Snape se opřel o zavřené dveře.

Jeho vlastní domek? S pokojem v návštěvní síni byl spokojený. Byl pohodlný, teplý a čistý. Ale v porovnání s tímhle...

Rozhlédl se po malé předsíni. Dřevo bylo ztmavlé věkem a ohlazené roky – desetiletími... stoletími? – péče. Na parketách ležel dlouhý běhoun v zelené, hnědé a zlaté, která se hodila k ostatním barvám domku.

U dveří byla řada dřevěných věšáků zvoucích k pověšení pláště, a tak to udělal. A rohožka na mokré boty. Vyklouzl tedy z bot a nechal je na ní. Podlaha byla teplá, ale ne tak, aby nabádala chodit jen naboso nebo v ponožkách.

Zhluboka se nadechl a vydal se ne obhlídku kuchyně; po cestě se přitom rukou dotýkal tmavých dřevěných stěn.

Pravda, byla malá, ale už pracoval v menším prostoru. Za studií u mistra lektvarů, kterého mu zařídil někdejší Tom Raddle. I v laboratořích, které si ve Voldemortových službách zařizoval, jak cestovali zemí.

Pochyboval, že ji někdy bude nějak zvlášť používat, ale ranní šálek čaje si ve vaně dával rád. Zkontroloval skříňky. Byl v nich úplný servis pro šest lidí. V další našel hrnce, pánve a konvici, kterou vyndal a postavil na kamna zastrčená v rohu. V koutě naproti kuchyňskému stolu byla zastrčená chladnička, která snadno pojme potraviny na několik dnů. Dalo se tu připravit jídlo, pokud se neskládalo z příliš mnoha chodů.

Neměla okna, protože byla zapuštěná hluboko v kopci, stejně jako koupelna, jež byla do puntíku stejná jako ta, kterou měl k dispozici doteď. Ručníky, které pro něj byly připravené, byly bílé, husté a říkaly si o použití. Záchod byl staromódní s nádržkou na vodu nad sebou a řetízkem, který visel správně nízko. Vedle záchodu bylo místo na malou knihovničku – pokud správce takovou měl – na něco ke čtení. Prošel koupelnou, otevřel dveře do ložnice a rozsvítil ji kouzlem Lumos.

Nebyla o mnoho větší, než jakou míval v Bradavicích. Postel stála v rohu, který sousedil s předsíní a koupelnou a v nejbližším koutě byla kamínka na dřevo, dost blízko, aby dávala další teplo, ale ne tak, aby byla nebezpečná. Vedle nich čekala bedýnka plná dřeva.

Postel měla díky způsobu, jakým byla postavena, vnitřní zdi v hlavě a na vzdálenější straně a těžké závěsy se stahovaly kolem nohou a bližší strany. Nákladnost závěsů a přítomnost kamínek nevěstily mírné zimy.

U postele nebyl noční stolek, ale v pelesti měla dva dlouhé úzké šuplíky se zapuštěnými úchyty a k tomu poličku, která se bude přesně hodit na knížky, sklenici, lektvar na spaní. Dobře poslouží jako opěrka pro polštáře, kterých na posteli bylo – Snape je spočítal – šest. Na zdi nad pelestí byla dvojice svícnů. Snape si snadno dokázal představit pozdní večery, které bude v posteli trávit zachumlaný před zimou s knížkou a se sklenkou vína v ruce.

Na podlaze byl další hustý koberec, hluboce modrý, aby ladil s povlečením a závěsy. Dvojitá okna na vzdáleném konci místnosti měla též těžké závěsy a byl z nich výhled na spodní část tábora a jeho síň.

Pár jeho svršků bylo s péčí pověšeno do skříně. Našel svoje bačkory a vděčně do nich vklouzl. V dalším koutě byl prádelník s jeho spodním prádlem. Na druhé straně kamínek čekalo hluboké křeslo a otoman a nad ním další nástěnný svícen.

Prošel předsíní a vstoupil do obývacího pokoje. Bude to tady útulné, ač zrovna teď mu prázdné police příliš připomínaly jeho vlastní knihovnu, kterou musel opustit tu noc... na věži. Odmítl na ni myslet jako na noc, kdy zabil člověka, který pro něj tolik znamenal.

Z temných myšlenek ho vysvobodilo zaklepání na dveře. Opatrně je s hůlkou v ruce otevřel. Nikdy nemohl být dost opatrný.

„No tak, z cesty. Nevidíte, že mám plný ruce?"

Snape ustoupil, aby Martina pustil dovnitř. Ne že by Martinovy ruce byly skutečně plné; kouzly za sebou táhl velký koš plný jídla, který nasměroval do kuchyně. Snape se opřel o veřeje a díval se, jak do polic odlétají káva a čaj, chleba do chlebníku, marmeláda, mléko a patka sýra do chladničky.

„Kuchařka chce, abych vám vyřídil, že tohle vás neomlouvá ze snídaně. Ale má strach, že byste se mohl uprostřed noci probudit a být nedůtklivý. Až to budete potřebovat doplnit nebo budete chtít něco jinýho, napište to a nechejte svojí objednávku v krabici u dveří do jídelní síně. Hlavně si ji neznepřátelte tím, že nebudete chodit na jídlo. Všechno jasný?"

Snape přikývl. „Vyřiďte moje díky a ujistěte ji, že si rozhodně nenechám žádný z jejích jedinečných pokrmů ujít."

Martin se uchechtl, zopakoval: „Jedinečných," a s pochechtáváním zmizel.

