Pro barunkajano, protože ona tenhle příběh začala psát daleko dřív, než já :)) Omlouvám se, že teď nečtu, ale nechci nevědomky převzít nápady :) 

Nevím, jak dlouho uplynulo od té neslavné popravy. Většinu času jsem totiž strávil v koutě svojí cely zíráním do zdi. Celou tu dobu mě naplňovalo až podivné prázdno, které ne a ne odejít. Tak moc jsem si začal uvědomovat, že teď už jsem na to všechno vážně úplně sám. Není nikdo, kdo by mě přišel navštívit, ani kdo by mi předal trochu svojí síly. Ani s Johannou jsem za celou dobu nepromluvil jediné slovo, i když se snažila o komunikaci. Byl jsem uvnitř mrtvý. 

Ačkoliv mi do cely přinesli jídlo, ani jsem se ho nedotkl. Snažil jsem se alespoň pít, ale i s tím jsem měl velké problémy. Každopádně mi po celou dobu pobytu připadalo, jako kdyby se ve vzduchu vznášela podivná nálada. Jako kdyby někdo tam venku věděl něco, co já ne. Což by koneckonců nebylo nijak překvapující, co si budeme povídat. Tak je to vlastně pořád, ale tentokrát byl ten pocit silnější a ani trochu neutuchal. 

Všechno se mi mělo potvrdit přesně ve chvíli, kdy zavrzali dveře a uvnitř se objevila prošedivělá hlava generála Paina. 

"Mám pro vás nové informace, pane Mellarku," začíná a svižným krokem se rozchází přes celou místnost směrem ke mně. Jenom přibližně metr přede mnou se zastavuje a sedá si do dřepu. Ani se na něj nenamáhám zvednout hlavu. Přesto ovšem pozorně poslouchám, aby mi neunikla ani jedna jediná informace, kterou by mi mohl chtít říct. 

"Dostal jsem informace od vnitřních zdrojů, Peeto. Vzbouřenci se vás dnes pokusí vysvobodit," jeho tón je tichý a vážný. Poznávám z něj, že si ze mě nedělá srandu. 

"Ale... zastavíte je, že?" ptám se třesoucím hlasem a konečně zvedám hlavu výš. Prsty nervózně zaplétám do sebe a znovu povoluji. Není nic, co by mě děsilo víc, než představa vzbouřenců. Nejsem si vůbec jistý, co by se mnou udělali a ani to nemíním zjistit. 

"Pokusíme se," pokládá mi ruku na rameno. "Ale nemohu nic slíbit, rozumíš?" 

Letmo přikyvuji, ale něco v jeho hlase mi dodává pocit nejistoty. Připadá mi, jako kdyby mu nešlo o mou záchranu. Jako kdyby mě chtěl vydat do spárů nepřátel a záchranná akce ze strany vzbouřenců je to poslední, co mu chybělo ke spokojenosti. 

"Kdyby se nám to ovšem nepovedlo, chci se v něčem ujistit. Kdo je váš nepřítel? Komu nesmíte věřit, Peeto?"

Zvedám oči výš a střetávám je s Painovýma šedýma a chladnýma očima. Zkoumavě si mě prohlíží a čeká na odpověď. Je to jako nějaký druh testu, ale já jsem si jistý odpovědí. Vím, co chce slyšet a já sám to chci říct. "Katniss Everdeenová. Není skutečná, je to mut," upírám na něj pevně zrak a čekám na potvrzení mé vlastní domněnky. 

"Správně," přikyvuje a na obličeji se mu objevuje spokojený úsměv. "Nebraňte se, dokud se vedle vás neocitne ona. Katniss je ale přímé ohrožení. Zabijte ji dřív, než ona zabije vás, jasné?" 

"Jasné," přikyvuji pevně a odhodlaně.  

"Spoléhám na vás, pane Mellarku," přes obličej mu přejíždí letmý a přesto tak podivně vědoucný úsměv. Potom mě opouští a já zůstávám v cele opět sám. 

