Mistr uzdravování byl vysoký muž, o hlavu vyšší než Snape. Řečenou hlavu měl oholenou, ale aby to vynahradil, nosil zastřiženou bradku. Byl také mnohem tlustší než Snape a navzdory jeho věku – byl o desítky let starší – Snape věděl, že ta tloušťka jsou svaly. Byl příkrý, daleko zvyklejší na draky než na lidi.

Ukázal se v síni v den, kdy přišly zásoby. Vedle Snapea stáli s účty v rukou kvestor a správce a Snape skřetům ukazoval, co kam složit. Síň se plnila metrákovými pytli, dvacetikilovými bednami a pětilitrovými sklenicemi přísad.

„Ach, tady jste," pravil mistr uzdravování a podával Snapeovi dlouhý seznam lektvarů vložený do knihy, jejíž stránky byly popsané jeho výrazným písmem. „Ředitelka mi říkala, že ještě nemáte založenou vlastní lektvarovou knihu, tak použijte moji. Vraťte mi ji, až budete moct."

Kývl kvestorovi, otočil se a zmizel. Než přešel přes práh, zastavil se, aby přes rameno prohodil: „Je to seřazené podle důležitosti."

Letmý pohled na seznam i knížku ukázal, že mistr uzdravování lektvarům skutečně příliš nerozumí. Recepty v knížce byly dost lehké i pro čtvrťáka a pokrývaly méně než pětinu lektvarů ze seznamu. Jelikož ještě nedorazily všechny přísady, Snape strávil odpoledne u stolu v knihovně pod Něginým bdělým pohledem. Znalosti, které měla o svém poli působnosti, se ukázaly jako nedocenitelné, když očima přelétla seznam, který mu mistr uzdravování dal, a našla mu svazky, jež se přípravy oněch lektvarů týkaly.

Když nastal čas zamířit do jídelní síně, měl už většinu toho, co potřeboval, aby byl mistr uzdravování spokojený. Když míjel knihovnici, zastavil se.

„Madam, děkuju vám za pomoc..."

Knihovnice byla překvapená. Nikdo kromě ředitelky si jí nikdy příliš nevšímal.

„... a chtěl bych se zeptat, jestli bych nemohl využít vašeho přehledu o obsahu knihovny?"

„Ano?" Něga kouzelníkům od přírody nedůvěřovala a tenhle byl pro ni, i přes svůj zájem a úctu k jejím drahocenným knihám, příliš nový.

„Jsou tu nějaké informace o potratech u dračích jezdkyň? Proč k nim dochází? Co bylo podniknuto, aby se jim pomohlo donosit?"

Tak to byla jiná. Poslední mistr lektvarů chtěl vědět, jen jaké tu má vzácné knihy. Naštěstí je k policím poutala řetězová kouzla, která mohla uvolnit jenom ona, jinak by nezůstalo jen u krádeží přísad.

„Uvidím, co najdu. A jestli tu budete chtít nechat ten seznam lektvarů, které jste nedokázal najít, uvidím, co by šlo dělat s tím."

Člověk, který se ke knihám choval s úctou, již si zaslouží, se v dračí rezervaci neukazoval často. Dračí lidé tíhli víc k činnosti než ke studiu. Její zásoby přicházeli zkoumat jen zřídka, leda že si chtěli vypůjčit poslední časopis o dracích. Uvidí, co bude moct udělat, aby mu pomohla získat přízeň mistra uzdravování.

Příprava dračích lektvarů, zjistil rychle Snape, si nežádala takovou zručnost, na jaké trval ve třídě. Přesto si při pátrání po receptech všiml, že existují varianty lišící se podle plemene, byť mistr uzdravování nic takového nenaznačil. Byl nejspíš zvyklý na všeobecně použitelný lektvar, který účinkoval napříč plemeny. Snape věděl, že jisté odvary potřeboval zoufale, a tak mu je uvařil v požadovaných množstvích.

