Pro EverlarkForever123, protože se na tuhle kapitolu moc těšila :) 

"Bohužel tě nemůžeme pustit do kuchyně, ale dokážeme ti sem dopravit cokoliv budeš potřebovat. Stačí napsat suroviny a všechno dostaneš. Važ si toho, tady ve Třináctém kraji obvykle neplýtváme surovinami na takovéhle věci," psychiatrička Jenny sedí u mé postele a klade mi na srdce všechny podmínky, které musím dodržovat, abych směl upéct dort. 

"Toho si moc cením," odpovídám s křečovitým úsměvem, který vznikl proto, že jsem se pokoušel všemi prostředky potlačit ironii v hlase. Opravdu mě nebaví poslouchat, jaká je to čest získat takové suroviny. Proč by to jako kruci měla být čest pro mě? Já se nežením, jenom dělám svatební dort pro Finnicka a Annie, to oni by měli být poctěni. I když spíš asi ani ne. 

"Za hodinu vám dodám seznam, ano?" Beru si do ruky tužku a papír a začínám sepisovat suroviny: Cukr, mouku, máslo, mléko, vejce, barviva a další a další přísady.  Ve výsledku mi to trvá pouze půl hodiny. Tohle jsou zřejmě věci, které se nezapomínají. Je pravda, že se mi v Kapitolu nikdy nepokusili změnit vzpomínky na dorty. Proč by to taky dělali, že? 

Potom se u mě v pokoji střídají s Delly. Ta je dneska ovšem podivně zaskočená a skleslá. "Co se děje?" sundávám nohy z postele a pokládám si ruce na kolena, abych byl připravený ji obejmout, kdyby to potřebovala. 

"Katniss včera postřelili. Leží v nemocnici, ještě se neprobudila," oznamuje mi nešťastně.

Předpokládal bych, že tahle informace na mě nebude mít žádný vliv, ale překvapuji sám sebe. "Bude v pořádku?" vyhrkávám ze sebe okamžitě.

I na Dellyně tváři vidím překvapení, když tahle slova vyslovím. Ve skutečnosti překvapuji i sám sebe. Cítím, že nějaká část uvnitř mě se o ni bojí a chce, aby byla v pořádku. Tohle uvědomění ve mně ovšem znovu vyvolává podivný zmatek. Positivní a negativní pocity se ve mě momentálně perou a svádí vnitřní boj. 

"Prý ji zachránil Cinnův kostým. Fungoval jako neprůstřelná vesta, takže má přeražených jenom pár žeber. To jsem jenom slyšela, tak nevím, jestli to všechno pravda," sedá si na židli k mé posteli a hlasitě vzdychne. 

Moje tělo zaplavuje úleva. "To je dobře," přikyvuji a na okamžik si prsty promnu spánky. Rozbolela mě z toho všeho hlava. Uvědomuji si, že důsledky Kapitolského mučení začínají mizet, ale o to větší zmatek stále cítím. Už jsem si prakticky jistý, že Katniss není mut. Nemyslím, že by mi chtěla ublížit, alespoň ne fyzicky. Nicméně stále až příliš intenzivně vnímám tu spoustu křivd a polopravd, kterých jsem se od ní dočkal. 

"Prý ti asi za hodinku dovezou všechny potřebné suroviny! Budu ti moct pomáhat? Moc ráda se koukám na to, když zdobíš dorty," na tváři se jí znovu roztahuje upřímný úsměv a ten mě hřeje u srdce. 

"Jasně," přikyvuji spokojeně. "Bez tebe bych to nezvládl," mrknu na ni, seskakuji z postele a váhavě roztahuji ruce. Chci svou dlouholetou kamarádku obejmout. Od Kapitolu jsem ovšem nenechal nikoho, aby se ke mně takhle přiblížil. Musím to ovšem vyzkoušet a Delly je ta, kterou chci obejmout ze všeho nejvíc. 

Na tváři se jí na okamžik objevuje překvapený výraz, ale během další vteřiny vyskakuje ze židle a omotává kolem mě své ruce. I já ji objímám a opírám hlavu čelem o její rameno. To horko lidského těla a síla přátelství je jako elixír života. Bál jsem se, aby to ve mě nespustilo nepříjemnou reakci, ale to se nestalo. Místo toho se mi překvapivě ulevuje. Možná nejsem až takové monstrum, jak si myslím. Pokroky začínají být větší a větší a já ze všeho začínám mít lepší a lepší pocit. 

