Pro Sven007, ona moc dobře ví, proč :)

Souboj. Krev. Výbuch. Křik. Kov. Chlad. Všechno se vrací a neustále krouží v mojí hlavě. Nacházím se kdesi mezi sny a bděním. V nekonečné propasti strachu a zoufalství. Stále před očima vidím poslední okamžiky v aréně. Jsem mrtvý? Zřejmě ne. Ale měl bych být. Nikdy jsem neplánoval dostat se z arény ven živý. To Katniss měla být ta, kterou budou oslavovat jako vítěze. Ta, kterou korunují. Historický první vítěz, který přežil Hladové hry dvakrát. To jí měla doprovázet štěstěna. Tak proč jsem naživu já?

Kolem sebe stále slyším tlumené mumlání, ale nerozumím slovům. Tiché pípání strojů mi připomíná závěr loňských her. Tenhle zvuk byl předzvěstí ztráty mojí končetiny. Mám ovšem strach, že tentokrát půjde o daleko horší probuzení. Možná jsem znovu něco ztratil. Tentokrát to ovšem může být ztráta něčeho daleko cennějšího, než je noha. Jsem přesvědčený o tom, že by bylo lepší neprobudit se. Nechci žít ve světě, kde bych už nikdy neměl spatřit ty její šedé oči.

"O půlnoci se uvidíme," byla ta poslední slova, která jsem slyšel z jejích úst. Pochyboval jsem. Bál jsem se jí pustit. Ale co jsem mohl dělat? Ostatní moc dobře věděli, že chceme utéct a oddělit se od skupiny. Neměli jsme na výběr. To ovšem nic nemění na tom, že jsem jí neměl spouštět z očí.

Z ničeho nic cítím ostré bodnutí do loketní jamky a následný proud nepřirozeně teplé kapaliny, která se mi začíná okamžitě rozlévat celým tělem. Podivné nutkání otevřít oči je silnější a silnější. Vzdoruji co nejdéle, ale nakonec se podvoluji.

Otevírám oči a první, co mě do nich uhodí, je silné bílé světlo, které mě na pár okamžiků oslepí.

"Vítejte mezi živými, pane Mellarku," zaslechnu vedle sebe tlumený hlas. S námahou obracím hlavu na stranu a všímám si povědomé tváře. Tentokrát jí ovšem lemují žvýkačkově růžové lokny. Je to ta doktorka, která mi ošetřovala zraněnou ruku, když mě Katniss strčila před prvními hrami do vázy. V mysli se mi vybavuje vzpomínka na střepy zabodané po celém předloktí. Připadá mi to tak moc dávno, ačkoliv je to pouze rok vzdálené. Tolik věcí se událo od té doby, kdy nás poprvé vylosovali do Hladových her.

Pokouším se ze sebe vypravit pár slov, ale narážím na bariéru v krku. Vychází ze mě pouze podivný sípot, který se nedá s řečí spojovat ani v nejmenším. Následně přichází štěkavý záchvat kašle, který mi trhá plíce na kusy. Peřinu, kterou jsem přikrytý, skrápí pár kapiček mojí krve.

"To nic, to nic, uklidněte se," tlačí mi doktorka na rameno a pokouší se mě udržet bez hnutí na posteli. "Měl byste se ještě šetřit. Utrpěl jste nepříjemné vnitřní zranění."

Nepříjemné vnitřní zranění? Tak se tomu říká, když vám projde zbraň skrz tělo? Byl bych moc rád, kdyby si všichni kolem mě takovou 'nepříjemnost' vyzkoušeli na vlastní kůži. Nedbám ovšem jejích rad a zapírám se na rukách. Pokouším se posadit. Očekával bych, že mě okamžitě uspí, abych jim nemohl vzdorovat, ale to nedělají.

Rozhlížím se kolem a zjišťuji, že je tu všeho všudy pět lidí. Doktorka, tři pomocné sestry a jeden avox. Všichni na mě bez hnutí civí, jako na pokusné zvířátko. Nikdo mě ani nezadrží, ale ani mi nepomůže.

I přes příšernou bolest kdesi pod žaludkem se mi daří dostat do sedu. Nemohu se zbavit dojmu, že je něco špatně. Takhle to po prvních hrách nefungovalo. Bez svolení lékaře jsem nesměl vůbec nic a teď mě nechají jen tak sednout si nebo dokonce vstát?

