„Tak, slyšel jsem, že jste se dal do zaskakování za mistra uzdravování. Vážně, Severusi, to toho nemáte se síní a vším tím svým mícháním lektvarů dost na práci?"

Snape vzhlédl od svazku, do kterého se zahloubal v naději, že narazí na lektvar, který by léčil křehkost drápů, jež postihovala některá čerstvě vylíhlá dráčata a mnoho starých draků. „Charlie Goryniškův. Zpátky v jednom kuse, jak vidím."

Charlie se zazubil.

„Užil jste si návštěvu?"

Charlieho úsměv pohasl. „No, řekněme, že už skončila a nechejme to tak." Vytáhl si židli z druhé strany stolu, u kterého Snape pracoval, a usadil se. „Cestou sem jsem potkal Ivana Zmejučina."

Snape se ušklíbl „Kolik plamenů má to vyprávění teď?"

Tentokrát se Charlie zasmál uvolněně. „Nejspíš čím dál víc. Ale je to dobrý příběh, vyprávěný jezdcem, který je víc než vděčný. Ztratit draka je jako ztratit kus sebe. Důležitý kus. Povídal, že se od vás chce naučit nitrozpyt. Že si myslí, že by mohl být způsob, jak by na jednom drakovi mohlo létat víc jezdců."

Snape si odfrkl. „Možná na starém, který už jezdců nesl mnoho, ale na mladém? O tom pochybuju. Přesto je Ivan připravený to zkusit."

„A vy jste připravený zjistit, jestli to bude fungovat."

„Když pominu následky, ta zkušenost sama o sobě byla zajímavá."

Charlie zakroutil hlavou. „Říkal, že jste skoro umřel."

Snape se zamračil. „Rozbolela mě hlava. Sice hodně, ale na umření... Ivan Zmejučin má sklon k dramatičnosti. Jak se daří vašim rodičům?"

„Táta se má fajn. Máma je máma. Minerva vzkazuje, že vás mám pozdravovat."

Snape se zatvářil ostražitě.

„Opravdu. To ona se se mnou na začátku spojila s tím, že by vás mohli vypovědět ze země. Zeptal jsem se jí na vaše knihy."

Snape se usilovně snažil nevypadat příliš nedočkavě. „A?"

„Probrali se jimi bystrozorové a vyřadili všechno, co považovali za černou magii."

Snape přikývl. To čekal.

„Co se zbytku týče, přišly do bedny a byly uloženy v jedné z věží."

„Překvapuje mě, že se na ně Pinceová nevrhla pro knihovnu."

„Na to jsem se jí zeptat nemohl. Nevíte, že padla v bitvě o Prasinky?"

„Ne, to jsem nevěděl."

„No, domácí skřítkové věděli, ve které věži bedna je, takže bez dalších řečí," Charlie vytáhl z kapsy hábitu zmenšenou bedničku a hodil ji Snapeovi, který ji s otevřenými ústy chytil.

Charlieho úsměv byl nakažlivý. Snape cítil, jak se mu zvedají koutky úst, což se nestávalo často, podle toho, jak mu svaly připadaly ztuhlé. Šel bedničku postavit na podlahu, aby kolem ní bylo dost místa, a zrušil kouzlo. Bedna se zvětšovala a zvětšovala, až zabírala víc než půl čtverečního metru.

„Tohle zůstalo?" divil se Charlie. „Kolik knih jste měl ve své soukromé knihovně, Severusi?"

Snape pokrčil rameny a zaklínadlem otevřel víko bedny. Zatímco se víko odsouvalo, sotva se udržel, aby se nevrhl dovnitř. Přistrčil si lavičku a stoupl si na ni, přichystaný prohlédnout si své staré přátele, když...

„Ach. To ne!"

Charlie si k bedně přitáhl židli, aby zjistil, proč Snape vypadá, že se co nevidět rozpláče.

