Pro foxfaceberries :) 

"Bude vám přidělena vaše ubikace, pane Mellarku. Bude zapečetěná a nebudete z ní smět odejít bez doprovodu, nicméně k vám bude moct přijít na návštěvu kdokoliv bez předchozí domluvy s doktory. Doufám, že vám to tak vyhovuje?" povytahuje obočí žena ve vojenském oblečení a se zbraní u pasu. Zřejmě to bude nějaký poskok velitele. Musím přiznat, že ani nevím, kdo tuhle vzbouřeneckou organizaci vede. Slyšel jsem o nějaké Coinové, ale nejsem si vůbec jistý, jestli je to ona. Zatím za mnou nepřišla.

"Ano, vyhovuje," přikyvuji a tím se mi konečně podaří dostat se ven z této nemocniční místnosti, kterou jsem pomalu začínal nenávidět. Moje nová ubikace je větší, než nemocniční pokoj - mám záchod i sprchu na pokoji, mám svůj šuplík na oblečení a osobní věci. Konečně jsem si mohl sundat tu nemocniční zástěru a obléknout na sebe šedé oblečení lidí ze Třináctého kraje. Není to moc, ale já jsem za něj vděčný. 

Do zásuvky si pečlivě ukládám tužky a kreslící blok plný těch nejhorších výjevů, na které jsem si vzpomněl. Funguje to přesně tak, jako kdysi. Když nakreslím nějakou špatnou vzpomínku, utvrzuji se v tom, že prostě zmizí z mojí hlavy, že už bude dál jenom na papíře. Teď už to ovšem nejsou oči mutů ani Kordeta se svými noži - je to Darius, je to Lavinie, je to ten mírotvorce, je to Liv. Všichni bolestiví strašáci mého nitra tam jsou zvěčnění. Jenže křik mučených se nedá přenést na papír. Ten stále slýchám každou noc, když zavřu oči. 

Jediný důkaz toho, že stále ještě nejsem v pořádku, je náramek na pravé ruce, který všechny ujišťuje o tom, že stále ještě nejsem duševně zdravý a že jsem potenciálně nebezpečný. Je to jen drobný ústupek vzhledem k té částečné nabyté svobodě, kterou jsem dostal. Konečně nevisí na zdi místnosti obří zrcadlo, skrz které mě může kdokoliv pozorovat. Po víc jak půl roce konečně cítím alespoň trochu soukromí. 

Sedám si na měkkou postel a rozhlížím se kolem. Ve skutečnosti mě ta náhlá samota až podivně děsí. Vlastně nevím, co bych tu měl dělat. To za mě ovšem brzy vyřeší moje první návštěva. Ozývá se zaklepání na dveře a hned poté vrznutí pantů. 

"Peeto?" ozývá se tenký hlásek, který je mi povědomý, ale nedokážu ho přesně zařadit. Nejsem si jistý, jestli je to ona. Proto se otáčím a na tváři se mi objevuje překvapený úsměv.

"Prim," vyhrknu zaskočeně. "Co tu děláš?"

"Přišla jsem na návštěvu. Doufám, že ti to nevadí. V nemocnici říkali, že tě dnes pouští, tak jsem se chtěla podívat, jestli máš všechno, co potřebuješ."

"Až na spoustu vzpomínek jo," nevesele se zasměji a sedám si zpátky na postel. "A jasně, že nevadí. Posaď se," mávnu rukou vedle sebe na postel a ještě se o kousek posouvám, abych ji uvolnil co nejvíc místa. 

"Víš, přišla jsem si promluvit," sedá si vedle mě a přitahuje si kolena k obličeji. "No, možná se spíš omluvit. Za Katniss. Slyšela jsem, že na tebe nebyla zrovna milá."

Zavrtím jenom netečně hlavou. "To nic. Chytil jsem jí pod krkem, asi jsem nemohl čekat nic lepšího," přejíždím prsty po jemné látce polštáře. Látka mi protéká mezi prsty a já si letmo vzpomínám na všechny ty noci ve vlaku, kdy mi Katniss usínala v náručí. Všechny ty pocity, které mě prostupovaly, když se ke mně tiskla pod rouškou noci. Vím, že v tom nikdy nebylo nic víc, než přátelství, ale já jsem nezapomněl. Nezapomněl jsem, jak jsem se cítil, když jsem mohl vdechovat její vůni. Na okamžik zavírám oči, protože Prim s sebou přinesla známou vůni mentolu. 

