Trvalo to déle, než si ředitelka přála, ale Charliemu Goryniškovu se nakonec podařilo přesvědčit svoji návštěvu, aby jídelní síň opustila a ve výměně názorů pokračovala u něj doma. Katrina Čudo-udoina už s Wyldou zmizela v kuchyni u Marise. Ředitelka byla přesvědčená, že jim Marise nedovolí vrátit se domů, dokud Charlie Goryniškův vše nevyřeší. Ne že by se kuchařka o Katrinu a její dceru bála, ale bylo zjevné, že ani jedna zbytek „rozhovoru" matky a syna nepotřebuje slyšet.

A i přesto, že matka se zdála víc než nepřátelská, otec vypadal ochotný vyslechnout si vysvětlení.

Takže na dveře domku mistra lektvarů zaklepala později, než chtěla. To aspoň bylo místo, kde ho doufala najít; síň lektvarů byla prázdná.

Odpověď nepřišla, ale ředitelka zkusila dveře a nijak zvlášť ji nepřekvapilo, když se před ní po těch letech otevřely.

V předsíni nikdo nebyl, ale z ložnice slyšela úzkostné kňučení psa. Než předsíň opustila, všimla si něčeho zvláštního. Malých hromádek časopisů nebo knih s papíry navrchu. S papíry, z nichž se vyklubaly účty, které na sobě všechny nesly kvestorovým rozmáchlým rukopisem vyvedené „Zaplaceno".

V ložnici byly další takové hromádky, včetně oblečení s příslušnými účtenkami. Na podlaze u postele též seděl pes a sledoval, jak jeho pán snáší další hromádky a přidává k nim účty.

„Mistře lektvarů."

Nepodíval se na ni a pokračoval ve své horečné činnosti.

„Mistře lektvarů, co to děláte?"

Použila svůj hlas jezdkyně, jako by byl mladý bojácný drak. Tentokrát jeho pozornost upoutala.

„Prokazuju, že jsem za všechno, co si vezmu s sebou, zaplatil. Nechci být obviněn ještě ze zlodějství."

„Kam se chystáte, mistře lektvarů?" Pomalu se přiblížila k posteli, ruku na hůlce.

Na chvíli se zastavil. „Nemám tušení. Jenom pryč odtud, než dorazí bystrozoři."

Ano, ovšemže uvažuje takhle. Pokusila se do svého hlasu vložit klid, o němž doufala, že pronikne úzkostí, která v místnosti panovala. „Proč by něco takového dělali, mistře lektvarů? Tady nemají žádnou moc."

Zasmál se a ředitelka se přitom zvuku zachvěla. Tolik bolesti, tolik... strachu.

„Mistře lektvarů, sedněte si."

Zavrtěl hlavou a vydal se hledat účtenku, jež patřila k plášti, který složil na postel.

„Mistře lektvarů. Nemusíte odcházet. Už jsem vám vysvětlovala, že britský starostolec tady nemá žádný vliv."

Zastavil se a opřel hlavu o dveře šatníku. Jeho slova byla podbarvená zoufalstvím. „Přesvědčí Federaci a bystrozorové mě budou mít pravomoc zatknout." Otočil se k ní čelem a ředitelka měla chuť se k němu natáhnout a utěšit ho v jeho trápení, v mučivé úzkosti, kterou v jeho tváři jasně viděla.

Mistr chovu se takhle díval tu noc, kdy zemřela jeho dcerka. Otřes ze ztráty někoho blízkého... něčeho, co je vám dražší než život.

Albus se k ní připlazil po břiše a vzhlédl k ní, jako by čekal, že mu vysvětlí, co se to děje. Sklonila se, aby zvíře poplácala po boku, a nepřestávala sledovat, jak mistr lektvarů těká po pokoji.

„Knihy. Ty si s sebou vzít nemůžu. Jestli je ještě knihovnice bude chtít, ať si je vezme."

„Proč by je nechtěla, mistře lektvarů?"

„Protože jsou jako všechno ostatní pošpiněné rukama vraha."

