Rezervace se na Vánoce nezavírala. Obecně se draci sice k zimnímu spánku na část zimy ukládali, včetně jižních plemen, ale jen málokteří ještě před vánočními svátky. Takže Vánoce se slavily v táboře. Všude se objevily sváteční větvičky a věnečky, dokonce i na dveřích do síně lektvarů.

Snape se na věneček zaškaredil, usoudil, že nestojí za to dávat ho dolů – nebyl tak přeplácaný jako jiné, které zdobily venkovní dveře – a sledoval oslavy z takové vzdálenosti, z jaké mu dovolili.

Marise připravila tradiční slavnostní večeři, proti níž nic nenamítal, jelikož seděl u stolu s Charliem, Katrina a Wyldou Ljubou. Snapea napadlo, co si asi Weasleyovi starší pomysleli o jméně svého nejnovějšího vnoučete. Divoká láska. Nijak zvlášť britské, spíš po vzoru teutonského původu své matky.

Holčička se chovala slušně, to musel uznat. Jídlo prospala a otevřela oči, teprve když začala hudební část večera. Teď když jí byly skoro dva měsíce, dívala se na lidi velmi zvláštním pohledem. Snape si pomyslel, že se možná ukáže, že je její jméno docela příhodné. V tom pohledu bylo cosi zneklidňujícího, jako by znala vaše tajemství a zdála se jí legrační.

Albusovi připadala fascinující a ji samotnou ohromně zaujal při těch pár příležitostech, kdy ji Katrina nebo Charlie z různých důvodů vzali do síně.

Využil společný zpěv, aby se vytratil ze síně, a s Albusem v patách vrátil domů. Proto ho překvapilo, když se později, zrovna když uvažoval, že půjde spát, ozvalo zaklepání na dveře.

Usmála se na něj ředitelka oblečená do jezdeckého. Když vstupovala do předsíně, podala mu uzlík šatů. „Do tohohle se převlékněte. Albus bude muset zůstat tady, protože nemá draka."

Snape se zadíval na šaty a boty zabalené, jak viděl, v dračí kůží lemovaném návštěvnickém plášti.

„Madam?"

Pohodlně se usadila v jeho pohovce. „Pospěšte si. Ať noc nepřijde vniveč. Ach, a uvažte si vlasy dozadu, aby se vám nepletly do očí."

Povzdechl si, protože věděl, že je lepší se s ní nepřít. Albus zůstal s ní v obýváku a hlídal.

Pokoj jeho osobnost odrážel víc, než když tu byla naposled. V policích stálo víc knih. Věděla, že si jich přes kvestora, který uměl dostat nejlepší cenu za cokoliv, několik objednal. A šaty, jež teď nosil, byly jeho vlastní. Ty, které dostal po příchodu, vrátil správci.

Bylo to tu teď cítit životem. Na psacím stole ležely svitky pergamenu, kalíšek s pery a malá hromádka knížek. V jednom koutě viděla červený míček a z pod otomanu zakrytého starou rezavě zachlupacenou dekou vykukoval náznak kosti.

Albus si vyskočil vedle ní na pohovku a milostivě jí dovolil podrbat ho za ušima. Ten zakrslík byl na dračího psa docela přátelský. Nebo to bylo jen tím, že její pach byl pořád ještě cítit v podlahách a stěnách a on na něj byl zvyklý? Konečně, žila tu přece nějakých čtyřicet let.

„K čemu to je?"

Podívala se na něj oblečeného v šatech dračího jezdce. Hodily se k němu, zvlášť když už nebyl tak vyhublý jako při svém příchodu. Marise byla s jeho přibíráním na váze náležitě spokojená. Vždycky zůstane štíhlý, ale teď jeho kosti nebyly zdaleka tak nápadné.

„Tohle je první jasná noc od slunovratu, mistře lektvarů. Je to poslední noc, kdy dračí jezdci vylétnou ve starém roce."

„Nejsem dračí jezdec."

Zasmála se a vstala. „Ne. Ale jste náš mistr lektvarů. Je na čase, abyste zjistil, co to vedle míchání lektvarů obnáší. Říkejte tomu zaměstnanecká výhoda, jestli chcete."

Netvářil se příliš přesvědčeně. To měl smůlu. Dnes večer se k nim připojí. Prospěje mu to.

Přemístili se na místo, kde zůstával její drak, Snape s návštěvnickým pláštěm přes rameno.

„Hebridské máme tady."

Bylo jich pět, spočítal si Snape a držel se tak blízko ředitelky, jak to bylo možné. Byla to impozantní zvířata nějakých devět metrů dlouhá s ostnitými ocasy, o nichž Snape nepochyboval, že jsou to dobré zbraně.

„Tady jsme."

Největší a nejdelší z těch pěti. Přirozeně.

Při zvuku jejího hlasu se zvedla hlava a vykoukla přes rameno. Měsíc a hvězdnaté nebe se odrazily v očích, o nichž Snape věděl, že mají temně nachový odstín velmi starého hebridského černého. Jeho hmatové vousy, obočí a řasy byly proti uhlově černým šupinám stříbřitě bílé.

