Probouzel se pomalu, hustou mlhou, která stále ještě zůstávala v jeho hlavě.

„Pomalu. Jen polkněte."

Cítil, jak mu pod hlavu vklouzla ruka, aby ho přidržela během opatrného zvedání. Chystal se otevřít ústa, když zachytil pach toho, co mu dávali. Otočil hlavu na stranu. „Ne moje," vydechl.

„Ne. Vaše jsme nemohli najít."

Musel chvíli přemýšlet. „Koupelna. Zrcátko. Horní polička. Modrá lahvička."

Dovolili jeho hlavě klesnout na polštář a slyšel kroky, otevírání dveří, a pak byla ruka zpátky. Když si přičichl tentokrát, byl to správný lektvar, jeho vlastní výroba. Lačně ho polkl, jelikož věděl, že se postará o bušení v hlavě, citlivost na světlo a prázdný pocit v žaludku.

Netrvalo to dlouho. Jeho lektvary byly velice účinné. Přesto, když se podepřel na loktech a sedal si, dělal to se zavřenýma očima. Ač to neřekl nahlas, ruka, jež mu za zády narovnala polštáře, byla velmi vítaná.

Opřel se o ně a pomalu otevřel oči, aby se podíval, kdo mu pomáhá.

„Paní ředitelko."

„Mistře lektvarů. Vítejte zpátky."

Pokoj byl temný, matně osvětlený jen lampičkou na židli, která byla přisunutá k nohám postele. Albus se zvedl ze svého místa na koberci a opatrně se přiblížil. Snape natáhl ruku a pes ochotně vyskočil na postel. Snape sebou přitom trhl, ale to bylo všechno. Albus mu strčil hlavou do ruky a šťastně zakňučel, když Snape podrbal to místečko mezi ušima.

„Jak dlouho..."

„Dva dny."

Podíval se z Albuse na ředitelku. „Dva...?" Pak si vzpomněl. „Dračice?"

„Hluboce spí, jak měla celou dobu. Rány se díky lektvarům, které jste jí dal, hojí. Náš pohotovostní mistr uzdravování si včera našel čas na návštěvu a velmi vaši práci chválil. Trochu si pohrál s víčkem, spíš z kosmetických důvodů, než že by to bylo nutné."

Nezmínila se, že naznačil, že by rád věděl, jak její mistr lektvarů upravil obvyklé léky, které teď očividně účinkovaly mnohem lépe. Nejdřív se musela postarat o jiné věci.

Zvedla hůlku k ústům. „Marise. Je vzhůru."

Snape v jejím tónu zachytil náznak čehosi, co ho přimělo podívat se na ni pozorněji. Pokusil se vzpomenout si, čím ji mohl rozladit, a své zkoumání se snažil zamaskovat zájmem o Albusovo rostoucí nadšení z jeho probuzení.

O pár minut později se dveře jeho ložnice otevřely a vstoupila kuchařka a podnosem.

Z vůně jídla mu v břiše zakručelo vděčností – dva dny? – a konečně se zeptal: „Proč jste mi nedali správný lektvar, hned jakmile se mi udělalo špatně?"

Marise se zarazila a s podnosem v rukou se otočila k ředitelce. Ta pouze zvedla lahvičku, pro kterou poslal. „Řekněte mi, mistře lektvarů, vy, který popisujete každý lektvar připravený pro mistra uzdravování, vy, který máte police a přihrádky v síni uspořádané podle plemen a neduhů, řekněte mi, člověče, proč na téhle lahvičce není žádná nálepka. Nebo, když už jsme u toho, na žádné lahvičce ve vašem koupelnovém zrcátku."

Zlobila se, to Snape poznal, byť nezvýšila hlas. Co hůř, soudě podle jejího výrazu, zlobila se i kuchařka.

„Na tom teď nezáleží. V tomhle rozhovoru budeme zítra ráno v sedm hodin pokračovat v mojí kanceláři." Vstala a postavila modrou lahvičku na podnos. „Do té doby máte zapovězeno opouštět tento dům."

Snapea zamrazilo v zádech. „Jsem zatčený?"

