Pro supakovar. Děkuji za krásné komentáře :)

Po první, nejsilnější, ráně přicházejí ještě dvě další. To už ležím na zemi a ztěžka lapám po dechu. Jedna z ran byla totiž mířená na moje záda a vyrazila mi dech.

"Dost!" zaslechnu autoritativní hlas prezidenta Snowa. "Nechceme ho mrtvého! Potřebujeme ho."

Mírotvorce okamžitě poslušně odskakuje od mého těla a obušek uklízí za opasek. Jsou jako naprogramované ovečky bez vlastního vědomí. Udělají cokoliv, co jim pán řekne. I kdyby jim řekli, aby skočili z okna, předpokládám, že skočí.

"Výborně. Teď pana Mellarka odveďte zpět do jeho místnosti. A přiveďte slečnu Creedovou, ať se o něj postará, nevypadá moc dobře," dovolí si ještě jeden pohled na moje zubožené tělo. Potom se vydává svou cestou a nechává mě znovu na pospas vojákům.

Jeden z nich mě poměrně hrubě zvedá na nohy a praští mě do zad, aby se mi podařilo znovu nalézt ztracený dech. Potom mě chytá za rameno a vede mě znovu zpátky do mé cely, která už mi připadá jako domov. Cítím se v ní bezpečnější, než kdekoliv jinde. Ty čtyři holé a chladné stěny mi poskytují útočiště. Prostor mě děsí.

Cesta zpět je ještě daleko horší, než cesta tam. Hlava mi buší a mlha se přelévá přes moje vědomí. Mám nepřirozeně dlouhé prsty na rukou a nohy vypadají téměř jako kachní. Jakmile mě vedou úzkou chodbou vedoucí k celám, začínám lapat po dechu a objímám si rukama celé tělo. Mám dojem, jako kdyby se stěny začínaly stahovat a za pár minut mě prostě rozdrtí.

Téměř u dveří své cely zaslechnu podivné kvílení. Zní to jako člověk. Možná spíš jako dítě. Usedavý nářek, ze kterého vám přebíhá mráz po celém těle. Jsem si ovšem jistý, že to není Johanna. Její hlas a křik jsem se už dávno naučil rozeznat. Tohle je někdo, koho neznám.

"Slečno Crestová, přestaňte. Nikdo vám nechce ublížit," zaslechnu tlumeně z protějších dveří. Vykuleně se obracím zády ke svojí cele, i když se mě mírotvorce pokouší zarazit. Bez varování se rozbíhám a vbíhám do cely, která má pootevřené dveře.

"Annie!" vyhrkávám ze sebe překotně, když si všimnu drobné krčící se ženy na podlaze místnosti. Viděl jsem jí pouze na záznamech, ale jsem si jistý, že je to ona. Drží si ruce na uších a pronikavě vříská.

"Co tu děláte?" obrací se na mě zamračený mírotvorce a sahá pro svůj obušek za pasem. Já ovšem zůstávám stát. O nic dalšího se nepokouším, protože Annie na mě zvedá hlavu. V očích má děsivě prázdný pohled, ale nejsem si jistý, jestli to z ní udělali tady v Kapitolu. Slyšel jsem, že není duševně úplně v pořádku. Nicméně jinak nevidím žádná zranění. Dokonce není ani pohublá a má na sobě čisté a teplé oblečení.

"To nic, omlouvám se," zamumlám, když mě zezadu chytá druhý mírotvorce - ten, který mě sem přivedl. Nebráním se a poslušně si nechávám zkroutit ruce na záda. Díky mé mírnosti dokonce ani nedostávám ránu. Pouze se mnou nepříjemně cukne a odvede mě do mé vlastní cely. Nevadí mi to. Připadám si až podivně spokojený. Téměř mě překvapilo, že Kapitol se k Annie nechová příliš ostře. Není duševně v pořádku a oni to ví. Nechtějí ji zničit. Jsem si jistý, že tím pouze manipulují s Finnickem. On si myslí, že jí tu týrají, kdežto ona zažívá maximálně chvilky nepohodlí a samoty. Na rozdíl ode mě a od Johanny jí zřejmě nemučí ani se z ní nesnaží dostat žádné informace.

