"Život vážně za moc nestojí," zamumlám bezděčně se zrakem obráceným do stropu. 

"To neříkej," kárá mě Delly, která sedí na židli vedle mojí postele a nohy bez bot má natažené a položené na prostěradle. Už je to delší dobu, co za mnou chodí, takže si pomalu zvyká na mou novou povahu. Naučila se vážit slova a ví, co má říkat, aby mi nezpůsobila žádný záchvat. Proto už je o poznání klidnější. Nervozita pomalu opadla z ní a tím i ze mě. Postupujeme krůček po krůčku. Pomalu, ale poměrně efektivně. Díky ní si pomalu začínám skládat drobné střípky ze svého dětství. 

"Co bych k tomu měl jiného říct? Je mi sedmnáct a připadám si, jako kdyby mi bylo padesát," vzdychnu. "Věř mi, že si nepřeji nic víc, než vrátit čas a umřít v té první aréně," pokládám si na obličej polštář a zavírám oč. 

"Nezlob," pleskne mě přes ruku a bere mi polštář ze sevření. Pokládá si ho na břicho a objímá ho rukama. 

"Ty mi nic nedopřeješ," zabručím nespokojeně. Dřív bych ovšem při takovém počínání dostal záchvat vzteku, takže zřejmě na tom, že už v sobě nemám sršání jed, něco bude. Občas už se mi podaří ustát i nějakou zmínku o Katniss, ale nebývá to příliš často. Při většině promítání trpím nepříjemnými záchvaty tlumenými morfionem. Je těžké takhle žít. Nedokážu ani popsat, jaké pocity při tom prožívám. Vždycky se mě ptají, co si o tom myslím a jak to na mě působí. Obvykle jim nedokážu odpovědět. Oni nechápou, že si o tom nic nemyslím. Většinou se zaměřím na nějaký detail, který si vybavím, ale celek jako takový mi obvykle uniká. 

"Ale já pro tebe mám dárek," vyplázne na mě škádlivě jazyk. 

"Jaký?" sedám si, abych na ni viděl. Málokdy mi sem někdo něco donese.

"Nevím, jestli si ho zasloužíš," vrtí pohoršeně hlavou.  

"Ale jo, zasloužím," škemrám. "Prosím. Nikdo mi sem nikdy nic nenosí," povytahuji koutek v úsměvu.

"No tak teda dobře," přikyvuje a sklání se pod židli, kam svůj dárek schovala. S úsměvem na rtech mi podává sadu černých tužek a kreslící blok. Tak dlouho už jsem něco takového neviděl. 

"Oni mi dovolí tužky?" rozzáří se mi oči a opatrně, jako posvátnou modlu, beru tužky i blok do rukou. Obracím je ze všech stran. Dokonce si přivoním k papíru i k tuhám. Tak moc mi to chybělo. Jenom ta vůně a dotyk mi pomáhá vzpomínat. "První mi dal taťka. Nechtěl jsem ti je půjčit," pobaveně se usměji a dál točím v ruce jednou z tužek. 

"To si pamatuji," přikyvuje s úsměvem na rtech. "Taky jsi dostal křídy a ani o ty ses nechtěl dělit," zasměje se. 

"Měl jsem dva starší bratry, kteří mi nechtěli nic půjčit. Chtěl jsem si to taky zkusit a tys byla holt na ráně," pobaveně se zazubím. Teď se alespoň na pár okamžiků cítím uvolněně.  Jako kdybych byl zase doma se svou nejlepší kamarádkou a žádná z těch hrůz se nestala. Bohužel všechno je to jenom bublina, která během pár chvil zase praskne. Nikdy se nedá udržet příliš dlouho. 

Tentokrát je tou jehlou, která praskne bublina, jeden z lékařů, který právě vstoupí do místnosti. V ruce drží desky a na tváři mu hraje poměrně spokojený úsměv. Já i Delly se na něj zvědavě obracíme a čekáme, s čím přijde. 

