Když se ozvalo zaklepání, Snape už byl připravený, oblečený do svých „nových" šatů. Barvu košilí ovšem přeměnil na střízlivou černou. Čekal Wesleyho, a tak ho mladá žena po jeho boku trochu překvapila.

Z představování bylo jasně znát, jak je Charlie hrdý a šťastný. „Severusi, rád bych vás seznámil se svojí ženou Katrinou. Nebo jak se jí tady říká Katrinou Čudo-udoinou."

Stačil jediný pohled a bylo jasné, že ta žena byla také dračí jezdec. Vysoká jako Charlie, s jeho podsaditou postavou. Dlouhé černé vlasy měla svázané do ohonu, z nějž se už několik prstýnků stačilo vysvobodit. Její nejlepší rys byly oči, černé, jasné a plné života. Nebyla krásná – rozhodně ne v porovnání s Fleur Delacour-Weasleyovou –, ale Snape nepochyboval, že Charliemu připadá překrásná.

„Paní Weasleyová." uklonil se zdvořile.

Mýlil se. Nejhezčí na ní byl její smích.

„Prosím. Už jsem toho o vás od Charlieho tolik slyšela, že musím trvat na Katrině. Jsem tak ráda, že vás poznávám."

Její angličtina byla naučená, žádné překládací kouzlo. S lehkým přízvukem. Jako na mnoha místech, kde lidé pocházeli z mnoha různých jazykových zázemí, i tady angličtina sloužila jako společná řeč.

„Potěšení je zcela na mé straně."

Katrina se otočila k Charleymu a zavrtěla hlavou. „Myslela jsem, že jsi říkal, že je hrubý."

A také ráda škádlila.

Charlie trochu zčervenal a Snape měl najednou tak dobrou náladu jako už dlouho ne. „To je proto, paní Katrino, že jste nebyla moje studentka. Můžu předpokládat, že jste inteligentní, kdežto u bývalých studentů vím přesně, jak si stojí. Prosím, já jsem Severus."

Charlie zavrčel: „Mohli bychom jít na snídani, dokud mi ještě zbývá nějaké ego?"

Snape se otočil a očaroval podnos s nádobím z předešlého večera, aby je následoval.

Venku Charlie vyrazil vedle své ženy, její ruku ve své, a Snape kráčel po jejím druhém boku, za sebou vznášející se podnos.

V denním světle se mohl lépe rozhlédnout po táboře. Tedy po tom, co z něj bylo lze vidět.

Byl obrovský. Mnohem větší, než čekal.

Zeleň byla řídká, protože půda byla převážně kamenitá. Rostla tu tráva, ale vypadalo to, že s tenkou vrstvou hlíny svádí boj o přežití. I stromy byly zakrslé, přesto se držely svého místa, pokroucené horskými větry. Tu a tam přidávaly táboru barvu odolnější kvetoucí rostliny.

Budovy byly povětšinou přízemní, a pokud to bylo jen trochu možné, tiskly se ke kopci nebo vyvýšenině. Nejspíš na ochranu před zimními vichry. Čemu Charlie a Katrina říkali větřík, připomínalo větry na Skotské vysočině, kde přišel ve vyšších polohách plášť vhod i uprostřed léta. Snape pochyboval, že je v Karpatech někdy skutečně horko.

„Soukromé domky jsou támhle za tím kopcem," vysvětlil Charlie. „Dračí ohrady tudyhle dolů. Většina draků sídlí v horách, ale pár si jich držíme poblíž. Staré, kteří potřebují péči, mladé, kteří se nechali hloupě zranit, a pochopitelně ty, kteří jsou vycvičení pro jezdce. Úřední kanceláře jsou tam," ukázal na jedinou dvoupodlažní budovu v okolí postavenou na vyvýšenině. „Tam je taky sídlo ředitelky. A podívejte. To je škola. Není nijak zvlášť velká, protože tu nemáme moc dětí."

