Ředitelka se rozhodla, že je příliš hezky, aby seděla v kanceláři a věnovala se nekonečnému papírování, jež rezervace neustále plodí. Vyšla na balkón a naklonila se přes zábradlí, aby se rozhlédla po dění kolem.

Po téměř fatálním fiasku se Zmejukou zima nepřinesla žádnou další velkou krizi, jen ty obvyklé.

Avšak udály se změny.

Když se mistr uzdravování vrátil z velmi oddechových prázdnin, oznámil, že přijímá učednici. Takže pokud... Podíval se na svoji ženu, takže až pojedou na prázdniny příště, zůstane tu někdo, kdo se bude moci postarat o většinu naléhavých případů. Jeho vnučka Isabela skončila školu a připojila se k jejich domácnosti.

Ředitelka si jeho výběrem nebyla úplně jistá. Vedle svého dědečka vypadala ta mladá žena drobounká, sotva poloviční. Když ji ředitelka viděla poprvé, pochybovala, že by dokázala zvládnout šestitunového devítimetrového draka. Ale učednice měla skryté nadání. Byla silnější než vypadala, ale především měla uklidňující hlas, kterým dovedla, aspoň do určité míry, utišit i jejich nejnervóznější, nejtemperamentnější svěřence. Dokonce samotná Zmejuka se nechala přemluvit, aby učednici dovolila přiblížit se, ač ne na dlouho.

Dostane-li čas své schopnosti dál rozvíjet, mohl by z učednice nakonec být mistr uzdravování.

Rezervace také získala léčitelku lidských neduhů. Ukázalo se, že Ivan Zmejučin má sestru Sariku, která pracuje jako dobrovolnice v nemocnici, jelikož jí otec odmítl dovolit studovat léčitelství. Přijela na návštěvu, ředitelka se na ni jednou podívala a rozhodla se, že kdyby se jí někdy naskytla příležitost ztrpčit baronovi život, s radostí se jí chopí.

Žena kulhala, protože měla v dětství zlomenou nohu a nedostalo se jí potřebné lékařské pomoci. Jednu tvář jí půlila jizva, která stahovala dolů koutek oka a zvedala nahoru koutek úst, takže vypadala, jako by se všemu kolem sebe bez ustání pošklebovala. Chodila většinou se skloněnou hlavou a zohyzděné rysy skrývala za vlasy.

Jako dobrovolnice očividně získala dobré znalosti léčení. Neměla žádnou kvalifikaci, ani učednickou, a na její získání byla už příliš stará. Žádná nemocnice by ji nepřijala jinak než jako dobrovolnici, ale tohle byla rezervace. Sarika o dění v rezervaci projevila jistý zájem. Navíc měla dostatek zkušeností se základními uzdravovacími zaklínadly, takže jí ředitelka nabídla zkušební lhůtu, aby viděla, zda její schopnosti budou potřebám rezervace vyhovovat a jestli bude Sarika ochotná u nich zůstat.

Sarika, nadšená i poctěná, že dostala příležitost, se vrhla do práce. Připojila se k mistrovi uzdravování, když se svojí učednicí probíral lidské zdravotní problémy. Knihy s poznámkami z těchto schůzek a s výpisky z lékařských knih si vedla stejně podrobně jako mistr lektvarů. Trávila čas dokonce s mistrem lektvarů samotným, jehož se jí nějak podařilo přesvědčit, aby jí dovolil asistovat mu při přípravě léků pro lidi. Ptala se, bádala, opatrně se pouštěla i do studia méně obvyklých oblastí léčení, oblastí, které se věnovaly zvlášť rezervacím a reakcím lidí na dračí magii.

Tolik se do studia svého povolání pohroužila, až ředitelku napadlo, zda s ní nebude muset „vyjednávat" jako musela s mistrem lektvarů.

Netrvalo dlouho a osazenstvo tábora o ní začalo mluvit jako o léčitelce Sarice a ředitelka řekla Ivanu Zmejučinu, aby svoji sestru přestěhoval do jejího vlastního domku.

Její mistr lektvarů se čím dál tím víc věnoval drakům, zvlášť jednomu: Zmejuce. Párkrát do týdne opustil jídelní síň s několika pomeranči v kapse a každý věděl, že míří k ohradám. Pokud měl někdo poznámky, mistr lektvarů se vždycky vymlouval, že potřebuje její rekonvalescenci vidět na vlastní oči. V ohradách bylo častým předmětem hovoru, že mu dračice po nakrmení pomeranči dovolí podrbat ji za ušima. Dokonce dovolila, aby mu u nohou zůstal Albus, a to k dračím psům nechovala žádnou zvláštní náklonnost.

