Jméno: Amunet

Druh pony: Jednorožec/Unicorn

Rodiče:

Matka - Sachmet (Alicorn)

Otec - Anubis (Alicorn)

Titul: Princezna podsvětí, mumifikace a války

Sourozenci: Žádní

Vzhled: Hned nahoře nad názvem :)

Doba zasazení příběhu: Starověký Egypt 

Prastaré božstvo žilo společně s ostatními obyčejnými poníky, jenom vyvolení měli právo vědět kdo jsou skutečně jejich velcí panovníci, ti co ono tajemství prozradily stihla krutá a bolestivá smrt, tak jako ty, kterým to pověděli, proto aby byla znovu nastolena rovnováha a řád.

----------------------------------------------------------

----------------------------------------------------------

Rok: 4266 př. n. l.

Před dávnými časy, kdy bohové sdíleli stejný svět s ostatními pony se narodil jednomu z prastarých párů dítě. Byla to krásná klisnička, jediné co na ní bylo jiné než na rodičích bylo to, že neměla křídla, tak jako její otec Anubis a matka Sachmet, byla to obyčejná rožka, no zase tak obyčejná nebyla, když se narodila božskému páru, ale přesto mnohým by tak připadala. Sama nevěděla, že časem bude nosit břímě co ji dají rodiče jako dar, že bude hostit roli hned víc jak jedné varianty. 

Aby to všem bylo jasné, tak se bohové nesměli mísit mezi sebou jen tak bez svolení nejvyššího z nich, pro tento pár ale pravidla neplatila a stalo se tak. Aby utajily těhotenství rozhodli se skrýt mimo jejich dosah i dohled a vyčkávat na onen den kdy se to narodí, což se taky stalo. Nejtěžší však bylo pro oba rodiče to, že se museli své jediné dcery vzdát, pokud by to někdo zjistil stálo by je to život tak jako její. Skryli ji tedy v přestrojení za obyčejné poníky do jednoho z chrámů co jim byl zasvěcený a poté odešli zpět mezi svoje. Doufali že se jednoho dne se svojí dcerou setkají tváří v tvář a že jim tento čin odpustí jakmile se doví kdo skutečně je, to je ovšem ještě daleko, jsme přeci teprve na začátku celého jejího příběhu.

Rok: 4241 př. n. l. - současnost

Procházela jsem se zašlou uličkou mého rodného města, život měšťanky byl občas náročný a hektický, ale dal se ustát. Nebylo to lehké se vyškrabat až tak vysoko, no královské rodině jsem nešlapala ani po kopyta, přesto jsem však měla důvod být na sebe hrdá, měla jsem vlastní obchůdek s nábytkem a soškami, takže jsem si vydělávala v dobách obchodování a směny docela dobře, proto jsem si mohla pořídit i lepší oblečení a cítit se víc jako členka šlechty, to co mi zbylo jsem rozdala těm co neměli takové štěstí v životě, tak jsem se aspoň vyhýbala obavám z toho, že by na mě níže postavení poníci vzhlíželi skrz prsty. Pokud byla nějaká bohoslužba šla jsem dát dary kněžím co to za mě předali našim bohům. Život to byl takový jak si ho kdo udělal, přesto tu byl klid, oproti jiným místům co okupovali a drancovali den za dnem nájezdníci, kteří si brali zajatce a nebo rovnou na místě všechny popravovali. Už nejednou jsem viděla jak naše vojska odchází do bitev na pomoc slabším a vraceli se jen v polovičním počtu. 

Posadím se na menší kámen jen co se zastavím ve své cestě a začnu se zaujatě dívat na prostor před sebou. Byla tam stěna pokreslená různými nápisy a obrazci, zjevně je tu zanechali mladí poníci nebo děti, kteří si tak krátily čas před nástupem do škol. V některých směrech to bylo roztomilé až legrační, jinde byl však už vidět smutek, strach a taky hluboké zamyšlení, sama nevím proč jsem sem vlastně den za dnem chodila, ale asi mě něco nutilo se jít na to dívat. Trochu se oklepu, vstanu z místa a protáhnu se, potom se rozeběhnu směrem k hlídkové věži, co byla kousek od paláce královské rodiny, tam se zastavím a zadívám se skrz menší průrvy do tamních zahrad, kde rostlo pár palem a nějaké ty keříky a květiny. Opodál měli malinkatý rybníček s rybkami a v ohradě jim pospával ochočený říční krokodýl. No těch zvířat tu měli víc než jenom jeho, můj zrak však přecházel z místa na místo kvůli jinému důvodu a tím byl nejstarší syn z královského rodu. Zdálo se mi, že snad rok od roku je krásnější, mohla jsem na něm oči nechat celé hodiny, háček byl v tom, že už patřil jiné, takže jsem od nějakých nadbíhaček mohla upustit dávno, ale pro mou smůlu to prostě nešlo jen tak potlačit. Jeho mladší bratři byli taky pohlední, ale on byl z nich asi nejhezčí hřebec, na kterého jsem mohla narazit.

Z mého rozjímání a rozplývání mě probudil jeden procházející voják, tak jsem se radši po upozornění odebrala dál od paláce kamsi do středu všeho zájmu a taky nákupního šílenství a nejenom to, prostě jsem pelášila s jistým úsměvem na tváři na tržnici, kde jsem jak jinak opět potkala spoustu lidí a taky zajímavých věcí, tento den sem však přicestovali kočovníci, aby si zde doplnily zásoby z našich sýpek a skladišť a oni to pak směnily za své výrobky a úlovky. Trpělivě jsem tedy vyčkávala mimo hlouček až si to kupci všechno vybalí a zatím jsem svůj zrak obrátila směrem k nebi a v tichosti jsem si broukala ukolébavku, kterou sama nevím proč znám z dřívějších dob. Jen nevím od koho a jaký je její význam a proč mě něco uvnitř mě samotné nutí si ji pořád dokola zpívat.