"Víš... znám Katniss celý svůj život a jedno ti řeknu. Nikdy neuměla vyjadřovat city. Je to ten nejobětavější člověk, kterého znám, ale to všechno se snaží skrývat z tu svoji hloupou masku. Vím, že je to s ní občas těžké," vzdychá. 

"Vyrostla jsi," poznamenávám s úsměvem, když ji sleduji. Vzpomínám si na tu malou holčičku, která se schovávala v sukních své maminky. Tohle už je téměř dospělá a samostatná žena. Tolik mi připomíná Livii. Doufám, že alespoň Prim dostane šanci na nový život, až tohle všechno skončí. 

"Možná trochu," zapýří se spokojeně a na tváři ji vyskakuje ruměnec. 

"Potřebuji pomoc, Prim. Chci si vzpomenout,  ale nevím jak. Ona mi nepomůže," prohrábnu si zoufale rukou vlasy. 

"V první řadě by ses měl ptát tady," odpovídá s úsměvem a opatrně zabodává svůj prst do míst, kde mám srdce. "Nikdo to nedokáže udělat za tebe. Protože nikdo neví, co jsi cítil. Ale já vím, že jsem nikdy neviděla nikoho dělat to, co ty. Aniž jsi věděl, jestli ti bude opětovat city, jsi se za ni rozhodl položit život. Rozhodl ses jí chránit i přes to, jak se k tobě zachovala. A byl jsi ochotný ji nechat jít, když to bude znamenat, že bude šťastná. To je opravdová láska, Peeto!"

"Jaký to má smysl? Možná jsem ji miloval, ale proč bych měl chtít, aby se to vrátilo? Co z toho budu mít? Zlomené srdce?"

"Nemůžu mluvit za Katniss. Ona je nevyzpytatelná, ale jedno vím. Víš proč tě přijeli vysvobodit? Protože Katniss tě vídala na obrazovce - viděla, jak moc se zhoršuješ a zhroutila se. Nekomunikovala a musela být pod sedativy. Nejsi jí ukradený, to mi věř."

"Pořád si nejsem jistý," zavrtím hlavou. "Všechny ty vzpomínky jsou moc... zmatené a já se v nich nevyznám. A pak je tu Hurikán. Na toho si vzpomínám," zabručím rozladěně. 

"Hurikán tu byl i dávno před tebou. Je to Katnissin nejstarší přítel. Ale nepřijde ti zvláštní, že za celou dobu na něj ani nepomyslela a schovala se k němu až ve chvíli, kdy všechno začalo být vážné? Ona se bojí toho, že bude na někom závislá. To nebyla Katniss, kdo začal všechno komplikovat, byl to Hurikán. Mám ho ráda, vážně, ale ty dva k sobě nepatří," vrtí hlavou. "Peeta a Katniss. To jsou milenci pronásledovaní osudem. A jednou budou zase šťastní. Stačí tomu věřit, Peeto."

"Vážně si to myslíš?" ptám se nejistě a nakonec ji nemotorně objímám. Nevím ovšem, jestli to ještě nezhoršila. Všichni se mi snaží pomoct. Všichni chtějí, aby mi bylo líp. Jenom Katniss na mě stále útočí. Proč? Brání se snad? Ale já ji nechci ublížit.

"Vážně," přikyvuje a naklání se ke mně. Líbá mě na tvář a na obličeji se jí objevuje spokojený úsměv. "To je všechno, co si přeji. Budu se muset vrátit do nemocnice. Nechám ti sehnat všechny nahrávky, co mi budou připadat zlomové," mrkne na mě, seskakuje z postele a rychlým krokem vychází ze dveří ven. 