Hluboko uvnitř mě teď svírá strach a nejistota. Nechci, aby mě kdokoliv dostal ven z téhle cely. A už vůbec nechci, aby mě někdo odvezl do Třináctého kraje. Co když mě tam taky budou mučit? Přivážou mě k posteli a nedovolí mi hýbat se. Možná na mě budou dělat pokusy. A potom zavolají Katniss, která to se mnou bude chtít ukončit. Přijde a chladnokrevně mě zabije. S největší pravděpodobností mi provrtá šíp skrz tělo. 

"Peeto?" zaslechnu tichý hlásek skrz zeď. Divím se, že to Johanna ještě stále pokouší. Většinu času jsem jí prostě ignoroval a nereagoval na žádná její slova. Tentokrát zní ovšem opravdu zkroušeně a plačtivě. 

"Ničeho se neboj. Brzo budeš mezi svými," zamumlám tlumeně, ale přesto jsem si jistý, že mě slyšela. "Zrádci státu se vždycky dostanou k tomu, co chtějí."

"Proč takhle mluvíš? Oni chtějí svobodu pro lidi. Chtějí, aby přestalo vraždění dětí v arénách. Co je na tom zlého?"

"Díky revoluci jich umřelo daleko víc, než za celou dobu Hladových her. Doufám, že nečekáš změnu. Moc nakonec stoupne do hlavy každému. To moc dělá z lidí zrůdy," ušklíbnu se jen tak sám pro sebe. Zároveň se natahuji po kýblu s vodou, který mi tu nechali avoxové. Sbírám ze země hadřík, kterým si opatrně a pomalu čistím celé tělo. 

"Jednou se na to budeš dívat jinak," zašeptá tiše Johanna. Potom umlká - zřejmě přemýšlí o mých slovech. Je zvědavá, jestli jí netahám za nos a ona se opravdu dostane pryč z téhle prašivé cely. 

***

Čekání je jedna z nejhorších věcí, která může lidskou mysl potrápit. Sedím v rohu, kolena si objímám rukama a zírám do prázdné zdi. Vnitřnostmi se mi stále převaluje strach a nejistota, která mi svírá srdce i žaludek. 

Přemýšlím nad Painovými slovy. Jsem si téměř jistý, že mě chtějí vydat vzbouřencům. Že už mě tu dál nechtějí chránit. Zřejmě jsem splnil svou roli a je třeba se mě zbavit. Ale proč mě nezabijí sami? Proč to radši nechají na vzbouřencích? Zřejmě proto, že potom obyvatele Kapitolu informují o mém únosu a strašlivém osudu, který mě ve Třináctém kraji postihl. Možná to pomůže jejich věci. Jak řekl prezident Snow - někdy je třeba něco obětovat pro dobro jiných. A já mám být ta oběť. 

Žaludek se mi svírá strachy při každém nezvyklém zvuku, který protne ticho. Srdce mi buší jako splašené a za každým prasknutím si představuji Katniss s nataženým lukem. Stíny mě děsí. Zvuky mě děsí. Jsem vyděšený až do morku kostí. Třesu se po celém těle a na čele mi vyráží pot. 

Když po nekonečných hodinách sezení a čekání opravdu vypadává proud v místnosti, téměř se mi zastaví dech. Přitisknu se k chladnému povrchu cely a pokouším se splynout s okolím. Možná mě ve tmě prostě nenajdou. Možná mě přejdou, zachrání jenom Johannu a Annie a na mě zapomenou. 

Moje modlitby ovšem nebyly vyslyšeny. Brzy se ozývá obrovská rána, jako když skřípe plech o plech a dveře cely se rozlétají dokořán. Spolu s tím se dovnitř hrne hustý kouř ze kterého s obyčejnými baterkami vchází lidé oblečení v černé a ověšení zbraněmi. 

"Tady je," zakřičí z ničeho nic jeden z nich. Jakmile přichází přímo ke mně, poznávám ho. Střetávám se s jeho šedýma očima. 

Rukama si zakrývám obličej, když mě Hurikán bere pod paží a zvedá mě na nohy. "Jsi v pořádku? Můžeš chodit?" ptá se podivně odměřeným hlasem. Já se ovšem nezmůžu na nic. Stále se mi v hlavě opakuje ta samá věta: Nebraňte se, dokud se vedle vás neocitne ona. Proto jenom opatrně přikyvuji a mhouřím oči proti agresivnímu světlu baterky. 

