Moje mysl se trhá. Trhá se na nekonečný počet malinkých částeček. Má duše umírá. Jako večerní vánek pomalu zhasíná plamínek svíčky, můj život s každou další sekundou přestává mít smysl. Mé srdce bolí. Jako když stará tupá dýka řeže látku na cáry, mé srdce je rozřezáváno lidskými činy a slovy. Mé oči už neslzí. Jsou jako holá poušť, vyprahlé a s vodou schovanou kdesi v podzemí. Mé tváře jsou špinavé. Lepkavé od nekonečných slaných potoků, které tudy donedávna tekly jako připomínka všeho utrpení. Má krev pomalu stéká po předloktí a dopadá na chladnou zem, kde se rozlévá do všech stran.