Pro Zoui823 :)

"Už nikomu neublížíš," syčím skrz pootevřená ústa. Její široce rozšířené zorničky ukazují strach, který momentálně cítí. Bělma se začínají podlévat krví a ihned potom upadá do bezvědomí. 

Jsem už velice blízko své pomstě. Tak blízko, že už cítím uspokojení z dobře vykonané práce. Ta ovšem zřejmě nikdy nebude dokončena, protože ucítím příšernou třeštící ránu na temeni hlavy. 

Moje prsty povolují sevření a sklouzávají dolů z Katnissina hrdla. I moje nohy odmítají poslouchat a už mě dál neunesou. Hroutím se s nepříjemným zaduněním k zemi. Očima neustále těkám všude kolem sebe, protože jsem ještě stále neztratil vědomí. Bolest v hlavě je téměř nesnesitelná. Cítím za očními důlky tepat vlastní srdce. Ze všech sil se pokouším zůstat vzhůru a neupadnout do spárů bezvědomí. 

"Musíme ho přivázat." "Odneste ho do izolace." "Nikoho k němu nepouštějte." Poslední věty, které slyším ještě předtím, než mě moje vědomí nadobro opouští. 

****

Nevím, jak dlouho jsem byl mimo sebe, ale zřejmě to nebyla příliš dlouhá doba, protože bolest hlavy je stále stejná a intenzivní. Opatrně rozlepuji oči od sebe a nechápavě se rozhlížím všude kolem. To je totiž jediné, co můžu. Pokouším se hnout rukama nebo nohama, ale ty jsou pevně připoutány k lůžku koženými popruhy. Zase ty popruhy. Copak mě jich nikdo nikdy nezbaví? 

Začíná mě pohlcovat panika a zděšení. Tep mi stoupá do závratných hodnot, když očima těkám po bílých polstrovaných zdech. Zřejmě jsem v nějaké izolaci. Přímo naproti mě je obrovské zrcadlo. Jsem si jistý, že za ním je banda doktorů, kteří se momentálně radí a civí na mě. Jak moc velký je to rozdíl oproti Kapitolu? Všechno mi připadá téměř stejné - sterilní místnost, zrcadlo, kožené popruhy. Dostal jsem se z jednoho vězení do druhého s jediným drobným rozdílem - v Kapitolu jsem alespoň věděl, co po mě chtějí, tady si nejsem jistý vůbec ničím.

"Pusťte mě," rozkřičím se hlasitě. "Nenechávejte mě tady takhle!" řvu z plných plic, abych tím alespoň částečně povolil tlak, který mě svírá na prsou. Ten strach a nejistota je až příliš ubíjející. 

Svými výkřiky a běsněním se mi zřejmě podařilo někoho přivolat, protože slyším vrznutí dveří, ačkoliv se mi nedaří natočit hlavu tak, abych dostatečně viděl. Slyším skřípění čehosi po podlaze a když se mi konečně daří otočit hlavu do vyhovujícího úhle, zahlédnu přímo před sebou tmavé pomrkávající oči skryté za silnými brýlemi. Tvář má skrytou za bílou sterilní rouškou, ale přesto jsem si jistý, že toho člověka znám.

"Diode," zamumlám ochraptěle. Ze všeho toho křiku mě teď nesnesitelně škrábe v krku a neustále cítím v krku potřebu kašlat. 

"Jsi tu v bezpečí, Peeto, jenom klid," pokouší se mě uchlácholit. Všímám si, že nesedí na klasické židli, ale je umístěn na invalidním vozíčku. Takže nejsem jediný poznamenaný arénou a válkou.

Zorničky se mi rozšiřují strachy a tep znovu stoupá výš. "Co Katniss? Zbavil jsem se jí? Je mrtvá?" naléhavost a šílenství v mém hlase je tak hmatatelné, že ho vnímám i já sám. Přesto mi to nepřipadá špatné. Nevidím v tom nic zlého. 