"Nezapomeňte na Johannu a Annie," zašeptám tiše, ale zřejmě jim to nemusím připomínat, protože se ozývají další rány a praskání okolních zámků. Hurikán stále drží ruku pod mým ramenem a zpola mě vede, zpola táhne. Dokázal bych chodit sám, ale jsem tak zdřevěnělý strachem, že jsem rád za jakoukoliv oporu. 

Mezitím, co ostatní osvobozují zbylé vězně, mě vedou spletitými chodbami pryč. Zřejmě jsem jejich priorita a moje záchrana je prvořadá. Překvapivě nejdeme daleko. Hurikán se zastavuje u díry ve stropě, ve které tuším jednu z ventilačních šachet. Přímo z jejího středu visí poměrně silné lano s karabinou. Než stačím vůbec zareagovat, připíná mi kolem pasu podivný postroj, ke kterému následně přicvakává karabinu. Ani nemám čas se na cokoliv zeptat a už cítím cuknutí v oblasti pasu. 

Přesto mě svírá pocit až podivné nejistoty. Připadá mi, že slyším zvuky kroků na chladné podlaze. Ne, nejsou to jenom kroky. Je to spíš dusot několika párů bot. 

"Zůstaňte stát," rozkřičí se kdosi v temnotě. Jsem si jistý, že to jsou mírotvorci. Možná mě ještě stihnout zachránit. Možná se Třináctce nepodaří mě dostat pryč. Prosím, prosím, ať to stihnou. Bohužel nemám tolik štěstí, protože lano se začíná napínat a vytahovat mě výš. Téměř ve stejný okamžik slyším a dokonce i vidím pár výstřelů z pistolí. Slyším křik mírotvorců i vzbouřenců, kteří ze sebe jeden za druhým chrlí jednotlivé povely. 

Lano mě velice rychle vytahuje skrz stísněnou ventilační šachtu nahoru. Tma a úzký prostor mě znervózňuje, ale vzhledem k tomu, že nemám jinou možnost, prostě jenom čekám, až tahle cesta skončí. Možná mě na jejím konci bude čekat další aréna plná nástrah - kdo ví. 

Brzy zahlédnu přímo nad sebou pár malých světelných bodů. Až po chvíli si uvědomuji, že jde o hvězdy. Neslyším žádný zvuk motoru, pouze tiché šoupání lana. Jakmile jsem celý venku z šachty, okamžitě se kolem mě sesypává okruh lidí, kteří mě odpoutají a ujišťují se, že jsem v pořádku. Nikomu z nich ovšem neodpovídám, pouze se vyděšeně rozhlížím. Tolik lidí jsem kolem sebe neměl několik měsíců a nejsem si úplně jistý, jak bych měl vlastně reagovat. "Dole se střílí," oznámím pouze suše. Všichni kolem začínají pobíhat a pár vojáků se vrací dolů. 

Já ovšem stojím uprostřed střechy a třesu se po celém těle. Nejistě se rozhlížím a těkám očima po ostatních. Pokouší se o mě mrákoty a připadá mi, že se musím každou chvíli sesypat na zem. Zřejmě si toho někdo všiml, protože mě chytají dva páry rukou a za pár okamžiků cítím na svém obličeji podivnou plastovou masku. Zhluboka se nadechuji a s každým dalším nádechem se mi chce víc a víc spát. Možná jde o nějaký rajský plyn. Dřív, než se můžu zkusit bránit, mě pomalu opouští vědomí a já upadám do sladkého a bezesného spánku.

***

Mlha pomalu mizí z mého podvědomí a v obličeji cítím silnou záři. Ještě pevněji tisknu víčka k sobě, aby se do nich nedostalo žádné světlo. 

"Peeto," slyším tichý šepot, který se postupem času zesiluje. Nakonec se neubráním a otevírám oči. Okamžitě mě oslepuje záblesk světla, takže uhýbám hlavou a oči znovu zavírám.

"Výborně," zazní potěšený hlas. "Můžete si sednout, pane Mellarku?" vyzývá mě jeden z doktorů a zároveň se mě pokouší zvednout. Uznávám, že nejlepší možností bude asi spolupracovat, takže se s vypětím všech sil zvedám do sedu. 