Ředitelka věděla, že se její mistr lektvarů a Ivan Zmejučin scházejí na hodiny nitrozpytu. Měla za to, že po prvním spojení mezi mistrem lektvarů a dračicí něco zůstalo a že pro Zmejuku je mistr lektvarů jen další jezdec, kterého si vybrala. Nitrozpyt bylo umění, které se nedalo ovládnout snadno, ale cokoliv mohlo pomoci, stálo za prozkoumání.

Během schůzky s mistrem lektvarů se ho zeptala, co soudí o nových členech rezervace stran jejich práce s lektvary. Ačkoliv míchání všelijakých odvarů byla jeho doména, lektvary nadále patřily k povinnostem mistra uzdravování i léčitelky.

Obrátil oči v sloup. „Učednice není o nic lepší než její mistr."

To ředitelku nikterak neznepokojovalo. Konečně, byli tu, aby léčili, ne se věnovali kotlíku, pokud to nebylo naléhavě potřeba. A přihrádky tohohle mistra lektvarů byly vždy beze zbytku naplněné. „No, však na nich nejsme závislí. Co léčitelka Sarika?"

Na chvíli se odmlčel, než odpověděl. „Postačující."

Teď už věděla, jak vysoká jsou jeho očekávání. „Postačující podle norem vašich nebo podle těch venkovních?"

Pokrčil rameny a pak trochu neochotně přiznal: „Podle mých."

Ředitelka si dala pozor, aby se neusmála. Ostatně míru schopností léčitelky Sariky výmluvně dokládalo, že se mistr lektvarů na odchodu zastavil ve dveřích, aby zamumlal: „Má náhradní lektvary k těm, co jsou u mě doma v zrcátku."

Což z valné části vysvětlovalo léčitelčinu přítomnost při každotýdenní partii pokeru v síni lektvarů.

V mnoha rezervacích panovalo mezi mistry uzdravování a lektvarů jisté napětí, ba dokonce nepřátelství. Často též mezi mistry chovu a uzdravování. Ředitelka měla štěstí, že její mistr chovu a mistr uzdravování vždy respektovali schopnosti a pole působnosti toho druhého. A že oba uznávali umění mistra lektvarů.

Začalo to příležitostnou schůzkou v síni lektvarů, když její mistr pracoval na odvaru, který si žádal celonoční pozornost. Muži se sešli, rozebírali různé přípravy a možné úpravy lektvarů, nebo kritizovali poslední číslo časopisu péče o draky. Při jedné takové schůzce se k nim připojila léčitelka Sarika. Pozvolna se objevily karty.

Hraní bylo samozřejmě součástí života v každé rezervaci. Sama ředitelka proti němu nic nenamítala, pokud nikdo nepřišel k vážné úhoně. Avšak krátce po té, co se chopila úřadu, jeden jezdec prohrál ve hře s návštěvníkem celoroční plat. To by ani tak nevadilo, ale měl manželku s dítětem, která jej kvůli tomu opustila.

Tehdy ředitelka zavedla pravidlo, že v její rezervaci se nesmí vsadit víc než měsíční příjem, a když padne v plen i ten, hráč se musí sázení až do příští čtvrtletní výplaty zdržet. Jinak bude odsouzen na hnojiště.

Dračí hnůj si velice oblíbili bylinkáři a zahradníci a rezervaci z něj plynuly značné peníze. Jeho sběr dostávali za úkol nováčci a učedníci. Byla to špinavá, neuvěřitelně páchnoucí práce – pach dračího hnoje pronikal do šatů a těžko se smýval z kůže, kterou zasáhl –, a fungoval jako výtečná pohrůžka, zvlášť když ji ředitelka párkrát skutečně vyplnila.

Takže když pokerové večery začaly, ředitelka mistrovi uzdravování jemně připomněla pravidla a nechala je být. Jistě, tu a tam se v síni zastavila, čistě aby viděla, co se děje.

Poprvé ji nijak nepřekvapilo, že nad kartami a pitím zastihla mistry chovu, uzdravování a lektvarů a léčitelku. Za to ji překvapila přítomnost tajemníka, správce a knihovnice. Skřeti a kouzelníci výborně spolupracovali. Po práci se spolu ovšem obyčejně nescházeli, nejednalo-li se o oficiální oslavu.