Netrvalo mu dlouho přijít na to, že míchat litrový kotlík není to samé, co míchat kotel, ve kterém je lektvaru padesát litrů. Jak poukázala ředitelka, dala se použít automatická míchací kouzla, ale Snapeovi se nelíbilo, že jediná taková kouzla, na něž narazil, dokázala míchat jen po směru nebo proti směru hodinových ručiček. Pro lepší smíchání přísad se totiž mnohem víc hodilo míchání do osmičky. Tuhle metodu používal on, vždycky ji používal, a nehodlal svoji techniku měnit. Trvalo mu dva dny, než kouzlo upravil na pohyb, který chtěl.

S prvními várkami lektvarů, pro které mistr uzdravování poslal skřeta, Snape spokojený nebyl, ale bude mít čas a příležitost upravit je přesně podle svých představ.

Mistr uzdravování byl spokojen nadmíru. Lektvary byly čerstvě uvařené, příslušně účinné, a pokud to znamenalo, že jednomu plemeni musí dát méně a jednomu více, no, tak to dělal odjakživa. Nic víc nečekal. Takže když se v jeho síni Snape ukázal a položil mu řadu otázek, trochu ho to zarazilo. Jednak ještě nezažil, že by nějaký mistr lektvarů byl tak vybíravý, co se týkalo odpovědí. Vlastně když o tom tak přemýšlel, tohle byl první mistr lektvarů, který přišel s dotazy. Nabídl mu, že mu dá podrobnější informace o všech plemenech, která v rezervaci žijí, a byl znovu překvapen, příjemně, že ho ten muž vzal za slovo.

Nebyl družný člověk, ani co je jeho rodiny týkalo, ale když přišlo na draky, byl mistr uzdravování pokladnice vědomostí. A těžil z nějakých sedmdesáti let zkušeností. Když si mistr lektvarů začal dělat poznámky do těch svých knih, napadlo ho, jestli by to, co věděl, také neměl sepsat. Nebude mistrem uzdravování věčně, jak mu jeho žena často připomínala. Jeho děti o pokračování v rodinném řemesle zájem nejevily, ale měl pravnučku...

Nikde nebylo řečeno, že mistr uzdravování musí být muž. A Isabella se za ním při každé návštěvě táhnula jako stín. Možná nastal čas vzít ji do učení. Věci, které poslední dva týdny probíral s mistrem lektvarů, mu pomohly ujasnit si, jak by ji učil.

Když se mistr lektvarů objevil s žaludečním lektvarem pro jednoho z jejich dvou čínských ohniváčů... Ten zatracený drak sežral všechno, co mu připadalo zajímavé. Kdo měl vědět, co to bylo tentokrát? Mistr uzdravování odhalí, kvůli čemu je tak rozmrzelý, až to projde drakovým zažívacím traktem a on prohrabe jeho trus.

Lektvar byl v lahvičce, ne v kotlíku – dostat ho ohniváči do chřtánu bude tím pádem mnohem snazší, byl ve správném množství pro ohniváče, ne železnobřichého, upravený přesně pro potřeby té potvory, tedy...

Opatrně si začal říkat o konkrétní úpravy, jen aby zjistil, že na nich mistr lektvarů už pracuje.

Když se příště viděl s ředitelkou, cítil potřebu jen tak mimochodem poznamenat: „Našla jste nám dobrého mistra lektvarů."

Ředitelka málem zakopla; nevzpomínala si, kdy naposled mistr uzdravování pochválil mistra lektvarů. Když o tom tak přemýšlela, zřídka se pochvalně zmiňoval o komkoliv mimo draky nebo svou rodinu.

Když se s ním viděla příště, už byl zase v pořádku a nadával na léčitelku, která do rezervace nechce přijít ze strachu, že bude sežraná za živa. Katrina Čudo-udoina vstoupila do šestého měsíce a všichni doufali, že dítě donosí. Naneštěstí začala mít křeče a naléhavě potřebovala léčitelku, které nadále odmítala přijít.

„Zpropadeně, víte jak nerad ztrácím děti. A tohle není můj obor. Drakovi dokážu pomoct, ale člověku?"

Ředitelka s ním souzněla. Léčitelé zřídka stáli o to, nechat se poslat do dračí rezervace. Nemoci, s nimiž se museli potýkat, nebyly, s výjimkou popálenin, z těch obvyklých. A jak se vyhnout popáleninám věděl každý pořádný obyvatel tábora.

