Pro Tebe. Vím, že už jsi jednu kapitolu dostala, ale v tomhle jsme my dvě spolu a spolu budeme i trpět :(

Všechna moje bojovnost znenadání zmizela. Mírotvorci mě sice stále drží za ruce, ale já už nekladu žádný odpor. Moje oči stále shlížejí dolů na mrtvé tělo. Na tělo člověka, kterého jsem já sám poslal na onen svět.

"Pusťte ho, už nic neprovede," houkne Pain a já najednou cítím, jak tíha na mých rukou povolila. Má pravdu, teď už opravdu nic neprovedu. Teď už se propadám zpět do hlubin zoufalství. Veškerá energie je pryč a já už toužím jenom zavrtat se do deky na zemi své cely. Potřebuji ze sebe dostat veškeré emoce dnešního večera a odplavit je pryč.

"Musíme si promluvit, chlapče," pokládá mi z ničeho nic Pain ruku na rameno a mírně mě postrčí dál. Mechanicky se rozcházím. Kladu jednu nohu před druhou, aniž bych přemýšlel. Pravá. Levá. Pravá. Levá. Hlavu mám pořád plnou Livie. Mám neuvěřitelný strach. Vůbec jsem s ní neměl chodit. Měl jsem zůstat v cele a nikam se nehnout. Co ji teď čeká? Předpokládám, že soud a ten může vést jenom v jeden jediný závěr - popravu.

Jakmile dorážíme do mojí cely, čekají tam na nás dvě židle. Na jednu z nich váhavě usedám já a na druhou generál Pain. Nemohu si nevšimnout, že místnost je momentálně čistá a bez mlžného oparu. Jistě, že nechce, aby ho omámily účinky jedu. Ale to mu nemohu mít za zlé. Mě na rozdíl od něho absence mírně štiplavého zápachu téměř chybí.

Pain spíná ruce před sebou a opírá je o svá kolena. Chvíli vypadá, že neví, jak začít, ale nakonec se pouští do vysvětlování. "Mrzí mě to, co se teď stalo, Peeto. Rozhodně jsem nechtěl, aby to takhle dopadlo, ale teď už to nemohu změnit. Slečna Creedová udělala rozhodnutí, za které bude muset nést následky. Je mi to líto." Z jeho hlasu zaznívá určitá dávka hořkosti. Možná ho to skutečně mrzí. Začínám věřit, že na mě nehraje žádnou habaďůru, proto pozorně poslouchám dál.

"Je tu ovšem ještě jedna věc, kterou bys měl vědět a my ji před tebou neměli tak dlouho tajit," na okamžik zaváhá, ale ihned pokračuje dál. "Určitě nechápeš, jak je možné, že Katniss Everdeenová se celou dobu chovala tak... zvláštně. Skutečnost je trochu děsivá. Není to ten člověk, kterého si znal. Prezident Snow ji nechal řekněme 'přeprogramovat'. Takže její chování a vlastně celá její bytost je uměle vytvořená. Vzpomínáš si na muty v aréně?" Tázavě povytahuje obočí a já mu visím na rtech. Poslouchám každé jeho slovo a ukládám si je hluboko do paměti.

Váhavě přikyvuji, "pamatuji. Jak ty vlky, tak opice," zamumlám tiše.

"Výborně, tak potom chápeš, jak skuteční mohou mutové být. A ona je jedním z nich. Jenže se vymkla kontrole, Peeto. Přestala být ovladatelná a teď je smrtelně nebezpečná. Je nebezpečná každému kolem sebe, ale nejvíc tobě, rozumíš? Kdybys jí ještě někdy potkal, musíš si od ní držet odstup. A pokud se přiblíží moc blízko, nezaváhej, ano?"

Dlouhou dobu přemýšlím nad jeho slovy. Převaluji si je neustále v hlavě a pokouším se je pojmout ze všech možných stran. "Jak je něco takového vůbec možné? A hlavně... proč?" ptám se nejistě.