Najednou místností problikne zářivka. Jenom na krátký okamžik, zřejmě chyba na generátoru. Ale to jedno jediné bliknutí ve mně vyvolá miliony bouřlivých reakcí. Prudce odskakuji od Delly dozadu a zakopávám o postel. Div si neukopnu malíček, ale to mě v tomto případě vůbec netrápí. Prudce se chytám dřevěného čela a zarývám do něj nehty. "Ne, ne, ne, ne," brebentím stále dokola a tisknu zuby k sobě. Z koutků mi začíná vytékat krev, protože jsem si prokousl vnitřní stranu tváře. 

Do místnosti vbíhá jeden z doktorů, ale Delly ho zastavuje. "Nechte ho, prosím. On to zvládne!" trvá na svém a chrání se pouze tím, že se ode mě drží v uctivé vzdálenosti. Jeden jediný zvířecí výkřik mi unikne z hrdla, než se mi podaří dostat vše pod kontrolu. Tváře mám zevnitř celé prokousané, protože bolest mi pomáhá soustředit se. Krev mi tedy stéká po rtech až ke krku, ale moje mysl se vrací zpátky. Pomalu, krůček po krůčku, začínám znovu vnímat všechno v místnosti. Povoluji sevření prstů i tlak v ústech. Sesouvám se k zemi a zády se opřu o čelo postele. Zhluboka oddychuji. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. 

"Vidíte, je to v pořádku," trvá na svém Delly a dostává do rukou pouze papírové kapesníčky. Pak ji nechávají v místnosti znovu samotnou. Opatrně přechází přes pokoj směrem ke mně. Váhavě si dřepne na zem a dívá se mi do očí. Oplácím jí pohled a pokouším se do něj vložit němou omluvu za své chování. Ona mi ho ovšem nikdy nevyčítá. Místo toho zvedá kapesníček a otírá mi krev z každého kousku kůže. "Už je to dobré, Peeto," zašeptá a letmo opírá své čelo o moje.

"Děkuju, Delly," zašeptám v odpovědi a nechávám si ještě několik minut ticha na uklidnění. Potom se opatrně opírám rukama o zem a znovu se zvedám na nohy. "Snad brzo dovezou věci na ten dort," zamumlám a sedám si zpět na postel. Pokouším se uklidnit třas v rukách. 

Pouhých deset minut poté, co vyjádřím svoje přání doráží do místnosti dvojice lidí vezoucí obrovský stolek plný surovin, které jsem si objednal. Oči se mi rozzáří nadšením a všechny předchozí křivdy jsou zapomenuty. "Kde se to bude péct?" doběhnu ke stolku s věcmi.

"Naliješ těsto do forem - ty tu máš - a my je odvezeme do trouby. Pak ti je vrátíme zase zpátky. Může to tak být?" 

"Určitě," přikyvuji spokojeně a ihned se chopím obrovské mísy na míchání těsta. Delly se připojuje ke mně a společně se pouštíme do práce.

"Delly? Něco pro tebe mám," obracím se na ni s nadšením. Jakmile na mě zvedá hlavu, vyhrknu na ní mouku z pytlíku. Obaluje jí obličej i vlasy, takže vypadá trochu jako sněhulák.

"Peeto!" vypískne hlasitě a pokouší se oklepat. To vyvolává veselí na obou stranách a já se poprvé za několik měsíců opravdu a upřímně směji. Je to opojný pocit. Tak dlouho jsem nezažil takový absolutní pocit štěstí, jako teď. Delly mi na oplátku patlá po obličeji trochu těsta a za chvíli vypadáme tak, že musíme lékaře poprosit o možnost osprchovat se. Vcelku s radostí nám to povolí. Na jejich tvářích vidím spokojenost, když nás vidí. Zřejmě opravdu dělám pokroky. 

