Pokoj byl mnohem větší než jeho cela. Čistší, teplejší, světlejší. Postel, ač úzká, byla širší než jeho vězeňské lůžko, s čistým povlečením a několika dekami.

„V šatníku jsou deky navíc. Celá budova je oteplována vytápěcím kouzlem, ale někomu to nestačí. Jo, jsou tam taky nějaké šaty. Nevěděli jsme, jestli vám dovolí něco si s sebou přinést..."

Snape přestal upírat pohled na postel. „Nic. Jen to, co mám na sobě."

Charlie se kousl do jazyka. „No to nevadí." Ukázal na velký dvoudvéřový šatník v rohu. „Máme tu vždycky nějaké náhradní, protože návštěvníci si s oblibou něco zapomenou nebo se dostanou příliš blízko mladému drakovi. Jorgi má sklony podpalovat návštěvníkům oblečení. Vždycky jim říkáme, že to byla nehoda, ale tomu mizernému drakovi to připadá zábavné."

Snape jen zabručel.

„Jo, a koupelna je za těmihle dveřmi. Máte ji společnou s druhým pokojem pro hosty, ale nikdo tu teď není. Když budete chtít, nejspíš budete mít čas se vykoupat nebo osprchovat, než se ukáže Martin."

Snape pokrčil rameny, jako by na tom nezáleželo. Ale Charlie měl dojem, že si pustí vodu, sotva za ním zapadnou dveře.

„Zastavím se tu ráno, abych vás tu provedl."

„Kdy se setkám s ředitelkou?"

Charlie byl na odchodu, ruku na klice. „Za pár dní. Je na sjezdu ředitelů rezervací. Tak já půjdu. Kdybyste něco potřeboval, řekněte Martinovi."

„Weasley."

Charlie se napůl venku ze dveří ohlédl.

„Děkuju vám."

Charlie se zazubil „Rádo se stalo."

Snape byl až po bradu ponořený do vody – do horké vody. Jediná očista, kterou mu za poslední dva roky dovolili, bylo, ze začátku, jednou za týden čistící kouzlo, které na něj a jeho šaty seslal bystrozor, a později, když se našla Albusova myslánka, studená sprcha dvakrát týdně.

Usilovně se snažil nepodlehnout spánku, ale když se podruhé přistihl, jak usíná, s lítostí se vyškrábal z vany a osušil se ručníkem, do jehož tloušťky a délky by se ten, který měl dovolený předtím, vešel čtyřikrát. Do druhého ručníku, jenž visel na držáku nejblíž u dveří, se zabalil. Nemyslel si, že by snesl obléknout se znova do šatů, které nosil dva roky.

Když otevřel dveře šatníku, našel police s trojím spodním prádlem, čtyřmi páry ponožek, tlustým tmavošedým svetrem – díky bohu bez weasleyovského vzoru – a dlouhou teplou noční košilí. Tmavě zelenou, ne šedivou, jako míval, ale komu na tom záleželo. Vklouzl do ní a objevil ladící župan na skobě na druhých dveřích, za kterými se skrývaly také černý hábit a dvě košile – jedna fialová a druhá zelená s ohavným esovitým vzorkem – a dva páry černých keprových kalhot. Na dně v jedné půlce šatníku ležely bačkory.

Umytý, nakrmený a oblečený pokoj prozkoumal pozorněji. Jednoduchá postel se nepodobala jeho staré v Bradavicích, ale když se na ni posadil, ukázalo se, že je pohodlná. Natáhl se a shrnul ložní prádlo, aby mezi přikrývkou a prostěradlem odhalil teplou peřinu. Navíc byla postel dost dlouhá na jeho výšku. Nebude muset spát se skrčenými koleny.

U postele byl noční stolek s lampičkou. V jeho zásuvce našel několik kapesníků, pár teplých vlnou obroubených ponožek – Albusovi... Zavrtěl hlavou a vrátil ponožky zpátky, ale pak se tu myšlenku přinutil dokončit. Albusovi by se moc líbily.

Pod zásuvkou byla polička s několika knihami. Přelétl očima jejich hřbety a napadlo ho, jestli to byl Weasley, kdo zařídil, aby byly v angličtině. Jedna z nich zaujala jeho pozornost: Dějiny dračích rezervací. Vzal ji do ruky a zběžně pročítal obsah, dokud nezjistil, že v ní vskutku je kapitola věnovaná rumunské rezervaci. Než knížku zavřel, zapamatoval si číslo stránky.

V dalším rohu pokoje byl malý psací stůl s židlí a stojací lampou a hned vedle od pohledu pohodlné křeslo. Koberec na podlaze byl hustý, třebaže vybledlé zelené barvy svědčily, že není nový.

Ve srovnání s jeho předešlým příbytkem to byla královská komnata. Přemýšlel, jak dlouho v ní bude smět bydlet.

Hůlkou si rozžehl lampičku na nočním stolku a naskládal si polštáře, aby si mohl natažený v posteli číst.

Dostal se v historii rezervace skoro až k jedenáctému století, když se ozvalo zaklepání na dveře. Snape znehybněl a sotva dýchal. Zaklepání? Kdo...? A pak si vzpomněl na slib druhého jídla, které přinese nějaký Martin.

Vyklouzl z postele a jen se díval na dveře a pokoušel se uklidnit svoje rozbušené srdce.

Ozvalo se druhé zaklepání.

Nemohl svoje nohy donutit k pohybu. Co jestli zjistili, že možná přece jenom udělali chybu? Že mu teď řeknou, ať se klidí pryč?

Třetí zaklepání.

„Hej. Chcete to jídlo nebo ne? Mě je to úplně ukradený, ale ani minutu si nemyslete, že se budu trápit s Marise, až to vyhodím."

Ten tón, ta hrozba vyhozeného jídla jeho nohy přiměly k pohybu.

Ze směru hlasu hádal na mrzoutského domácího skřítka, i když slýchal, že domácí skřítkové odmítali pracovat v blízkosti draků. Ne, do pokoje se s tácem, který nechal nejistě balancovat na kraji nočního stolku, nahrnul skřet a rychle pokoj zase opustil. Ve dveřích se ten skřet, který se musel jmenovat Martin, zastavil, aby se mohl přes rameno zamračit: „Nečekejte takovýhle služby každej den, mistře lektvarů. A koukejte ten podnos ráno vrátit."

Potom se s mumláním v jazyce, který Snape nepoznal, vydal pryč chodbou a zmizel za rohem. Snape sebou trhl, když práskly vstupní dveře, a přemýšlel, jestli tomu skřetovi nebude dlužný omluvu, až ho příště uvidí.

Svoji druhou misku polévky snědl mnohem pomaleji, namáčel do ní malou šišku chleba a tekutinu vždycky nejdřív vysál, než si kousl. Dostal k ní také sklenici mléka kouzlem udržovanou teplou, dokud ji nevypije. Potom jeho oči odmítly zůstat otevřené, a tak se oddal nezměrnému potěšení, které představovalo zachumlání se do čistě, voňavě povlečené postele.

Noční můru samozřejmě čekal. Několik vyděšených minut mu trvalo, než si uvědomil, že nestojí na vršku bradavické věže, že tam s ním není Draco. Že mu Albus neleží zhroucený u nohou.

Šel si do koupelny opláchnout obličej a vyhýbal se přitom svému odrazu v zrcadle, a pak se vrátil k teplu své postele. Tentokrát spal až do rána.