Povzdechla si a potřásla hlavou. „Mistře lektvarů. Severusi. Sedněte si. Hned."

Použila svůj dračí hlas, ten, který z ní udělal předáka dračích jezdců. Pronikl jeho úzkostí. Podíval se na ni, zavřel oči a klesl na postel. Albus se k němu přihnal, vyskočil vedle něj a s kňučením se mu vetřel do klína a olízl mu tvář.

Snape se najednou zhroutil a přitiskl psa k sobě. Zabořil obličej do jeho srsti a vydal zvuk, který se podobal zaštkání. S trhnutím zvedl hlavu a jeho tvář, nakolik ředitelka mohla vidět za clonou vlasů, byla ještě zkřivenější bolestí než předtím. „Prosím," jeho hlas byl ochraptělý, „nemůžu si ho vzít s sebou. Prosím, nechám vám všechny peníze, co budu moct, ale najděte mu domov. Někoho, kdo si ho bude vážit a ochrání ho. Nemůžu..."

Znovu zabořil tvář do psí srsti a Albus byl ještě rozrušenější.

Ředitelka se posadila na postel vedle něj.

„Vy to pořád nechápete, viďte? Ani po roce tady u nás. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Přišel jste k nám pozdě. Teď mě, mistře lektvarů, poslouchejte, a poslouchejte dobře."

Nezvedl hlavu, ale jeho dech se zklidnil.

„Říkáte, že starostolec přesvědčí Federaci, aby vás vydala bystrozorům. To se nestane,"

Zavrtěl hlavou. „Ale ano, stane."

„Mistře lektvarů!" Zatraceně, tohle je k vzteku.

„Ne," znovu se tváří otřel o Albusovu srst, „to vy nechápete. Vyhoštění jsem vyhrál o jediný hlas. Bystrozorové si byli tak jistí, že v Azkabanu skončím na doživotí, že..." Narovnal se. „Nebyli spokojení s výsledkem hlasování. Mnozí členové starostolce také ne. Někteří byli stoupenci Popletala a podporovali ho i po tom, co se ministrem stal Brousek. Když potom zjistili, jak je oklamal... Byla to pro ně veřejná ostuda. Víc než nadšeně se chopí každé příležitosti, která by jim tu ostudu pomohla vymazat."

Zavrtěla hlavou. „Mistře lektvarů. I kdyby našli nějaký způsob, nenajdou Severuse Snapea."

Přidušeně se zasmál. „Ne, nenajdou, protože já tady nebudu."

Zamračila se. „Souhlasím, Severus Snape tu nebude. Ale mistr lektvarů ano. Epono! Myslete chvíli, mistře. Kdo tady používá jména? Říká vám někdo kromě Charlieho Goryniškova Severusi? Nebo jen Snape? Tušíte, jak se jmenuje mistr uzdravování? Chovu? Já?"

„Marise."

„Jděte. Marise je zákon sám pro sebe. To musíte uznat i vy."

„Skřeti."

Našpulila rty. „Odkdy se kouzelníci zajímají o skřety? Nemyslím samozřejmě tady, ale venku?"

Otočil hlavu, aby se na ni lépe podíval, a ředitelka viděla, jak bojuje s nadějí. Ale přišel o ni v životě příliš často, aby se k němu lehce vrátila.

„Podívejte, mistře lektvarů. I kdyby se Federace rozhodla starostolci vyhovět, udělá to slovy a listinami, které dávají smysl ve světě kouzelníků, ale ve světě dračího vlivu nemají žádnou moc. Jste tady v bezpečí. Sem na vás nedosáhnou. Už nejste kouzelník, mistře lektvarů, patříte k dračímu lidu. Vztahují se na vás naše zákony a tradice, ne jejich."

Mlčel a ředitelka doufala, že o tom, co řekla, doopravdy přemýšlí.

„Nezeptala jste se, jestli jsem odpovědný za smrt Percyho Weasleyho."