Příště ji překvapila přítomnost kuchařky. A zvlášť velikost hromádky mincí, kterou měla před sebou. Tentokrát si i ona přitáhla židli a zapojila se do hry. Hovor se týkal všeličehos, ne lektvarů. Na přetřes přišly drby, zajímavé věci, které provedli draci, znovu se vyprávěly a komentovaly táborové novinky. Byl to příjemný večerní oddech od běžných povinností.

Tohle jaro se zvlášť dařilo mláďatům, přišli jen o pár. Jedna jezdkyně oznámila, že je těhotná, a léčitelka Sarika a mistr lektvarů se pravidelně scházeli, aby se poradili, jak o ni pečovat a jaké lektvary by mohly ochránit dítě, jež nosila pod srdcem, před dračí magií. Nic nebylo jisté, ale ředitelka byla optimističtější než obvykle. Wylda Ljuba byla zdravá, rostoucí naděje na úspěch.

Léto s sebou přineslo návštěvníky, některé snáze zvládnutelné než jiné. Škoda, že jejich peníze tolik potřebovali k doplnění rozpočtu, jinak by pro ně ředitelka rezervaci uzavřela. Bylo třeba postarat se o spáleniny, když někteří návštěvníci neposlouchali pokyny. Jednomu také museli rovnat kosti, když nedbal na pravidla a připletl se mezi dva býčky. Ale jinak se v jejím panství všechno dařilo.

Zrak jí padl na dvojici návštěvníků, kteří procházeli táborem a mířili do obytné části. Snad rodina? U oběda to zjistí od kvestora. Rodina byla jedna věc, návštěvníci docela jiná. Ti neměli žádný důvod být v tomhle koutě tábora. Potom si jeden z nich sundal kapuci svého letního pláště a ředitelku ihned napadlo, že tahle návštěva patří k rodině Charlieho Goryniškova.

Zvláštní, neslyšela, že by se o jejich příjezdu zmiňoval.

Právě si dávala pozdní oběd a probírala při něm s Marise speciální přání návštěvníků, když poklidná nálada náhle zmizela.

Síň byla převážně prázdná. U několika stolů ještě nad jídlem seděli strážci a její mistr lektvarů obědval u svého stolu s knihovnicí. Vazač knih se ve svém odhadu dodání maličko zmýlil. S některými knihami byla práce z různých důvodů obtížná, a tak pořád ještě docházely. Ti dva prohlíželi poslední dodávku a nejspíš rozhodovali, které budou přidány do knihovny a které si vezme mistr lektvarů.

Správce do jeho domku doručil celkem osm knihovniček a dalších pět do jeho síně, a to stačilo přibližně na polovinu mistrovy sbírky. Ostatní knížky našly domov v policích knihovny, pečlivě označené štítkem: „Zapůjčeno mistrem lektvarů" a datem, kdy byla knížka přidána. Něga byla v sedmém nebi a léčitelka Sarika se dala zastihnout stejně často v knihovně jako ve své kanceláři v budově ředitelny.

Otevřely se dveře a vstoupil Charlie Goryniškův s Wyldou v náručí. Ryšavé vlasy návštěvy patřily ženě po jeho boku, která na dítě žvatlala, a holčička si zjevně nebyla jistá, jestli o takovou pozornost stojí. Za nimi byl starší plešatící muž a tvářil se lehce nepohodlně. Vedle něj kráčela zardělá Katrina s pevně sevřenými rty, jako by se snažila nechat si své názory pro sebe. Ach, takže tahle návštěva skutečně nebyla očekávaná.

Další se přihodilo tak rychle, že nikdo neměl čas reagovat.

Žena jednu chvíli mluvila na dítě; ve druhé už se vrhla na mistra lektvarů a zaryla mu nehty do tváře.

„Vrahu! Vrahu!" Její rozhořčený křik umlčel všechen hovor.

„Mami!"

Mistr lektvarů vstal, obličej bílý proti pomalu stékající červeni.

„Molly," pronesl bezvýrazným hlasem.

„Ty hajzle!" plivla na něj Molly a její sliny se připojily ke krvi.

Ani se nepohnul.

„MAMI!" Charlie Goryniškův předal Wyldu její matce, jež ji pevně přivinula k rameni.