"Moc rád vidím, že se zase směješ, Peeto. Rádi bychom něco zkusili, když jsi v tak dobré náladě. Souhlasíš?" 

Podezíravě si ho měřím od hlavy k patě a pokouším se odhadnout, co by tak po mě mohli chtít. Delly si začíná obouvat boty, aby mohla odejít, ale já ji přerušuji. "Dobře, ale Delly tu smí zůstat."

Na jeho tváři se na krátký okamžik objeví zaváhání, ale to téměř okamžitě mizí. "Jistě, nevidím v tom problém. Slečna Cartwrightová samozřejmě smí zůstat," přikyvuje a na tváři se mu objevuje ještě širší úsměv. 

"Abyste si tu pusu neroztrhl," zamumlám co nejtišeji. Doktor to zřejmě neslyšel, ale zasloužím si za to od Delly drobný políček a varovný pohled. Jenom se na ní zašklebím, ale potom se pokouším na obličeji vykouzlit úsměv. Sice jenom drobný a falešný, ale i přesto zřejmě lékaře upokojil. 

"Je to trochu něco jiného, než jsi vídal doteď. Opravdu se snaž soustředit," oznamuje mi a sedá si do předem připravené židle. 

Zvědavost je silnější, než moje tvrdohlavá vůle, takže se pohodlně opírám na posteli a zadívám se na promítací plátno, které už prakticky neuklízí. Mám ho v místnosti stále, protože se neustále pokouší promítat nové a nové věci. Respektive - žádná z nich pro mě není nová. Všechno jsem to prožil a následně znovu viděl při věznění v Kapitolu. Vlastně už je to dost ohraná písnička, když se nad tím tak zamyslím. 

Moje uvažování ovšem přerušuje známý hlas. Známý, ale přesto úplně jiný. Konečně se plně soustředím na obrazovku. Přejíždím očima přes krásné přírodní panoráma, než se zastavují na povědomé osobě. Hnědý cop, šedé oči a hlas. Ten hlas, po kterém utichají všichni ptáci v krajině. 

Půjdeš se mnou
ptám se tence
k stromu kalně šedým ránem
kolem krku s režným lanem
divné věci se tu děly
divnější než zajdeme-li
k tomu stromu oběšence  

Znám to. Znám ten hlas a znám dokonce i tu píseň. Na krátký okamžik se mi před očima mihne drobná holčička se dvěma cůpky, stojící na židli a zpívající Údolní píseň. Je to ten samý hlas, ale text není stejný. I přesto ho znám. Slyšel jsem ho jen jednou a nezapomněl. 

"Znám to," zašeptám a obracím se na doktora. "Znám tu písničku."

"Vážně?" zní téměř zaskočeně a okamžitě si do rukou bere poznámkový blok.

"Ano," přikyvuji. "Slyšel jsem jí zpívat pana Everdeena. Nesl nám úlovek z lesa. Tehdy jsem čerstvě přišel ze školy. Viděl jsem ho, jak přichází, tak jsem si sedl za okno a seděl tiše. Můj otec vyprávěl, že když pan Everdeen zpívá, všichni ptáci utichají. Chtěl jsem vědět, jestli je to pravda." 

Lékař spokojeně přikyvuje a čmárá do svého bloku další a další poznámky. "To je výborné. Děláš obrovské pokroky, Peeto."

"Jo, už bylo načase," brouknu tlumeně.  

"No, nechám tě teď o samotě jen se slečnou Cartwrightovou. Určitě si máte o čem promluvit. Nechte si to vše projít hlavou," oznamuje mi lékař s úsměvem a během pár vteřin mizí za pevnými dveřmi.

Schovávám hlavu do dlaní a hlasitě vzdychám. V hlavě mi neustále hraje ta vtíravá melodie oběšencova stromu. Chvílemi mi to připadá jako parafráze na můj život. Nejsem si ovšem jistý, jestli jsem ten oběšenec nebo jeho milá, ale volnost bych občas uvítal, to je pravda. 

