Pro -Janie :)

"Musíme pokročit dál, pane Mellarku. Katniss nám v boji nestačí. Potřebujeme i jiné záběry," stojí přede mnou jako nějaký anděl smrti. Šedé rovné vlasy rámující její přísný obličej vypadají vážně podivně. Konečně mám tu čest s prezidentkou Coinovou. A první dojem není příliš valný.

"Co tím myslíte?" ptám se nechápavě a zvedám se z postele na nohy. Nechci, aby se nade mnou tyčila, ponižuje mě to. 

"Od zítřka se začnete účastnit tréninků vojska. Bude to hlavně pro kamery. Musíme všem ukázat, že jste na naší straně a že nad vámi Kapitol už nemá žádnou moc, rozumíte?" 

"Ale Kapitol nade mnou má pořád moc, vidíte?" zamávám jí před obličeje náramkem s nápisem: duševně chorý. 

"Nezajímá mě, co říká váš náramek, pane Mellarku," přimhouří prezidentka nebezpečně oči. "To totiž nebyla žádost!" 

"A ohrožení vašeho lidu vám nepřijde jako dostatečný důvod, abyste mi nedávali do rukou zbraň?" oplácím jí pohled a zakládám ruce na prsou.

Prezidentka Coinová jenom vzdychne a promne si spánky. "Bezpečí mých lidí nechte laskavě na mě, pane Mellarku. Vy se starejte o to, abyste vypadal dobře před kamerami a ideálně se tvářil, že stále patříte ke slečně Everdeenové." 

"Tak to budete muset přesvědčit první ji," ušklíbnu se a znovu si lehám na postel, abych dal najevo, že už nemám náladu dál se bavit. "Zítra tam budu, doufám, že vám to tak bude stačit," dodávám a otáčím se k ní zády bez jediného dalšího slova.

"Počítám s vámi, pane Mellarku. A doufám, že se budete snažit dostatečně," cítím z jejího hlasu silnou zášť, která mě ovšem pranic nezajímá. Ona je moje prezidentka asi stejným způsobem, jako pro mě byl Snow. Neznamená nic. 

***

Jakmile se první den objevuji na dopoledním tréninku, ze všech stran mě propalují nenávistné oči. Všichni si mě nechápavě prohlížejí, protože na rukou nemám žádná želízka. Jediné, co prozrazuje, že ještě nejsem v pořádku, jsou strážní, kteří sledují každý můj pohyb. Rozhodně se tu necítím příjemně, ale rozkaz prezidentky Coinové byl jasný. Netroufnu si ho neuposlechnout, protože si nejsem jistý, jaké následky by to mohlo mít pro mě i moje blízké; ačkoliv jich už moc nemám. 

Odpoledne cvičím se začátečníky. Většina z nich je na tom fyzicky daleko lépe, než já, ale to se není čemu divit. Většinu posledních měsíců jsem strávil uzavřený v jedné místnosti, občas dokonce na pár dní připoutaný k lůžku nebo k židli. Myslím, že mám právo na to nebýt ve formě. Naštěstí na mě nikdo nespěchá. To je jediné štěstí, které mě za celou dobu mohlo potkat. 

Po večerech sleduji nahrávky, které mi nosí Prim. Zřejmě není jednoduché se k nim dostat, ale je vidět, že se opravdu snaží. Z první arény není mnoho záznamů, které Prim uznala za vhodné. Přesto jich tam pár je - chvíle, kdy mě Katniss uspala sirupem na spaní, aby mohla jít pro lék na mou nohu; celá ta noc na Rohu hojnosti, kde se k sobě choulíme a ona na mě mluví, abych neupadl do bezvědomí a nakonec závěr her, kdy křičí moje jméno a snaží se ke mně dostat, ačkoliv už mě mají v rukou lékaři. 