Snape zavřel dveře a šel si udělat šálek čaje.

Zatímco čekal, až se mu čaj řádně dočerna vyluhuje, zkoumal zásoby. Jeho chutě podle všeho nezůstaly nepovšimnuty. Druhy marmelády a sýra byly jeho oblíbené. Dostal dokonce i krabičku sušenek, které si rád dával k odpolednímu čaji. Nalil si hrnek, vzal si dvě sušenky a vydal se vyzkoušet, jestli je pohovka v obýváku tak pohodlná, jak vypadá.

Postel se ukázala ještě lepší než ta v návštěvní síni; širší, s peřinami, které po kůži ještě lépe klouzaly. Počet polštářů znamenal, že si může bez obtíží číst, a tak to udělal a dlouho do noci si pročítal lékařské časopisy o dracích, které pro něj knihovnice dala stranou.

Právě po báječné dlouhé koupeli s ranním šálkem čaje poklízel v kuchyni, když tu se ozvalo zaklepání na dveře.

Otevřel je neméně opatrně než předešlého večera s hůlkou v ruce. Takže svoji návštěvu málem uřkl, když ho ten člověk popadl a prudce objal. Naštěstí si včas všiml ryšavých vlasů a zaříkadlo jeho rty neopustilo, ale v objetí stál ztuhle.

„Vážně, Weasley, co vás to popadlo?" věděl, že se utrhuje, jenže dotek mu doopravdy nebyl příjemný.

V zápětí se cítil ještě nepříjemněji, když ho Charlie pustil, jen aby si o manžetu rukávu otřel oči.

„Stalo se něco?" Zemřelo snad to dítě? Katrina? Přihodilo se něco strašného? Vinou jeho lektvarů?

Charlie se na něj podíval a zavrtěl hlavou. „Ne, všechno je naprosto dokonalé. Díky vám mám, Severusi, zdravou dceru a mojí ženě je dobře a mám rodinu. Svoji vlastní rodinu. To všechno díky vám. Nemůžu vám dost poděkovat."

Severus udělal krok zpátky ze strachu, aby se znovu neocitl v náručí. Zasunul hůlku zpátky do jejího pouzdra a nenuceně pokrčil rameny, jako by mu uznání jeho schopností nepůsobilo jisté potěšení.

„Pár lektvarů, nic víc to nebylo, Charlie."

Charlie pokrčil rameny a opřel se o Snapeovy venkovní dveře. Všiml si, jak Snapeovi vadilo, že ho drží. To má tedy smůlu, protože zkrátka bude muset přijmout skutečnost, že ho lidé chtějí objímat. Jednak Katrina, jednak její rodiče. Odmítal přemýšlet, jak budou reagovat ti jeho, ale byli konečně velmi daleko a jediné, co se jich týkalo, bylo, že mají vnučku, ne proč. Nikdy nesouhlasili. Tedy, jeho otci to nevadilo, ale jeho matka rozhodně nikdy neschvalovala, že si svou ženu vybral mezi jinými dračími jezdci.

„No, zkrátka byly účinné. Mám díky vám krásnou dceru, Severusi. A Katrina a já vám za ni děkujeme."

Snape znovu pokrčil rameny, ale Charlie poznal, že ho to těší. Pro mistra lektvarů to možná byly obyčejné běžné odvary, ale pro ty, kteří je pili, měly pozoruhodné důsledky.

Snape se kousl do spodního rtu. Mimina ho nijak zvlášť nezajímala. Byla mu nepříjemná a nikdy nevěděl, co říct. Na první pohled mu všechna připadala jako utopené krysy a jejich ječení a zápach v něm vyvolávaly touhu utéct co nejdál. Mnohokrát musel předstírat, že má rád návštěvy u malého Draca, když Lucius konečně podal důkaz své mužnosti. Narcisa měla, stejně jako dračí jezdkyně, po početí potíže dítě donosit. Lucius s oblibou házel vinu na ni, ale Snapea často napadlo, jak moc spermie Malfoyů ovlivnilo uzavírání sňatků mezi příbuznými; nikdy se svoji myšlenku ovšem neodvážil vyslovit.

Charlie naklonil hlavu na stranu. „Z miminek nadšený nejste, viďte?" Uchechtl se. „Žádný strach. Dneska dopoledne dorazí Katrinini rodiče a budou se jevit a ňuňat za celý tábor. Je jejich jediné dítě, víte. Katrinina matka je taky dračí jezdkyně. Jen se podíváte, dáte si čaj a slibuju, že pak budete moct utéct do své síně."

Pak Snapeovi podal ruku a Snape ji váhavě přijal. Žádné objímání, jen potřesení rukou. Ale Charlie jeho dlaň aspoň pevně sevřel oběma rukama. „Děkuju vám, mistře lektvarů."

A Snape o vážnosti jeho slov nepochyboval.

Na čaj skutečně zašel. Dítě nebylo o nic míň a o nic víc podobné kryse než jiná, která viděl. Ale nemusel ji pochovat, ani nic říkat. Katrinin otec, starý mistr chovu nikoliv draků, ale hipogryfů, mu podal skleničku ohnivé whisky, která mu vyrazila dech, a nabídl doutník, který si vykouřili venku na bledém podzimním slunci.

Konečný výsledek onoho narození byl, že za ním přišlo několik mladších dračích jezdkyň, které chtěly vědět, jestli pro ně, pokud počnou, připraví stejné lektvary jako pro Katrinu.