Stojím na okraji útesu. Stačil by krok a vyšla bych vstříc objetí vlnám oceánu.

To ale nemám v plánu.

Jen zavřu oči a naslouchám šumivému šepotu té velké louže slané tekutiny pode mnou. Dole na skalách v obležení mořské pěny vedou svou debatu racci.

Šplouchání vody uklidňuje mou duši.

Do těla se mi opře teplý vánek. Rozpřáhnu ruce a roztáhnu prsty. Lehký úsměv mi tančí na rtech.

Rozevřu své okna do duše a otočím se.
Větve stromů tančí ve větru. Louka je plná květů hrajícími snad všemi možnými i nemožnými barvami.

Okolí protne můj radostný smích a já se rozeběhnu napříč trávou a kvítím.

Když se ohlédnu, krouží na plácku různé druhy motýlků, jenž jsem poplašila. Pokračuji lesem a nasávám jeho vůni.

Vím jediné. Už se nikdy nechci vrátit.

S touhle myšlenkou mířím do tunelu světla, v němž se mi na zádech utvoří křídla barvy sněhu.