Po každém záznamu zastavuji televizi a nechávám si spoustu času, abych si utřídil myšlenky a pokusil se uložit do paměti tyto nahrávky. Nahrávky bez zkreslených představ a blyštivých předmětů. Mut. Terč. Splátkyně. Sousedka. Lovkyně. Kamrádka. Milenka. Snoubenka. Které z těch slov je skutečné? Které je to pravé, co bych měl použít? Vím, že odpověď můžu najít jenom já sám někde uvnitř sebe. Nikdo to nemůže udělat za mně.

Nemám žádnou nahrávku z turné vítězů. Ani jednu jedinou. To totiž nebylo vrcholem romantiky, co si budeme povídat. Na turné mám ovšem daleko jiné vzpomínky - ty z vlaku. Na jejich utřídění budu ovšem potřebovat Katnissinu pomoc. Bez ní to nezvládnu a nikdo jiný tam s námi nebyl. Stejně jako s námi nikdo nebyl při tom pikniku na střeše, který se mi zaryl hluboko pod kůži. 

Na rozdíl od toho pár záběrů z druhé arény mě nutí pochybovat o tom, že jí na mě nikdy nezáleželo. Katnissina reakce na můj zásah elektrickým proudem vypadá opravdu upřímně. Nejsou to hrané slzy, je to hysterie, je to zoufalství a je to strach. Stejně tak na mě působí ten polibek na pláži. Je jiný, než všechny ty, které mi ukazovali předtím. Je v něm něco zvláštního, živočišného a emotivního. Nutí mě to uvažovat nad tím, co by bylo, kdybychom se dostali z arény oba. Sem do Třináctého kraje. Možná by z nás nakonec vážně byl šťastný pár. 

Rozdělil nás ovšem Kapitol. Půlroční odloučení plné bolesti a intrik dokáže zničit všechno. A obzvlášť tak křehký a nejistý vztah, který byl mezi námi. Jsem si jistý, že už se nikdy nevrátí. Nemůžeme k sobě po tom všem znovu najít cestu. Je to marné. 

***

"Finnicku?" vyhledávám na jednom z tréninků jednoho z mých tehdejších přátel.

"Ano?" obrací se na mě mile. V hlase mu nezaznívá žádná zášť, kterou jsem slyšel tenkrát v jídelně. 

"Chtěl jsem se omluvit za tu večeři, víš? Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo," zvedám na něj pohled a čekám, jestli mi bude odpuštěno.

"Já vím," přikyvuje. "A já jsem zapomněl, čím sis prošel. Annie mi něco říkala, i když o Kapitolu se snaží nemluvit. Ale pochopil jsem, že jí se naštěstí moc nestalo."

Váhavě přikyvuji, "viděl jsem jí jen jednou, ale nevypadala, že by jí mučili. Byla jen v šoku," sedám si vedle něj na krabici.

"To jsem rád," přikyvuje Finnick a podává mi z rukou jeden delší provázek s uzlem na konci. "Na, vezmi si ho. Pomáhal mi udržet pozornost a příliš nepřemýšlet. Teď už ho nepotřebuji. Už tu mám Annie," povytahuje koutek do úsměvu.

"Děkuji," oplácím mu úsměv a beru si provázek do rukou. Nakonec ho strkám do náprsní kapsy, abych na něj nezapomněl. 

"Zítra odjíždíme," začíná Finnick po chvilce ticha. "Do Kapitolu; s Katniss, Hurikánem a dalšími. Mohl bych tě o něco požádat? Dohlédneš na Annie? A pokud bych se náhodou... nevrátil. Chci, abys jí dal tohle. Uděláš to pro mě?" podává mi do rukou zapečetěnou obálku s nadpisem: Pro Annie. 

Chvíli jí jenom žmoulám v rukou a obracím z jedné strany na druhou, nakonec ale přikyvuji. "Udělám to."

"Děkuji ti. Rád jsem tě poznal, Peeto," podává mi ruku a já s ní váhavě zatřesu.

"I já tebe. Nemluv ale jako kdybyste se neměli vrátit. Zvládnete to!" přesvědčuji ho, ačkoliv si výsledkem nejsem tak úplně jistý. 