Ředitelka se zatvářila. „Bráním vám vrhnout se do síně, abyste si mohl odpočinout, vy ztracený pitomče." Její hlas byl tichý, ale to mu nijak neubíralo na rozčilenosti. „Mám silný pocit, že když to neudělám, tak budete za chvíli nad kotlíkem nebo dole v ohradách. Možná si myslíte, že vaše odvary jsou ty nejlepší na světě, mistře lektvarů, a že se cítíte v pořádku. Ale až do včerejška jste vyzvracel každý doušek vody, který jsme se do vás pokusili vpravit. A i s lektvary od léčitelky z Federace jste měl bolesti. Dopřejte svému tělu čas na uzdravení.

Zhluboka a zjevně velmi nespokojená si povzdechla. „Nařídila bych vám, abyste zůstal v posteli..." Zamračil se na ni. „Ale pochybuju, že by to fungovalo. Zkrátka zůstaňte do zítra do sedmi uvnitř. A nezpozděte se."

Na podnose byl pudink a sklenice mléka. V žádném případě jeho oblíbené jídlo, ale pod vlivem kuchařčina pohledu se do něj pustil. Když byl hotov, otřel si ústa ubrouskem a poděkoval kuchařce tak uctivě, jak to jen dovedl.

Zachmuřila se. „No, teď už nás asi u postele potřebovat nebudete."

Snape byl příliš překvapený, aby to skrýval.

„Co? Myslíte, že jsme se od vás mohli i jen na minutu vzdálit? Mysleli jsme, že byste mohl umřít, jaké jste měl bolesti. Ředitelka a já jsme se u vás střídaly s knihovnicí. Najdete-li si čas," Snape uhnul jejímu opovržlivému pohledu, „poděkujte i jí."

„Madam Marise..."

Zvedla podnos a na postel rozhodně položila modrou lahvičku.

„Popište to, ano?" Vyvážila podnos na jedné ruce a druhou poplácala po hlavě Albuse, kdežto na Snapea se zamračila a zavrtěla hlavou. „Později sem pošlu další jídlo. A ještě jedno, než půjdete spát. Hleďte to všechno sníst. A k plechovce se sušenkami se nepřibližujte. Potřebujete pořádně vykrmit."

Ráno bez pěti minut v sedm vstoupil Snape s Albusem v patách do předpokoje ředitelčiny kanceláře. Nerad si to přiznával, ale měly pravdu. Den, který strávil v domě, byl od té chvíle, co dostal síň lektvarů, první, v němž si nenašel důvod do ní zajít. I když, bylo opravdu nutné stavět mu ke dveřím jednoho z mladších skřetů? Mladík dovolil Albusovi vyvenčit se, ale Snapea nepustil ani přes práh.

Glowacki se na něj mračil, ale ne víc než obyčejně. Přesně v sedm skřet přešel ke spojovacím dveřím. „Pes zůstane tady."

Snape přikývl a Albus se usadil u skřetova psacího stolu, oči upřené na Snapea, který procházel dveřmi.

Postava ředitelky rýsující se zády k němu proti oknu mu připomněla ty okamžiky, kdy byl předvolán do ředitelny kvůli nějakému přestupku nebo aby dostal školní trest.

„Tak se posaďte, mistře lektvarů."

Posadil se. Židle byla tatáž pohodlná, na které seděl před tolika měsíci při pohovoru. Od té chvíle, co mu ředitelka nařídila přijít na tuhle schůzku, ho mnohokrát napadlo, jestli se ho nechystá propustit. Rozum mu říkal, že to, čím, ji rozzlobil, není zdaleka takový zločin jako okrádání rezervace, ale stejně se bál, že ho z jediného místa, kde ho po propuštění z vězení přijali, vykážou.

Nějak musela vědět, na co myslí. Zhluboka si povzdechla a posadila se za lejstry zavalený psací stůl.

„Mistře lektvarů, jsou ty lahvičky popsané?"

„Ano, paní ředitelko." Pokusil se o pokorný tón a doufal, že zní řádně kajícně.

„Smím se zeptat, proč předtím nebyly?"

