Pojďme dál a nechme být,
tu minulost v nás.
Pojďme dál a nechme žít,
ty vzpomínky zas.

Jako když holubici vypustí
vstříc šedým skalám den,
jako když svět opustí
mihotavý překrásný sen.

Ten pocit dlouhověké nostalgie,
když stín minulosti přiletí zas,
když ti chybí všechna letargie,
když vyjde to, co skrývá se v nás.

Vzpomínka, ten malý ptáček,
letí, krouží kolem tvé hlavy,
vzpomínání má však jeden háček,
občas rozesmutní celé davy.

Směj se, směj, ty blázne bláhový,
neznáš-li bolest, jak ji zákon káže,
neznáš-li ten princip vztahový,
nevíš, že láska jest ta největší ráže.

Jako když zámek truhly otevíráš,
skřípe starý mechanismus života,
ovšem když se dobře díváš,
vidíš, že díly nevzala nicota.

Klíč a zámek stále k sobě pasují,
někdy více, někdy méně
stále dokola a pořád hlasují,
o výhrách, o proměně.

Stejně tak tvoje vzpomínky a ty
tvoříte jednu soustavu,
která stále šlape jako boty,
i když je v rozporu.