"Já vím," pousměje se a odchází pryč. Ještě notnou chvíli vstřebávám všechny informace, které mi dal. Jede do Kapitolu. Katniss jede do Kapitolu. Jedou do války a už nikdy se z ní nemusí vrátit. Tentokrát opravdu cítím na prsou podivnou tíseň. Zároveň mě mrzí skutečnost, že se nepřišla rozloučit. Jistě, ještě může přijít, ale nevěřím tomu. 

Přesto je moje vnitřní touha tak silná, že ihned po tréninku odcházím do své ubikace a čekám. Čekám celou noc až do rána. Ale ona nepřišla. Nepřišla mi dát sbohem. Nestojím jí ani za hloupých pár slov před odjezdem. Bolí to víc, než bych si vůbec dokázal připustit. 

Ráno mě sedícího budí až Prim. Zřejmě jsem usnul někdy nad ránem vysílený z marného čekání. "Katniss?" zamumlám rozespale. Na okamžik se mi do žil vlévá naděje, že opravdu přišla. Jakmile ovšem zahlédnu dva blond copy vím, že to není ona.

"Katniss už odjela," vysvětluje odevzdaně a sedá si vedle mě. Vypadá trochu ztraceně a nešťastně. Nedivím se. Její sestra odjela na válečnou frontu a nikdo neví, jestli se vrátí zpátky.

Já v odpovědi jenom přikyvuji, a tak tam sedíme. Beze slov se společnou starostí v srdci. Dodáváme jeden druhému odvahu a sílu, i když to nevyjadřujeme slovy. 

"Děkuji za ty nahrávky, Prim," prolamuji nakonec ticho. "Hodně mi pomohly."

"To jsem ráda. Nebylo jednoduché je sehnat," usmívá se na mě. Chvíli se pokoušíme bavit o běžných věcech, ale ani jeden z nás není ve své kůži a náš rozhovor je podivně strojený. Ve výsledku jsem nakonec rád, když Prim odchází za svou prací a já zůstávám sám v ubikaci. 

Ještě téhož dne se ke mně donáší informace, že Johanna nevyrazila do Kapitolu, ale leží znovu na nemocničním lůžku. Trvá mi poměrně dlouhou dobu, než své strážné přesvědčím o tom, abych směl jít za ní, ale nakonec se mi to daří.

Johanna vypadá vážně strašně zuboženě. Krátké vlasy má mastné a rozcuchané. Kruhy pod očima jsou zbarvené téměř do černa a ona se jen s námahou snaží držet otevřené oči. 

"Nevypadáš moc dobře," konstatuji škádlivě a sedám si vedle její postele. Dokonce jsem směl dovnitř přijít sám. Moje gorily čekají přede dveřmi. 

"Zato ty jsi vypadal i hůř," zubí se na mě šťastně. Je moc ráda, že se na ní někdo přišel podívat. 

"Jo a taky jsem se daleko hůř choval. Omlouvám se za všechno, co jsem řekl v Kapitolu," skládám si ruce do klína. Chtěl bych se omluvit všem, kterým jsem nějak ublížil. Chci mít uzavřené všechny listy, pro případ, že by se něco stalo. Že bych už nemělo možnost s nimi mluvit. 

"Hele, to neřeš. Slyšela jsem, co ti všechno dělali a upřímně... divím se, že se tu s tebou teď takhle bavím. Máš vážně kuráž, pekaři," usmívá se a jedním okem na mě mrkne.

"Ty jsi toho taky vydržela dost," krčím rameny. "Ačkoliv jsem slyšel, že tě před několika dny položilo pár kapek vody," rýpnu pobaveně. 

"Kdyby pár kapek. Vsadím se, že ani Finnick neviděl tolik vody najednou," zasměje se. 

"Zase přeháníš," vrtím pohoršeně hlavou a vysloužím si za to dloubanec do žeber. "Au!" 

Do dveří nakukuje jeden z mých strážných a pokývá hlavou. Já jen zády k němu protáčím oči a obracím se zpět na Johannu. "Musím běžet, jinak mě odtáhnou násilím. Tak se měj, Johanno."

