Dva bystrozorové určení starostolcem se s ním přenesli do Calais. Jen aby mu dal starostolec najevo, že i když přijal jeho historku, převládá názor, že za činy, které ve Voldemortových službách spáchal, musí být potrestán.

Vyhnanství.

Vypovězení ze země.

Nechali ho naživu. Neuvěznili ho na doživotí v Azkabanu. Žádní mozkomoři, kteří údajně nahlédli svůj „omyl" a „slíbili" zůstat „věrní" tomu, kdo je u moci.

Ani mu nezlomili hůlku.

Jen mu oznámili, že ho, pro jeho vlastní bezpečí, posílají pryč z ostrovů a ať si je vědom, že pokud se někdy vrátí, nepodniknou nic, aby zabránili těm, kteří kvůli němu trpěli, vypořádat se s ním, jak uznají za vhodné. V podstatě trest smrti.

V Calais byl večer. Pozdní slunce se překrásně klonilo k západu, první obloha, kterou po víc než dvou letech viděl. Starostolci trvalo velmi dlouho, než se k němu dostal, a ještě déle, než uznal jeho verzi toho, co bylo mezi ním a Brumbálem dohodnuto. Naštěstí – nebo bohužel, jak se na to kdo díval –, po sobě Brumbál nechal řádně naplněnou myslánku, kterou ředitelka Minerva McGonagallová konečně našla na tajném místě, o kterém si Brumbál byl až příliš jistý, že je snadno k nalezení.

Bystrozorové po jeho boku ho oba drželi za paže tak pevně, aby mu zůstaly modřiny. Pustili ho, sotva stáli na zemi, a udělali krok dozadu, jako by se báli, že se od něj nakazí.

„Tumáš," řekl jeden a podal mu svitek pergamenu. „Rozsudek starostolce. Jasně formulovaný. Pro případ, že bys zapomněl."

Snape, oslněný jasem zapadajícího slunce, natáhl ruku a bystrozor mu do ní svitek prudce strčil. Nic neříkal, ani se nenamáhal na svitek nebo na bystrozora podívat.

„Proradnej Smrtijede," zavrčel ten druhý a plivl mu do tváře.

Snape zamrkal, ale nepohnul se. V péči bystrozorů se rychle naučil nereagovat na žádná gesta z jejich strany.

„Messieurs."

Odměřený hlas bystrozory překvapil, očividně tu nikoho nečekali. Snape jejich nepozornosti využil, aby si roztřepeným koncem rukávu otřel plivanec z tváře.

Ze stínů se vynořil muž oblečený do nákladného oficiálního hábitu francouzského ministerstva a nesouhlasně se na skupinku zamračil. „Splnili jste, co vám vaše vláda nařídila. Je na čase, abyste šli."

Oba bystrozorové se zplnomocněnci uklonili a ten se uvolil jim to oplatit. S posledním znechuceným pohledem na Snapea se přenesli pryč.

Francouz nejdřív nic neříkal a dovolil Snapeovi zvyknout si na světlo a na to, kde je, než k němu přistoupil a ukázal mu svitek ve své ruce.

„Naše vláda svolila nechat vás sem přivést, ale shodli jsme se, že bude nejlepší, když se tu nezdržíte."

Snape se podíval na svitek, který dostal od starostolce, pokrčil rameny a pak si ho dal do kapsy svého obnošeného hábitu a přijal ten druhý.

„Kolik..." Opatrně si odkašlal. Nepoužíval svůj hlas mnoho dní a hrdlo měl pořád ještě citlivé po jistých „výsleších". „Kolik mám času?"

Muž elegantně pokrčil rameny. „Řekněme deset minut? Jsme blízko poměrně mnoha jiných hranic. Vyberte si jednu a já mám pověření dát vám souřadnice pro přemístění."

Snape se nepokrytě ušklíbl. „Kde mě nepochybně bude čekat další vládní zmocněnec?"

Francouzův úsměv byl chladný. „Nepochybně. Ale to není náš problém."

Snape zavřel oči. Věděl o tom starostolec? Samozřejmě že ano. Napadlo ho, jestli by mozkomorové nebyli vlídnější.

Zhluboka se nadechl a snažil se přijít na zemi, kde by mu mohli dovolit aspoň se přes noc vzpamatovat z...

„Severusi! Díky Merlinovi, že jste ještě tady. Ti pitomci mi dali špatný čas. Dobře, že většinou chodím brzo, co? Doufám, že jste nečekal dlouho."

Oba se otočili a spatřili podsaditého zrzavého muže, který k nim přibíhal po pěšině. Francouz neměl tušení, co je ten člověk zač, ale jediným pohledem ocenil bundu z dračí kůže a kalhoty z dračí kůže zastrčené do vysokých bot z dračí kůže. Buďto někdo velmi bohatý, nebo dračí jezdec. Ať tak nebo onak, zasloužil si formální úklonu.

Snape jenom stál na místě a díval se, jak k němu Charlie Weasley s úsměvem přichází a bere ho za ruku, kterou Snape nastavil pro svůj druhý svitek s vypovězením ze země. Charlie ho objal s takovým uličnickým úsměvem, že Snape musel přemýšlet, co má za lubem.

„Bože, člověče! Jste ještě kostnatější, než jste býval. No to nevadí. Marise si je pořád jistá, že dost nejíme. Bude v sedmém nebi, že má koho obskakovat, a abych byl upřímný, my ostatní budeme jen rádi."

Charlie se otočil, aby se obřadně uklonil vládnímu zmocněnci. „Vypadá to, že došlo ke zmatení informací. Jsem tady, abych profesora Snapea doprovodil do země, kde bude odteď žít a pracovat."

Francouz jen pozvedl obočí a krátce pohlédl na muže, který tenhle svůj doprovod zjevně nečekal. Pak pokrčil rameny. To není jeho problém. Záleží jen na tom, aby ten bývalý Mangemort opustil co možná nejrychleji francouzské území. „A tohle doprovázení se bude odehrávat kdy?"

Charlie odbyl Francouzovu otevřenou nedůvěru nedbalým: „Že se ptáte? Zrovna teď. Jakmile pan profesor popadne dech." Obrátil se na Snapea. „Půjdeme? Marise čeká s večeří do našeho příchodu."

Snape strčil druhý svitek do další kapsy a přikývl. „Pak tedy nesmíme dál otálet. Jsem si jistý, že Monsieu... už se svojí večeře také nemůže dočkat."

Francouz nic neřekl, ale počkal, dokud Snape nepoložil ruku na rukavici z dračí kůže, kterou mu Weasley nastavil. Potom se přemístil zpátky do své kanceláře, aby napsal hlášení o vyřízení problému, ale bez podrobností. Bylo zjevné, že Britové o téhle takzvané dohodě nic nevěděli, a nebylo na něm, aby je o ní informoval. To je naučí neházet svoje nepříjemné potíže na francouzskou půdu.