Bedna byla skutečně plná knih. Ale ne celých. Desky byly odtrhané a stránky přetržené ve dví. V první vrstvě nemohli najít jedinou knihu, která by nebyla roztrhaná a jejíž stránky by nebyly rozházené Merlin ví kde v bedně.

Snape se nešťastně opřel o okraj bedny a zakryl si rukama obličej. Žádný div, že se knihy nestaly součástí bradavické knihovny.

Charliemu ho bylo líto. „Severusi. Nemyslím, že to Minerva věděla. Nikdy by vám tu bednu neposlala, kdyby ano."

Snapeův hlas byl přidušený dlaněmi. „Pinceová to věděla. Musela to být ona, kdo tuhle změť do bedny naskládal. Nejspíš si myslela, že později bude mít čas dát je do pořádku."

Charlie si ulehčeně oddechl. „No tak teď nám v tom nic nebrání."

Snape zavrtěl hlavou. „Už je to moc dlouho. Bystrozorové to museli provést během nebo těsně po Albusově pohřbu. To je víc než pět let. I magie má své meze. I kdybychom mohli zjistit, které stránky patří do které knihy. Některé z nich vypadají, že byly roztržené nadvakrát."

Ředitelka přišla v doprovodu knihovnice ohodnotit situaci.

„K čertu s tím," pošeptal jí Charlie, „kdybych to věděl, nikdy bych s sebou tu bednu nebral. Zatraceně, věděl jsem, že ho nenávidí, ale udělat tohle jeho knížkám?"

Knihovnice prozkoumala několik pozůstatků. Udělala obličej, přičichla k těm, které měla v rukou, zamračila se, přejela prstem po deskách, které našla, a ochutnala, co na něm ulpělo.

„Tak, Něgo?"

„Myslím, že musíme zavolat mého bratrance vazače knih. Ten situaci posoudí lépe."

Vazač dorazil příští den spolu s pomocníkem a třemi učni. Jako Něga i on čichal, chutnal, dokonce olizoval vzorky, které mu jeho lidé vytahovali z bedny.

Poradil se s knihovnicí, která vzápětí odcupitala, a pak znovu prohlédl několik vzorků.

„Dobrá. Tedy, budeme pro práci potřebovat velkou místnost. Něco se spoustou volné plochy."

Přestěhovali bednu do jídelní síně, kde už se setkali s knihovnicí a ostatními staršími skřety. Jezdců si vazač knih nevšímal a krátce se radil s tajemníkem a knihovnicí, kteří si zase vzali stranou své kolegy.

„Jedná se o tohle," vysvětloval vazač knih ředitelce. „Když každý kus vyložíme, aby se nedotýkal žádného jiného, tak bychom to všechno mohli pořádně roztřídit."

Ředitelka přikývla.

„Potíž je, že moje služby nepřijdou levně."

„Kolik?" zapojil se Snape do rozhovoru.

„Rezervace..."

Snape zvedl ruku. „Tohle jsou moje knihy a já si za ně odpovídám. Kolik, vazači?"

Vazač knih se podíval na bednu, kterou už přítomní skřetové i jezdci vykládali. Něco zamumlal a šel se poradit s kvestorem. Vložila se jim do toho knihovnice a po několika minutách bručení a brblání se vazač vrátil. „Říkají, že jsou ochotní pomoci zadarmo. Ale musím zaplatit svým lidem. Takže, řekněme..."

A vyslovil částku, při které sebou Snape trhl. Utrácel jen minimálně a všechno si pokud možno ukládal. Byly to skoro veškeré jeho peníze, ale mít zase zpátky svoje knihy... Krom toho, v rezervaci mu dávali vše, co potřeboval, a v příštím čtvrtletí dostane další výplatu.

„Souhlasím. Kvestor ví, kolik je na mém účtu a částku vám převede, pokud vám to tak vyhovuje."