Po návratu se už bez hloupostí pouštíme do práce. Udělat těsto je to nejjednodušší a nejrychlejší, takže přibližně za hodinu odváží plné formy s těstem pryč z místnosti a já se mohu vrhnout na spoustu mandlovky, kterou mi přivezli. 

"Jaký myslíš, že by měl být ten dort?" obracím se na Delly, když hnětu marcipán, aby byl vláčnější a lépe tvarovatelnější. 

"No určitě mořský. Finnick a Annie jsou přece ze Čtvrtého kraje. Vzpomínáš si na tu encyklopedii, co jsem dostala od rodičů? Na všechna ta zvířata? Určitě si společně vzpomeneme," usmívá se na mě a já přikyvuji.

"Měl jsem kamarádku, která měla moc ráda moře. Nikdy ho neviděla na živo," zamumlám tišeji a ve druhé mističce začínám míchat modrou barvu. "Zemřela dřív, než se tam kdy mohla podívat. Pro revoluci a pro mě," pohladím prsty okraj kovového vozíku a na okamžik utichnu. Tahle vzpomínka je ještě pořád čerstvá a krvácí. Musím zavřít oči, ale i tak stále vidím záblesk zbraně a poslední pohled jejich modrých očí. 

"To mě mrzí, Peeto," pokládá mi Delly ruku chlácholivě na rameno.

"To je v pořádku," letmo povytáhnu koutky do úsměvu. "Tenhle dort bude na její počest."

"S tím souhlasím," přikývne Delly s úsměvem. "Co uděláme jako první? Vždycky se mi líbili delfíni," zasní se. 

"Dobře, tak teda delfína," odpovídám a pouštím se do práce. Potřebuji Dellynu pomoc, abych si dokázal vzpomenout na všechny detaily, ale nakonec to zvládáme. Nicméně s tím poměrně bojujeme, proto si u dalšího zvířete pro jistotu první sedám k bloku a společně kreslíme a gumujeme, dokud nejsme spokojení. Teprve potom beru do rukou marcipán a pouštím se do práce na ostro. 

Za dvě hodiny donáší upečené korpusy, které poctivě a pečlivě rozřezávám, aby se daly naplnit a následně odkládám stranou, aby dostatečně vychladly. Se samotným dortem začnu až zítra. Očekávám, že celá práce mi zabere tři až čtyři dny práce, ale neuvěřitelně se na to těším. 

Delly se mnou není celý čas. Tráví u mě přibližně čtyři hodiny denně. Víc jí nedovolí, protože musí chodit na vyučování a pomáhat v kantýně. Na spoustu věcí ovšem potřebuji klid, takže jsem za to rád. Právě zdobím první patro dortu tmavě modrou barvou, na kterou plánuji umístit hlubokomořské živočichy. Další bude s mírně zeleným nádechem a zvířaty, která žijí pod hladinou, poté budou následovat vlny vzdouvající se ve větru na dvou dalších a na posledním, nejmenším, patře budou poletovat rackové a bude mu vévodit rybářská bárka.

Po večerech tedy vyrábím rybky, sasanky, mořské hvězdice nebo tuleně. Už dlouho jsem necítil takový pocit naplnění jako prožívám právě teď. Konečně mi připadá, že můj život už má zase smysl, že to není jenom čekání na smrt. 

Ráno před svatbou mám hotovo. Odstupuji na pár metrů od dortu a s koncem štětečku, kterým jsem dobarvoval drobnosti, v puse hodnotím svoje dílo. Myslím, že jsem nikdy v životě neudělal něco tak monumentálního. Obvykle šlo o drobné, maximálně třípatrové dorty. Tenhle má pater pět a hlavně je jeho průměr obrovský. Všechno je dokonalé a přesně takové, jak jsem si představoval.

"Moc se ti to povedlo, Peeto," zaslechnu známý hlas přímo za sebou. Neotáčím se, vím o koho jde. A nejsem si jistý, jestli ho chci vidět.

"Děkuji, Haymitchi," odpovídám chladně. 

"Jak se ti vede?" ptá se opatrně. Jsem si jistý, že není opilý. Jeho hlas zní normálně.

Pomalu se na něj obracím a stanu mu tváří v tvář. "To moc dobře víte. Vsadím se, že jste jeden z těch, kteří stojí za sklem a pozorují mě."