Skláním hlavu ke svým nohám a proplétám prsty obou rukou k sobě. Nejsem si jistý, co bych si měl myslet. Možná má v něčem Prim pravdu, ale v něčem určitě ne. Já vím, že ona zná Katniss lépe, než kdokoliv jiný, ale tohle není Primin boj. Tohle má říkat Katniss, ne její sestra. Všichni ji nemohou pořád jenom omlouvat. Nemohou pořád jenom opakovat - ona je prostě taková. To totiž není vysvětlení. To je výmluva. 

"Je čas na večeři, pane Mellarku," oznamuje mi jeden člen mojí stráže a já jenom němě přikyvuji. Bez jediného slůvka trpím nasazování pout, bez kterých se mimo ubikaci nesmím potulovat. Potom vyrážíme. Nikdy jsem si nemyslel, že je Třináctý kraj tak rozlehlý, ale teď už to vidím. Jdeme asi dvacet minut, než konečně dorazíme do jídelny.

Přecházím k místu, kde se berou tácy a s velkou námahou se mi daří jeden z nich sebrat. Moje pouta jsou až příliš krátká, takže tác držím jen konečky ukazováčků, což není nikterak pohodlné. "Můžete mi tam prosím nandat jídlo? Mě to jde takhle dost špatně," obracím se na jednoho strážného. Ten s viditelnou neochotou pokládá na můj tác veškeré jídlo, na které mám nárok, i když toho není příliš mnoho. 

Jakmile se rozcházím ke stolům, všímám si ji. Sedí tam s Hurikánem, Finnickem, Annie, Johannou i Delly. Všichni staří známý tam sedí u stolu a vesele si povídají. Beze mě. Vsadím se, že za celou dobu si na mě ani na chvíli nevzpomenou. Jak rychle přátelé zapomínají. 

Sleduji každý kousek jejího obličeje a zvažuji, co bych vlastně měl říct, až ji uvidím. Nakonec si mě ovšem všímá dřív, než k nim vůbec dorazím. Zhluboka se nadechuje, až jí chleba téměř uvízne v krku a dívá se na mě, jako kdybych byl nějaké monstrum na vodítku.

"Peeto," vyhrkne nadšeně Delly, když mě zahlédne. "To je prima, že už tě pouštějí mezi... nás." Vidím její zaváhání, když hledá správná slova a na tváři se mi mihne úšklebek. 

"Co to máš za fantastické náramky?" ptá se Johanna nadšeně a střetává se se mnou pohledem. Jsem rád, že jí vidím živou a zdravou. Navíc v daleko lepším stavu, než si pamatuji z Kapitolu. Zároveň ovšem vím, jak jsem se k ní choval a co všechno jsem jí řekl, takže mě zaplavuje i vlna studu. 

"Ještě se mi nedá úplně věřit," odpovídám trochu škrobeně. "Nemohu se tu ani posadit bez jejich dovolení," trhnu hlavou ke své dvoučlenné ochrance. 

„Jasně, že si sem můžeš sednout. Jsme přece staří přátelé," poplácá Johanna na sedadlo vedle sebe a spokojeně se na mě zazubí. Obracím pohled na své strážce, kteří jenom nepatrně pohnou hlavou, aby mi dali najevo, že si smím sednout. Dosedám tedy na židli vedle Johanny a trochu nervózně se rozhlížím kolem. Připadám si tu jako nevítaný host. 

To si zřejmě nemyslí Johanna, protože ta překypuje evidentním nadšením. „V Kapitolu jsme s Peetou měli sousední kobky. Mocdobře známe svůj křik." Prohlašuje, jako kdyby nic. Jako kdyby řekla, že jsme společně chodili kupovat rohlíky. 

Annie ta ovšem reaguje dost bouřlivě. Pokládá si ruce na uši a zavírá oči. Evidentně se schovala do svého vnitřního světa, kterým je až příliš známá. Ani mě její poznámka nepřišla úplně v pořádku, ale podařilo se mi potlačit myšlenky na tmavé kobky Kapitolu.

