Snape se rozhlédl a pokusil se rozluštit, co ta tma znamená.

„Máme tu o dvě hodiny víc než Londýn," vysvětlil Charlie a starostlivě ho pozoroval.

Přirozeně by to všechno mohl být trik. „Takže," zkusil to Snape, „není žádná večeře."

„Právě teď ne." Vzal Snapea pod paží a zamířil s ním k dlouhé nízké budově, v jejíchž oknech se odráželo zlaté světlo. „Dračí jezdci neradi čekají na jídlo. Ale Marise má určitě něco schované. Ví, že dorazíme pozdě."

Snape mlčel a dovolil, aby Charlieho ruka zůstala na jeho paži. Nechtěl, aby se Charlieho cokoliv dotklo, dokud se příslib jídla neukáže skutečný.

Dveře se otevřely na první pohled do restaurace.

„Jídelní síň," řekl Charlie. „Většinou máme vlastní bydlení v táboře, ale jelikož je spousta ostatních svobodná... Krom toho vaření nepatří k našim oblíbeným činnostem, nemluvě o tom, že jsme na konci dne utahaní jako koťata..." I Charlie si uvědomil, že mele jedno přes druhé. Zpomalil a ukázal na stůl kousek od lítaček, ze kterých se linula teplá kořeněná vůně.

„Marise!"

Dveře se rozlétly. „Nekřič, Charlie Goryniškův. Nejsi v dračí ohradě! Slyšela jsem, že se otevřely dveře."

Žena, která vyšla podle všeho z kuchyně, nevypadala nijak zvlášť jako kuchařka. Nebo aspoň ne tak, jak si Snape neskřítkovskou kuchařku představoval. Byla vysoká, a ač ne štíhlá, nebyla těžkopádná. Plavé vlasy měla kolem hlavy spletené do koruny. V jasné modři očí se odrážel přívětivý úsměv. Vyzařovalo z ní tolik dobré nálady, kolik se nad podnosem, který nesla, vznášelo vůně, z níž se Snapeovi chtělo nahlas zasténat.

„Posaďte se, posaďte se. Tohle je ten mistr lektvarů, který nás přichází zachránit? Posaďte se, mistře lektvarů. Jezte. Nebesa, jste jako pápeří. Vítr vás odfoukne. Tady, jezte."

Snapeovi bylo lhostejné, co si o něm myslí, vůně polévky, kterou před něj stavěla, byla jako ze snu. Zvedl lžíci a ochutnal první sousto, téměř s obavou, že se doopravdy ukáže, že to je sen, a on se probudí ve své cele k řídké vodnaté tekutině, kterou tam vydávali za jídlo.

Ne, tahle byla hustá, se zeleninou a kousky skutečného masa. Byla kořeněná a naplnila mu ústa chutěmi, o kterých si myslel, že na ně už dávno zapomněl. Pak k misce přibyla šiška měkkého chleba, na talíři s velkou hrudkou másla a Snapea napadlo, že možná rovnou umřel. Až na to, že čekal, že jeho odměna bude nakonec peklo, a ne nebe.

„Zpomalte, Severusi. Tam, odkud tohle přišlo, je toho ještě dost."

Znepokojení ve Weasleyho hlase Snapea konečně vytrhlo z jeho úvah a vzhlédl od své napůl prázdné misky.

Marise potřásla hlavou. „Nesmí se vám z toho udělat špatně. Myslím, že nejlepší bude hodně malých jídel. Za pár hodin k vám pošlu Martina s další miskou polévky a chlebem. Váš žaludek si potřebuje zvyknout, že je plný."

A šla pryč.

Teprve tehdy si Snape uvědomil, že Weasleyho neobsloužila. „Vy nejíte?" Možná že to jídlo bylo otrávené? Možná do něj přidali něco, po čem mu bude špatně?

„Na mě čeká večeře doma. Moje žena ví, že vám půjdu ukázat vaše ubytování, až se najíte. Martin bude vědět, kde vás s dalším jídlem najít."

S dalším jídlem. Snape se podíval na polévku a pomyslel si, že by to nakonec mohlo být opravdu skutečné. A jestli ne, tak to byl ten nejhezčí sen, jaký se mu zdál od... od celého toho fiaska s Albusem. Jedl pomaleji a vychutnával si každé sousto, teď když ukojil největší hlad a věděl, že mu miska nezmizí.

Charlie se zhrozil, když ho předtím objal a necítil nic než kosti, ale vidět ho hltat jídlo, jako kdyby nejedl celé dny – „Kdy naposled vás nakrmili?"

Snape pokrčil rameny. „Definuj nakrmili."

Charlie už nic dalšího neřekl a nechal ho vytřít misku posledním kouskem chleba a spokojeně si oddechnout.