"I ty, Peeto," mávne mi a já chtě nechtě opouštím prostory nemocnice. 

***

V dalších dnech nemám nic jiného na práci, než chodit na tréninky, jíst a spát. Denně dostáváme informace z Kapitolu, abychom měli představu o postupech našich jednotek. Vlastně mi přijde překvapující, že dostávám takové informace i já. Zaslechl jsem, že si mě na tyto porady vyžádala sama prezidentka Coinová. Začínám z ní být opravdu nervózní. Nemám nejmenší ponětí, co má za lubem, ale zřejmě se mi to nebude líbit. 

To mám ovšem velice brzy zjistit, protože po jedné z porad mě zastavuje a já zůstávám společně s ní a Plutarchem v místnosti sám. Těkám pohledem z jednoho na druhého a čekám, co z nich vypadne. Překvapuje mě, že první slovo si bere Plutarcha, ale já tedy trpělivě stojím a čekám. "Dnes se stala v Kapitolu velice nepříjemná událost, Peeto. Zemřela jedna členka skupiny 451."

"A jak se to týká mě?" ptám se nejistě. Příliš mě to nezaskočilo, jelikož je mi jasné, že se nejednala o nikoho blízkého. 

"Myslela jsem, že ti to bude jasné," ozývá se prezidentka, která doteď pouze mlčela a sledovala mě. "Hned ráno budeš poslán první vznášedlem do Kapitolu a připojíš se k jejich jednotce. Bez pout a bez ochranky."

"Ale..." pokouším se bránit. Nepřipadá mi to jako nejlepší nápad. 

"Žádné ale. Nebudu poslouchat žádné výmluvy. Ve vaší ubikaci už budou čekat věci potřebné k transportu. Zítra v šest hodin ráno vyrazíte. Můžete jít," kývne na mě hlavou a vyprovází mě nepříjemným pohledem, který netrpí žádné odmlouvání.

Nezbývá mi tedy nic jiného,  než se otočit na podpatku a vrátit se do svého pokoje. Žaludek se mi svírá strachy a ruce se mi třesou. Nevím, proč to udělali. Nejsem si jistý vůbec ničím. O to větší překvapení je, když nacházím Haymitche, který sedí na mé posteli s hlavou schovanou ve vlastních rukách.

"Haymitchi?" oslovuji ho a zastavuji se přímo před ní. 

Zvedá na mě hlavu a v očích se mu zračí velká starost. Vidím, že je nejistý a roztěkaný. Pravděpodobně už slyšel o mém převelení. Proto tady je. 

"Zítra jedeš do Kapitolu. To už zřejmě víš," zvedá se z postele a začíná popocházet z jedné strany ubikace na druhou. 

"Ano, právě mi to řekli," přikyvuji.

"Co si o tom myslíte?" ptám se ho nejistě a sleduji jeho počínání. 

"Coinová nesnáší Katniss. Nenávidí jí a bojí se jí. Proto tam jedeš. Doufá, že ti Kapitol sepne špatné vzpomínky a jelikož budeš mít v ruce zbraň..." odmlčí se. Nic ovšem říkat nemusí. Teď, když to vyslovil, je to jasné. Najednou to všechno dává smysl. A já se začínám bát. Opravdu se bojím. 

"V tom případě je jenom jedno jediné řešení," obracím se na něj a zakládám ruce na hrudníku. 

"A to? Jsem zvědavý, na co jsi přišel ty chytráku," povytahuje Haymitch tázavě obočí. 

"Nesmím se nikdy dostat do Kapitolu živý," oznamuji jakoby nic a čekám na jeho reakci.

Překvapivě se mu na obličeji objevuje pobavený úsměv. "Peeta Mellark. Ten kluk, který chce pořád pokládat život za sobeckou holku, je zpátky!" 

"Nevtipkuji," zavrtím hlavou a vůbec nereaguji na jeho poznámky o mém starém já. "Musíš to zařídit. Zastřel mě nebo zajisti, aby to vznášedlo spadlo. Nebo mi přines z té armádní laboratoře nějaký zatracený kyanid!" zvyšuji mírně hlas a ani si nevšímám, že jsem přešel k tykání, nicméně se pokouším nadávat tiše, jelikož nechci, aby mě někdo slyšel. 