Jakmile se za mnou zaklapávají dveře cely, vracím se na svoje provizorní lůžko a tam usedám do tureckého sedu. V celé místnosti se vznáší podivný opar, který vypadá jako tenoučká vrstva mlhy. Nadechuji se zhluboka nosem, abych zjistil, o co jde, jestli to má nějaký pach. Odpovědí je mi ovšem motající se hlava a čím dál tím víc zastřená mysl.

Už jenom tiše vzdychám, když si uvědomím, že se jedná o další dávku látky, kterou se do mě pokouší pumpovat všemi otvory těla. Jsou opravdu chytří. Vědí, že jsem přišel na to, že mi ho umisťují do jídla. Takhle nemám možnost úniku. Musím ho dýchat. Není žádná šance, jak se před ním ochránit. Začínám tedy brát všechny tyto věci jako neměnné a nevyhnutelné. Nemám totiž jinou možnost. Musel bych se zbláznit, kdybych to nepřijal.

"Peeto? Co se stalo? Víš něco o Třináctce?" slyším skrz zeď Johannin hlas, který se ze mě pokouší vymámit informace. Já ovšem mlčím. Nemíním jí říct ani jedno jediné slovíčko. Ona patří k těm zrádcům, kteří mohou za to, že jsem tu. Začínám si dokonce vyčítat i skutečnost, že jsem upozornil povstalce na chystané bombardování. Možná jsem je měl nechat udělat svou práci.

"Peeto! Mluv se mnou!" zvyšuje hlas a ještě zřejmě praští pěstí do zdi, protože skleněná pláty se otřesou. Se mnou ovšem nehne. Já si jenom pokládám obě ruce spletené dohromady prsty na svůj zátylek a čelo si opírám o kolena. Bojuji sám se sebou. Slyším hlasy uvnitř svojí hlavy, které mi šeptají spoustu děsivých věcí. Věcí, o kterých bych nikdy v životě nechtěl ani slyšet. Ale oni neztichnou. Jsou v mojí hlavě pořád. Překřikují se a vztekle na sebe syčí, když se střetávají.

"Tak Peeto, prosím," přechází Johanna do prosebného tónu. Nevyvolává to ve mě ovšem pocit, který by to mělo vyvolat. Místo toho tisknu zuby k sobě a pokouším se udržet jazyk pevně v puse. "Peeto, já vím, že tam jsi," žebrá intenzivně.

"Drž hubu, Johanno," vyštěknu z ničeho nic nahlas. "Dej mi pokoj. Vůbec na mě nemluv. Jsi otravnější, než hladový pes," zavrčím, zvednu se ze svého kouta a jdu si sednout úplně na druhou stranu cely. Co nejdál od ní. Co nejdál od jejích plíživých slov.

Vůbec netuším, jestli mi odpověděla, nebo jí moje odpověď až příliš zarazila, ale je mi to jedno. Kroutím se do klubíčka a znovu si objímám hlavu rukama. Někde hluboko uvnitř mě se objevuje kapička lítosti, která je reakcí na moje chování. A tehdy začíná můj další boj s temnými stíny v mojí hlavě.

Schoulený v rohu místnosti. Držím si kolena pevně u hlavy a celým mým tělem otřásají vzlyky. Pláču pro všechno, co jsem kdy měl a ztratil. Pro svou rodinu, kterou už nikdy neuvidím. Pro Katniss, kterou jsem miloval až do poslední chvíle a pro sebe. Pro svoje já, které nenávratně mizí kdesi v dáli. Mezi mnou - tím, kdo skutečně jsem a tím, co se ze mě snaží udělat Kapitol, je bariéra, která se začíná trhat na kusy. Otevírají se v ní otvory a jedna začíná pronikat do druhé. Mísí se a já už je od sebe přestávám rozeznávat. Nevím, kde je pravda. Nevím, co jsou představy. Už nevím, kdo jsem.

„Jsem Peeta Mellark. Jsem syn pekaře. Jsem v Kapitolu," šeptám s vlasy sevřenými mezi svými prsty. „Katniss mě chtěla zabít," zamumlám bezděčně. Uvědomuji si, co jsem řekl a zarývám nehty hlouběji do své kůže a zatáhnu za vlasy ještě silněji. „Ne, tak to není, není... chráníme se, navždy."