Žena obrátila svůj hněv na syna. „Ty! Tys to věděl! Věděl jsi, že je tady, a nic jsi neřekl."

Charlie se ji od mistra lektvarů pokusil odtáhnout, ale ona se z jeho sevření vykroutila.

Starší muž mezi matku a jejího syna zkusil vstoupit. „Molly! Charlie!"

Otočila se a ukázala na mistra lektvarů. „Vrahu! Zasloužíš smrt!"

„Matko!"

Jen nemnozí viděli Charlieho Goryniškova ztratit sebeovládání. Jeho hněv nebyl rozpálený, jak by se čekalo podle vlasů, ale mrazivě chladný. A ze zvuku jeho hlasu se v síni začínalo ochlazovat.

Dračí strážci couvli a jeden odtáhl z centra pozornosti knihovnici.

„Matko," Charlie ta slova vyštěkl se znatelnou netrpělivostí, „Severus byl za zabití Brumbála zproštěn viny. Brumbálem samotným."

Pohled, který na něj obrátila, byl divoký. „Ale ne za zabití Percyho." vyrazila ze sebe. „Zabil Percyho."

Charlie Goryniškův zmateně svraštil obočí. „O čem to mluvíš? Percyho zabil Brousek."

„Kvůli němu!" Znovu si odplivla, ale tentokrát její sliny dolétly jen na mistrův hábit. Nejspíš by se na něj znovu vrhla, ale její muž ji popadl za ruku a zadržel ji.

„Molly." Vypadal sice v rozpacích, ale k rozptýlení atmosféry nic nepodnikl.

Charlie Goryniškův se o to pokusil, a když promluvil, ztišil hlas: „Severus nemá s Percyho smrtí nic společného."

Ženin hněv nepolevoval. „Ale ano, má. To on řekl Brouskovi, že ho Percy špehuje pro Řád."

Charlie začínal ztrácet trpělivost. „O čem to mluvíš?"

Přestala se mračit na mistra lektvarů a obrátila zlobný na svého syna. „Znám pravdu. Řekli mi to tvoji bratři. Řekli mně a otci, co zjistili. Že aby prokázal svoji oddanost," máchla divoce mistrovým směrem, „svému černokněžnému pánovi, tenhle zrádce odhalil Percyho roli v Řádu."

„Kteří bra...?" Charlie Goryniškův si dal pěsti v bok, obličej nevěřícný. „Chceš říct, že ti dvojčata řekla, že Severus... Zatraceně! To přece není pravda!"

Ale Molly neposlouchala. „Co bys ty mohl vědět o pravdě? Ty, který jsi vraha svého bratra skrýval před spravedlností!"

Všichni přítomní jasně viděli, jak se Charlie Goryniškův zlobí čím dál tím víc. „Matko, to nebyl Severus. Byli to..."

Ale ona si ho nevšímala a rozkřičela se na mistra lektvarů. „Starostolec bude nadšený, až se dozví, kde jsi, vrahu! Jednou jsi jeho spravedlnosti utekl, ale tentokrát ne. Tentokrát budeš souzen a shledán vinným. Vražda nejlepšího kouzelníka na světě ti možná prošla, ale za vraždu mého Percyho dostaneš polibek!"

Ředitelka měla právě dost a vložila se do sporu. „Madam, mýlíte se." Jen aby se lítice pustila do ní.

„Ty couro, ty ho schováváš, poskytuješ mu útočiště. Nestačí, že moje vnučka vyrůstá mezi draky, kde bude pošpiněná..."

„Molly!" Tentokrát to byl její muž, kdo zasáhl, a odsekával každé slovo, které mu vyšlo z úst. „O Charlieho a Katrinině způsobu života nebudeme diskutovat. Je to jejich způsob, ne náš."

„Už nás stál jedno vnouče, Arture Weasley. Kolik dalších bude těmhle drakům obětováno? Tohle není místo pro dítě! Akorát tak pro kouzelníky a čarodějky, co souloží se zvířaty, a teď zřejmě i pro vrahy!"

„Charlie Goryniškův..." začala ředitelka.

„Jmenuje se Charlie! Charlie Weasley!" zaječela žena. „Nepatří žádnému zatracenému drakovi!"

Nikdo si ani nevšiml, že mistr lektvarů opustil síň, dokud se na něj žena s křikem neotočila a on tam nebyl.