"Peeto! Je vážně skvělé, že sis takhle vzpomněl," nadšeně vypískne Delly a já jsem nucen na ni obrátit zrak, i když bych byl teď úplně nejradši sám. 

"Myslíš?" ptám se nedůvěřivě. "Já si nejsem tak úplně jistý. Všichni se mi snaží změnit vzpomínky tak nebo tak, ale nikoho neznamená, co chci já."

"Přece bys nechtěl žít s vymyšlenými vzpomínkami, nebo snad jo?" 

"Jak můžu vědět, že tyhle taky nejsou vymyšlené? Snažíte se mě přesvědčit, že ona není nebezpečná. Chcete po mě, abych si vzpomněl na všechno hezké a uměle to vyvoláváte. Co když to ale není správně? Co když si nechci vzpomenout na to, jak to bylo? Žil jsem po boku někoho, kdo o to ani nestál. Třeba je tohle šance něco změnit a udělat jinak," nemyslím, že ze mě teď mluví jakákoliv změna, kterou se mnou udělal Kapitol. Možná se teď konečně začal ozývat selský rozum. 

"Miloval jsi ji od doby, co jsi nastoupil do školy. Jak tohle můžeš chtít zapomenout?" ptá se Delly nechápavě. Její romantická povaha ji zřejmě nedovoluje jiný pohled na věc. 

"Jsem snad jediný, kdo viděl ty záznamy? Delly, já si toho sice moc nepamatuji," vrtím hlavou, "ale vím, co jsem viděl. A rozhodně to nebyl šťastný a spokojený pár. Chápeš?" 

Moje kamarádka pouze nešťastně vzdychá. "Nikdy ses mi moc v tomhle ohledu nesvěřoval. Vlastně nevím, jak ses celou dobu cítil, takže ti ani nemůžu pomoct vzpomenout si. Moc mě to mrzí, Peeto. Měla jsem se víc zajímat." 

"Není to tvoje vina, neboj," uklidňuji jí. "Jenom prosím, přestaneme mluvit o... ni," dodávám. Ještě stále si nevěřím natolik, abych byl schopen vyslovit její jméno. Bojím se návalu vzteku. Opravdu se bojím, protože on teď ovládá celý můj život. Vztek je mou novou součástí a já s ním nechci žít. Chci se mu vyhýbat, protože jsem takový. Nemám rád hádky a nejsem agresivní, nebo jsem alespoň nebýval. Vím to. Hluboko v sobě vím, že jsem jiný člověk - lepší. Jenže ten člověk je pevně omotaný v pozlátku zlého monstra a nikomu se nedaří to pozlátko strhnout dolů. Možná by se to podařilo mému otci, ale ten tu není. Je mrtvý. Zemřel při náletu na Dvanáctý kraj, kvůli hrám. Kvůli vzbouřencům. Kvůli revoluci. Vztek evidentně neovládá jen můj život, ale všechny životy kolem. 

"Peeto! Peeto!" zaslechnu jakoby z dálky Dellyn hlas, který mě vrací zpět do reality. Ani jsem si nevšiml, že jsem přestal vnímat a reagovat na její slova a před očima se mi vytvořila mlha. Několikrát zamrkám, abych je pročistil. 

"Promiň," ozývám se kajícně. Tohle se mi stává často. Buď přestanu vnímat a reagovat na veškeré podněty, nebo u mě naopak vznikají až přehnané reakce na jakákoliv slova. Ani jedno z toho není zrovna slušné k ostatním lidem kolem mě, ale oni to většinou pochopí. Přece jen jsem byl uznán duševně chorým, takže to omlouvá veškeré moje podivné výstřelky.

"To nevadí. Jen mě vždycky vyděsíš," mírně povytáhne koutky do úsměvu a potom stáčí pohled na svoje předloktí, na kterém má červeným inkoustem vytetovaný rozvrh. "Budu muset jít, přidělený čas už je u konce. Přijdu zase zítra," zvedá se ze židle a pomalu míří ke dveřím.