„Dobře, že mistr lektvarů přišel na odvar, o kterém si myslí, že by mohl pomoct," zamumlal na odchodu z její kanceláře.

Ředitelka našla, prostřednictvím MFK, léčitelku, jež svolila k návštěvě tábora, ale nechtěla zůstat. Šlo jako obvykle o peníze. Pokud byl ředitel opatrný, pro draky bylo většinou v rezervaci peněz dost, ale pro zaměstnance toho nad rámec jejich výplaty zbývalo velmi málo. Ti, kteří se zaslíbili rezervaci, to dělali spíš z lásky ke zvířatům, než proto, že by viděli příležitost obohatit se.

Léčitelka odsouhlasila odvary, které jí mistr lektvarů poslal, dala pár doporučení a šla svou cestou. Katrina Čudo-udoina byla pro dohlednou budoucnost odkázána na lůžko, chtěla-li zůstat těhotná.

Ředitelka věděla, že mistr lektvarů se s léčitelkou setkal, ale jediné, co z toho zjevně vzešlo, byly jeho další porady s mistrem uzdravování a pár nocí strávených v síni lektvarů místo v posteli.

Dokud neprotestovala Marise...

Jednou pozdě večer ho našla sedět v síni lektvarů u stolu, který byl přistavený k jednomu z ohnišť. Ač byl pozdní říjen a večer byl chladný, dveře byly otevřené, aby mohlo sálající teplo ohňů ven, a tak mohla prozkoumat půdu, ještě než se nechá vidět. Nad jedním ohněm se lehce kouřilo z malého kotlíku, zatímco nad jiným míchala jeden z největších kotlů dlouhá měchačka, jež jako by se pohybovala plavně sem a tam. Její mistr lektvarů si četl v tlustém svazku, který pokrýval téměř polovinu stolu, a vedle něj se vznášelo pero a zapisovalo jeho mumlání na pergamen, jenž se podle potřeby odvíjel.

Všimla si, že v jedné ruce drží sendvič a při otáčení stránky si opatrně ukusuje, aby se drobečky sypaly na podlahu, a ne do knihy. Takovou ohleduplnost by knihovnice ocenila.

Zaklepala na stěnu u dveří. „Mistře lektvarů."

Vzhlédl a polkl, když vstával na uvítanou. „Jím," prohlásil a pozvedl ruku se sendvičem, jako by byl malý kluk přistižený při něčem, co nemá, a nabízel omluvu.

Zasmála se. „To vidím."

Síň lektvarů se tolik změnila od té doby, co ji naposled viděla prázdnou. Především zářila čistotou. Přísady byly nejen úhledně uspořádány, neušlo jí, že nad každou kupičkou visí cedulka, která označuje, co to je. Totéž platilo pro truhlice a bedničky.

Všechno mělo své místo.

Police byly plné lahviček a sklenic, se štítky – různobarevnými –, a jestli se nemýlila, byly rozlišené podle tvaru. Vypadalo to, že její mistr lektvarů měl všechno přepečlivě roztříděné.

Díval se, jak místnost zkoumá, když tu zazvonil zvonek. „Prosím, omluvte mě."

„Ne, to já se musím omluvit. Prosím, nenechte se zdržovat od práce."

Přešel k malému kotlíku, zkontroloval jeho obsah, a pak přidal sedm kapek jakési černé tekutiny. Potom vzal dřevěnou lžíci a zamíchal lektvar týmž pohybem, jakým míchala velká měchačka. Tiše nad kotlíkem něco odříkával, oči soustředěním zavřené. Po několika minutách s mícháním i zaříkáváním přestal.

„Je to hotové?"

Ohlédl se na ni přes rameno. „Zbývá jen vychladnut a nalít do lahviček." Několikrát nad kotlíkem mávl hůlkou a pára zmizela.

Tehdy jí padl zrak na pracovní stůl, na němž na naplnění čekaly vyrovnané řady malých lahviček. I tady bylo všechno uspořádané: lahvičky, zátky, nálepky úhledně nadepsané jeho tenkým pavoukovitým rukopisem.

„Co je to?" zeptala se, když kotlík přenášel k lahvičkám. Veškeré náčiní viselo po ruce na stěně nad stolem. Vzal si malou naběračku s hubičkou.