"Mrzí mě to, Peeto, ale je to nutné. Musíš tu být zavřený. Určitě to chápeš," pokračuje chlácholivým tónem. Je hubený a strhaný, ale je to stále on. 

"O tom ale nemluvím," zavrtím hlavou a zakládám ruce na prsou. "Vy jste se provinil něčím jiným. Doufám, že víte, o co jde."

"Revoluce," vzdychne tiše.

"Ano, revoluce. Něco jste mi slíbil a lhal jste," zamračím se. 

"Víš o kolik horší by to bylo, kdybys měl informace? Už bys tu nestál," pokouší se hájit. "Stejně tak Katniss. Nesměli jste to vědět pro vaše vlastní dobro."

Ze rtů mi uteče pohrdavý smích. "Děláte si srandu? Horší? O kolik horší si myslíte, že by to ještě mohlo být? Vidíte mě? Slyšel jste mě? Víte, co se mnou Kapitol udělal? Smrt by byla to nejlepší, co mě mohlo potkat!" Mluvím odtažitě, ale nekřičím. Pokouším se spíš o vyčítavý tón. Chci v něm vzbudit lítost, jestli je něčeho takového vůbec schopen. 

"Mrzí mě to Peeto. Byla to chyba. Chtěl jsem vás dostat pryč oba, ale nepovedlo se mi to. Nesu velkou část viny za to, co se ti stalo a věř mi, že si to nikdy neodpustím." V jeho hlase slyším hořkost a vím, že mluví pravdu. Opravdu ho to mrzí a já ho nemůžu nenávidět do nekonečna. 

Letmo přikyvuji a začínám si hrát s vlastními prsty. "Co Katniss? Jak je jí?" 

"Zraněná, ale živá. Dneska jí pustí i na svatbu. Chybíš jí," dodává nakonec váhavě a čeká na mou reakci. 

Na okamžik se odmlčím a nechávám převalovat jednu myšlenku přes druhou. Nakonec se rozhodnu, co chci udělat. "Chci ji vidět," říkám rozhodně. 

Na Haymitchově tváři se objevuje překvapení. Nic takového ode mě zřejmě nečekal. "Jsi si jistý? Budeš muset být připoutaný, je ti to jasné?"

"Je mi to jasné," přikyvuji. "Ani bych nechtěl nebýt. Bojím se. Ale strachu se má čelit no ne? Pak může člověk zůstat naživu," povytahuji koutek do úsměvu a Haymitch mi ho oplácí. 

"Přivedu ji. Dneska večer," kývá na souhlas a znovu obrací oči na dort. "Nikdy jsem neviděl nic tak úžasného. Opravdu."

"Je to pro Livii," vzdychnu. 

"Viděl jsi to, viď?" odpovídá tiše. Před ním se nedá nic tajit, ale zároveň vím, že moje tajemství zůstane uchováno, proto jenom přikyvuji. 

"Nechali mě ji tam odvést. Stál jsem přímo u Snowa. Udělali to před mýma očima. Krev jí barvila vlasy, když jsem jí nesl pryč," zašeptám zlomeně. 

Haymitchovi se v očích objevuje bolest. "Netušil jsem, že to bylo až tak zlé. Ještě jednou - mrzí mě to a bude mě to budit ze spánku každý den, až dokud nezemřu. To mi věř. Tohle se nedá zapomenout."

"Odpouštím vám, Haymitchi. Nebyla to jen vaše vina," moje stará mírumilovná osobnost se projevuje na plné obrátky. Tohle jsem já. Umím odpouštět a zapomínat. Nejsem zlý a mstivý. Takhle to má být. "Přiveďte ji," říkám nakonec a vracím se zpět do postele, abych se psychicky připravil na večer. Bude to těžké, ale chci to zvládnout. 

Ruce se mi třesou, když mě znovu pásají popruhy k posteli. Dlaně se potí a srdce mi buší až kdesi v krku. Mám strach, ale zároveň jsem zvědavý. Chci bojovat sám se sebou a tohle je nutné zlo. Tohle prostě musím udělat. 

