Alastor Moody se rozhlédl po svém obvykle strohém obývacím pokoji. Někdo by řekl, že je minimalista, jiný zase, že se chová, jako kdyby si k ničemu nechtěl vybudovat vztah ze strachu, že o to jednou přijde. Na obojím by nejspíš bylo zrnko pravdy.

A podobně to měl i s lidmi. Bylo jen málo takových, ke kterým si dovolil doopravdy něco cítit, nebo si je, nedej Merline, pustit do svého srdce. Byť ještě nebyl žádný stařík, byl mužem v nejlepších letech, již se smířil s rolí osamělého vlka. Než ovšem do jeho života přišla ona.

Přišla? Spíš vletěla jako hurikán a nadělala mu spoušť v srdci, v hlavě, v životě samotném. Najednou se učil brát na někoho ohled, přizpůsobovat někomu svůj čas, sdílet všední radosti i starosti. To všechno pro něj bylo nové, osvěžující, ale stejnou měrou i složité.

Změnami prošel i jeho domov. Na pohovce přibyly polštářky, v okně truhlíky s čímsi, co Alastor neuměl ani pojmenovat, natož aby věděl, jak to nezabít, kdyby se o to měl starat. A teď zde přibyla i vánoční výzdoba.

Stromek měl ozdobený, jmelí viselo, betlém stál na krbové římse. Ještě jednou se podíval kolem dokola a zavrtěl hlavou. Jak moc se toho za poslední rok změnilo...

Odešel do kuchyně, postavil vodu na dva šálky čaje a zavzpomínal, jak to celé začalo.

Byl to ten zpropadený ministerský večírek vloni o Vánocích. Přirozeně se mu tam vůbec nechtělo, ignorovat přímý rozkaz svého nadřízeného ale nemohl denně a tou dobou měl už svou roční kvótu vyčerpanou. Naštěstí pro něj byl už prosinec, takže věděl, že do Nového roku to nějak překlepe, než se zase bude moci vrátit do svého normálu. Může se ale ještě do normálu vrátit?

Na večírku se dle očekávání nudil. Stál opřený o stěnu se skleničkou sektu a nepřítomně hleděl skrz to hemžení lidí kamsi do prázdna. A najednou přišla ona. Na nic se ho neptala, vzala mu z ruky skleničku a rovnou ho odtáhla na parket. Dodnes si nedokázal vysvětlit, proč se v danou chvíli nepokusil o nějaký odpor. Naopak se chopil své role a začal vést.

Jak píseň pokračovala a klavíristovy prsty kmitaly z klávesy na klávesu, pomalu ztrácel kontrolu nad situací. Nebo ji snad nikdy neměl? Jeho ruce se samy rozbíhaly jeho partnerce po zádech, i když to jako gentleman neměl ve zvyku. Ani pod Veritasérem by nedokázal říct, jestli píseň ještě hrála, nebo jen její melodie doznívala Alastorovi v uších, když se k tomu andělovi ve svém náručí naklonil a přijal polibek, který mu zcela otevřeně nabízela.

Stejně tak by nebyl s to říct, jestli to byla láska, kterou tak vehementně odmítal, nebo těch několik skleniček šampaňského, které měl v hlavě, kdo rozhodl, že hned tuhle noc stráví společně. A tak se také stalo.

Přemístili se k ní domů. Ani zde se zbytečně neplýtvalo slovy. Alastor se sice pokusil říct, že s ním žádné štěstí neudělá a že na to ho snad až příliš dobře zná. Ale nepomohlo to. I když oba tušili, že dost možná dělají chybu, nehodlali přestat. Nechtěli. I když to možná nemělo budoucnost. Ale co kdyby ano?

Poslední slova, která by mohla vývoj večera zvrátit, byla umlčena polibky. Jemné, tmavě modré šaty sklouzly z ramen a zad ženy stejně snadno, jako sněhobílá košile z ramen a paží muže. Byli si tak blízko a nutně si potřebovali být ještě blíž, a poté nejblíž. Přesto nikam nespěchali, ty chvíle si vychutnávali. Přestože se znali léta, poznávali se. Moc toho nenamluvili, ale přesto si perfektně rozuměli.

Alastor usínal zmatený celou tou situací. Nespali spolu, milovali se. Poznal ten rozdíl okamžitě, i když vysvětlit by to nedokázal. Cítil to ale velice silně. A už ráno měl jasno, že tohle není žena, od které by pro probuzení jen tak odešel. Nedokázal by to, i kdyby to mělo být správné.

Alastor zatřepal hlavou a přestal vzpomínat na noc a ráno, které mu obrátily život o 180 stupňů. Zalil čaje a odnesl je do obývacího pokoje, kde je opatřil kouzlem, aby nevychladly. Nevěděl totiž, kdy přijde a popravdě si nebyl příliš jistý, jestli vůbec přijde.

Od toho rána, kdy si spolu poprvé doopravdy mluvili a ujistili se, že k sobě navzájem něco cítí, utekl celý rok. A během něj se stala spousta věcí. Tu nejnepříjemnější Alastorovi připomněl pohled na jeho odraz v okně. Přišel o oko a místo něj získal oko čarodějné, které bylo sice užitečné, ale dodalo mu děsivé vzezření, které ještě podpořila hluboká jizva pod ním. Zpropadená černá magie, kterou ti Smrtijedi používají, kamkoli se vrtnou.

I když si na svém vzhledu až tak nezakládal, připadal si znetvořený. Bylo by mu to nejspíš jedno, kdyby tu nebyla žena, která se tou dobou vedle něj každé ráno probouzela. Ta ho sice povzbuzovala. Tvrdila mu, že kdyby přišel třeba o nohu, bylo by to horší. On na ni ale nedal. Nechtěl od té doby, aby se spolu ukazovali, protože byl vždycky všude středem pozornosti pro svou neobvyklou ošklivost, místo aby byla středem pozornosti ona pro svou krásu.

Také si při tomhle zranění, kdy jen o vlásek unikl smrti, uvědomil, jak moc se kouzelnická válka, kterou ten samozvaný Lord Voldemort rozpoutal, promítá do každé minuty jejich životů. Ačkoli se spolu s ostatními bystrozory snažili ze všech sil, a druhou silou jim byl Fénixův řád, který založil Alastorův dobrý přítel Albus, byli pořád v nevýhodě. Za informace se platilo skoro pokaždé krví, drobná vítězství byla vykoupena velmi drahými oběťmi.

V tomhle světě plném chaosu a násilí si dovolil krást si pro sebe křehké chvíle plné něhy a čirého štěstí. Teď ale měl pocit, že na to neměl právo. Už ne. Jeho čas štěstí už pravděpodobně skončil. Nebo skončila jenom ta iluze, kterou si nalhával? Nebo nekončí nic a on si jenom namlouvá, že má neexistující problém?

Takto přemítal, zatímco sledoval plameny v krbu. Byl si prakticky jistý, že toho spoustu pokazil, ale nevěděl, jak to napravit, pokud nemá zapřít sám sebe. Hořkou pravdou bylo, že byl skvělým parťákem pro kolegy bystrozory, ale podle všech drobných náznaků byl příšerným partnerem pro život.

A/N Sice jsem včera psala, že jméno té ženy můžete hádat do dneška, ale nakonec jsem neodolala a nechám ho zahalené rouškou tajemství ještě celý týden. Jste rádi? Můžete nad tím hloubat déle :-D Přeji krásnou první adventní neděli <3