Snape se pohodlně opřel a ubrouskem položeným vedle příboru si otřel rty. Zatímco upíjel vodu, kterou mu žena přinesla s polévkou, rozhlížel se po síni a napočítal místa pro padesát strávníků. Některé stoly byly prostřené pro šest, jiné pro čtyři. Uprostřed bylo pár větších neprostřených stolů. A tu a tam stál malý stolek jako ten, u kterého zrovna seděli.

„Nenastala," zkusil to Snape opatrně a postavil teď už prázdnou sklenici na stůl, „vhodná chvíle vysvětlit mi, co přesně tu dělám?"

Charlie se opřel a natáhl nohy. Trochu se zatvářil, a pak se rozhodl jít rovnou k věci. „Už pár let jsme bez mistra lektvarů. Poslední odešel po jistých problémech a nenašli jsme náhradu. Doslechl jsem se, že vás budou propouštět a jaké podmínky vám starostolec uložil. Tak jsem šel za naší ředitelkou a probral jsem to s ní a ona se rozhodla, že by nám i vám mohlo posloužit, když vás sem přivedu."

Snape v sobě dokonce našel sílu se tomu nápadu vysmát. „Jak vám to, že mě tu budete mít, poslouží? Ve chvíli, kdy rumunské ministerstvo zjistí, že jsem tady..."

Charlie ho odbyl mávnutím ruky. „Na tom nezáleží. Dračí rezervace nespadá pod rumunské ministerstvo. Je nezávislá a řídí se mezinárodním právem. Všechny dračí rezervace jsou spravovány pod patronátem Mezinárodní federace kouzelníků. Ministerstvo může prahnout po vaší krvi, jak se mu zlíbí, ale když ředitelka řekne, že tu zůstáváte, tak tu zůstáváte." Zazubil se Weasleyovským úsměvem. „A dobrého rozumného mistra lektvarů potřebuje tak zoufale, že..."

Snape zavrtěl hlavou. „Lektvary jsem nemíchal víc než dva roky. Netuším, jestli to vůbec ještě dokážu."

Charlie si dovolil nezdvořile odfrknout.

Snape ho ignoroval. „Navíc pochybuju, že by jakýkoliv ředitel dračí rezervace mohl být tak zoufalý, aby přijal vyhoštěného bývalého Smrtijeda."

„Byl jste náš špeh, Severusi."

„Chladnokrevně jsem zabil Albuse Brumbála."

„Ano, to zabil."

Že s ním Charlie souhlasí, ho nepřekvapilo. Snape to za poslední dva roky musel slyšet bezpočtukrát.

„Ale mám námitky proti tomu ‚chladnokrevně'. Zabil jste ho, protože vám to přikázal, Severusi. Aby se Draco Malfoy nestal vrahem a abyste získal dostatek důvěry pro přístup do Voldemortova nejužšího kroužku. Četl jsem záznamy z vašeho přelíčení, víte?"

Snape potřásl hlavou. „Takže jen na tomhle základě jste svoji ředitelku přesvědčil, aby..."

„V jednom si musíme udělat jasno hned na začátku. Za ředitelkou jsem nešel jen na základě těch záznamů. Pomohly mi přednést jí svůj návrh, ale rozhodl jsem se kvůli Percymu."

Snape vypadal zmateně. „Kvůli Percymu? Co má s tím vším společného Percy?"

„Vím, že byl váš kontakt."

Snape docela znehybněl. „Tahle skutečnost se u soudu nikdy neprojednávala."

„To ne. Protože kdyby ano, tak by se musela projednávat také jeho smrt a co k ní vedlo."

Snape se zadíval na prázdnou misku. Rád by si dal víc, ale jeho žaludek se necítil nejlíp, jako by se pokoušel rozhodnout, jestli se mu chce zabývat svým obsahem. Možná neměl jíst tak rychle. „Věděl jsem, že se něco muselo stát, když se neukázal na té poslední schůzce. Usoudil jsem, že zemřel. To se mi potvrdilo po zatčení."

„Při přelíčení jste ho nikdy nezmínil."

Snape vzhlédl. „Byl mrtvý. Nemohl mi pomoct. A dal jsem si záležet, aby po mých návštěvách u něj ani po našich schůzkách nezůstaly žádné stopy. Jediný další člověk, který o tom věděl..." podíval se Charliemu zpříma do očí, „byl Pastorek. Ale ten je, jak jsem vyrozuměl, taky po smrti."

Charlie se v židli zavrtěl a překřížil kotníky. „No, Percy mi to řekl. Ne že by vám, když jsem se já o vašem přelíčení dozvěděl, moje svědectví mohlo pomoct. To už objevili Brumbálovu myslánku a myslel jsem si, že budete zbaven viny."

Snape si odfrkl. „To jsem nečekal ani já. Jen jsem doufal v rychlou smrt." Potom: „Kdy vám to řekl?"

„Asi rok po Brumbálově pohřbu. Na oko jsem byl na návštěvě za rodinou, ale ve skutečnosti jsem Řádu podával hlášení o situaci tady a podpoře, kterou by odtud nejspíš mohli dostat. Což nebylo mnoho.