"Katniss?" dostanu ze sebe přiškrceným hlasem, který vůbec nezní jako ten můj.

"Na všechny vaše dotazy vám během zítřka odpoví pan prezident Snow osobně," oznámí mi suše. To nevěstí vůbec nic dobrého. Proč by za mnou měl přijít? Před očima mi problikne mlhavá vzpomínka na výbuch. Ano. Tak to bylo. Aréna vybuchla jako nějaká časovaná bomba. Jak se to vůbec mohlo stát? Nikdy v historii her se nic takového nestalo. Žaludek mi svírá nepříjemná předtucha. Možná že letošní hry nešly vůbec podle plánu. Možná že se stalo něco, co Snow nezamýšlel a já za to teď budu tvrdě pykat. Budu si přát, abych v té aréně zemřel. Aby mě Brutovo kopí zasáhlo o palec výš a ukončilo tím můj život.

"Odpočiňte si, zítra ráno vás odvedeme do vašeho pokoje," říká doktorka a se sestrami v závěsu odchází ze sterilní místnosti. Černovlasý avox přede mně pokládá tác s velice chudou večeří. Skládá se pouze z chleba a vody. Má to být snad nějaký náznak skutečnosti, že jsem teď pouze vězněm Kapitolu? Tedy, svým způsobem jsem byl vždy vězněm. Nikdy jsem nebyl svobodný, ale tohle bude jiným druhem vězení. Tentokrát budu opravdu pod zámkem, neschopen jít kamkoliv, kromě svojí cely.

Ihned po skrovném jídle si lehám zpět na záda. V ráně na břiše mi nepříjemně cuká, ale já se to pokouším ignorovat. Ve skutečnosti to není tak strašná bolest, když si představím, že mi tudy prošel oštěp skrz tělo. Daleko víc bolí ta nejistota. Ta mi svírá všechny vnitřnosti a připadá mi, že se je pokouší rozmačkat.

Neustále si v hlavě přehrávám všechny možné i nemožné scénáře, které se mohly udát během závěru Čtvrtohor. Nedává to vůbec smysl. Jak je možné, že mě vznášedlo odneslo z arény? Poslední úder děla patřil mrtvému Brutovi. Pak už se žádný další neozval, přitom v aréně byli ještě minimálně čtyři další splátci - Diod, Finnick, Katniss, Johanna a vlastně ještě Enobarie. Takže pět. Něco se prostě muselo stát. Něco, co tvůrce rozhodilo natolik, že se rozhodli předčasně ukončit hry.

Mám takový dojem, že to bude mít souvislost s tím podivným výbuchem, který jsem zaslechl těsně předtím, než jsem ztratil vědomí. Vypadalo to, jako kdyby celá aréna explodovala a začala se rozpadat. Ale jak by se něco takového vůbec mohlo stát? Nedává to smysl a ze snahy cokoliv vymyslet mě šíleně rozbolela hlava. Proti své vůli se začínám pomalu propadat do snového světa, který ovšem nepřináší klid a úlevu.

Místo toho přichází noční můry. Tak živé noční můry, že nedokážu poznat, co je skutečnost a co je pouze iluze. Vidím hořící budovy, křičící lidi a všudypřítomný dým. Já pouze stojím uprostřed toho pekla a nemohu se hýbat. Mohu pouze sledovat vyděšené davy, které pobíhají sem a tam. Pokouší se najít jakýkoliv úkryt před plameny a dusivým kouřem. Většina z nich marně. Každým okamžikem dopadá na prašnou zem další a další mrtvé tělo. Jenom na mě nemá dým žádný účinek. Jsem nucený sledovat tu děsivou scenérii, aniž bych mohl jakkoliv zasáhnout.

Probouzím se s trhnutím. Celý zpocený a ještě více unavený, než když jsem šel spát. Že jsem v realitě, poznávám až podle neutuchající bolesti v břiše. Přesto se mi zdá, že je mírnější, než včera. Evidentně se mě snaží vyléčit co nejrychleji.

Znovu se opatrně zvedám do sedu a rozhlížím se kolem. Jsem tu sám. Ve sterilní bílé místnosti osvětlené jednou jedinou intenzivní zářivkou. Nikde není žádné okno, nemohu tedy poznat, jestli je den nebo noc.