Jeho tón ve Snapeovi probudil ostražitost. Zdaleka nebyl tak veselý, tajil napětí.

„Mistr uzdravování je v téhle budově. Je blíž dračím ohradám, protože má na starosti hlavně draky."

Další napětí. Ne že by bilo do očí, ale Snape strávil nasloucháním podtextu příliš mnoho let, aby mu uniklo.

„Síň lektvarů je támhleta. Je zamčená od té doby, co odešel náš poslední mistr lektvarů."

Síň se podobala menší stáji. Jako ostatní budovy byla postavena ze silných prken, která byla kdysi natřená jakousi hnědočervenou barvou, a měla břidlicovou střechu. Než se Snape stačil Charlieho zeptat, kdy ji může vidět, ozval se za nimi výkřik. Snape se prudce otočil, hůlku vytaženou a hotov k obraně, než si uvědomil, že příčina toho výkřiku s ním nemá nic společného. Nádobí na podnose zacinkalo.

„Rvačka! V dolních ohradách!"

Charlie vypadal rozpolceně. Katrina ho poklepala po paži. „Na snídani mě doprovodí Severus. Běž."

Ti dva sledovali, jak se Charlie s hůlkou v ruce přidává k ostatním, kteří běží za křikem.

Katrina vsunula ruku kolem Snapeovy paže. „Dolní ohrady znamenají mladé býčky. To se stává."

„Neměla byste se k nim přidat?"

Obrátila se s ním směrem k jídelní síni. „Ne. Teď mám volnější službu."

Pochopil proč, jakmile podnos ležel na stole a Katrina si svlékla lehký plášť, který měla proti rannímu horskému chladu.

„Jste těhotná."

Usmála se a posadila se na židli, kterou jí přistavil. „Pět měsíců."

Sedl si proti ní. „Dvojčata?"

Katrina při rozkládání ubrousku zaváhala. Podívala se na něj, naklonila hlavu na stranu a poněkud hlasitě si povzdechla. „Co se mi za tu chvíli podařilo provést, abych vás rozladila tolik, že mi přejete takové prokletí?"

Navzdory škádlivému tónu se v jejím hlase ozval nádech... strachu?

„Nic takového. Jen mě napadlo, jestli se bude svět muset potýkat s dalším párkem dvojčat z rodu Weasleyů. Pokud vím, paní Grangerová-Weasleyová i paní Delacour-Weasleyová obě zplodily po páru."

Zadívala se na svůj talíř. „Žádná dvojčata. Možná nebude ani tohle." Najednou se její oči na jeho vkus až příliš třpytily. „Dračí jezdci mají velké potíže donosit děti. Nějak to souvisí s dlouhodobým vlivem dračí magie. Tohle je moje druhé těhotenství. O první dítě jsem přišla někdy touhle dobou."

„Chápu." Snape teď rozuměl Charlieho tónu. Přemýšlel, jakou útěchu by jí měl nabídnout, když tu se u vedle něj zjevila Marise a podnos s jídlem.

„Katrino Čudo-udoina, pro vás ovesná kaše s rozinkami a smetanou. Mistře lektvarů, vy máte s medem a skořicí. A pro každého mléko. Oba vás uvidím na svačině."

Snape chtěl té ženě říct, že on rozhodne, kdy bude jíst, ale zaplavila ho vůně medu a skořice.

Katrina se zachichotala. „Nesnažte se. Co se jídla týče, Marise má vždycky pravdu."

Jak lidé vcházeli do jídelní síně, zdravili Katrinu stejným jménem, které použil Charlie, když ji představoval, kývli na Snapea a nechali je být. Ovšem z pohledů, které na ně vrhali od svých stolů, bylo jasné, že jsou oba předmětem hovoru.

Když si Katrina otírala ústa, zašeptala: „Nejsou si jistí, jestli u nás zůstanete."

„Opravdu se baví o tomhle?" Snape zauvažoval, jestli takhle dobré jídlo stojí za to, aby se nechal okukovat.