"Proč? Kvůli hrám. Kvůli sledovanosti. Je to reality show. A jak? Jsme schopni vytvořit arény, muty i různé pasti. Proč si myslíš, že vyrobit nestvůru z člověka je tak obtížné? " ptá se a upřeně mě sleduje. Má pravdu. Kapitol má rozhodně spousty různých metod. Ve skutečnosti se jim podařilo změnit i mě, proč by se jim to bývalo nemohlo povést s Katniss?

"A co chcete po mě?" nakláním hlavu na stranu a nedůvěřivě ho sleduji.

"Nic. Jenom, abys byl opatrný. Je možné, že se tě Třináctý kraj pokusí unést. Kdyby se mu to povedlo, musíš být připravený."

"Jsem v Kapitolu, jak by mě odsud mohli dostat?" ptám se nedůvěřivě. "Nejsem tady snad v bezpečí?"

"Bohužel nikde nejsi v naprostém bezpečí, to určitě víš, že? Nemohu nic zaručit," vrtí hlavou Pain. "Je něco jiného, co pro tebe mohu udělat? Cokoliv?" Jeho přehnaná starostlivost je až příliš podezřelá. Nepřirozená. A já hlupák se stejně nechávám oklamat. Vytvořili ve mě iluzi vraždící Katniss a nakonec otočili o sto osmdesát stupňů a udělali ze sebe heroické hrdiny, kterým jde jen o mé dobro. A já jim uvěřil.

"Můžete," přikyvuji bez váhání. "Chci alespoň hodinu. Jenom s ní," zvedám na něj oči a pokouším se na tváři vyloudit pohled, který nepřijímá žádné námitky. Překvapivě mi to prochází.

"Pošlu jí sem ráno," přikývne. "Ještě něco?"

"Zase to pusťte," zamumlám a mávnu rukou směrem k ventilátorům. Nemohu uvěřit vlastním slovům. Opravdu jsem ho požádal, aby sem znovu spustil přívod toho plynu? Bohužel to tak je. Bez něj cítím vyschlo v krku a zmatek v hlavě se jen zvyšuje. Když je tam on, všechno je jednodušší. Všechno je buď zlé nebo dobré, neexistuje nic mezi.

Na Painově obličeji se mihne mírný úsměv. Jenom bez jediného slova přikyvuje a mizí z moji cely. Jak slíbil, tak i plní. Během dalších pár minut cítím proudit do místnosti štiplavý dým. Zavírám oči a zhluboka dýchám. A potom se nechávám pohltit nekonečnou vlnou nenávisti a smutku.

Noční můry mě doprovází skrz celou noc, až do nového rána. Jsou plné krve a mrtvých lidí - jak známých, tak neznámých. Na sto tisíckrát pod mýma rukama znovu umírá splátkyně z prvních her. Její krev se řine přes moje ruce. Znovu a znovu cítím to podivné a až příliš lehké křupnutí krku toho mírotvorce. A hlavně - vidím bezvládné tělo Livie. Jednou s kulkou v hlavě, jindy houpající se na šibenici.

"Peeto," budí mě tichý šepot. Letmo pootevírám oči a zahlédnu záplavu blonďatých vlasů a ucítím příjemnou vůli mořské soli.

"Livie," prudce si sedám a zběžným pohledem ji celou přelétám, abych se ujistil, že je v pořádku. Moc jí to sluší. Vlasy má svázané do jednoho dlouhého copu, do kterého má zapletenou modrou stuhu. Je nalíčená stejně, jako když jsem jí viděl poprvé. Oči orámované nakreslenými vlnami a tomu všemu vévodí moje mušle, která se houpá v jejím výstřihu.

Váhavě jí pokládám ruku na tvář, abych se ujistil, že je skutečná. Mírně pootáčí hlavu a boří svou tvář do mé dlaně. "Viděla jsem Portiu a ostatní," zašeptá.

"Kde jsou?" ptám se okamžitě. "Co se s nimi stalo?"

"Obvinili i je. I oni toho byli součástí," zamumlám. "Teď jsou vystrojení a připravení na poslední cestu," letmo se pousměje, ale v tom úsměvu rozhodně není žádné štěstí. Chvíli mi trvá, než pochopím její slova. Dochází mi to během pár minut. Oni je taky popraví. Všechny ty, kteří jsou v Kapitolu mému srdci nejblíž. Všichni zemřou.

