Pro Jull292, protože ona je tu se mnou už od samého začátku :) Díky :) 

Nevím, jak dlouho jsem spal, ale když se budím, jsem znovu připoutaný k posteli. Sice ne tak pevně, jako původně, ale stále dostatečně na to, abych se téměř nemohl pohnout. Jídlo mi nosí sestřičky, které mě zároveň i krmí. Nechtějí mi dát do ruky žádné příbory, prý abych si neublížil. Nechápu to. Jsem tu dvacet čtyři hodin denně pod dohledem, jak bych si mohl něco udělat? Ještě k tomu lžičkou! Bojí se, že si vydloubnu oko, nebo co? 

Jediný, kdo ke mně kromě personálu smí, je právě Delly. Chodí často; téměř každý den. Ne vždy mám náladu mluvit. Někdy se prostě otočím do zdi a ignoruji ji. Možná proto, že vím, že smím. Projde mi to. Všechno mi projde, protože mám na zápěstí náramek, který to potvrzuje.  Někdy ovšem mám náladu povídat si. Jsou okamžiky, kdy se moje mysl rozjasní a já si chci na vše vzpomenout. 

"Vzpomínáš, jak jsme se poznali, Peeto?" ptá se Delly, která má přisunutou židli k mé posteli. Ruce má složené v klíně a trochu nervózně si pohrává s prsty. A já se snažím. Vážně se snažím vzpomenout si, ale je to těžké. Je to příliš těžké. Pokaždé, když se snažím vybavit si něco z Dvanáctého kraje, vidím jenom oheň, výbuchy a mrtvá těla. A potom se přestanu ovládat a musím začít zase od začátku. Proto jenom zavrtím hlavou. Chci si to poslechnout od ní. Třeba to pomůže.

"Byly nám tři roky. Měl tě hlídat tvůj starší bratr, ale neuhlídal. Utekl jsi do našeho obuvnictví a ukradl jednu botu. Donesl jsi ji k vám domů a druhý den na to přišli tvoji rodiče. Tvůj táta přišel s botou i s omluvami a s mým taťkou si padli do noty. Začali se kamarádit a díky nim i my dva," vypráví mi s úsměvem. Pozorně naslouchám každému jejímu slovu. Všechny si nechávám projít hlavou. Postupně a bez spěchu. Ona moc dobře ví, že mám problémy pochopit a utřídit si slova. Takže zůstává sedět a tiše čeká na mou reakci. Tak funguje každá naše schůzka. 

Dlouho přemýšlím nad jejími slovy. Snažím se vybavit si alespoň drobnou vzpomínku. Alespoň malý plamínek. Ten nakonec přichází. Jenom probleskne a hned zase mizí v záplavě ohně. "Máma mě za to zbila," zašeptám tiše a obracím oči do zdi. Zavírám je a zhluboka dýchám. Nechci se poddat představám hořící Dvanáctky. 

"Jo, to je asi... možné," přikyvuje Delly váhavě. Znala mou matku. Věděla, jaká je. Moje vzpomínky na ni jsou velice mlhavé, ale přesto vím jedno - celý život mi jen nadávala. Takové vzpomínky zůstávají hluboko v člověku a jen tak se nezapomínají.  

"Často mě bila...," zamumlám. "Za všechno," obracím oči zpátky na Delly a čekám. Čekám, jestli mi potvrdí mou domněnku. Jestli je tahle vzpomínka skutečná, nebo ovlivněná tím, co mi udělali v Kapitolu. 

Moje kamarádka jenom váhavě přikyvuje. "To je pravda. Mrzí mě to," proplétá si prsty ještě pevněji, až jí bělají články prstů. Vidím její nervozitu a ta se přenáší na mě. Zorničky se mi rozšiřují a já opět cítím, jak se mi začíná zatemňovat mysl. Pomalu, ale přesto se mi to nedaří zastavit. Je to příliš silné. 

"Jo. Nechtěla pro mě nic dobrého. Stejně jako Katniss. Obě jsou stejné," zavrčím a zapřu ruce do popruhů takovou silou, že mi na rukou vyběhnou žíly. To je samozřejmě pro všechny popud k evakuaci. Mají svoje interní předpisy, takže Delly je okamžitě vyvedena z místnosti a já jsem tu ponechán na pospas svému záchvatu. Už mě ani neuspávají. Záchvaty jsou tak moc časté, že se bojí, aby mi těmi léky neublížili. 