Obrátila oči v sloup. „Mistře lektvarů! Za koho mě máte, za hlupáka? Já se s dvojčaty setkala – jednou – a ti dva byli z rezervace vykázáni. Jestli oni říkají, že jste to vy, tak abych byla upřímná, hledala bych všude jinde, než bych vzala v úvahu vás. Mimoto vás, mistře lektvarů, znám. Kdybyste byl za jeho smrt odpovědný, jakýmkoliv způsobem, mučily by vás ještě teď výčitky svědomí."

Dlouho se na ni upřeně díval. Ředitelka si zapřála vědět, co mu táhne hlavou. Hnutí dračí mysli byla o tolik zřejmější než ta jeho.

„Děkuju vám." V hlase měl méně úzkosti, jen jistou smířenost. „Nedovedu vyjádřit, co to pro mě znamená. Ale přesto nemůžu zůstat. Když neodejdu, přinesu rezervaci potíže, a to nechci."

Zakroutila hlavou a potlačila touhu přivést ho k rozumu násilím. Žádný div, že ho Zmejuka měla ráda, byl zrovna tak tvrdohlavý jako ona. Epono! Nějak to jít musí!

„Mistře lektvarů, věříte mi?"

Neodpověděl hned. „Věřím vám, nakolik to dokážu."

„Tak mi tedy dejte ruku."

Tentokrát se na ni podíval tázavýma očima, ale potěšilo ji, když místo ptaní nastavil dlaň.

Usmála se na něj, zvedla jejich spojené ruce a položila na jeho i svou druhou ruku, takže jeho dlaň byla v jejích. Přesto cítila, že musí jeho důvěru nějak odměnit a nechala svůj hlas sklouznout do galského nářečí svého mládí. „Jako sedmá dcera sedmé dcery sedmé dcery mám dar vidění. Vizme, co před vámi leží, mistře lektvarů."

Zavřela oči a soustředila se. Už tohle nedělala mnoho let, ale pořád ještě dokázala do světa zítřků snadno vklouznout.

„Stojíte na rozcestí, mistře lektvarů. Je u něj rozcestník."

Cítila, jak se zachvěl. Lidé jí říkali, že se její hlas mění, když provozuje své umění.

„Na jednom ukazateli je napsáno Severus Snape a míří do temnoty. Cesta se kroutí a zatáčí. Je na ní bolest. Strach. Smrt. Ta cesta je... krátká.

Na druhém ukazateli se píše mistr lektvarů. Míří na cestu rovnější něž ta první. Světlou. Jsou na ní mraky, ale ty rychle přejdou. Ta cesta vede do síně lektvarů... a do ohrad... a..." Ach! „... a nakonec na pohřebiště za táborem. Je to dlouhá cesta, mistře lektvarů."

Pustila jeho ruku a dlaněmi si otřela tvář. Trvalo jí asi minutu, než se vrátila do tohoto světa. Pozoroval ji, hlavu nakloněnou na stranu, a čekal, až se vzpamatuje.

Musela se zeptat. „Je vaše volba stále ještě tak těžká, mistře lektvarů?"

Poškrábal Albuse za ušima. „Dáváte mi na výběr mezi bolestivou smrtí a dlouhým životem ve vězení tohoto tábora."

„Epono!" Zvedla ruce nad hlavu. „Vy jste hůř než paličatý!" Kdyby si mohla dovolit nechat ho jít, osobně by ho odvedla na místo pro přemístění ven! Ale ona ho potřebovala a on potřeboval zůstat.

„Poslouchejte mě, vy zatracený... mistře lektvarů! Svět draků je větší než jen tahle rezervace. Pro začátek tu jsou další. Ty časem můžete navštívit. Možná byste se měl vyhnout rezervaci na Hebridách nebo ve Walesu, byť by tam příležitost něčemu se od vás přiučit uvítali."

Ne, to nebyl dobrý nápad. Pochybovala, že by se někdy mohl cítit v bezpečí na dohled toho svého zpropadeného starostolce.