"Co můžu udělat?" sleduji zoufale její oči a cítím, jak se ty mé začínají plnit slzami zoufalství.

"Neplakat," usmívá se na mě a otírá mi prsty slzu, kterou jsem nechal přetéct přes okraj víčka. "Buď silný, kvůli mě, ano?"

"To nemůžeš chtít," vrtím prudce hlavou a pokouším se zastavit vzlyky, které se mi snaží drát z hrdla.

"Ale můžu," sedá si vedle mě na zem a pokládá si hlavu na moje rameno. "Je to jako včera, když jsem sledovala Sklizeň v televizi a viděla tě tam. Nevím proč, ale něco se ve mě hnulo. Něco v tvých očích. A já věděla, že prostě musím být s tebou. Celou tu cestu. Nakonec to bylo jen o něco delší, než se předpokládalo. A umírá někdo jiný," stále mluví s úsměvem na rtech. Nechápu, kde ho bere. Moje srdce totiž buší jako splašené a připadá mi, že každou chvíli exploduje bolestí. Tak intenzivně jsem bolest snad ještě nikdy necítil.

"Nechci, aby to takhle skončilo, Liv. Tak to nemělo být," zavrtím hlavou. "Proč jsi to udělala?"

"Ty to víš, Peeto. Nemohla jsem jen stát a dívat se. Na to mi na tobě moc záleží."

"Ale mě na tobě taky záleží a teď nebudu moct dělat nic jiného. Jen stát a dívat se, až...," větu ani nedořeknu. Vím, že by se mi zlomil hlas a to nemohu dopustit.

"Peeto, prosím. Něco mi slib. Chci si tě pamatovat jako takového kluka, kterého jsem poznala. Šarmantního, inteligentního a slušného. Prostě jako nejhodnějšího člověka, kterého jsem měla tu čest poznat. Moc to pro mě znamená. Budu vždycky s tebou, víš?" pohladí mě rukou po tváři a já jsem nucen zadívat se do jejích očí. Nemám se k odpovědi, ale nakonec jenom váhavě přikyvuji. Jenom kvůli ní se pokouším potlačit slzy a dokonce se mi daří na tváři vyloudit úsměv.

"Tak je to správně," doširoka se usměje. "Mám přece tohle. Je to talisman, s ním se nebojím," chytá se na krku mušle, kterou jsem jí daroval před prvními hrami na znamení díků.

"Je fajn, že ti stačí tak málo," pobaveně se zasměji, ačkoliv je to strojený smích a není na něm nic upřímného.

"To stačí," přikyvuje. "Ale pamatuj si jedno: Katniss není ten nepřítel. Ten je jinde. Najdi pravdu, rozumíš?"

Při zmínce o Katniss tisknu ruku v pěst a zuby tisknu k sobě, ale nedovoluji si jí odporovat. Jenom váhavě přikyvuji, protože někomu, kdo má za pár chvil zemřít, se prostě neodmlouvá.

Příštích pár desítek minut trávíme příjemnou konverzací, nad kterou ovšem visí temné mraky budoucích událostí. Když do místnosti vchází mírotvorce a oznamuje nám, že už je čas opustit celu, srdce se mi na krátký pohled zastaví. Obracím oči k Livii a prosím jí tím o pomoc. Netuším, co bych měl dělat.

Přechází blíž a natahuje ke mně svou drobnou ruku. „Doprovodíš mě? Naposledy," na tváři se jí objevuje smutný, ale přesto upřímný úsměv. Dívám se do jejích blankytných očí a srdce se mi bolestně svírá. Bez váhání chytám její ruku a pevně proplétám naše prsty.

„Až do konce," přikyvuji vážně a ještě pevněji tisknu její ruku, jako kdybych jí už nikdy neměl pustit. Ruku v ruce vycházíme z mojí cely. Před námi i za námi jdou dva mírotvorci, kteří hlídají, abychom ani trochu neodbočili z cesty.