„Opravdu. Potřebujeme mistra lektvarů. Z mnoha důvodů."

Podíval se na ni, svolný tvářit se, že má pravdu. „Kde berete svoje lektvary?"

„V tuhle chvíli vaří ty, které umí, mistr uzdravování. Léčit umí dobře, ale lektvary už mu tak nejdou. Ty, které přesahují jeho schopnosti, kupujeme za vysoké ceny od ostatních rezervací. Některé z nich se hodí pro jejich draky, ale ne pro naše. Lektvary, které připravoval náš minulý mistr lektvarů, taky nebyly moc dobré." Pokrčila rameny. „Není lehké najít mistra lektvarů ochotného pracovat tolik hodin a za takové peníze, které může rezervace nabídnout."

Snapeovi se kupodivu ulevilo, místo aby se cítil uražený, že naznačila, že dobrý mistr lektvarů by se při práci pro rezervace nenechal přistihnout ani omylem. Věděl, že kdyby okolnosti byly jiné, nebyl by tady a nedoufal by, že je nabídka zaměstnání skutečná.

„Kde berete lektvary nutné při komplikovaném těhotenství?"

„Navštěvuju léčitelku v Sofii. Odmítá přijít sem. Bojí se, že by ji sežral drak."

Komplikovanému těhotenství mohlo těžko pomoci muset se přemisťovat za léčitelem. Snape přemýšlel, jaké lektvary Katrina používá. Ne že by jí bez cizího vedení dokázal nějak zvlášť pomoct; o těhotenství nevěděl nic kromě toho jak mu předejít nebo ho přerušit. Ten druhý lektvar Pomfreyová obyčejně potřebovala aspoň párkrát do roka.

„Potřebuju se projít. Doprovodíte mě, Severusi? Mohli bychom zajít k ohradám podívat se, jak se chovají býčci."

Pomohl jí do pláště a nabídl jí ruku.

Býčci byli omráčení. Mistr uzdravování se zabýval šrámy a kousanci, kdežto přítomní dračí jezdci stáli kolem s hůlkami v rukou a dávali pozor, aby svoji práci mohl dělat v bezpečí.

„Omračovací kouzla vždycky nezabírají," vysvětlila Katrina. „Někteří draci mají vlastní magii, která je odpuzuje, nebo se z nich dokážou vzpamatovat rychleji, než člověk čeká. Ani dva nereagují stejně. Stáří, plemeno, temperament, to všechno se musí vzít v úvahu. Například Jorgi, ten býček, co je u něj mistr uzdravování, není tak nebezpečný jako Zmej, i když jsou oba ukrajinští železnobřiší. Je o pár let mladší a má lepší povahu. Vlastně je tak trochu šašek."

Snape si lehce odfrkl při představě, že nějaký drak může být „tak trochu šašek".

Katrina se usmála, ale pokračovala ve výkladu. „Zmej jednou bude nejspíš chovný, a tak je útočnější."

„V Dějinách dračích rezervací jsem se minulou noc dočetl, že v téhle je mnoho druhů. Když spolu dva z jednoho druhu bojují takhle, jak si rozumí ti ostatní?"

„Stejně dobře." Katrina se tiše zasmála jeho pozvednutému obočí. „Máme tu víc než jen místní plemena, protože pro ně máme mnohem víc místa. Drakům trvá desítky let, než dospějí, a dožívají se dvakrát nebo třikrát vyššího věku než kouzelníci. Menší rezervace se zaměřují na ochranu a péči o svá místní plemena, ale tady bereme vyděděnce, ty kteří z nějakého důvodu nezapadli do svého společenství, ty, kteří se ocitli na špatném místě..."

„Mám dojem, že za takových okolností k vám přišel norský ostrohřbetý jménem Norbert."

Přikývla. „To je pěkný drak. Našel si místo v jeslích. Tam máme mláďata."

„Mláďata?" Připadalo mu, že už to je několik let, co se Hagridovi v krbu vylíhlo dračí vejce.