Obávám se, že jejich přístup není úplně nejlepší. Spíš bych potřeboval trochu trpělivosti. I mě bolí, když musí Delly odvést pryč kvůli tomu, že na okamžik vybuchnu. Kdyby jí tu nechali sedět, tiše jako myšku, tak se brzy uklidním a můžu pokračovat. Vším tímhle blázněním to jen zhoršují. Ale blázen přece nemůže mluvit do své léčby, že? Takže na moje přání a touhy se nebere zřetel. 

Prvním pokrokem ze strany lékařů je až to, že mi uvolní jednu ruku a dají mi do ní lžičku. No věřili byste tomu? Celou dobu, co jím pudink, mě všichni sledují ostřížím pohledem. Dokonce se mnou v místnosti musí být i jeden voják. Protože, co kdybych náhodou nějakým způsobem utrhl druhý popruh a na tu spoustu lidí zaútočil dezertní lžičkou. Jsem si naprosto jistý, že bych stihl zabít minimálně tři z nich, než by mě stihli zpacifikovat. Proboha! Všechno dělají jen horší. Proč mě prostě nenechají najíst se jako normálního člověka? Vím, že jsem monstrum, že něco v mé hlavě se změnilo a já už nejsem já, ale rozhodně nemám v plánu vyvraždit celý Třináctý kraj příborem!

"Pane Mellarku," předstupuje přede mně po svačině jeden z doktorů. Jeho formální a nadřazený tón mě nutí k úšklebku. Slovně na něj nereaguji, ale i přesto se mi dělá zle z toho, jak se na mě dívá. Jako na nějaké zraněné zvíře, které by bylo nejlepší utratit. Pro dobro všech. Ve skutečnosti nechápu, proč mě vůbec nechávají naživu? Kvůli komu? Kvůli čemu? 

"Musím vám s potěšením oznámit, že hladina sršáního jedu ve vašem těle už je prakticky na nule. Všechno by teď mělo jít líp a my dokážeme konečně zjistit, jaké změny se udály přímo ve vašem mozku. Ty, které způsobil jed trvale a dál už na ně neměl vliv. Potom budeme moct konečně zahájit intenzivnější léčbu," odříkává s hraným úsměvem. 

"No to je úžasné," prohlašuji se silnou ironií v hlase. "Spadl mi kámen ze srdce, když jste řekl, že to, co se se mnou dělo doteď, vlastně léčba nebyla. Už jsem se začínal obávat," protočím oči a s pobavením sleduji doktorův fascinovaný a zároveň pohoršený pohled. Tímhle chování si tu zřejmě prodlužuji pobyt. Je to další z důvodů, proč mě mají za blázna. Já si ovšem nemohu pomoct. Celý ten pobyt v Kapitolu ve mě probudil nějakou temnější stránku. Tu, která miluje ironii a připomíná lidem jejich chyby. Napadá mě, že teď vlastně nejsem od Katniss tak moc odlišný. Oba jsme muti vytvoření Kapitolem. Jsme si svým způsobem rovni. Děsivé karikatury svých dřívějších já. 

"Zítra začneme," oznámí mi pouze stroze a vypochoduje z místnosti. Troufal bych si tvrdit, že nejsem jeho nejoblíbenější pacient. Ale zřejmě se není čemu divit a nemůžu mu to mít za zlé. Jsem si jistý, že většinu pacientů není třeba přivazovat k posteli a krmit je v leže. 

V mysli se vracím zpět ke vzpomínce, kterou mi vnukla Delly. Usilovně se pokouším vzpomenout si na matku. Respektive, spíš se pokouším vzpomenout na jedinou dobrou věc, kterou pro mě kdy udělala. Bojím se, že jestli na nic nepřijdu, budu jí navždycky nenávidět a nebude mě mrzet, že tam ve Dvanáctém kraji zemřela. Ale mě by to mělo mrzet. Přece jsem musel mít rád vlastní mámu. Zavírám oči a snažím se vybavit si byť jen jeden jediný detail. 

Hloubám takhle velice dlouho a přesně ve chvíli, kdy už to chci vzdát, se mi něco vybaví. Vybaví se mi vůně pečeného chleba. Teplo vycházející z pece a hlas. Tichý hlas, který mi broukal do ucha ukolébavku. Cítím jemné prsty, které mi probírají vlasy a zaposlouchávám se do jemných tónů písně. Nemá slova, ale přesto mě podivně uklidňuje. Vidím její modré oči, tolik podobné mým, které se na mě dívaly s láskou. I přes to všechno, co mi kdy v životě udělala, nemohu říct, že by mě nemilovala. Byl jsem její dítě a matka nedokáže nemilovat své dítě. 