Ani si nevšimnu, že do mojí cely někdo přišel. Tak moc jsem ponořen do vlastních stínů a do hledání pravdy. Uvědomím si to až v okamžiku, kdy na moje rameno jemně dopadá cizí ruka. Mojí první reakcí je bohužel obrana, takže se bez váhání oháním rukou.

Jakmile zvedám hlavu s uslzenýma očima, všímám si, koho jsem praštil. Livie se drží za spodní ret, ze kterého jí momentálně stéká pramínek krve. "Promiň," vyhrknu ze sebe okamžitě a rychle si sedám. Pár pohyby si otírám slzy do rukávu košile a potom se natahuji k ní. Něžně jí otírám pramínek krve svým prstem. "Nesmíš mě takhle překvapovat," zamumlám kajícně.

"To je v pořádku, Peeto," mávne ledabyle rukou. "Přinesla jsem ti jenom oběd, poslal mě sem s ním Snow, prý má o tebe starost. Nevypadáš dobře," pokládá přede mě tác s kouřícím jídlem.

"Zřejmě má strach, abych tu neumřel. Pak bych mu nebyl k ničemu," ušklíbnu se znechuceně a odsunuji od sebe jídlo. "Můžeš si ho vzít zase sebou. Nestojím o milodary od pana prezidenta," odpovídám mírným hlasem. Nechci, aby si myslela, že svůj vztek ventiluji na ni. To bych si nikdy nedovolil.

"Jen si to nech. Potřebuješ mít sílu," chlácholí mě a posouvá tác zpátky ke mně. Na tváři se jí ovšem objevuje podivný výraz. Zmatený a nechápavý. "Něco je špatně," zašeptá.

Chvíli mi nedochází, o čem to mluví, ale potom mi dochází, o co se jedná. "Musíš rychle pryč, než se toho příliš nadýcháš. Nechtěj radši vědět o co jde," zavrtím hlavou, když se nadechuje, aby se mě zeptala, o čem to vlastně mluvím.

"Dobře," přikyvuje a mírně se ke mně sklání. "Přijdu večer, čekej mě," zašeptá důvěrně do mého ucha a rychle se odtahuje. Nechápavě sleduji její záda, když mizí ze dveří. Nejsem si tak úplně jistý, co tím myslela. Přinese mi snad i večeři? Nebo mluvila o něčem jiném? Pokládám si obě ruce na hlavu, když mi všechny myšlenky začínají zase unikat. Vypadá to, že už nedokážu ani přemýšlet. Nedokážu se na nic soustředit. Jakmile zachytím jednu myšlenku a snažím se jí udržet, proklouzne mi mezi prsty. Jakmile se pokouším z mysli vytáhnout nějakou vzpomínku na Katniss, vždy se okamžitě změní. Změní se na to všechno, co jsem viděl na obrazovce.

Všechny pěkné vzpomínky a myšlenky, spojené s dívkou v plamenech, jsou nenávratně pryč. Dočista zmizely z mojí hlavy a já už je nedokážu získat zpátky. Jediné, co cítím, při vzpomínce na ni, je vztek a nejistota. Možná i určitá dávka strachu. Nejhorší je ovšem skutečnost, že tomu věřím. Věřím každému slovu, které mi Kapitol řekl. Nechápu, jak jsem mohl být vůči ní tak moc slepý. Všechno dává smysl a dílek po dílku zapadlo bezchybně do sebe.

Celé odpoledne strávím hloubáním uvnitř své hlavy. Není třeba ani obrazů a scén na zdi, které mi hned po obědě opět spustí. Občas na ně zvedám hlavu jenom ve chvílích, kdy mě zmáhá nejistota a na krátký okamžik se vrací staré vzpomínky, ve kterých Katniss nestojí o mou smrt. Stačí pár minut Kapitolského filmu a jsem si znovu jistý.

Ve skutečnosti si tu začínám připadat jako doma. Neustále mi vtloukají do hlavy, že tohle místo je jediné, kde budu v bezpečí. Jediné místo, kde na mě Katniss nemůže. A mají pravdu. Chrání mě tu ocelové zdi a pevný zámek. Poslední dobou už dostávám dokonce i najíst. Co víc bych si měl přát? Tam venku na mě nikdo nečeká, kdežto tady mám Livii. Zřejmě bude dobře, když tu zůstanu už navždy.