„Je tu ruská rezervace, která je malá, ale zajímavá. Čína má obrovskou pro svoje ohniváče. V Laponsku vznikla poměrně nová rezervace pro severní plemena. Bude-li vás ubíjet zima, můžete se podívat k protinožcům, nebo se připojit k Charliemu Goryniškovu, až se vypraví do Peru pro dalšího zmijozubého. Nemluvě o konferencích v sídle Federace, setkáních s ostatními mistry lektvarů. Existuje celý svět, mistře lektvarů, který má se světem kouzelníků málo společného. Tábor je jen jeho malá část."

Než měl čas přijít s dalším argumentem, ředitelka se vrhla na téma, které s ním chtěla probrat už posledních pár měsíců.

„A je na čase, abyste zvážil publikování."

Jak doufala, změna předmětu hovoru ho překvapila.

„S mistrem uzdravování jste odvedl vynikající práci a je na čase, abyste se o ni podělil s mistry lektvarů z ostatních rezervací." Nemluvě o tom, že je nejvyšší čas, aby byly oceněny jeho schopnosti a to, co dělá pro jejich draky. „A než budete protestovat, připomínám vám, že v časopisech nikdy není žádné jméno, jen název rezervace a titul autora. Toužíte-li po slávě pro své jméno, budete velice zklamán. Nakladatelé vás uvedou jen jako mistra lektvarů z rumunské rezervace."

Tak, aspoň o tom přemýšlí.

Povzdechla si a přiznala: „Víte, ta Molly měla pravdu, byť jen v jediném. Tady žádná jména nemáme, protože opravdu patříme drakům.

Můžete tu vést život jako mistr lektvarů, takový, který vám prospívá, ke kterému už patříte, nebo se můžete přihlásit ke jménu a zápasům Severuse Snapea. Záleží na vás."

Vstala a podívala se na něj. Zavřel oči a ona cítila, jak v něm zuří bitva. Možná jí důvěřuje, ale uvěřit je něco docela jiného.

„Který to bude, mistr lektvarů, nebo Severus Snape?"

Položil tvář na Albusovo tělo a pak se narovnal. Viděla mu na očích, že se rozhodl. „Pokud mám skutečně na vybranou, pak nechť jsem mistrem lektvarů."

Usmála se na něj a tolik se jí jeho volbou ulevilo, že se sklonila a políbila ho na vlasy.

Což je oba uvedlo do rozpaků.

Aby jim dala čas vzpamatovat se, seslala na jeho poškrábanou tvář léčivé kouzlo a pozorovala, jak škrábance mizejí. To bylo jen dobře, protože tenhle člověk měl příliš mnoho jizev.

Udělala pár kroků ke dveřím a ukázala na nepořádek v pokoji. „Ukliďte to a ty papíry vyhoďte. Nejsou potřeba." Ale věděla, že si je nechá. „Až s tím budete hotov, oblečte si ty jezdecké šaty, které byste stále ještě měl mít."

Přikývl.

„Oblečte se a hlaste se u Ivana Zmejučina. Albuse vezměte s sebou. Je na čase, abyste oba poznali svoje místo mezi dračím lidem. Pospěšte si. Zmejuka se ráda drží svého rozvrhu a asi za dvacet minut by se měla vznést."

Čekala u venkovních dveří, dokud neuslyší bouchání dveří a zásuvek, a pak se přemístila dolů k ohradám.

„Až ji budete sedlat," řekla Ivanu Zmejučinu, „přidejte jí výcvikové sedlo."

Jezdec byl překvapený. „Paní ředitelko?" Všichni věděli, že dračice zřídka dovolila, aby na ní letěl někdo jiný než on, a i to vždy jen nakrátko.

„Naučíte mistra lektvarů létat. Ne jako jezdce – učedníka ale chci, aby se dokázal vznést, kdyby potřeboval. Dohodněte si s ním minimální počet výcvikových letů a dejte mi vědět, až bude připravený letět sám. Ach, a přidejte k sedlu postroj pro psa. Albus poletí s ním."

Jezdec se zasmál. „No, pokud je to on, tak to Zmejuka nejspíš dovolí."

Ředitelka mu oplatila úsměvem. „Nepochybně."

„To je všemi těmi pomeranči, které jí nosí."