ostatními, když sledují Mitchellovy snahy o herectví. 

Jejich smích ovšem přerušuje Boggsovo pokárání a ihned potom obrovská rána, která mě na chvíli ohluší. A potom na mou tvář dopadají kapky krve.

>>>>>>------------------I>

Tak doufám, že se vám kapitola líbila. Snažila jsem se do ní přidat něco... osobního mezi Katniss a Peetou, protože se pokouším přijít na nějaký důvod, proč se Peeta znovu zamiluje. Snad se mi to podařilo. Mě se to vcelku líbí a to je co říct :D Brzy začne ta pravá akce, tak doufám, že vás nezklame :)