Myšlenky mi přerušuje až prudká rána a zhasnutí veškerých světel. Cela se najednou noří do úplné tmy. Přehrávání mizí a mizí i funkce ventilátoru, který vhání do cely jedovatý plyn. Zmateně se točím kolem dokola a pokouším se zorientovat v prostoru.

Netrvá ovšem dlouho a na jednom konci místnosti se objevuje drobné světélko, které přímo před sebe vysílá nažloutlý kužel. Zřejmě půjde o baterku. "Peeto?" zaslechnu známý hlas. Okamžitě za ním vyrážím a stavím se do kuželu světla. Přímo přede mnou stojí Livie, zachumlaná do kabátu, zakrývající prakticky celé její tělo i hlavu.

"Co tu děláš?" Ptám se nechápavě. "Proč zhasla světla?"

"Máme pět minut. Vyhodily se pojistky. Dostanu tě odsud, rozumíš?"

"Ale já nechci," vrtím hlavou. "Tady jsem v bezpečí. Tam venku mě chtějí zabít," šeptám naléhavě.

V jejích očích vidím nešťastný záblesk. "Co to s tebou proboha udělali?" zavrtí nechápavě hlavou, ale pokouší se o jinou taktiku. "Věříš mi, Peeto? Jestli ano, pojď se mnou, prosím," její úpěnlivý tón mě přesvědčuje. Bez váhání a jakýchkoliv otázek ji chytám za ruku a společně vybíháme ven do chodby.

Vede mě bez jediného zaváhání skrz labyrint úzkých tunelů. Přesně ví, kam zahnout a kudy se vydat dál. Vím, že bych měl být tiše a neměl bych mluvit, ale nemohu si pomoct. "Kam jdeme?"

"Našlo se pár lidí, kterým není jedno, co s tebou je. Chtějí tě dostat pryč. Odvezou tě do bezpečí!"

"Jsem v bezpečí," zamumlám, ale přesto udržuji Liviino tempo. Přesto nic nechápu. Nechápu, proč mě chtějí dostávat pryč a zároveň nechápu, o koho vůbec jde. Jsem si jistý, že se to brzy dozvím. Určitě už tam musíme každou chvíli být.

Po době, která mi připadala jako věčnost, rozráží Livie jedny z dveří a já najednou cítím čerstvý vítr ve svých vlasech. Rozhlížím se kolem a zjišťuji, že stojíme na střeše jedné z budov. Nad hlavou svítí hvězdy a měsíc je zřejmě v úplňku, protože osvětluje velkou část prostoru. Přímo uprostřed střechy čeká drobné vznášedlo, s dvěma lidmi uvnitř.

"Zvládli jsme to," zasměje se Livie a táhne mě blíž ke vznášedlu. Běžím jako poslušný pejsek, ale uvnitř mě stále sídlí velké ohnisko nejistoty, které hrozí vybuchnutím. Nechci odsud pryč a rozhodně nechci vlézt do vznášedla, o kterém nevím, kam mě odveze. Co když je za tím vším Katniss? Co když mě odvezou do Třináctky a tam mě nechají veřejně popravit?

"Jistě zvládli," zaslechnu známý hlas, který mě donutí zastavit. Přímo z kabiny vystupuje asi dvacetiletý muž v tmavém oblečení. Zahledím se mu do obličeje - připadá mi až příliš povědomý. Nevylézá ovšem sám. Hned za ním vystupuje někdo, koho znám moc dobře - generál Pain. Drží mladíka za rameno a u jeho hlavy drží zbraň.

"Tohle jsem si o vás nemyslel, slečno Creedová. Stejně tak o vás, pane Greyi," obracím zrak na muže, kterému momentálně život visí na vlásku. Sleduji jeho obličej a připadá mi až příliš povědomý. Potom si ho vybavuji. Je to mírotvorce. Ten mírotvorce, který zabil Lavinii příliš velkým proudem a dostat za trest od Paina pár ran a kopanců. On mi chtěl pomoct? Možná Lavinii zabil vědomě. Možná jí nechtěl nechat trpět.

Rozhlédnu se kolem, protože mě svírá nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. A nemýlím se. Pain tu pochopitelně není sám. Zpoza rohů vystupuje asi tucet mírotvorců se zbraněmi a pomalu kolem mě a Livie stahují těsnější a těsnější kruh.