"Ne, není, Peeto. Ani nemůže být, my ji potřebujeme," mluví tichým a uklidňujícím hlasem. Jeho oči se vpíjejí do mých a pokoušejí se, abych všem jeho slovům uvěřil.

"Nepotřebujete," nakláním se k němu, co nejvíc mi to dovolí popruhy. "Ona je mut, víš? Řekli mi to v Kapitolu. Změnili ji. Vyrobili z ní monstrum. Nesmíte jí věřit ani slovo, prosím," mumlám prosebně a pokouším se ho přesvědčit o všem, co jsem za tu dobu v Kapitolu slyšel. 

Vidím, jak si nešťastně povzdechl a promnul si prsty oba dva spánky. "Potřebuji, aby sis pořádně odpočinul. Uděláme ti ještě nějaké krevní testy, abychom se ujistili, co přesně je špatně. Nebraň se, prosím. Je to pro tvoje dobro."

"Dobře," přikyvuji váhavě. "Ale držte jí ode mě dál, prosím, uděláte to?" naléhám úpěnlivě. Ruce zatínám v pěsti a pokouším se ani o kousek neuhnout očima, dokud mi to neslíbí.

"Neboj, uděláme," přikyvuje unaveně. "Je tu ještě jedna věc, co bys měl vědět. Nechci tě moc rozrušovat, ale tajit ti to nesmíme. Prezident Snow nechal dnes v přímém přenosu popravit tvůj přípravný tým," pokládá mi ruku na rameno a letmo ho stiskne. "Upřímnou soustrast. Byli to úžasní lidé." 

S těmi slovy se i se svým kolečkovým křeslem otáčí a mizí pryč z místnosti. Obracím hlavu na druhou stranu ke zdi a zadívám se do bílého polstrování. V očích mě tlačí čerstvý příval slz. "To nebylo v přímém přenosu," zamumlám tiše, jen tak pro sebe. Jsem rozhodnutý, že tuhle skutečnost nikdy nikomu nepřiznám. Nechám je dlít ve svých představách o tom, že jsem byl toho pohledu ušetřen. Jenom já ovšem vím, jak to bylo doopravdy. 

Když ke mně na pokoj po pár hodinách přichází další lidé, nikoho z nich už nepoznávám. Všechno to jsou osoby, které vidím poprvé v životě. Vlastně se mi ani nepředstaví, pouze kolem mě poskakují, odebírají mi krev, vzorky slin a bůh ví čeho ještě. 

Jednou za čas mě překvapivě povolují popruhy a nechávají mě dojít si na záchod a donesou mi nějaké to jídlo. K tomu všemu mě ještě nutí hodně pít a do ruky mi zapojují kapačku s fyziologickým roztokem. Vlastně netuším, o co se pokoušejí. Nikdo mi nic nevysvětlil. Všichni jenom opakují, že tyhle procedůry jsou nutnost a díky nim mi bude lépe; nicméně já žádnou změnu nepociťuji. 

Za dva dny už mě dokonce ani neuvazují k posteli. Začínám si tu připadat poměrně příjemně. Na mou žádost mi sem dokonce přinesli i pár kousků nábytku. Mám tu stůl, židli, dokonce i jednu květinu v květináči. O tu se denně pečlivě starám, protože to je jediná věc v této místnosti, která je živá. Vlastně... možná je živější, než já. Já si připadám jako prázdná schránka. Často mě přepadají záchvaty úzkosti a bušení srdce. Při takových příležitostech vždy někdo přiběhne a píchne mi látku na uklidnění. Ta mi překvapivě vždy na chvíli ulevuje. 

Denně za mnou chodí jedna lékařka, která si se mnou povídka. Předpokládám, že je to cvokařka, ale to mě od ni nijak neodrazuje. Jsem rád, že tu mám společnost a nemusím trávit všechen čas v izolaci od čehokoliv živého. To bych si možná za pár dní začal povídat se svou květinou, potom už by mě odsud jistojistě nikdy nepustili pryč. 