Z loketní jamky mi vychází široká trubice, kterou neustále proudí čirá kapalina do mého těla. Prohlížím si štítek na lahvi, ze které tekutina vytéká, ale nic mi to neříká. Zřejmě to bude něco, co mi pomáhá hojit pochroumané vnitřnosti. Zároveň mám připojenou kanylu i na hřbetu ruky. Z ní vychází daleko užší trubička, která je napojena na zásobu morfionu. Možná to bude ten důvod, proč je mi o něco lépe, a bolesti jsou snesitelné.

Dávka ovšem není dost vysoká na to, aby potlačila ty horší bolesti. Ty, které způsobil strach, svírající celé moje tělo. Pomalu ztrácím pevnou půdu pod nohama a dech se mi zrychluje. Tep vyskakuje do závratných výšin a přístroje kolem mě začínají vydávat zběsilé zvuky. Tisknu si kolena k čelu, ačkoliv mi to způsobuje mučivé bolesti břicha. Jen tak ovšem dokážu alespoň částečně bojovat se záchvatem paniky, který se o mě pokouší.

Do místnosti vbíhají dvě sestry, které mě okamžitě chytají za paže. Já se s nimi pokouším bojovat a křečovitě si držet ruce u těla. Bolest a tlak na hrudi neustále rostou. Celou levou rukou mi projíždí bolestivé záchvěvy, které cítím až v konečcích prstů.

"Musíte se uklidnit, pane Mellarku," říká jedna z nich konejšivým hlasem. Opatrným a přesto obratným pohybem mi letmo mne ramena. "Zhluboka dýchejte, všechno bude v pořádku," šeptá tiše a já se pokouším zaposlouchat do jejího hlasu. Je tichý a hluboký. Pomáhá mi udržet mysl v klidu. "Viděla jsem vaše obrazy, jsou úžasné. Jsem vaše velká fanynka," pokračuje dál a já slyším, jak se přístroje kolem začínají pomalu uklidňovat a jejich zběsilé pípání ustává. "Tak je to správně. Výborně," usmívá se a mě se konečně ulevuje. Uvolňuji ruce a pouštím je podél těla. Na plicích mě neustále pálí a srdce jako kdyby mi v těle zanechalo příšernou trhlinu. Mnu si rukou hrudník, abych alespoň částečně potlačil nepříjemný pocit, který mi záchvat způsobil.

„Vidím, že tohle prostředí je pro vás stresující. Možná uděláme výjimku a zavedeme vás do vašeho pokoje dřív, než jsme původně zamýšleli, ano?" obrací se na mě s úsměvem. Můj pokoj? Copak mě bude přidělen můj vlastní pokoj? V hlavě mi neustále naskakuje představa tmavé cely se slizkými zdmi a žádným slunečním světlem. Možná jenom přeháním. Možná jsem paranoidní. Možná, že mi Kapitol opravdu nechce ničím ublížit. Ale kde mám brát tu jistotu?

Váhavě přikyvuji, protože se stále ještě necítím dostatečně dobře a vyrovnaně na to, abych promluvil. „Pošlu vám někoho, kdo vám pomůže obléct se a doprovodí vás do vašeho pokoje. Budete si muset jenom ještě nechat tu kapačku, ano?" Klade mi na srdce a mou jedinou odpovědí je pouze další kývnutí hlavou.

Obě sestry odchází a opět mě tu nechávají samotného. Je mi ovšem o něco lépe, když si představím, že odejdu z tohoto neosobního a sterilního prostředí nemocnice. Je to stresující, moc mi to připomíná první hry a na ty vzpomínat nechci. Mimoděk si promnu svou umělou nohu, protože to je hmatatelná vzpomínka na všechny ty hrůzy, kterými jsem si prošel. Zavírám oči a opět se pokouším zhluboka dýchat. Snažím se vybavit si v mysli Katniss. Každý jemný detail její tváře. Drobnou pihu u koutku jejích úst, rozvrkočený hnědý cop, splývající po jejím hrudníku a její pohled. Nevědomky si vybavuji ten pohled, který mi věnovala tentokrát v aréně pod rouškou noci. Široce roztažené zorničky plné touhy, letmo pootevřené rty čekající na další polibek a její prsty zapletené do mých vlasů.

Po páteři mi přejíždí příjemné zamrazení. Tyhle vzpomínky jsou silnější, než morfion. Jenom díky nim bych se dokázal zvednout na nohy a jít až na konec světě, kdybych jí tam měl najít. Jenže nemám kam jít. Nevím, kde bych měl hledat.