„Lék na bolavé zuby. Pro trnoocasé."

Podívala se na něj. „Není to plýtvání lahvičkami? Vždyť ti spotřebují přinejmenším plný kotlík."

Její mistr lektvarů zavrtěl hlavou a pustil se do nalévání. Husté tekutiny se do nich vešel nanejvýš šálek. „Tenhle lektvar je koncentrovaný. Je tak účinnější. Snáz se používá." Pohlédl na ni. „Vaši strážci draků a váš mistr uzdravování tím pádem nebudou tolik riskovat popálení, protože lék se dá vložit do nějakého vydlabaného ovoce nebo zeleniny, které má drak rád."

Přikývla. Tak tedy její mistr lektvarů byl ještě lepší, než si představovala. Zprávy, které se k ní donesly, nepřeháněly. Dnešní návštěva byla správné rozhodnutí. Čím rychleji se bude cítit jako člen rezervace, tím lépe.

„Nechci být nezdvořilý, madam, ale má vaše návštěva nějaký účel?"

Zazátkovala lahvičku a opatřila ji nálepkou. „Chápu dobře, že jste neslyšel, že na Katrinu Čudo-udoinu dnes odpoledne přišly porodní bolesti?"

Na okamžik znehybněl, a pak pokračoval v rozlévání lektvaru. „Ne. Neslyšel."

Ředitelka čekala, ale nezeptal se. „Holčička."

„Ach."

„Malinká. Sotva dvě kila."

„Živá?"

„Ano."

Zadíval se na lahvičku, již držel v ruce. „Bude žít?"

Ředitelka se opřela o stůl. „Když se pozorně zaposloucháte, uslyšíte, jak právě protestuje proti narození."

Tehdy se na ni podíval. „Katrina?"

„Také v pořádku. Vaše lektvary udělaly, co jste po nich chtěl, mistře lektvarů."

Pokrčil rameny a vrátil se k rozlévání. „Proto jste mě najala."

Usmála se. „To ano. Jste s tím už hotov? Něco vám chci ukázat."

Zatímco ředitelka dávala nálepky na poslední lahvičky, mistr lektvarů vypláchl kotlík a zkontroloval druhý lektvar. „Takhle může zůstat. V téhle fázi, jestli se nezkazil, ho už nic neovlivní. Potřebuje se jen dalších dvanáct hodin na mírném plameni míchat."

Ztlumil oheň, dokud z něj nebyly řeřavé uhlíky, seslal na kotlík a ohniště ochranou stěnu, popadl svůj plášť a následoval ředitelku ze dveří.

Vedla ho do obytné části tábora. Mlčel, dokud mu nepodala staromódní dvacet pět centimetrů dlouhý bronzový klíč.

„Ten je k čemu?"

„Ke dveřím tohohle domku. Ne že byste doopravdy potřeboval klíč, ale je to tradice. No tak, na co čekáte?"

Ostražitě se na ni podíval, a pak došel ke dveřím přízemního domu, který byl zbudován v úbočí kopce. Odemkl dveře a čekal.

„Tak vstupte."

Nebyl to velký dům. Jenom obývací pokoj na jedné straně předsíně a na druhé ložnice. Na konci předsíně byla za obývacím pokojem malá kuchyně.

„Koupelna je na druhé straně. Dá se do ní vstoupit z předsíně i z ložnice. Dům je zateplený obvyklými kouzly, ale v obývacím pokoji je krb a v ložnici jsou kamna na dřevo. Zásoby do kuchyně si můžete opatřit od Marise, ale čekejte, že se vás na každou věc zeptá."

„Mě?"

Ukázala na obývací pokoj. „Zkušební lhůta skončila."

„Skončila?" Zněl, jako by jí nevěřil. „Jsou to jen dva měsíce."

Pokrčila rameny. Čas nehrál roli; záleželo na začlenění se do kolektivu. „Teď jste jedním z nás, takže není důvod, proč byste měl zabírat místo v návštěvní síni. Skřeti vám přestěhovali vaše věci. Najdete je víceméně na stejných místech, co byly.