"Delly?" zastavuji ji ještě na krátký okamžik. "Děkuji moc za tužky," vykouzlím na tváři co nejupřímnější úsměv, kterého jsem schopen. 

"Není zač," oplácí mi úsměv. Ten její je ovšem o dost povedenější. Není v něm moje podivná křeč. "Tak ahoj zítra." 

Zůstávám v pokoji zase osamocený. Ve skutečnosti mi to ovšem vůbec nevadí. Potřebuji denně trochu klidu, abych se mohl kdesi hluboko uvnitř sebe vyvztekat a ventilovat tím hromadící se zlost a strach. Pokouším se nedávat tyhle pocity najevo, ale je to hodně těžké. Pokud to mám předvádět několik hodin, bolí mě to téměř fyzicky. Zatím mě nikdo nebyl schopen přesvědčit o tom, že by mi nebylo líp mrtvému. S tím se ovšem obvykle nikomu nesvěřuji, neboť jediné, co mi to přinese, je víc sezení s psychiatrem. 

Druhý den přibíhá Delly do pokoje celá červená a uřícená. "Peeto! Mám obrovskou novinu," zubí se od ucha k uchu a div neposkakuje po místnosti. 

Povytahuji nechápavě obočí a upírám na ní tázavý pohled. Neumím si představit, co tady ve Třináctém kraji může vyvolat takové bujaré nadšení. Připadá mi, že většina lidí se tu téměř ani neusmívá, natož aby měli z něčeho radost. 

"Bude tu svatba! Finnick a Annie se budou brát. Chápeš to? Svatba ve Třináctém kraji. To je přece úžasné." 

"Proč? Mě tam stejně nepustí," pokrčím bez zájmu rameny. Ano samozřejmě, mám za ty dva radost. Přeji jim to, ačkoliv jsem je nikdy spolu neviděl. Vím, jak Finnick o Annie mluvil a jsem si jistý, že budou spolu nadmíru šťastní. 

"To zřejmě asi ne," vrtí zklamaně hlavou Delly. "Ale mám pro tebe skoro stejně dobrou zprávu. Chce to Plutarch. Ve skutečnosti to asi bude Haymitchův nápad, ale to nikdo nepřizná, protože Haymitchova slova tu nemají až tak velkou váhu."

"No tak co to tedy je, Delly? Co mi má udělat takovou radost?" zakládám otráveně ruce na hrudníku a opírám si hlavu o polštář. Vlastně mě vůbec nezajímá, co mi Delly sdělí, protože většinu času má radost z nesmyslných věcí, které nikoho jiného nezajímají. 

"Chtějí, abys upekl svatební dort!" vyhrkne nadšeně a ještě zběsile zatleská. "Konečně budeš moct dělat něco, co máš vážně rád. Těším se na to. Vždyť tvoje dorty byly všude vyhlášené."

Chvíli si nechávám tuhle novou informaci projít hlavou. Je sice pravda, že nesdílím její obrovské nadšení pro věc, ale na druhou stranu vím, že jsem si takovou práci kdysi opravdu užíval. Byla to moje práce, byl to můj koníček a moc rád jsem o tom všem vyprávěl. Možná nebude od věci vyzkoušet si to znovu. Třeba mě to bude bavit stejně tak, jako kdysi. Proto nakonec váhavě přikyvuji a vykouzlím na tváři úsměv: "Dobře, udělám ho."

>>>>>------------------I>

Tak, další trochu nudnější kapitola je za námi. Bude to teď hlavně o povídání a pocitech, protože v jedné místnosti se nic moc jiného nedá dělat, to dá rozum :) Ale i tak, začínám mít poměrně ráda Delly. Je trochu praštěná, ale alespoň není nenávistná a zlá, jako většina ostatních. Omlouvám se, jestli se vám kapitoly zdají trochu krátké, ale nechci to příliš natahovat. Obvykle měli mé kapitoly kolem tří tisíc slov. Tyhle mají jenom dva, ale i tak si myslím, že je to dostačující, alespoň je mohu vydávat častěji :)