Znovu otevírám oči a pohledem se střetávám s blankytně modrýma očima přímo před sebou. Vytřeštím oči a bez jediného slova slézám z lůžka. Stoupám si bosýma nohama na chladnou podlahu, ale zimu nevnímám. Konečně jsem tu pocítil blízkost domova.

„Peeto," vzdychne tiše a oči se jí začínají plnit slzami. Nehledě na hadičky vedoucí z mých rukou jediným krokem překonám vzdálenost, která nás dva dělí, a pevně jí chytám do náruče. Omotává mi ruce kolem krku a boří hlavu do mé nemocniční košile.

I mě přemáhá dojetí, když cítím vůni mořské vody z jejích vlasů. „Livie," šeptám chraplavě do jejích vlasů a tisknu ji pevně k sobě.

Stojíme takhle několik minut, protože ji odmítám pustit. Ona je teď jediné spojení s předchozím životem, které mi zbylo. Je důkazem, že jsem si nic z toho nevymyslel a všechny ty hrůzy se opravdu staly. O kousek se odtahuji a zadívám se do jejích uslzených, ale šťastných, očí. „Katniss?" šeptnu, co nejtišeji mi moje hlasivky dovolí.

Sklápí oči k zemi a vrtí hlavou. „Nevím, Peeto, tady v Kapitolu není. Nemůžu ti říct ani, jestli je naživu nebo ne," odpovídá nešťastně. Její slova ve mně lámou i ty poslední zbytky vůle, která mi ještě zbyla. Kde by jinde byla, když ne v Kapitolu? Určitě je mrtvá.

Všechny naděje ve mně pomalu uhasínají a já pouštím Livii ze své náruče. Tisknu ruce v pěst a pokouším se polknout pachuť žluči, která mi stoupá až do úst. Sliny se mi hromadí v ústech a já se je zběsile pokouším polykat. Zajíždím si rukama do vlasů a pevně zavírám oči. Zoufalství plní celé moje tělo. Chci nahlas křičet a utéct co nejdál od reality. Jenže nemám kam běžet. Svírají mě Kapitolské zdi, ze kterých není úniku.

Pod bradou cítím její ruce. Pokouší se mi zvednout hlavu výš a já jenom odevzdaně otevírám oči a podvoluji se jejím dotykům. „Peeto, nevzdávej to. Bojuj za ni do posledního dechu. Ještě nemusí být konec, rozumíš?" Jen stěží chápu význam jejích slov. Dlouhou dobu mi nedávají smysl. Pak si je ovšem pouštím do hlavy a uvědomuji si, že má pravdu. Nikdo mi zatím nepotvrdil ani nezapřel, že je Katniss po smrti. Nic není ztracené, dokud zbývá byť i ta nejmenší jiskřička naděje.

„Dobře," přikyvuji a nechávám si pomoct s oblékáním. Obratnýma rukama mi sundává nemocniční košili a s dostatkem mé pomoci se jí daří obléct mě do normálního oblečení. Hnědých kalhot z velice příjemného materiálu a prosté bílé košile, která je speciálně upravena pro kapačku.

Poté věší všechny potřebné tekutiny na stojánek na kolečkách, který si musím vézt sebou. „Připravený opustit nemocnici?" obrací se na mě s úsměvem na rtech.

„Připravený," přikývnu. Můj hlas už je o něco přirozenější a ne tolik chraplavý. Možná bude stačit trochu se rozmluvit. Nejsem si totiž vůbec vědomý toho, jak dlouho jsem tu mohl ležet. Jak dlouho uplynulo od konce her? Den? Týden? Měsíc? To nedokážu určit.

Livia mě chytá za předloktí a společně opouštíme jedinou místnost, která mi doteď dodávala aspoň drobný pocit jistoty. Nedokázal jsem si představit, že vůbec existuje něco jiného, než postel a pípající přístroje. A teď opouštím i tuhle jedinou jistotu, která mi zbyla. Vcházím do jiného světa a nevím, co mě v něm čeká. Můžu pouze doufat, že si brzy nebudu přát, abych býval zemřel mezi padajícími úlomky arény.

>>>>----------I>

Tak a je tu. První kapitola Síly vzdoru. Ty z vás, kteří očekávali od začátku trochu drsnější přístup, musím zklamat. Prvních pár kapitol bude pozvolnějších. Uděláme si trochu stupňované napětí :) Takže doufám, že vás to neodradí a budete dál číst :)