Obraz mi ovšem brzy zase protéká mezi prsty a já už si ho nedokážu znovu vybavit. Najednou mě zaplňuje až podivné prázdno. Cítím se hrozně moc osamělý - tady, zavřený v jedné jediné místnosti bez oken a bez dveří. Vypolstrované stěny působí spíše stísněným, než uklidňujícím dojmem. A lidé kolem? Všichni se ke mně chovají jako ke zvířátku v zoologické zahradě. Jenom mě sledují a testují. Necítím v tom žádnou lidskost, žádnou touhu pomoct. Jsem na to zase sám. Jako jsem vždycky byl. Ať už doma ve Dvanáctém kraji, nebo v aréně Hladových her. Život je pořád stejný, jen vám osud pokaždé změní místo, abyste to tak rychle nepoznali. 

Ranní zástup doktorů mě velice nepříjemně překvapí. Čekal jsem dva, maximálně tři, ale ve skutečnosti se jich ke mně do místnosti vešlo pět. Všichni pobíhali z jednoho kouta do druhého a instalovali nějaká promítací zařízení. Mě nezbývalo nic jiného, než ležet na posteli a sledovat jejich hemžení. 

Jakmile dokončili svou práci, většina z nich zmizela; určitě ne úplně pryč, ale s největší pravděpodobností za průhledné zrcadlo. Já zůstávám v místnosti pouze se dvěma z nich. "Takže, Peeto," začíná jeden z doktorů. Mimochodem ani jeden z nich není doktor ze včera. Zřejmě jsem ho až příliš urazil. "Tenhle proces pro tebe nebude úplně příjemný. Neprozradím ti úplně přesně, jak to bude probíhat, protože všechno záleží na tvých reakcích. Věříš nám?" 

"Ne," odpovídám bez váhání a podezíravě nakláním hlavu na stranu. "Ale stejně nemám na výběr, takže do toho," pohodím rameny. 

Ano, lékaři v bílých pláštích znovu vypadají zaskočeně. Co je to proboha za lidi? Každé moje slovo je neskutečně vykolejí. Jak jsou vůbec schopní žít v reálném světě? To na každého tak hloupě civí nebo si ty pohledy schovávají jenom pro mě? 

Nemám už ovšem další možnost se nad jejich výrazy pozastavovat, protože ztmavují osvětlení v místnosti a spouští projektor. Chvíli na mě zírá pouze černá obrazovka, kterou ovšem brzy vystřídá mě moc dobře známý záběr. Viděl jsem ho už v Kapitolu. Vlastně jsem ho kdysi i prožil, ačkoliv mi to připadá až příliš nereálné. Jeskyně. Šero. Já a Katniss. Při pohledu do její tváře se mi začíná valit krev do hlavy. Tisknu pěsti k sobě a celé moje tělo se napíná v blížícím se záchvatu vzteku. Ten je ovšem násilně přerušen lékaři, kteří do mě vpravují injekci. Promítání a injekce. Kde už jsem tuhle kombinaci viděl? Ó, jistě. V Kapitolu. Všichni jsou stejní - Kapitol i vzbouřenci. 

Tentokrát se mi ovšem po vstříknutí tekutiny do žíly nemlží rozum, ani mě nezaplavuje iracionální strach. Nyní cítím úplně jiný pocit. Rozlévá se mi po celém těle. Je to otupělost, ale přitom velice příjemná. Skoro bych to nazval až euforií. Takhle spokojený jsem se necítil už hodně dlouho. Jestli vůbec někdy. Ten pocit ovšem netrvá příliš dlouho. Brzy ho vystřídá až děsivé zmatení, které se mi rozlévá celou mou myslí. Sleduji záběry z jeskyně. Poslouchám, jak Katniss mluví o Primině koze a nic z toho mi nedává smysl. Dva druhy myšlenek se sráží dohromady tak prudce, že ve výsledku tvoří pouze nesmyslnou směs positivních i negativních emocí. Na konci promítání už prakticky ani nekoukám na plátno. Moje oči se obrací kamsi do rohu místnosti a svět kolem najednou přestává existovat. Ztrácím se ve smyčkách svých vlastních myšlenek a představ. Ztrácím se v podivném šeru, které mě najednou pohltilo a nechce mě pustit pryč. I přes veškeré snahy a souboj se svou vůli, nejsem schopný dostat se zpět na světlo. 