Když vchází do místnosti, obracím na ní pohled a opatrně si jí prohlížím od hlavy k patě. Je pořád stejná. Dlouhé hnědé vlasy spletené do copu, šedé oči, které teď vypadají mírně nejistě a snědá pleť člověka ze Sloje. "Ahoj," zamumlá opatrně a zakládá si ruce na prsou. 

"Ahoj," odpovídám podezřívavě a stále si ji nepřestávám prohlížet. Mám pořád trochu strach, že mi něco provede, ale už ne takový, abych se hystericky a bez rozmyslu bránil. 

"Haymitch říkal, že se mnou chceš mluvit."

"Pro začátek se na tebe chci podívat," opravuji ji. Mísí se ve mě rozporuplné pocity. Nejsem si jistý, co si o ní v tuto chvíli myslím. Je to prostě normální děvče, nijak zajímavé ani nijak nebezpečné. Nevypadá, že by se mi před očima mělo proměnit na muta. "Nejsi moc velká co? Ani nijak zvlášť krásná." Nakloním hlavu na stranu a prohlížím si jí. Jsem si jistý, že do jejího vzhledu jsem se určitě nezamiloval. Muselo v tom být něco jiného. 

"Ty jsi už taky vypadal líp," oplácí mi nepříjemným tónem.

To ve mě ovšem místo vzteku vyvolává pobavení. Chladně se zasměji. "A ani trochu milá. Když mi říkáš něco takového po všem,co jsem vytrpěl," odpovídám s letmým úšklebkem. Její povaha zřejmě taky nebude to, kde je zakopaný pes. Nechápu to. Nechápu, proč jsem chtěl celý svůj život obětovat této dívce. 

"Jo. Každý z nás má leccos za sebou. To ty jsi byl vždycky známý tím, že jsi pořád milý. Já ne," odsekává nepříjemně.  Jenom vrtím hlavou. Nechápu, proč se ke mně takhle chová. No dobře, pokusil jsem se jí zabít, ale nemyslím si, že bych si po tom všem zasloužil takovéhle jednání. Proč to dělá? Proč je na mě tak zlá? „Podívej, necítím se moc dobře. Možná se tu stavím zítra," dodává tiše a otáčí se k odchodu. Najednou vypadá tak bezbranně a nešťastně. 

Pak si vzpomínám. Vzpomínám si na něco, co mě s ní pojí. Je to jenom krátký záblesk, ale vybavuji si to. Je to vzpomínka, která není upravená, protože nikdy nebyla převedená na plátno. "Katniss. Vzpomínám si na ten chleba."

"Ukázali ti nahrávku, kde o něm vyprávím,"  odpovídá nevzrušeně. Já ovšem netuším, o čem mluví.

„Ne. Ona o tom existuje nahrávka? Proč ji Kapitol nepoužil proti mně?" ptám se zvědavě. Snažím se neútočit ani se nechovat zle, i když na ni mám svým způsobem vztek. Přesto s ní chci vycházet. Tak by to totiž mělo být. 

„Natočila jsem ji v den, kdy tě zachránili," vysvětluje tiše a sklápí oči k zemi. Vidím, jak se nervózně kouše do rtu a nakonec zvedá hlavu znovu. "Na co si vzpomínáš?"  

„Na tebe v dešti," odpovídám tiše. Jakmile o tom začínám mluvit, všechno se mi znovu vybavuje. Přesněji a jasněji, než kdy dřív. „Vybírala jsi nám popelnici.Spálil jsem chleba. Matka mě zbila. Měl jsem ten chleba hodit praseti, ale místo toho jsem ho dal tobě." 

"Ano, přesně tak se to stalo," přikyvuje a na tváři se jí objevuje letmý úsměv. „Druhý den po škole jsem ti chtěla poděkovat, ale nevěděla jsem jak."

„Na konci toho dne jsme šli ven a já jsem se snažil zachytit tvůj pohled. Odvrátila ses. A pak... Myslím, že jsi utrhla pampelišku," vzpomínám a i já se začínám kousat do rtu. Všechno to ve mě probouzí lítost. Kdybych nechtěl vypadat jako slaboch, možná bych začal i plakat. "Musel jsem tě hodně milovat," zamumlám nešťastně. Všechno to je tak moc těžké. Jak někdo může zapomenout na lásku? Najednou si chci vzpomenout. Moc rád bych si vzpomněl. Vždyť zamilovanost je nejkrásnější pocit, co může člověk cítit a mě z něj nezůstalo vůbec nic. 