Zmateně se rozhlížím všude kolem. Jsem na nějaké ošetřovně. Všude kolem mě jsou bílé stěny, na stropě mě známá zářivka, která mi překvapivě dodává pocit bezpečí a spousta doktorů, kteří mě klepou do kolen a protahují mi všemožné části těla. 

"Cítíte závrať? Nevolnost?" ptá se mě jeden z doktorů a zároveň zkoumavě sleduje mou tvář. V odpovědi pouze vrtím hlavou. Ve skutečnosti je mi zle, ale úplně jiným způsobem. Tak zle, že by to nikdo z přítomných nebyl schopný pochopit. Ruce se mi třesou. Ač to zní absurdně, pravděpodobně mám abstinenční příznaky po plynu, kterým mě posledních pár dní nepřetržitě krmili. Přesto vím, že v mých žilách ho stále koluje spousta. Ta jediná věc mě alespoň částečně uklidňuje. 

"Teď se podívejte na mě," obracím oči na dotyčného doktora, který drží v ruce malou baterku, kterou mi obrátí přímo do očí. "Nezavírejte je, potřebuji vidět reakci oka," nabádá mě a já se tedy pokouším držet oči pevně otevřené. Doktor mezitím přejíždí světýlkem z jednoho oka na druhé a zase zpátky. Druhý z nich mi mezitím přikládá ruku na zápěstí a pohledem zároveň sleduje hodinky na své ruce. 

Už teď si připadám jako pokusný králík a mám strach, že se to všechno postupem času ještě zhorší. Rozhlížím se kolem sebe a potom ji periferně zahlédnu. Srdce mi poskočí až kamsi do krku a žaludek se sevře strachy. 

Vidím její hnědý zapletený cop, tuctové oblečení a taky šedé pichlavé oči. Ty její oči. Tak moc je nenávidím a zároveň se jich tak moc bojím. Celé moje tělo tuhne a já pevně zarývám prsty do okraje postele. Zatím je v dostatečné vzdálenosti, ale najednou se rozbíhá. Rozbíhá se přímo proti mě. 

Chvíli si nejsem jistý, co bych měl dělat. Zoufale se rozhlédnu po okolních lidech, ale nikdo nevypadá, že by mě chtěl chránit. Všem na tváři dokonce pohrává spokojený úsměv. Oni snad všichni chtějí vidět, jak mě zabije! Nečekal jsem tak rychlý konec cesty, ale já se nevzdám bez boje. 

Opatrně seskakuji z postele a stavím se na nohy. Katniss se ke mně stále rychlým tempem blíží a roztahuje přitom doširoka ruce. Lehce nakláním hlavu na stranu, abych lépe zhodnotil situaci. Bude lepší se uhnout, nebo se bránit? 

Zbývá mi už jen krátká chvilka na rozhodnutí. Jakmile je ovšem těsně u mě, všechny pochybnosti se vytrácí. Přesně vím, co musím udělat, abych přežil. Rychle zvedám ruce výš. Nadechuje se - zřejmě proto, aby mě poctila nějakou poslední poznámkou před smrtí. Já jí ovšem nenechám promluvit. Místo toho chytám oběma rukama její horký krk a prsty pevně stisknu k sobě. Je to buď ona nebo já!

>>>>>------------------------I>

Omlouvám se všem za takové zdržení mezi kapitolami. Ale pravděpodobně to teď bude opravdu normální, že budu přidávat daleko méně. To teplo je ubíjející a já se snažím počítači vyhýbat obloukem, abych se u něj neuvařila :)  

Kapitolka je kratší, než obvykle, ale pořád má dva tisíce slov. To mi připadá dostačující :D Mozek mám z těch pařáků nějaký zavařený, takže se mi vůbec nechce přemýšlet nad příběhem :D Musím první dočíst poslední díl Labyrintu, co jsem si prozíravě koupila, ačkoliv už jsem to četla v angličtině a zároveň musím ještě znovu zkouknout seriál Vikings, protože jsem se do něj hrozně moc zamilovala <3 Kdo neviděl, doporučuji. Od druhé série tam hraje i Cato :D ačkoliv v roli, která mu sedla daleko víc a je mi tam i dost sympatický :))