„Říká se jim mláďata, dokud úplně nevyrostou. Z některých jsou mladíci po pouhých dvanácti letech. Jiným to může trvat dvacet. Dospělí jim říkáme, když dosáhnou věku pro rozmnožování."

„Takže těmhle mladým drakům je?" ukázal Snape na býčky.

„Jorgimu je okolo pětadvaceti a Zmej je blízko čtyřicítce. Dalších dvacet let a bude zcela vyzrálý. To platí pro ukrajinské železnobřiché. Velští zelení a čínští ohniváči jsou menší, a tak dospívají rychleji. V tomhle věku už se můžou rozmnožovat. Norbert je někde uprostřed. Za nějakých šest let bude připravený opustit jesle a přidat se k mládeži."

Zmej potvrdil Katrinina slova o odolnosti vůči omračovacím kouzlům, když zčista jasna prudce otočil hlavu, připravený zaútočit na jednoho z hlídačů. Odpověď ostatních na Snapea udělal dojem. Sotva drak pohnul hlavou, začali odříkávat nezbytná uklidňovací zaklínadla.

„Udržujte toho zatraceného draka mimo!" křikl mistr uzdravování. Potom vstal a pořádně Jorgiho, na kterém pracoval, poplácal po boku. Snape slyšel, jak ruka pleskla o šedivé, živoucí šupiny. „Fajn. Dostaňte někdo tohohle pitomce do zotavovací ohrady a tak měsíc ho držte Zmejovi z cesty."

Snape Katrině pomohl posadit se na povlovný svah, ze kterého byl výhled na ohrady, a pak si k ní přisedl. Věděl, že její oči sledují jistou zrzavou hlavu, která je na jeho vkus příliš blízko hlavě bojechtivého draka. Katrina naproti tomu vypadala jen zvědavě, stejně jako několik dalších hlídačů, kteří se k nim připojili.

„Kdo si začal?" zeptal se jeden.

„Jorgi. Lituju toho, kdo na něm bude létat. Ten zatracený drak nemá ani tolik rozumu, co myš."

„Aspoň se na něm bude létat líp než na Zmejovi. Ten bude na křídlech příšerný. Horší než Zmejuka!"

„Pochybuju, že se na něm někdy bude létat," vložila se do hovoru Katrina. „Je naprostý vůdce."

„A ona není?" Ozval se smích.

„Hej," zvolal ten, co mluvil první, „Katrina Čudo-udoina si myslí, že zvládnout Zmejuku je hračka!"

Snape se k mladé ženě naklonil blíž. „Proč vám říkají Katrina Čudo-udoina?"

Mávla nad pošťuchováním rukou a vysvětlila: „Ti z nás, kdo létají, svému drakovi patří, ne on nám. Přežijí nás, i třetí generaci. Proto dostáváme jejich jména. Já létám na Čudo-udo, což je miloučká rumunská dlouhorohá dračice, a Charlie létá na Goryniškovi, takže to z něj dělá Charlieho Goryniškova."

„Taky dlouhorohý?"

Zavrtěla hlavou. „Ne. Peruánský zmijozubý." Čekala na jeho reakci s jemným úsměvem.

Snape zamrkal. I on věděl, že ač zmijozubí nejsou nijak zvlášť velcí, jsou jedovatí. A lidožraví.

Katrina se o něj opřela, jako by mu svěřovala tajemství. „Charlie ho ovládá zvlášť dobře. Ředitelka říká, že je to tím, že myslí podobně."

„Úzce zaměřená mysl," pronesl Snape zamyšleně. „Dobrodružná, ale ne bláznivě."

„Dlouho trvá, než se rozzlobí, ale když tomu jednou dá průchod, dovede být divoký."

„Opravdu? Nevzpomínám si, že by se Charlie někdy rozzuřil."

„Je to vzácné. Ale i tak je to hrůzostrašné. Pojďte. Musíme se hlásit Marise. To je další hněv, který je hrozivý, když vzkypí."