"Chtěl bych vidět někoho známého," postesknu si jí jednou. "Jsou tu lidé z Dvanáctého kraje, nebo snad ne?" Mysl se mi začala mírně projasňovat a přiznávám, že se mi stýská po domově. Chtěl bych vidět někoho známého. Kohokoliv.

"To by se myslím dalo zařídit," přikyvuje doktorka. Chce, abych jí říkal Jenny, takže to toleruji a opravdu jí tak oslovuji, i když mi to není úplně nejpříjemnější. 

"Vážné?" oči se mi rozšíří nadšením. Potom se ovšem zamračím a znovu se vracím k nedůvěřivému tónu, který znovu získal navrch. "Ale ne Katniss!" vyhrknu a z úst mi vyjede až téměř děsivé zasyčení. 

"Ne Katniss. Rozumím. Neboj se, seženeme nějakého tvého kamaráda, ano?" slibuje mi a zvedá se ze židle. "Dnes nebo zítra ho za tebou pošleme."

"Děkuji, Jenny," přikyvuji vděčně a pomalým krokem se vracím zpátky na postel, kde se zkroutím do klubíčka zády k ní. Už nemám náladu na další vybavování se. Nálady se mi mění z minuty na minutu. Jednu chvíli bych si rád povídal, nebo si dokonce maloval, ale potom se během sekundy něco změní a já nechci s nikým mluvit. Všechno je to tak moc těžké. Připadám si jako blázen a chování lidí kolem mě mou domněnku pouze potvrzuje. Všichni se mnou jednají jako v rukavičkách, jako kdybych byl časovaná bomba, která může každou chvíli vybuchnout. A možná mají pravdu. Co když jsem taková bomba? 

Mám světlé okamžiky, kdy chápu všechno - vím kde jsem, o co tu jde a proč tu jsem. Potom jsou chvíle, kdy netuším nic. Jsem potom jako bezbranné děcko, které se ztratilo v neznámém prostředí. Netuším, proč mě tu drží a kde vlastně vůbec jsem. Možná se u mě rozvinul nějaký druh schizofrenie, kdo ví. 

"Peeto? Můžeme?" ve dveřích se objevují dva lékaři. Obezřetně sleduji každý jejich krok, ale zároveň přikyvuji na souhlas. 

"Přijde se na tebe někdo podívat, ano? Někdo koho znáš. Ale potřebujeme tomu člověku zajistit bezpečí, rozumíš? Musíme tě připoutat." 

Opět mě pohlcuje ten vtíravý a všudypřítomný strach o můj vlastní život. "Přivedete Katniss? Chcete mě přivázat, abych se nemohl bránit? To nemůžete udělat!" seskakuji z postele a choulím se v jednom z rohů. Chráním si rukama hlavu a moje tělo se začíná otřásat nepříjemnými a hlasitými vzlyky. "To nemůžete," šeptám plačtivě. 

"Nejde o Katniss, Peeto. Je to tvoje kamarádka ze školy, ale bojíme se, abys jí náhodou neublížil. Víš, co se s tebou občas děje. Nemůžeme to riskovat, víš? Chceš ji vidět?" jeden z doktorů si ke mně dřepne na zem a pokládá mi chlácholivě ruku na rameno.

"Slibujete, že nepřijde Katniss?" zvedám hlavu a zadívám se plačtivě do jeho očí. Ruce mám stisknuté v pěst a celé moje tělo je až příliš napjaté. 

"Slibuji," přikyvuje opatrně a já se konečně nechávám zvednout ze země a odvést k posteli. Poutají mě popruhy k čelu postele. Naštěstí neležím, ale sedím a nohy mám volné. "Není to moc těsné?" ptá se mě starostlivě a já v odpovědi pouze zavrtím hlavou. Ještě, než odejdou, mi do ramene vstříknou drobnou injekci - pravděpodobně nějaký druh tlumícího séra. Nemám ho rád, zamlžuje mi mysl. Ale nikdy jsem jim to nebyl schopný ani ochotný přiznat. 