Já ovšem nechci udělat ani krok stranu. Hlavu mám hrdě nahoře, stejně jako Livie. Protože moc dobře víme, že společně jsme nepřemožitelní. Alespoň v určitém slova smyslu. Ani jeden z nás už nebojuje. Smířili jsme se se svými osudy a chceme je nést s hrdostí. Kapitol nás neuvidí zlomené.

Procházíme dlouhými chodbami a zdoláváme mnohá schodiště, než se ocitneme na denním světle. Rychle si zakrývám předloktím oči, protože denní světlo jsem neviděl několik měsíců. Tak dlouhou dobu jsem nespatřil nic jiného, než stěny své cely nebo nahrávací studio, že mi sluneční svit připadá až podivně cizí. Možná s ním od dnešního dne budu mít spojené jen zlé vzpomínky.

S účinky jedu už jsem se naučil žít. To věčné zmatení v mé hlavě a nenávist a strach z Katniss je prostě součástí mě. Jiného se neznám. Prostě jsem takový a Livie je jediný člověk, který mě takového bere. Ačkoliv jsem zrůda, ačkoliv jsem jenom výrobek Kapitolského odboje.

Přejíždím očima přes vyvýšené pódium, na kterém vidím stát známé tváře - Portia, Gauis, Stella. Všichni mají svázané ruce za zády, klečí na zemi, a za každým z nich stojí jeden z mírotvorců se zbraní. Vedle nich stojí ještě jeden voják, který nemá svůj cíl. A já mu ten cíl právě vedu. Sevřený v mojí třesoucí se ruce.

Před pódiem stojí prezident Snow a po jeho pravé ruce generál Pain. Za nimi by mělo být náměstí plné lidí, ale není. Mají zákaz vycházení. Místo toho se za nimi rozprostírá zelené plátno a naproti němu jeden jediný kameraman. Jsem si jistý, že všechno bude vypadat dokonale. Davy lidí skandující po smrti zrádců. Jenže nic takového tu není. Jenom vítr rozechvívá listí na stromech a ty vydávají svůj smutnou píseň. Jinak je ticho. Smrtelné ticho.

„Je čas," zabručí mírotvorce a já se obracím na Livii. Už jsme si dali svoje sbohem. Oba víme, že veškerý odpor je zbytečný. Není nic, co bych pro ni mohl udělat. Vlastně je - přesně jak jsem slíbil - být s ní až do konce.

To nevinné blonďaté děvče se choulí v mojí pevné náruči a tiskne svou hlavu na má prsa. Poslední objetí, poslední rozloučení, poslední dotek. Nic víc nemáme. Nic víc už nám nikdo nikdy nedopřeje.

„Miluji tě," šeptá tiše do mojí kůže a já cítím její horký dech na svém krku. Na krátký okamžik zavírám oči a pokouším se ukočírovat své emoce. Slíbil jsem, že nebudu plakat, že se tomu postavím a dodám jí sílu v posledních minutách. A to míním i dodržet. Nemohu ji sice oplatit stejnou měrou, protože bych lhal, ale ona dobře ví, jak moc pro mě znamená.

„Všechno bude dobré, Liv," dávám jí prsty pod bradu a zvedám její hlavu výš. Dívám se jí přímo do očí a ani o kousek neuhýbám. „Bude to jen další dobrodružství," povytahuji koutek do letmého úsměvu. „Nikdy na tebe nezapomenu, slibuji."

Skláním se k jejímu uchu, „donutím je za to zaplatit, Liv!" zašeptám tiše a potom beru její hlavu do dlaní a spojuji naše ústa v polibku. Nezajímá mě, že se dívají všichni mírotvorci. Nezajímá mě, že se dívá Pain, ani že se dívá Snow. Všechno, co vím je, že chci splnit její poslední přání.

