Na toho psa narazil jednou ráno, když přicházel ke dveřím síně. Bylo těžké ho minout, stačilo sledovat krvavé skvrny na sněhu k schoulené, kňučící, zrzavé hromádce, která se schovávala u stěny síně.

Očividně se pes dostal do rvačky a zrovna tak očividně nebyl vítězem. Záležitost pro mistra uzdravování, ale jak Snape zaslechl u snídaně, ten byl kdesi uvnitř rezervace.

Snape zvíře s povzdechem kouzlem zvedl do vzduchu a dopravil ho do síně na jeden svůj pracovní stůl.

Byl to dračí pes, mladý, ale mnohem menší, než ti, které obyčejně vídal pobíhat kolem ohrad. Strážci draků je měli rádi, protože jejich přítomnost většinou uklidňovala znervóznělé draky. Z toho důvodu byli vlastně šlechtěni. Byli rychlí – to se kolem velkých nemotorných nohou s drápy hodilo – a polštářky jejich tlap mohly vylučovat lepkavou látku, která jim umožňovala lehce se pohybovat po dračím těle, dokonce při létání sedět mezi jeho rameny. Pokud se sblížili s drakem, většinou se stali součástí rodiny příslušného jezdce, ačkoliv byli věrní víc drakovi než člověku. Staly se i případy, že se pes obrátil proti jezdci, myslel-li si, že je drak v ohrožení.

Byla to vcelku velká zvířata, asi jako labrador nebo retrívr, s lehkými kostmi, špičatým nosem, jasnýma černýma očima a s ostražitýma špičatýma ušima na jednom konci a velkým nadýchaným ocasem na druhém. Jejich srst byla dvojvrstvá, složená ze spodních krátkých a hustých chlupů promíšených s delšími a jemnějšími. Byli většinou bronzovorezaví s mnoha odstíny, světlejšími i tmavšími. Byli divocí, když se bránili, a lidi snášeli poměrně dobře.

Tenhle byl zhruba o polovinu menší než ti, které Snape zahlédl v ohradách. Jedno ucho měl roztržené, špička úplně chyběla. Na bocích a zadních nohách měl šrámy – rozhodně svému útočníkovi utekl – a jedna zadní noha byla kratší než ostatní tři, důsledek staré zlomeniny, která naznačovala, že je pes starší, než si Snape původně myslel. Žádné štěně, ale plně dorostlý.

Snape lékařskými kouzly, jež znal, udělal, co mohl, a pak pro něj z prázdné bedny přeměnil pelech a vystlal ho několika pytli od přísad, které si nechával na úklid. Zvíře celou dobu, co se věnoval jeho zraněním, uboze kňučelo, ale do pelechu se uložilo s tichým povzdechnutím a vlivem lektvarů, které mu Snape dal, usnulo.

„Ach tak, Zakrslík," zavrčel tajemník, když Snape přišel ředitelce zvíře nahlásit. „Měli ho utopit, hned jak se narodil. Mistr chovu to se zakrslíky většinou dělá. Jenže jeho nejmladší byla nemocná a chtěla ho."

„Proč už ho nechce?" zavrčel Snape v odpověď.

„Umřela. Pár měsíců předtím, než jste sem přišel. Hádám, že si ještě nenašel čas se s tím zvířetem vypořádat."

Snape dračího psa mistrovi odmítl vydat. Musela zasáhnout ředitelka. Do domku mistra lektvarů vstupovala trochu s obavou. Pes byl příliš malý na chov i k drakům. Už jednou na něj drak šlápl a odtud měl tu kratší nohu.

„Tak mu najděte nějaký domov," vyjel na ni mistr lektvarů.

Zavrtěla hlavou. „Dračí psi jsou v pořádku v rezervacích, ale mimo ně jsou považováni za nebezpečné. Navazují vztah jen s draky."

Snape se zahleděl na zvíře, které se s břichem na podlaze krčilo za ním. Zamračil se na ředitelku. „S tím nesouhlasím. Tenhle nevypadá ani trošku nebezpečně."

Podívala se na hlavu, která vykukovala zpoza mistrových bačkor. Kolem těch bačkor měl pes obtočený ocas. Na okamžik se jí zdálo, že v jeho očích vidí tentýž výraz, jaký měl mistr lektvarů, když k nim přišel.

„Musíte pochopit, že rezervaci opustit nemohou. Můžeme je stěhovat z jedné rezervace do jiné, aby se nemnožili mezi sebou, ale..."

„Proč si ho nemůže vzít někdo zdejší?"

Pokrčila rameny. „Sám jste to proč napravoval. Když jednou pes vstoupí do domácnosti, nebude tolerovat dalšího. Ne stejného pohlaví. A fenka se nebude pářit se psem, který jí připadá podřadný. Ne že by se rozmnožovaly o moc líp než jezdci. A k potratům u nich dochází stejně často, jako u čarodějek." Najednou ji napadlo, jestli... Cokoliv, co tohohle mistra lektvarů pomůže připoutat k rezervaci.