Jakmile zaslechnu zvuk otevírajících se dveří, poplašeně se k ním otáčím. Stále ve mě hlodá příšerný strach z toho, že ve skutečnosti přijde Katniss a zabije mě. Zabije mě, protože mě připoutali a já se nebudu moct bránit. 

Ve dveřích ovšem nestojí Katniss, ale zavalitější děvče se špinavými blond vlasy. Přimhouřím oči a pokouším se jí zařadit do svých vzpomínek. Stále se víc a víc blíží k mojí posteli a já si nejsem jistý, jak mám zareagovat. Pokouším se uklidnit a ujistit sám sebe, že mi nic nehrozí, že se vůbec nic neděje. 

"Peeto? To jsem já, Delly. Z domova," začíná s upřímným úsměvem na rtech a jen díky němu ji poznávám. 

"Delly?" vydechnu s úlevou. "Delly. To jsi ty?" na tváři se mi objevuje opatrný a váhavý úsměv. Vzpomínám si na ni. Na to děvče, které se mnou vyrůstalo po celou dobu mého života.

"Ano!" přikyvuje a já v jejím hlase zaslechnu náznak úlevy. "Jak se cítíš?" I taková nevinná otázka mě nutí dlouze přemýšlet. Jak se vlastně cítím? Jak bych se vůbec měl cítit? Vždyť ani pořádně nevím, kde jsem. Jediné, co znám je vypolstrovaný pokoj. Jak je možné, že je Delly tady? Proč není ve Dvanáctém kraji? Krabatím obočí, jak se pokouším vybavit si všechny vzpomínky, které se mi srazily do kupy. 

"Hrozně," odpovídám nakonec po delší chvíli tíživého ticha. "Kde to jsme? Co se stalo?" ptám se jí a doufám, že mi konečně jako jedna z mála pomůže odpovědět na všechny ty otázky, které už mě takovou dobu tady v pokoji sužují. 

"No...," zaváhá velice viditelně Delly. Očima na okamžik uhne jinam - kamsi do koutu místnosti. Potom se s nimi vrací zpět na mě. "Jsme ve Třináctém kraji. Tady teď žijeme," vysvětluje nakonec. 

"To mi všichni říkají, ale nedává mi to smysl," vrtím nechápavě hlavou. Pokouším se o trpělivý tón, ale přece jen se mi nedaří ukočírovat všechnu tu naléhavost ve svém hlase. "Proč nejsme doma?" nakláním zvědavě hlavu na stranu a čekám na odpověď. 

"Došlo k nehodě," vysvětluje váhavě Delly a kouše se přitom do rtů. I já dokážu odhadnout její silnou nervozitu a ta mě dost vyvádí z rovnováhy. Tuším, že buď lže, nebo se snaží zakrýt pravdu. "Taky se mi hrozně stýská. Zrovna před chvílí jsem myslela na to, jak jsme kreslívali křídou na dlažbu. Tvoje obrázky byly vždycky jako živé. Pamatuješ,jak jsi kreslil různá zvířata?"

Jo, na ty zvířátka si vzpomínám, to je pravda, nicméně to není informace, kterou bych teď právě nutně potřeboval k životu. Potřebuji vědět jenom to, co se stalo se vším okolo. "Jo. Prasata, kočky, a tak," přikyvuji netrpělivě. Pokouším se být milý a příjemný, ale nedaří se mi to tak, jak bych chtěl. "Říkala jsi, že došlo k nehodě?" vracím se zpět k tématu, které mě opravdu zajímá. 

Vím, že mi to nechce říct. Začíná znovu těkat očima všude možně po zdech a připadá mi, že se dokonce začíná potit. "Bylo to zlé. Nikdo... nemohl zůstat," dostává ze sebe zajíkavě. Ta vzpomínka je pro ni zřejmě příliš bolestná, proto znovu okamžitě mění téma. „Ale vím, že se ti to tady bude líbit, Peeto. Zdejší lidé se k nám chovají moc hezky. Mají dost jídla, dostali jsme čisté oblečení a je tu mnohem zajímavější vyučování," říká to s takovým přehnaným nadšením, že bych jí skoro i uvěřil, kdybych neměl zájem zjistit bližší informace. 