Není to žádný dětský ani kamarádský polibek. Je to moje rozloučení. Je to poděkování za všechno, co pro mě za svůj krátký život udělala. Je to všechna láska, kterou mi dala a já ji nikdy nedokázal opětovat. Je to celé moje já. Po tomhle polibku už nikdy nebudu stejný. Spolu s ním jsem jí dal část svého srdce, které si sebou vezme do hrobu. Dávám jí ho proto, aby nebyla osamělá a aby mě měla vždycky u sebe, ať půjde kamkoliv.

Takový polibek jsem ve svém životě věnoval pouze jednou, a to Katniss. A ta ho vzala a zašlapala do prachu. Zradila mě a nechala mě válet se zoufalého a zraněného u svých nohou. Proto jí nenávidím! Celým svým srdcem! Je to jen Kapitolská loutka, která mě měla týrat. Ale tohle, tohle je skutečné.

Jakmile odděluji naše rty a mírně odtahuji hlavu, všímám si, jak Livii zrudly tváře a zrychlil se jí dech. V jejích očích už nevidím ani stopy po strachu. Všechen její strach jsem vzal na sebe a už jí ho nemíním vrátit.

„Děkuju," zašeptá skrz pootevřené rty přesně ve chvíli, kdy jí mírotvorce bere za rameno a vytrhává z mého sevření.

Zůstávám tam stát sám a společnost mi dělá jenom zoufalství a strach. Nic jiného necítím. Jako hadrová loutka se nechávám odvést na stupínek ke Snowovi a Painovi. Stavím se přímo před ně a sleduji ty čtyři zbědované tváře.

Potom se obracím na Livii, která upřeně hledí do mých očí. I já s ní spojuji svůj zrak a neodtrhávám ho. Pokouším se jí předat alespoň ty zbytky sil, které ve mně zbyly. Přitom se mi v hlavě honí spousta myšlenek, které se pokouším odstrčit hluboko do svého nitra. Přesto nedokážu potlačit bolest, která pulzuje v mém hrudníku - pro ni. Pro tu dívku, která sotva odrostla z dětských botiček.Pro dívku, která měla celý život před sebou. Pro dívku, která se do mě zamilovala a tím si podepsala ortel smrti.

„Vidíš to. Tohle se nemuselo stát, nebýt Katniss," zašeptá Pain tiše do mého ucha. „Ona za tohle může, je to její vina. Jenom její." A já mu věřím. Věřím každému jeho slovu. To Katniss zabila Livii, ona zabila Portiu, Stellu a Gaiuse. Ona zabila všechny a teď chce zabít i mě. Ale já to nedopustím. Nenechám se do toho vtáhnout.

Upřeným pohledem sleduji Liviiny oči. Sleduji je i v okamžiku, kdy mírotvorce přikládá zbraň k jejímu temeni. A sleduji je i ve chvíli, kdy mačká spoušť. Těch pár okamžiků běží jako ve zpomaleném záběru.

Kontakt ztrácím až ve chvíli, kdy se její bezvládné tělo hroutí k zemi. Tisknu zuby k sobě a vím, že jsem splnil svou část dohody. Neplakal jsem a podporoval jí až do posledního okamžiku. Teď už ovšem nic nevidí. Teď už není potřeba, abych byl silný. Teď už můžu nechat emoce, aby ovládly celé moje tělo.

Aniž bych si všiml, klekám na kolena a moje oči protrhly svou slzavou hráz. „Sbohem, Livie," zašeptám sám pro sebe, když si objímám břicho rukama a začínám se kolébat zepředu dozadu. Zajíždím si rukama do vlasů a nechávám jed konat svou práci. Dávám mu volný průběh celým svým tělem.

Obracím slzavou tvář k obloze, po které se honí temné bouřkové mraky. Zakláním hlavu, co nejvíc dokážu. Nechávám vztek pohltit celou mou bytost. Zhluboka se nadechuji a rozkřičím se směrem do nebe: „Nenávidím tě! Nenávidím tě, Katniss!" řvu z plných plic a pokouším se tím ze sebe dostat všechno, co cítím hluboko uvnitř.