Hodně zemí Voldemorta vidělo jako britský problém, který si má vyřešit britský starostolec.

Máma byla hrozně rozrušená a chtěla, aby to někdo z rodiny s Percym znovu zkusil. Aby ho přesvědčil, že Řád má pravdu a že Popletal a jeho nástupce Brousek se mýlí. Vyslechl mě, a pak jsem mu musel slíbit, že to, co mi prozradí, nikomu nebudu opakovat. Tehdy mi o tom pověděl. Říkal, že to nemůže dokázat a že nečeká, že mu uvěřím, ale že funguje jako prostředník pro předávání informací mezi špehem hluboko ve Voldemortově táboře a jeho kontaktem v Řádu. A to bylo všechno, co jsem z něho dostal. Teprve po té myslánce jsem si uvědomil, že myslel vás."

„Byl vynikající prostředník," řekl Snape a kreslil přitom koncem lžíce po dně misky. „Celou dobu se hrozně bál, ale bylo v něm dost z Nebelvíru, aby našel odvahu svůj strach překonat." Vzhlédl. „Vaše rodina na něj musí být pyšná."

Charlie si povzdechl. „Oni o tom nevědí."

Snape se přestal zajímat o misku. „Proč ně?"

„Protože by vyšla najevo příčina Percyho smrti a to by moje rodiče zabilo."

Teď byl Snape dočista zmatený. „Žil jsem v přesvědčení, že Percyho osobně zabil Brousek."

„To ano. Doslechl se, že je v jeho kanceláři špeh, a konečně se mu podařilo přijít na to, kdo to je. Kromě předávání informací, které jste mu dával vy, Percy Pastorkovi také donášel na Brouska, kam chodí, s kým se schází, kdo ho uplácí."

„Jak se to doslechl?"

Charlie si oběma rukama promnul čelo. „Dvojčata měla s Brouskem hádku v jednom svém obchodě. Věděli, že Řád dostával informace z Brouskovy kanceláře. Zaslechli rozhovor mezi McGonagallovou a Pastorkem. Ne celý, ale dost, aby pochopili, že došlo k úniku informací. Ti idioti mu to předhodili a Percy umřel."

„Ví, co způsobili?"

Charlie přikývl. „Nejdřív mi nevěřili, že Percy špehoval. A o své roli v jeho smrti. Musel jsem z Freda vymlátit duši, aby mě začal brát vážně."

„George?"

Charlie se zadíval na hřbety svých rukou. Dokud se nevrátil domů, odmítl kohokoliv nechat ošetřit své modřiny a šrámy, aby dvojčata nezapomněla, že se jim postavil oběma najednou – George samozřejmě přišel Fredovi na pomoc – a že to může udělat zas.

„Z něj taky."

Podíval se Snapeovi do očí. „Hleďte, vím, že Percy byl otrava, zvlášť v jejich očích, ale byl to můj malý bráška a dostal jsem ho na starost, když se dvojčata narodila. Záleželo mi na něm a měl jsem ho rád. A kdybych byl doma častěji, nebo se víc zajímal, co se v Británii děje... jenže jsem se nezajímal a Percy byl, jaký byl. Kdyby moji rodiče zjistili, že dvojčata svojí nevymáchanou hubou způsobila Percyho smrt... Máma se ještě nevzpamatovala z Ginny a pro mámu i pro tátu by to mohlo být moc. Mimochodem, Bill to ví. Zrovna teď tu informaci využívá, aby dvojčata udržel pod kontrolou. Mají celkem respekt z jeho zaklínačských schopností. I když abych řekl pravdu, netuším, jak dlouho jim slušné chování vydrží, až se Bill s Novým rokem vrátí ke svým povinnostem v Egyptě."

Snape pohlédl na ubrousek, který zmuchlal, zatímco poslouchal. „Je mi líto, že zemřel takhle. Percy měl dostat svoji chvíli na výsluní."

Charlie přikývl. „No, abychom se vrátili k přítomnosti, jakmile jsem se od táty doslechl, co s vámi ministerstvo chystá, ředitelka a já jsme si o tom nápadu párkrát promluvili a měla pocit, že by stálo za to ho vyzkoušet."

Charlie vstal. „Je pozdě a musím vám ukázat, kde budete bydlet. Zvlášť když za vámi Marise pošle další jídlo. Na procházku po táboře je moc tma, tak vám rovnou předvedu vaše bydlení. Je to v návštěvní síni, abychom vás ujistili, že na vás stran přijetí místa nijak nenaléháme."

Snapeovo zasmání nahánělo husí kůži. „A co se mi stane, když odmítnu?"

Charlie potřásl hlavou. „Nic. Můžete tu zůstat, dokud si nenajdete jiné místo k životu. Chápeme okolnosti, Severusi. Je to jen nabídka. Ne vydírání. Tady najdete jen dračí jezdce, žádné bystrozory."