Ředitelka ráznými kroky došla k hlavě a poškrábala zvíře pod bradou. „Beathane Magne, dovol, abych ti představila mistra lektvarů. To on smíchal odvar, který ti minulý měsíc pomohl od bolavého břicha. Vzpomínáš?"

Velká hlava se otočila k němu a Snape by byl přísahal, že ta potvora rozuměla každému slovu.

„Ano, po tom zahnívajícím srnčím, na kterém jsi si pochutnal, když sis vyletěl protáhnout křídla." Drak si tiše odfrkl... na protest? „Na taková sladká potěšení už stárneš, ty můj šviháku."

Zatímco mluvila na draka, přišel strážce s jakousi sedlovitou vymyšleností, již s pomocí hůlky a zručnosti připevnil na drakova záda. Snape si všiml, že sedlo bylo zespodu vytvarováno, aby odpovídalo hranám rýsujícím se na jeho zádech.

Teprve když mu ředitelka ukázala, že si má vylézt nahoru, všiml si, že sedlo je dvoumístné.

„Ochranné brýle," prohlásil strážce a pár Snapeovi podal, než mu ukázal: „To přední," a pak mu do sedla pomohl zaklínadlem Mobilis.

Snape se usadil, přetáhl si plášť přes ramena a do klína a paní ředitelka mezitím po drakovi vylezla na své místo. Ujistila se, že je pořádně připoutaný – „Nejde ztrácet návštěvníky, kteří za tuhle libůstku platí celé jmění." –, obklopila je zahřívacím kouzlem a dýchacím kouzlem, vzala do rukou otěže od zvláštního postroje kolem hlavy a ostře zapískala. „Pojď, hochu, Beathane, odnes nás pryč."

Drak se pomalu pustil okolo hory. Snape se přistihl, že se pevně drží sedlové hrušky, a přemýšlel, zda se ostudně nepozvrací z toho houpavého pohybu ze strany na stranu, který mu až příliš připomínal jistou plavbu přes bouřlivé moře do Azkabanu.

Potom, když drak zaváhal a on měl čas podívat se pod místo vzlétnutí, kde byla jen černá tma, Snapea napadlo, kdo se bude starat o Albuse, až po jejich ostatcích budou pátrat mezi těmi skalisky a útesy dole.

Silné zadní nohy se přikrčily a drak se zamručením skočil. Snape chtěl zavřít oči, ale cítil, že smrti by měl jít vstříc s očima otevřenýma. Takže viděl, jak se veliká křídla roztahují, jak se do nich opírá spodní proud a jak drak mocným máchnutím vzlétá se svými jezdci k hvězdami poseté temnotě bezmračného nebe.

„V pořádku?"

Otočil trochu hlavu a pokusil se najít dech k odpovědi. Vzdal to a pouze přikývl. Nějakým zázrakem nebo dračí magií se nezřítili dolů na smrtonosné skály, nýbrž se připojili k ostatním nočním jezdcům.

Trvalo mu několik minut, než se uvolnil a začal dýchat normálně; ještě několik dalších a došlo mu, že v takovéhle výšce může dýchat bez potíží. A ještě o pár minut později si začal všímat, že stoupají výš a výš a světla a barvy země nechávají za sebou.

Bylo chladno a ochlazovalo se, čím víc stoupali, ale s pláštěm a kouzly byl docela v pohodlí. Kromě zvuku ohromně dlouhých křídel bijících vzduch, bylo ticho.

Nějakou dobu mu trvalo, než si všiml, že to ticho je jistým způsobem naplněné mírem.

Klidné.

Krásné.

Tolik krásné, že mu vzalo dech.

Hvězdy mu připadaly na dosah ruky a Snape se přistihl, jak uvolňuje křečovité sevření hrušky sedla, a na poslední chvíli se zastavil před natažením se za těmi světlíčky na obloze.

Napadlo ho, že pro ředitelku je tohle všední podívaná, a otočil se, aby se jí na to zeptal. Výraz v její tváři byl dostatečně výmluvný. Šťastně se na něj usmála, připadala mu v tu chvíli stejně mladá jako Katrina, a on jí oplatil přikývnutím.

Nebyli sami. Kolem byli další dračí jezdci, ale všichni respektovali prostor těch druhých a ticho. Letěli, sotva neznatelné stíny proti noční obloze, a tančili na stěží slyšitelnou hudbu úderů dračích křídel.

Jednou je minul menší drak, lehčí a světlejší barvy, a jeho jezdec zvedl ruku, aby je pozdravil. Snape také zvedl ruku na pozdrav, neboť poznal Charlieho zmijozubého, ačkoliv rysy jezdce rozeznat nedokázal.