"Ano," odpovídá. Během slova se podivně zajíkne a pokouší se to zamaskovat kašlem. Momentálně jsme zřejmě na měkko oba, ale ona to nechce dát najevo. Jako vždy. 

"Ty jsi mě taky milovala?" ptám se a rád bych slyšel upřímnou odpověď. Nikdy mi to neřekla. Nikdy mi neřekla, co ke mně opravdu cítí a já jsem pořád jenom čekal na odpověď, které jsem se nikdy nedočkal. 

Katniss sklápí hlavu k podlaze a začíná mumlat někam ke svým chodidlům. „Všichni říkají, že ano. Všichni říkají, že to je důvod, proč tě Snow mučil. Aby mě zlomil."

"To není odpověď," vrtím hlavou. „Nevím, co si mám myslet,když mi ukazují některé záznamy. V té první aréně to vypadalo,že jsi mě chtěla zabít. Shodila jsi na nás sršáně."

„Chtěla jsem vás zabít všechny," připouští. "Drželi jste mě v pasti na stromě." Brání se. V tom má pravděpodobně pravdu, to jí nemůžu vyčítat.

„Pak jsme se hodně líbali. Z tvé strany ty polibky nevypadaly moc upřímně. Líbilo se ti, když jsi mě líbala?" ptám se. Vím, že jí uvádím do rozpaků, ale chci nějaké odpovědi. Chci, aby mi pomohla vzpomenout si na všechno to hezké, co jsem s ní prožil, ale vypadá to, že ona nechce.  A to mě bolí.

"Někdy ano," připouští a já nevím, co bych jí na to měl říct. "Víš o tom, že nás teď sledují?" ptá se a pokouší se odvést hovor jinam. 

"Vím," přikyvuji. To mě nedokáže rozhodit, protože mě sledují už několik týdnů. Vlastně měsíců, když počítám i Kapitol. "A co Hurikán?" ptám se s trochou zášti. To byla první věc, co mi dali do hlavy. Ji a Hurikána. 

"Ten taky nelíbá špatně," odpovídá znovu útočně. Do tváří se jí hrne krev a odmítá se podívat do mých oči. 

„A to nám nevadilo? Že se líbáš s oběma?" popichuji ji. Samozřejmě, že znám odpověď, ale chci si taky užít trochu srandy, i když ve mě hlodá drobný osten žárlivosti. 

„Vadilo vám to. Ale já jsem vás nežádala o svolení," odsekává a já vím, že jsem dosáhl svého. Ona si totiž myslí, že všechno se točí kolem ní. Že ona je středobod a může se chovat jakkoliv chce. To je její nejhorší vlastnost. 

Odpovídám jí na to chladným smíchem. "Ty jsi ale dárek, co?" popíchnu ji ještě víc. 

To už ona ovšem nevydrží, prudce se obrací na patě a vybíhá z místnosti. Já cítím hlavně uspokojení. Chci, aby věděla, že tuhle hru můžou hrát i dva. Ona není jediná, kdo dokáže zraňovat cizí city. Nejsem hlupák, který jí bude líbat nohy a ignorovat všechny její přešlapy. To musí pochopit. Ať to dopadne jakkoliv, třeba ji to nakonec pomůže. Nemyslím tím ve vztahu ke mně, ale ve vztahu k ostatním lidem. Snad jednou pochopí. 

>>>>>---------------I>

Kapitola, na kterou jste se všichni tak těšili je na světě :) doufám, že vás nezklamala a alespoň naplnila vaše očekávání, mě totiž opravdu bavila :)

I ve mě se mísí rozporuplné pocity vůči Katniss. Tenkrát v Kapitolu jsem se jí naučila prakticky nenávidět, stejně jako Peeta. A teď, když se to má pomalu obracet, se snažím přijít na drobnosti, kvůli kterým Peetovi stojí za to žít a pokusit se vzpomenout si. Jen mě mrzí, že Katniss mu v tom příliš nepomáhá. Kdyby se pokusila, mohl na tom být daleko líp už dávno...