Hlasy všude. Vyplnily ji celou. Ne místnost. Jeho mysl. Každé dítě se třese v rohu postele. Bojí se spát díky příběhům o příšerách pod postelí. Mají strach usnout. To je totiž jejich čas. Vystrčí své dlouhé kostnaté ruce z pod postele a svými prsty obmotají kotníky nebohého lidského mláděte. Pak následuje stáhnutí doprovázené křikem vystrašené bytůstky. Onen křik je pro ně orchestr. Tahle monstra jsou ale jen výplody fantazie, nebo ne? Každopádně, jeho démon je jiný. On je dospělý a úkrytem pro jeho nejtemnější můru není úzké místo pod postelí, ale jeho tělo. Žije v něm. Provedl tolik hrozných věcí, kterými ten děs v sobě krmil. Když si to uvědomil, zešílel. Všichni přátelé, celá rodina ho opustili. Jen ta temnota zůstala. Obemyká jeho duši v bolestném sevření a drtí ji ledovým vězení. Stále šeptá v jeho hlavě. Chce jíst. Nikdy démonův hlad nebude ukojen, pokud to neukončí. Ledová ocel se matně leskla, když ji uchopil. On je ta nestvůra. Démon, co provedl tolik zlého. Monstrum, co zničilo tolik životů včetně svého. Zrůda, která nehodlala ze sebou už nadále žít. Jedna přesně vedená rána do toho životu důležitého orgánu.

"Odpusť mi, Pane," zašeptal plačtivě. Poslední pár slz sklouzl po jeho tvářích, než upadl bez života na dřevěnou podlahu, která přebírala barvu oné kapaliny života.