"Zbláznil ses? Něco jiného je poslat tě do arény a spolupracovat, ale ne, abych zařídil, aby tě zabili!" odpovídá mi stejně tak naléhavě.

"Prosím, Haymitchi! Moc mi toho dlužíš! Nevzpomínám si na všechno, ale jedno vím. Chránil jsem Katniss dva roky! Dva hloupé roky! Muselo to mít přece nějaký smysl. A jestli jí ublížím, Kapitol vyhraje! Stane se přesně to, co chtěli. A já zničím všechno, čím jsem dřív byl. Tak to nechci Haymitchi," z očí se mi pomalu začínají valit slzy. Zajíždím si rukama do vlasů a klekám na kolena. "Nemůžou mě změnit tak, abych ji zabil! Nemůžou!" vzlykám tlumeně a začínám se choulit do klubíčka. Tak, jak jsem to dělal celé měsíce v Kapitolu. 

"Peeto," Haymitch přechází přes místnost a dřepne si přímo přede mne. "Takhle to nejde a ty to víš. Nebudu vrah. Na mých rukách už je tolik krve, že nechci, aby tam byla další. A už vůbec ne tvoje." 

"Já nemůžu. Nechci," mumlám tiše do vlastních kolem. "Ona mě vždycky chránila. Chráníme se navzájem. Navždy," zašeptám. 

"A já chráním vás oba," pokládá mi ruku na rameno, až sebou mírně trhnu. "A Katniss bude mít svoje instrukce. Bude se od tebe držet dál, když budeš mít v rukou zbraň, ano? Nepůjdete do boje. Jste jen záložní skupina, která bude natáčet proklamy. Nikdo vás nenasadí do boje. To bylo předem dohodnuté. Coinová si myslí, že ví co dělá, ale i já vím, co dělám. Musíš mi věřit, Peeto." 

Zvedám na něj hlavu s uslzenýma očima. "Slibujete?" 

"Slibuji," přikyvuje a nakonec mě objímá. Nikdy bych nečekal takový projev od Haymitche a ještě k tomu na jeho popud. "Zůstaňte naživu, ano?" dodává s úsměvem a já mu ho chtě nechtě musím oplatit. 

Zůstaňte naživu. Ty dvě slova mě doprovází celou cestu vznášedlem do Kapitolu. Zůstaňte naživu. Zní mi v hlavě, i když vystupuji na nádraží Kapitolu. Nechávají mě jít samotného. V armádním obleku a se samopalem přehozeným přes záda a vyraženým číslem 451 na hřbetu ruky. Nikdo mě nedoprovází. Není tu žádná stráž. 

Pravá. Levá. Pravá. Levá. Krok po kroku se blížím k jednotce, kam jsem byl přidělen. V krku mám sucho a žaludek sevřený. Jsem si naprosto jistý, že nebudu přivítán s otevřenou náručí. A to se mi do puntíku splní. Už z dálky vidím fascinované pohledy a okamžitě, jak dorazím, je mi velitelem Boggsem odebrána zbraň. 

"Tohle přece není možné. Musím si jít zavolat," zabručí si pod fousy a odchází pryč. 

"Nic na tom nezmění," krčím rameny a obracím se na Katniss. „Přidělila mě k vám prezidentka osobně. Usoudila, že proklamy potřebují trochu připepřit."

>>>>>>----------------------I> 

A jsme v Kapitolu dámy a pánové! Konečně se dočkáme větší akce. Nicméně pro změnu na pár kapitol nebudu mít tak volné ruce a budu muset postupovat hodně podle knihy. Ale co se dá dělat, to určitě nějak zvládneme :) 

Začínáte pomalu poznávat Peetu? Já ano a mám z toho vcelku radost. Ten starý Peeta už je někde těsně pod povrchem a chce se dostat ven.