„Zdá se, že jste se mu zalíbil, mistře lektvarů. Proč si ho nenecháte vy?"

Dočista ho ohromila. Nápad, že by se o zvíře musel starat on, mu ani na chvíli nepřišel na mysl. „Nevěděl bych jak... nikdy jsem..."

„Žádného domácího mazlíčka?"

Snape zavrtěl hlavou. Když vyrůstal, peníze byly na otcovo pití, ne na zvířátka.

„No, buď tohle, nebo utopit." Nedbale pokrčila rameny, ale sledovala ho pozorně. „Vyberte si."

Snape si sedl na pohovku a zadíval se na psa, jenž ho následoval a posadil se mu tak blízko k nohám, jak to šlo, aniž by mu na nich seděl.

„Mistr chovu se postará o správné krmení. A jsem si jistá, že Marise vám velice ráda tu a tam dá kost."

Dál nemluvila a mistr lektvarů mezitím položil ruku na psí hlavu a jemně ho poškrábal mezi ušima. Pes jako by rozuměl a nadšeně zakňučel. Vystrčil dlouhý jazyk a olízl mu odhalené zápěstí.

„Potřebuje jméno," řekl Snape tiše.

Ředitelka se posadila do křesla a usmála se, další pouto, jež jejího mistra lektvarů spojí s rezervací. „To potřebuje. Jak mu budete říkat?"

Nezvedl oči od zvířete, které se teď třáslo vzrušením. Ředitelka psy v lásce příliš neměla. Obecně si o nich myslela, že nejsou nijak zvlášť chytří, ale tu a tam se objevil nějaký, který se dokázal vyrovnat drakovi. Škoda, že tenhle byl takový zakrslík, protože byl zjevně velmi bystrý. Ovšem podle toho, co o tomhle člověku a jeho temperamentu slyšela, možná si pes zrovna našel draka v lidské podobě.

Snape na ni vykoukl skrz záclonu vlasů, již, jak si pohotově všimla, používal, co by štít. „Albus. Budu mu říkat Albus."

Našpulila rty. „Z lásky nebo ze sebemrskačství?" Jeho minulost ji nezajímala, pokud se nedotýkala jeho práce v rezervaci. Chtěla, aby ji nechal za sebou a nebyla si jistá, jestli tomu tohle jméno nebude stát v cestě.

Narovnal se a podíval se z ní na psa a zpátky. „Nejspíš z obojího, do určité míry. Ale víc z toho prvního důvodu než z toho druhého. Albus Brumbál byl můj přítel, popravdě jeden z mála, a chybí mi."

„Souhlasil by?"

„Se jménem, nebo se psem?"

Pokrčila rameny. Snape psa znovu poplácal, a ten se mu šťastně přitiskl k noze.

„S obojím. Jméno by ho nadchlo a nejspíš by pro tu potvoru nosil po kapsách dobrůtky." Pohlédl jí do očí. „Je to dobré jméno a mám na ně pěkné vzpomínky."

„Dáme tedy tomu zvířeti... psovi jméno Albus. Dám vědět mistrovi chovu. Pro nejbližší budoucnost byste si ho měl držet u sebe. Ostatní psi musí pochopit, že někomu patří, a pak ho nechají na pokoji, pokud nevstoupí na jejich území."

Albus, rozhodl Snape, bude spát ve svém pelechu v kuchyni.

Albus měl jinou představu.

Dvě hodiny poslouchání plačtivého vytí u kuchyňských dveří Snapea konečně donutilo něco provést.

„Dobře. Jen na dnešní noc. Pouze abys věděl, že do tohohle domu patříš." Přivolal pelech do své ložnice a uložil ho na druhou stranu kamen. Počkal, dokud se pes neuloží, a pak zhasl světlo a šel do vlastní postele.

Když se přihlásila noční můra a Snape se namáhal probudit, ucítil na tváři cosi teplého a vlhkého. I ve spánku poznal, že to nejsou slzy, ale něco uklidňujícího. Otočil se a položil ruku na tělo, které se vedle něj objevilo. S povzdechem se znova oddal poklidnému odpočinku.

Ráno se vzbudil a našel Albuse přituleného tak blízko, jak jen to šlo, s hlavou na svých prsou a svou vlastní rukou objímající jeho tělo.

Každou noc následujícího týdne Albus začal ve svém pelechu, ale skončil ve Snapeově posteli. Po týdnu to Snape jednoduše vzdal a dovolil psovi, aby si našel místo na posteli, hned jak do ní sám vlezl.

Albus byl ohleduplný a neposmíval se mu za to, ačkoliv Snape si byl jistý, že by to určitě udělal, kdyby mohl mluvit.