Jdu klidným krokem. Procházka v lese pro mě představuje opravdový relax a zároveň velké dobrodružství. Zaposlouchám se do okolí. Neslyším žádný neobvyklý zvuk. Jen jemné šumění listů vlajících ve větru, zvuk vlastních kroků, šustění svých kalhot a občasné zpěvy ptáků někde v korunách stromů. Náhle se ozve praskot větví.

Polekaně se rozhlédnu kolem sebe. Srdce v hrudi mi začne být jako o závod. Nebyla bych to ani já, kdybych se nenechala vystrašit každou neobvyklostí. Pomalu se uklidňuji. Musím se sama pro sebe pousmát. Proč se vždycky tak hloupě leknu?

Klikatá lesní cestička mne vede stále hlouběji do lesa. Kdyby tudy šel někdo poprvé, nejspíš by si myslel, že mu každou chvílí zmizí a on zabloudí mezi stromy. Já na své první toulce touto částí lesa měla stejné obavy. Ale když člověk tuto cestu zná, ví, že ho zavede na bývalou mýtinu - dnes louku - přímo v srdci lesa. Zajímalo by mne, jak dlouho už tu tahle cestička je, kolik lidí se po ní prošlo. Jenže existují otázky, na které nejsou odpovědi, otázky, na které se odpovědi ztratily v toku času.

Už jsem skoro na konci cesty, můj cíl se blíží. Ještě pár stromů a... Nádherně zelená vysoká tráva sahající mi až po pás nacházející se v dokonalém kruhu, jehož obvod je tvořen stromy. Některé z nich jsou stářím skloněné k zemi, jiné stojí zpříma jako přerostlé pravítko. Jak já tohle místo zbožňuji. Dnes tu ale nejsem sama.

Na druhém konci louky, téměř dokonale schovaná ve vysoké trávě, se pase rodinka jelenů. Pomalými pohyby se přikrčím za strom, který mám po pravici. Tato společnost mi je velmi příjemná, i když obnáší jistá omezení. Vydržela bych v celkem nepohodlné pozici za kmenem stromu skrčená opravdu dlouho, jen kdyby to znamenalo, že mi laně s jelenem nezmizí. Mohla bych se na ně dívat celé hodiny a stejně by mne to neomrzelo. Stále bych mohla obdivovat ten skvostný výrobek matky přírody a stále bych nacházela něco nového a ještě neobjeveného.

Už jen díky těmto nečekaným společnostem les miluji. Nejenže mi vždy dodá sílu a zbaví mne stresu, ale ještě mi občas ukáže, jaké krásy se v něm skrývají. Cesta do lesa mi vždy přijde stejná, ale pokaždé mne něčím překvapí a udělá něco nepředvídatelného. Ať už se jedná o zaškobrtnutí o spadlou větev či zvířecí krásu, právě takováto malá překvapení jsou na ní tou nejúžasnější věcí. A kdo ví, co mne překvapí příště?