Z velké dálky slyším hlasy, které na mě volají, ale já nedokážu odpovědět. Můj vnitřní svět mě nepustí zpět do reality. "Pane Mellarku!" "Peeto, slyšíš mě?" "Peeto, řekni něco, prosím." Všechny tyhle výkřiky slyším a vnímám, ale nedokážu jim odpovědět. Zavírám oči a pokouším se tedy alespoň soustředit na to, co mi právě ukázali. Na Katniss v té jeskyni. Vážně nevypadala jako mut, ale jak si můžu být jistý? To všechno může být jen další hra a další manipulace. Už nedokážu věřit nikomu. Dokonce ani sobě. Jaký má takový život smysl? Byl bych nejradši, kdyby to prostě skončilo. Možná bych se vážně měl s Katniss setkat. Třeba mě zabije a já konečně budu moct odejít z tohoto zpropadeného světa plného lží a intrik. 

"Ta koza," dostávám ze sebe konečně po nekonečné době strávené v mlčenlivosti. Ani jsem nevěřil, že se mi podaří začít zase mluvit, ale nakonec jsem byl propuštěn z temných stínů. Nevybavuji si ovšem příliš mnoho z nahrávky, kterou jsem viděl. Pamatuji si akorát tu kozu a dokonce ani o ní vlastně nevím nic. "Jak se jmenovala?" obracím oči na jednoho z doktorů, který u mě ještě stále zůstává. Jinak už je místnost znovu prázdná, ačkoliv promítací aparát v ní zůstal. 

"Dáma, Peeto," odpovídá mi trpělivě a tužkou si do poznámkového bloku naškrábe pár poznámek. 

"A jakou barvu měla ta mašle? Ta co měla na krku?" 

"Růžovou." 

"Aha, růžovou," přikyvuji chápavě a tvářím se, jako kdyby pro mě ta informace byla nesmírně důležitá. Vlastně není. Komu záleží na nějaké hloupé mašli, kterou měla na krku hloupá koza? 

"Zajímá tě ještě něco jiného? Co si myslíš o té nahrávce?" 

"Nevím," krčím rameny. "Byla tam tma."

Doktor jenom nešťastně vzdychne a znovu si zapisuje pár poznámek do svého bloku. "Dobře, Peeto. Určitě to nebude poslední pokus, který uděláme. Podíváme se takhle na pár dalších nahrávek, ano? Co si teď myslíš o Katniss?" Ptá se nakonec. K tomu zřejmě směřoval celou dobu. To byla ta hlavní otázka, na kterou se měl zeptat. 

"Je to zrádkyně," odpovídám znechuceně. "Nikdy pro mě nechtěla nic dobrého!"

"To si pořád myslíš? I po tom záznamu? Koukal ses opravdu pozorně?" 

"To vy jste se zřejmě nekoukal pozorně, pane doktore," zavrčím vztekle a cuknu jednou ruku v popruhu. Tentokrát se o mě ovšem nepokouší záchvat, ačkoliv lékař si to zřejmě myslí, protože se zvedá ze židle. "Je falešná. Není na ní nic pravého, žádné její slovo," syčím zlostně a myslím to naprosto vážně. Vzpomínám si. Sice jen matně, ale přesto dostatečně na to, abych věděl, že mi ublížila. Ne na těle, ale někde mnohem hlouběji a možná i mnohem bolestivěji. 

Doktor mezitím vycouval až ke dveřím. Když z nich vychází, zaslechnu ještě zřetelně jeho poslední slova mířená k lidem za zrcadlem: "Nepomohlo to. Nelepší se." Kdybyste tak věděl, drahý pane doktore. Pro vás všechny je Katniss symbolem síly a neohroženosti. Pro mě je symbolem zrady a falše.  Nic víc. Možná není mut, ale to na celé té skutečnosti nic nemění. Neomlouvá to její činy. Možná je to dělá ještě horšími. A oni mě tu teď drží a snaží se mě vyléčit z nenávisti k člověku, který mi ublížil víc, než všichni v Kapitolu dohromady. 

>>>>>---------------------I>

Musím přiznat, že mě poslední dobou to psaní vážně moc baví, takže snad se dočkáte kapitol o něco častěji. Na co se můžete těšit v té další? Pravděpodobně na další rozhovory s Delly o minulém životě. O promítání videa, který natočili až po Peetovu propuštění. Pravděpodobně se všechno začne přehupovat do trochu optimističtějšího duchu, ačkoliv Peetovy šrámy na duši budou o dost hlubší, než kdokoliv vůbec tuší. Ne za všechno totiž může Kapitol, Katniss v tom taky není zrovna nevinně...

Jinak pro vás, kdo máte prázdniny - užívejte krásné počasí :)