„Co je? Můj cvokař říká, že nemám potlačovat svoje myšlenky.Patří to k terapii,"  krčí Johanna rameny hned poté, co na ni Finnick hází ošklivý a pohoršený pohled. Povytahuji jeden kousek do úsměvu. Johanna se očividně nezměnila. Stále je to ta arogantní a ironická holka, která se evidentně chovala jinak jenom v Kapitolu. Jenom já si pamatuji její třesoucí se hlas, křik a pláč. Nikdo jiný. 

"Annie," přerušuje najednou dlouhé a nepříjemné ticho Delly. „Věděla jsi, že tvůj svatební dort zdobil Peeta? Doma jeho rodina měla pekárnu a on vždycky dělal polevy."

Annie se naklání více nad stůl, aby na mě viděla. "Díky Peeto. Byl nádherný," říká s úsměvem a já jsem nucen jí ho oplatit. K ní se nedokážu chovat špatně. Jestli je tady někdo z nás naprosto nevinný, je to ona. 

"Bylo mi potěšením, Annie," odpovídám proto uvolněně a laskavě. Cítím na sobě Katnissin pohled, ale nedávám najevo, že bych ho vnímal. Tvářím se, jako kdyby tam ani nebyla. 

"Jestli máme stihnout procházku, musíme vyrazit," zvedá se z ničeho nic Finnick od stolu a s ním se zvedá i jeho dívka. Teď vlastně už manželka. Je to zvláštní. "Rád jsem tě viděl, Peeto," obrací se na mě nakonec ještě Finnick a chystá se k odchodu. 

"Buď na ní hodný, Finnicku. Jinak se ti jí možná pokusím svést," nadhazuji. Mělo se jednat o popíchnutí a vtip, ale nějak se mi nevydařil. Katnissin pohled mě stále příšerně znervózňuje a já nevím, jak bych se měl chovat. Uvádí mě do rozpaků a teď jsem kvůli tomu ze sebe udělal blbce. 

"No tak, Peeto," začíná Finnick opatrně a možná i trochu vzdorovitě. Toho jsem zrovna nechtěl dosáhnout. "Nechtěj, abych začal litovat, že jsem ti znovu nahodil srdce," dodává. Vrhá trochu ustaraný pohled na Katniss a nakonec společně s Annie odchází. 

Nejradši bych si teď položil hlavu do dlaní a nikoho nevnímal, ale to mi bohužel nebude umožněno. Čekal jsem nějakou poznámku od Katniss, ale nakonec je to Delly, kdo mě kárá. "Zachránil ti život. Nejednou."

Mírně přimhouřím oči. Nečekal jsem od ní taková slova. Ona moc dobře ví, že ten život, co zachránil, pro mě vůbec nic neznamenal. "Kvůli ní," trhám hlavou směrem ke dívce v plamenech, ale stále na ni neobracím pohled. "Kvůli povstání. Ne kvůli mě. Nic mu nedlužím."

 „Možná nedlužíš. Ale Mags je mrtvá a ty jsi pořád tady. To by mělo něco znamenat," pouští se do hádky Katniss. Konečně na ní obracím svoje oči a střetávám se s jejími. Hledí na mě s určitou dávkou nenávisti. O co jí jde? Myslí si snad, že je lepší, než já a chce mi to dávat okatě najevo?

Jen tak tak v sobě udusím poznámku o tom, že Mags by se stejně konce her nedožila. Místo toho se pokouším o mírný a neútočný tón. „Ano, plno věcí by mělo něco znamenat, ale zřejmě neznamenají,Katniss. Pořád mám hodně vzpomínek, ve kterých se nevyznám, a myslím, že je Kapitol nijak neupravil. Například na spoustu nocí ve vlaku." Vidím, že jsem se trefil do černého. Katniss umlká a na tváři se jí objevuje vzdorovitý výraz. Ten výraz by měl zřejmě znamenat něco jako nikdy-mezi-námi-nic-nebylo.

Mhouřím oči a přejíždím ji očima. Hned vedle ní sedí Hurikán a oba na mě hloupě civí. Zvedám proto lžíci a ukazuji z jednoho na druhého. „Takže vy dva už jste oficiálně pár, nebo pořád pokračují s tou historkou o milencích stíhaných osudem?" ptám se, i když už předem znám odpověď. 

"Pořád v ní pokračují," potvrzuje mou domněnku Johanna. 