Let zmijozubého byl okázalejší. Dělala přemety, vývrtky a prudce se otáčel, kdežto jejich drak byl milosrdně usedlý. Nebo to si Snape aspoň myslel, dokud drak nevzlétl vysoko a náhle se nespustil prudce dolů, až se Snape musel vší silou chytit hrušky sedla a modlit se, aby se neztrapnil ječením nebo tím, že by se pomočil. Nechybělo k tomu mnoho, ale zrovna když se mu zdálo, že už se neovládne a přinejmenším vykřikne, drak se zvedl a využil vztlak, aby je vynesl zpátky vzhůru.

„Velmi dobře, mistře lektvarů. Beathan je možná starý, ale za noci, jako je tahle, se v něm ozve dítě. Nebojte se, jste dobře připoutaný. Nemůžeme si dovolit ztrácet návštěvy. My, Beathan a já, jsme spolu tohle dělali, ještě než jste se narodil, mistře lektvarů. Důvěřujte nám."

Uznání – víc než ujištění – ho hřálo, takže když se ta zatracená potvora prudce vrhla dolů znovu, Snape se držel, modlil, ale oči nechal otevřené, jak to jen bylo lze s představou, že se rozplácnou o hory, které se na jeho vkus přibližovaly příliš rychle. Potřetí se Snape zůstal dívat na drakovu hlavu a uvolnil se, ne úplně, ale rozhodně víc, než předtím.

Pak se nad ním ta potvora slitovala. Spokojila se se zavlněním a tu a tam nějakým střemhlavým letem nebo vývrtkou. Když se drak pustil do přemetu, Snape už tomu tolik přivykl, že si mohl vychutnat záblesky hvězdného svitu, svištění vzduchu a tmu, která je objímala.

V jednu chvíli si uvědomil že oblohu ani jednou neozářil plamen. Otočil hlavu a ředitelka se k němu naklonila.

„Žádné plameny?"

Zavrtěla hlavou. „Jen na obranu, nebo když jsou rozzlobení nebo vystrašení. Tohle je pro ně čirá radost."

A byla nakažlivá. Snape se přistihl, jak se uvolňuje, začíná velkému zvířeti a jeho jezdkyni důvěřovat a už se nestará o vzdálenost země, nýbrž jen o nádheru noci, o teplo, jež se jím rozlévá a které nedokáže pojmenovat.

V jednu chvíli se k nim připojili další hebridští a letěli ve svého druhu formaci s Beathanem Magnem na špici. Snape se rozhlédl na obě strany, dobře si vědom, že je v dosahu plamenů, ale kupodivu mu to starosti nedělalo. Tohle nebyla noc starostí. Ani strachu.

Byli vysoko nad zemí, předaleko od lidských problémů a trápení. Tady na širém otevřeném nebi byly příliš nepatrné, příliš nevýznamné, aby stály za úvahu.

Snape se opřel, složil ruce do klína a prožíval, jak se stává součástí noci.

Sestup začal s blednoucím nebem. Jak se draci postupně po proudech snášeli dolů, temnotu pomalu střídala uhlově a potom nafialověle šedá. Když opouštěli vyšší patra oblohy, Snape cítil, jak po něm sahá realita země, a to ho plnilo smutkem. I když, jak se začínaly objevovat ostré linie hor, uvědomil si najednou, že ta realita není tak neodbytná, tak naléhavá. Tak důležitá.

Veliký drak pomalu plachtil na svoje přistávací pole, zrovna tak neochotný skončit let jako on, pomyslel si Snape. Jeho přistání nebylo hladké a trhavý pohyb mu pomohl uvědomit si, že jsou na pevné zemi, nikoliv v bezbřehé svobodě nočního nebe.

Dračí strážce mu pomohl dolů dalším Mobilis a nabídl mu ruku, když klopýtavě hledal rovnováhu. Zatímco strážce hebridského draka odváděl pryč z místa přistání, ředitelka došla ke Snapeovi. „Najdete cestu zpátky?"

Přikývl. Už dřív se přemisťoval mezi svým domkem a síní, když s sebou potřeboval vzít množství materiálu.

„Příštích pár dnů tu nebudu," dodala. „Beathan potřebuje, aby na něj někdo dohlédl, než se uloží k zimnímu spánku."

„Komu mám vrátit šaty?"

Pohlédla na něj, na svého mistra lektvarů, jehož oči byly živější než kdy předtím, rozzářené vzrušením z nočního letu. A také pokojnější. Usmála se. „Nechejte si je. Nikdy nevíte."

Otočila se a vydala se za loudavou masou svého draka. Snape neodešel hned. Zůstal pozadu, stranou, a pozoroval, jak přistávají ostatní draci. Byli to nádherní, majestátní tvorové a Snape žasl nad tím, že on, který ještě před několika měsíci obýval vězeňskou celu, dostal právo účastnit se takové noční výpravy.

Bylo dávno po svítání, když se přemístil domů, k Albusovi, jenž na něj čekal u dveří a ocasem zametal podlahu, jak byl šťastný, že ho má zpátky, a lačnil vyslechnout jeho dobrodružství.