I s kombinací kouzelnických a skřetích zaklínadel trvalo několik hodin, než byly zničené knížky rozložené podle vazačových představ. Ostatní, kterým se doneslo, co se děje, přišli, aby přiložili ruku k dílu. Nakonec byla bedna prázdná a vyložená a její obsah pokrýval každou plochu jídelní síně. Stoly, židle a lavice, spolu s těmi, které byly do síně dodatečně přineseny, se vznášely ve sloupcích nad podlahou úplně zakrytou částmi knih až na pár prázdných míst pro skřety. Vazač knih svolal závěrečnou poradu, které se tentokrát účastnili všichni přítomní skřeti.

Pak všichni s kývnutím opatrně odešli na určitá místa v síni, aby byly všechny kousky knih v dosahu jejich kouzel.

Byla to, vysvětlila knihovnice strážcům a jezdcům, kteří stáli za dveřmi a okny a dívali se, jednoduchá kouzla, vyvinutá nějakým nešikovným skřetem od Gringottových, který až příliš častokrát upustil náruč plnou desek a dokumentů. Místo aby je pokaždé sbíral a pořádal, vynašel tohle kouzlo, které vazač knih upravil. Způsobuje, že přední deska knihy si najde zadní, vznese se nad ni do vzduchu a počká, až stránky najdou své chybějící družky a správně se za sebou srovnají, takže když jsou pak všechny, nebo aspoň ty, které se daly najít, seřazené, může na ně přední deska klesnout a znovu vytvořit knihu.

Jednomu skřetovi by ta práce zabrala hodně času. Deseti skřetům, kteří kouzla odříkávali společně, a docela harmonicky, to trvalo víc než tři hodiny. Když dosedly poslední desky, strážci, kteří se plni úžasu dívali otevřenými dveřmi a okny, jejich výkonu zatleskali. Skřeti z rezervace se unaveně usmáli, kdežto vazač knih aplaus považoval za zcela případný.

„Bude je potřeba řádně svázat," řekl Snapeovi.

Snape pokrčil rameny. „Víc peněz už nemám. Tohle bude muset stačit."

„Kolik?"

Všichni se otočili k Ivanu Zmejučinu.

„Ne," prohlásil Snape.

„Kolik?"

„Jak rychle to chcete mít hotové?" opáčil vazač knih.

„Co nejrychleji a co nejlépe."

Vazač knih ignoroval Snapea a rychle počítal. „Zrovna nemám moc zakázek. Když nebudete chtít nic přepychového, jenom obyčejnou vazbu a můžeme opravit roztržené stránky... Hmm, řekněme nanejvýš jedenáct týdnů a..."

Nad tou sumou vyvalila oči i ředitelka.

Ivan Zmejučin pouze přikývl. „Dohodnuto. A jakmile bude nějaká knížka opravená a svázaná, okamžitě ji vrátíte mistrovi lektvarů."

„To nemůžu přijmout." Snape se pokusil vstoupit mezi jezdce, který podával svoji ruku, a skřeta, který se jí chtěl chopit. Potřesení rukama znamenalo platné uzavření obchodu.

„Mistře lektvarů. Pro mě je to nepatrná částka. Kdyby moje dračice zemřela, a mistr chovu mě ujišťuje, že to bylo dobře možné, umřel bych s ní. Zachránil jste ji pro mě. Já to chápu jako kouzelnický dluh. Takže je to na vás. Buď mi ten dluh dovolíte splatit takhle, nebo budu sledovat každý váš krok v naději, že se s vámi jednou vyrovnám. Tohle chcete, mistře lektvarů? Jezdce a jeho draka ve své síni?"

Vazač knih podal svoji ruku a ta byla přijata.

„Popřemýšlím, jak vám do domku nastěhovat další police na knihy," ozval se správce.

Snape zavrtěl hlavou. „Počkejte, dokud neuvidím, co bylo zachráněno. Mnoho z nich se bude hodit víc do knihovny než ke mně."