Mimoděk tisknu ruce v pěst a pokouším se potlačit nával vzteku, který ve mně bublá. Netuším, co bych na to měl říct. I přes to všechno po nás tedy budou chtít, abychom předstírali šťastný pár? Ale z nás šťastný pár nikdy nebyl a s největší pravděpodobností nikdy ani nebude. Tentokrát už na sebe ovšem nenechám takovou boudu uplést. Nebudu si na nic hrát. Už dost!

„Kdybych to neviděl na vlastní oči, neuvěřil bych," ozývá se z ničeho nic Hurikán a propichuje mě svýma ostrýma šedýma očima.

Nechápavě povytahuji obočí a obracím svou pozornost na něj. "Čemupak?" ptám se. 

"Tobě," odpovídá a já vůbec nechápu, o co mu jde. 

"Budeš muset být konkrétnější," vrtím hlavou. "Co je na mě tak neuvěřitelné?"

„Že tě nahradili člověkem, který připomíná zlého muta," odpovídá za něj Johanna a pokouší se tím pravděpodobně odlehčit atmosféru, která by se už teď dala krájet. Bojuji totiž s touhou skočit Hurikánovi po krku a vlastnoručně ho zardousit. Ne kvůli pominutí smyslů, ale kvůli té jeho evidentní aroganci. 

"Dojedla jsi?" obrací se Hurikán na Katniss a o mě už ani očkem nezavadí. Společně se zvedají a bez jediného slůvka rozloučení odchází z jídelny. 

"Proč ses musel takhle chovat?" vyjekne na mě z ničeho nic Delly. "Proč se takhle chováš k ní? A vlastně ke všem ostatním." Nikdy jsem jí neslyšel takhle zvyšovat hlas, takže se v tu chvíli nezmůžu ani na odpověď. 

Nechápavě sleduji, jak mi náruživě vysvětluje, že bych jim všem měl být vděčný. Začínají se mi třást vzteky ruce a žíly na krku mi nabíhají vypětím. Teď jsem vážně naštvaný. Jak se může vůbec Delly opovažovat a nadávat mi za takové věci? Ona je snad slepá? Já nebyl první, kdo slovně zaútočil, proč bych tedy měl být já ten, co se omlouvá? Proč tady každý stojí proti mě? Nemám tu jediného člověka, který by se mě zastal. Člověka, který by mi řekl - vím, že sis prošel peklem, tak na to půjdeme pomalu. Nedrž v sobě emoce. Máme tě rádi takového, jaký jsi. Za tu dobu, co jsem tady, jsem to neslyšel ani jednou. Od nikoho. Jak se mám chovat lépe, když mi to tu nikdo neulehčuje?

"Nejsem. Já nemůžu," bručím si pro sebe a rukama si zajíždím do vlasů. "Nutíte mě! Nesmíš se tak chovat! Nemůžu za to! Zatracená Třináctka," dohaduji se sám se sebou a se svým vnitřním svědomím. Skoro si ani nevšímám, že mě moje stráž chytá za pouta a odvádí mě pryč z jídelny. Celou dobu si jenom mumlám nesmyslná slovíčka a přestávám až ve chvíli, kdy mě nechávají na mé posteli v ubikaci a zavírají za sebou dveře. 

Potom si konečně dovoluji poddat se svým pocitům. Bořím hlavu do polštáře a nechávám slzy vytékat ven. Moje další myšlenky patří pouze smrti. Ne strachu z ní, ale touhy. Chci, aby přišla a odvedla si mě pryč, protože tohle... tohle není život!

>>>>>>----------------I>

Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jak odmítavě se k Peetovi všichni chovali. Až teď, když se prokousávám Sílou vzdoru, tak si všímám, že Peeta to neměl lehké ani ve Třináctém kraji. Všichni po něm chtěli zázraky a nikdo ho tam doopravdy nepodpořil. Divím se, že ho nepostavili ke zdi a nezastřelili. Delly ho měla podporovat a ve výsledku ho stejně nepodržela a zastala se Katniss... já vám nevím. Katniss je prostě mrcha a já jí vážně, vážně nemám ráda :D