Vítr jemně čechral její dlouhé vlasy. Nebe bylo zatažené a večerní chlad se jí pomalu zahryzával do těla. Povytáhla si límec svého kabátu výše a přitiskla si ho těsněji ke krku. Dlouhá čekání nesnášela, ale čekání na něj bylo výjimkou. Milovala ho a nic jí nemohlo zabránit, aby na něj čekala třeba do skonání světa. A už vůbec ne nepřízeň počasí. Stála v úzké postranní uličce mezi domy, a třebaže jí byla opravdu velká zima, na odchod nepomýšlela.

Nemohla se ho dočkat. Nikdy nemilovala tolik, co teď, nikdy nemilovala nikoho tolik, jak jeho. Byl vším, co nyní měla a nehodlala se toho snadno vzdát. V životě mnoho ztratila a jen velmi málo získala. Co na tom, že jí budoucnost s ním nebyla souzená. Na její lásce to nic neměnilo.

Nejistě přešlápla. Nechtěla, aby se jí lezavý chlad večera zmocnil, ale pomalu se tak stávalo. Začínala se klepat zimou. S nadějí na to, že konečně uslyší jeho svérázný krok, nastražila uši. Milovala na něm všechno. I jeho styl chůze, jemné šustění kalhot při kroku a tlumené klepání podpatku jeho bot, když šel po kamenné podlaze ulice. Její vnitřní napětí způsobené čekáním se pomalu, ale jistě stupňovalo. A stejně jako vytrvalost přináší svá ovoce, tak i ona se konečně dočkala.