Zařízení patří k domku. Pokud se rozhodnete něco změnit, dejte vědět správci a on to, co nechcete, nebo se vám nelíbí, dá pryč. Není moc z čeho vybírat..."

„Ne. Ne, tohle je v pořádku."

Nábytek byl pohodlný, bytelný a robustní. Čelem ke krbu stála na koberci se zeleným vzorem z dílny severských skřítků dlouhá pohovka, ideální k odpolednímu zdřímnutí, doplněná dvěma křesly. U jedné stěny stál stůl se sklápěcími nohami a s židlemi, který se dal od stěny odstavit a mohli se kolem něj pohodlně najíst čtyři. Psací stůl u zadní stěny měl po obou stranách knihovničku. Právě teď v ní bylo jen těch pár knih, které měl mistr lektvarů půjčené z knihovny, ale ředitelka nepochybovala, že se brzy začnou objevovat jeho vlastní. Věděla, že zatím ze své výplaty neutratil ani svrček.

„Až budete potřebovat další police na knihy, řekněte si správci."

„Tohle je pro mě?"

„Odteď patříte oficiálně k dračímu lidu, mistře lektvarů. Vítejte v rezervaci."

Pořád ještě se tvářil příliš ohromeně na odpověď. Možná to nebylo tak pěkné jako to, na co byl zvyklý z té své školy.

„Vím, že to není moc velké..."

Tiše se zasmál. „Větší než moje pokoje v Bradavicích." Pak se jí podíval zpříma do očí. „Mnohem větší než moje cela na ministerstvu spravedlnosti."

Pokrčila rameny. Bude se muset naučit, že to tady není důležité. „Tak kdybyste cokoliv potřeboval, víte, na koho se obrátit."

Když pokoj opouštěla, zeptal se: „Tady bydlel předchozí mistr lektvarů?"

Opřela se o kliku. „Ne. Ten svůj dům podpálil, aby zakryl svůj odchod." S jemným úsměvem se po pokoji rozhlédla. „Tady jsem bydlívala já. Správce odstěhoval všechny věci, které mu připadaly příliš jako z příbytku dračího jezdce. Je to tu útulné a doufám, že to tu budete mít rád tak jako já."

„Jsem si jistý, že ano. Děkuju vám."

Vyprovodil ji k venkovním dveřím.

„Ach, a ten klíč patří sem." Ukázala na místo nad překladem, kde se proti tmavšímu dřevu rýsoval světlý obrys klíče. „Použijte si, jaká ochranná kouzla chcete. Ne že by to bylo nějak zvlášť potřeba. Dračí lidé si navzájem respektují svoje domy. Kvůli bezpečnosti dejte mému tajemníkovi vědět, co jste použil. Pokuste se zdržet výstředností."

Nezmínila se, že zaklínadla kolem síně lektvarů pro ně byla víceméně úplné novinky, mnohem složitější, než jaká kdo v táboře viděl. Glowackého to nepotěšilo, ale skřety konečně kouzelníci potěšili málokdy. Kdyby se do síně skutečně potřebovala dostat, existovaly způsoby, jež znali jen skřeti. Mimo to měla pocit, že krádeže jsou něco, s čím si u tohohle mistra lektvarů starosti dělat nemusí. Záznamy, které si vedl o spotřebě přísad, byly pečlivé i podle měřítek jejího tajemníka. A oceňovala jeho tíhnutí k bezpečnosti; v síni byly lektvary, které nechtěla vidět jen tak v nějakých rukou.

„Ach, a skřeti přijdou jednou za měsíc uklidit, budete-li chtít. Špinavé prádlo vyzvedávají každé pondělí. Pytel na ně najdete pověšený za dveřmi do koupelny. Obě služby patří k domu. Jestli chcete, aby vám uklízeli častěji, budete se s nimi muset sám dohodnout."

Když scházela ze schodů, varovala ho: „V zimě buďte opatrný. Dům je chráněný, ale kolem té vyvýšeniny se honívá ostrý vítr. Namrzá kvůli němu cestička," ukázala na příslušné místo, „a, tu a tam, je dost silný, aby vám podrazil nohy. Dětem připadá náramně legrační, když vidí dospělého, jak po zadku klouže z kopce."