"Proč se na mě nepřišla podívat moje rodina?" Ptám se nakonec na rovinu podezřívavým tónem. Její nervozita začíná znervózňovat i mě a já už mimoděk tisknu ruce v pěst a zarývám si tak nehty do dlaní. 

„Nemohou." Dellyny oči se začínají zalévat slzami. „Hodně lidí se sem nedostalo. Takže my tu musíme začít nový život. Určitě se jim bude hodit dobrý pekař. Vzpomínáš, jak nás tvůj táta nechal modelovat z těsta figurky?" 

„Byl tam požár," vyhrknu nakonec. Vzpomínám si. Vzpomínám si na ten obraz v Kapitolu. Znovu vidím sám sebe klečet uprostřed celého toho ohnivého inferna. Cítím znovu tu beznaděj, když vidím padat mrtvé k zemi. 

"Ano," špitne Delly a tím mi potvrdí domněnku, že všechno, co mi kdy Kapitol ukázal, byla čistá pravda. Žádné lži a mlžení. To tady ve Třináctém kraji stále někdo mlží. Nikdo mi nic neříká. Všichni přede mnou něco tají. 

„Dvanáctka shořela, ne? Kvůli ní," vyhrknu zlostně a vztek se začíná zmocňovat celého mého já. „Kvůli Katniss!" Začínám škubat popruhy. Moji mysl zaplavuje podivná mlha, který zakrývá všechny pro mě nedůležité myšlenky. Místo toho cítím jen vztek a zlobu. 

„Ale ne, Peeto. To nebyla její chyba," odporuje mi Delly bezvýrazně, ale já vím svoje. Já znám pravdu. To jenom ona byla krmena těmi bludy, které jí do hlavy nasadili vzbouřenci. 

"To ti řekla ona?" zasyčím na ní vztekle a škubu popruhy ještě daleko větší silou. Jsem si jistý, že když budu zabírat dostatečně, nakonec povolí. 

Dveře za jejími zády se pomalu otevírají a Delly k nim začíná krůček po krůčku couvat. Zvedá ruce v obraném a zároveň chlácholivém gestu. „Nemusela mi nic říkat. Byla jsem..."

"Ona lže! Je to lhářka!" přerušuji její obranu. "Nesmíš věřit ničemu, co říká!" Zvedám hlas, dokud hlasitě nekřičím na celou místnost. "Je to mut, kterého vyrobili v Kapitolu, aby proti nám měli zbraň!" vysvětluji horečně a pokouším se jí přesvědčit o své vlastní pravdě. 

"Ne, Peeto. Ona není...," zkouší to znovu, ale já ji ani tentokrát nenechám domluvit. 

„Nevěř jí, Delly," skáču ji znovu do řeči s ještě větší naléhavostí. „Já jsem jí věřila ona se mě pokusila zabít. Zabila moje přátele. Mou rodinu.Nepřibližuj se k ní! Je to mut! Mut! Je to zatracený mut!" křičím dál i přesto, že Delly už dávno odvedli pryč. Nechávám se zcela pohltit svým novým, temným já. Tohle já je totiž daleko silnější, než to předchozí, a přesně tak mi to vyhovuje. Nechci se už dál jenom bát o svůj nebo o cizí život. Tentokrát chci mít ty životy v rukou já. 

Ještě stále křičím, když se do místnosti nahrnou lékaři a píchají mi uklidňující přípravek. "Je to mut," zašeptám naposledy ještě předtím, než moje vědomí opět pohltí tma. 

>>>>>----------------I> 

Další kapitolka je na světě. Poslední dobou mám docela psavou, což je fajn. Míň fajn je to, že mám většinou psavou v práci, nu ale což :D Každopádně už jsem pomalu rozjela nový projekt. Jmenuje se Extinction a najdete ho na novém profilu. To je pro ty nejzvědavější z vás. Ty, které svým návrhem nepřesvědčím, těm dám bližší info až po dokončení Síly vzdoru :)