Ochranitelsky chytám Livii kolem boků a pokouším se natáčet tak, aby byla chráněná, ačkoliv vím, že to není možné. Mírotvorci jsou všude a nedá se před nimi uniknout. "Nechte ji být," zakřičím na všechny, kdo jsou ochotni mě poslouchat. Oni se ale nezastavují a stále stahují svůj smrtící kruh. Přestávají pochodovat až ve chvíli, kdy Pain zvedne ruku.

"Nemá smysl se bránit, pane Mellarku. Nepotrestám vás. Vím, že s tím nemáte nic společného," Pain sleduje intenzivně moje oči a nespouští ze mě svůj zrak. Na tváři mu pohrává spokojený úsměv.

"Nesmíte ublížit ani jí," snažím se vyjednávat, i když vím, že je to marné. Z tohohle jí nedokážu zachránit, ani kdybych se snažil sebevíc.

"To bohužel není v mých silách. Vlastizrada se tvrdě trestá, víte?" bez jakéhokoliv upozornění tiskne spoušť své zbraně a tělo mrtvého mírotvorce se sesune k jeho nohám. "Chopte se jí," kývne bez jakýchkoliv emocí a vojáci se na nás vrhají.

Adrenalin vlévající se do mých žil se v krvi mísí s účinky jedu a zásobuje mě neuvěřitelnou vlnou energie. Nikdy jsem nezažil nic tak moc opojného, ale nemám čas si to užít. Chci jenom ochránit Livii před tímhle vším. Proto prvního vojáka, který po ní vztahuje ruku, chytám za předloktí a bez jakýchkoliv obtíží mu jediným škubnutím lámu ruku v zápěstí.

Jeho křik slyším rezonovat i uvnitř hlavy. Chytá se za předloktí a kroutí si ho k břichu. Alespoň jeden z nich už není provozu schopný, ale nedokážu zvládnout všechny. Jsou všude kolem mě. Jediné, co vím je, že nesmí střílet. Určitě mě nesmí zabít, toho využívám a daří se mi odzbrojit tři z nich, dokud mě další čtyři nechytají za ruce a nekroutí mi je dozadu.

Livii bez problémů chytají další dva a nasazují jí želízka. Nebrání se - moc dobře ví, že by to bylo marné. Nestačila by na ně. "Né, nechte jí být," cukám sebou prudce a daří se mi vyprostit jednu ruku z jejich sevření. Jeden z vojáků se mě za ní pokouší znovu chytit. Já ho ovšem strhávám před sebe, chytám si ho blíž k podpaží a jedním tahem mu lámu vaz. Jeho tělo se sesune dolů na zem a zůstane bezvládně ležet.

Vyděšeně zvedám oči a ty se střetávají s Painovými. Není naštvaný, že jsem zabil jeho mírotvorce. Na tváři mu místo toho pohrává spokojený úsměv. "Výborně, už jste téměř připraven, pane Mellarku," oznamuje mi spokojeným tónem. Nechápu ho. K čemu mám být připraven? Skláním hlavu dolů na mrtvého vojáka a v tu chvíli si uvědomuji, co jsem udělal. Zabil jsem ho. Možná na něj doma čeká rodina a děti, ale on už se k nim nikdy nevrátí.

Moje bojovnost je rázem pryč a já se přestávám bránit. Bez výrazu v tváři sleduji, jak odvádí Livii pryč z mého pohledu. Vztek z ničeho nic střídá strach a mě se začínají třást všechny končetiny. Co to se mnou udělali? V co mě to proboha změnili? Tohle už nejsem já! Jsem monstrum!

>>>>>------------I>

Tak, tady máte další kapitolku. Jsem teď docela plodná, co? :D Příští kapitola bude na 100% v průběhu dalšího týdne, protože už mám polovinu napsanou. Bude to pro mě ta nejtěžší kapitola za celou knihu :( Ale potom, až přežijeme tu zlou příští kapitolu, dočkáme se záchrany a pak už bude jen lépe a lépe :)

V médiích nahoře máte ten můj slibovaný účes :) ještě tam byla kytička, podobná té svatební :) Tak jsem si aspoň trochu užila představy, že jsem udělala něco pro to, aby to bylo trochu HG laděné, když už jsem zapomněla svůj odznak reprodrozda doma na stole :D