Ani si nevšimnu Painova spokojeného úsměvu, který mu pohrává na tváři. Jsem si jistý, že tohle byl vrchol jeho plánu. Tohle byla poslední kapka, která mohla přijít. Teď už není cesty zpátky a on to moc dobře ví. Pro jeho krutý plán musela Livie a ostatní zaplatit tu nejvyšší cenu, ale já jsem tak zaslepený a omámený jedem, že to nevidím. Nerozumím tomu a Paina za to neviním. Slepě věřím jeho slovům a přesměrovávám veškerý svůj vztek na Katniss. To ona je pro mě pravý nepřítel.

Na rameno mi dopadá generálova ruka a pokouší se mě vytáhnout zpět na nohy. "Pojďte, chlapče, musíte si odpočinout. Je mi to líto, ale nebyla jiná možnost," jeho hlas je mírný a tichý. Možná se mě pouze pokouší uchlácholit, ale mě je to v tuto chvíli jedno.

"Ne, prosím," obracím na něj uslzenou tvář. "Chci jí odnést, prosím. Nemůže tu zůstat," klečím před ním jako prosebník. Prosím o to, abych jí mohl doprovodit na poslední cestu, ačkoliv nevím, jestli to zvládnu.

"Dobrá," přikyvuje k mému překvapení a vede mě pomalu na provizorní pódium. Tam zůstávám stát. Pod nohama mám čtyři mrtvá těla. Všichni ti lidé zemřeli kvůli mě. A já přesto v tuto chvíli dokážu myslet jen na jednoho z nich.

Dřepnu si k bezvládnému tělu Livie a něžně jí odhrnuji vlasy z očí. Jsou otevřené a jediné, co prozrazuje jejich smrt, je prázdnota a lesk. Nikde naštěstí nevidím ránu od kulky. Ta je kdesi ve vlasech a barví některé z jejích pramenů tmavě rudou barvou. Za to je nenávidím. Neměla ráda červenou, chtěla být v modré.

Opatrně podsouvám ruce pod její tělo a zvedám ji do náruče. Hlava se jí zvrátí dozadu a vlasy se rozprostřou kolem. Je tak moc lehká a křehká. "Už bude dobře," zašeptám co nejtišeji a následuji mírotvorce, který mi ukazuje cestu.

Celou cestu cítím třas ve všech končetinách, ale přesto ji držím pevně a jistě. Nikdy bych ji nedokázal pustit. Jakmile dorážíme do márnice, pokládám ji na připravený kovový stůl. Ještě chvíli sleduji její obličej a nakonec se skláním a naposledy jí líbám na čelo. Prsty zatlačím její oči a odtahuji se od jejího těla. Teď vypadá jako kdyby spala. Klidná a vyrovnaná s letmým úsměvem na rtech.

"Nikdy nezapomenu, Liv," zamumlám. Potom ji musím opustit. Nenechají mě tu déle. Jako poslušná loutka jdu všude tam, kam mě navedou. Zrak upřený kamsi do dálky. Nedívám se pod nohy ani kolem sebe. Jsem něco jako chodící mrtvola - bez smyslu a bez cíle.

Téměř si nevšimnu, že jsme dorazili na místo. Zpět do mé cely. Jakmile zaregistruji skutečnost, že jsem 'doma', automaticky se rozcházím do kouta, kde si sedám na svou deku. Jsem něco jako pes, který se chodí schovat na své místo a tam si líže rány. I já mám teď spoustu ran, které se nedají tak lehko ošetřit. S nikým nekomunikuji a stahuji se do svého vnitřního světa plného bolesti a smrti. Teď už jsem tu na to vážně sám. Teď poprvé za celou dobu se cítím naprosto zlomený.

>>>>-----------I>

Tohle bylo to NEJTĚŽŠÍ, co jsem doteď mohla napsat. V životě jsem tak nebrečela, když mi písmenka protékala pod prsty. Nevím, jak jste to měli vy, ale Livie byla moje srdcová postava. Jediná růže v zástupu trní. Nevinná, čistá a bezelstná. A tímhle to muselo skončit. Tohle mě tak moc bolelo. Odpočívej v pokoji, Livie, nikdy nezapomenu :( Víc už k tomu nemám co říct.