Snape přemýšlel, co může odpovědět. „Nikdy jsem k tomu neměl důvod."

Zachmuřila se. „Snažíte se mi říct, že jste měl ten lektvar v zrcátku pro jistotu, kdybyste někdy náhodou dostal prudké bolesti hlavy?"

Snape ovládl touhu zavrtět se. „Ne, madam. Takové migrény jsem měl už dřív." Pravidelně po schůzce s víc než obyčejně nepříčetným Voldemortem. „Ne často," pospíšil si dodat ze strachu, aby to nepoužila jako další důvod, proč ho propustit. „A rozhodně ne v poslední době." Ne od té doby, co ho pustili z vězení. „Ale většinou, pokud se přihlásily, jsem měl čas se k lektvaru dostat."

„Vy, ne někdo jiný."

Pokrčil rameny. „Starám se o sebe sám, madam. Odjakživa."

Ohrnula nos. „Tak s tím je konec. Teď a tady mi slíbíte, že všechny vaše lektvary budou napříště popsané a náhradní budou u někoho," pozvedla ruku, aby předešla jeho protestům, „koho si vyberete, takže pokud se podobná příhoda odehraje někdy v budoucnu, budeme vědět, jak vám pomoct."

Snape se ovšem protestování nezdržel. „Madam, moje onemocnění, i když nestojí za řeč, jsou moje vlastní starost. Popsal jsem všechny lektvary u sebe doma, to snad..."

„Mistře lektvarů. Máte vůbec představu, jak nás ta vaše reakce všechny vylekala?"

„Vylekala?" Snape byl zmatený. Čím je mohl vylekat?

Znovu si povzdechla. „To na vás nikomu nikdy nezáleželo? To se všichni starali jen o to, jak jim můžete posloužit, a už ne o to, jak se vám daří?"

Zbledl, a pak zčervenal. Jak měl na tohle odpovědět?

Potřásla hlavou. „Dobrá. Dost o tom. Uděláte, co jsem řekla. Lze doufat, že taková situace už nikdy nenastane, ale raději budu přehnaně opatrná, než aby se to stalo znova. A teď mi povězte, jak jste dokázal vnutit nitrozpyt dračici, která je víc než tvrdohlavá."

Snape pokrčil rameny, rád, že se vzdálí tématu jeho zdraví.

„Nejdřív měla příliš velké bolesti, aby si mě všimla, pak se trochu vzpírala, ale nakonec pochopila, že to je pro její dobro."

Ředitelka obrátila oči v sloup. „Jistě, nesmírně jednoduché. Proč jste skončil s tak strašlivou bolestí hlavy?"

Snape si nepřál, aby o tom přemýšlela takhle. „Bylo to jiné," pokračoval. „S lidmi může člověk do mysli vstoupit pomocí slov. S draky jsou to spíš obrazy než slova."

„Takže když jste na ni mluvil, že přijde o nohu..."

„Ukázal jsem jí, jak má jen tři nohy a pokouší se chodit. S tím okem jsem načrtl její podobu bez oka. Předat jí obrázky těžké nebylo, ale musel jsem s ní zůstat spojený a to se ukázalo..."

„Těžší?"

Pokrčil rameny.

„Náhodou se vám nepovedlo zjistit, jak se zranila?"

„Myslím, že to bylo o ten teplý den z kraje měsíce. Úplně nespala a slunce ji probudilo. Vydala se proletět."

Ředitelka si odfrkla. „To je celá ona."

„Zdá se, že když se vrátila, přistála na jednom z těch horních svahů. Jenže o čem si myslela, že je pevná země, byl jenom sněhový poprašek na ledovém příkrovu nad návějí. Neudržel její váhu a najednou povolil. Neměla čas vzlétnout a dopadla na skály dole."

Ředitelka se ani neobtěžovala ptát, jak mu Zmejuka tohle všechno sdělila. Jestli se on mohl spojit s ní, mohla se ona spojit zpátky. „Naznačila, proč jí trvalo tak dlouho, než se sem dostala? Křídla měla potrhaná, ale ne tak vážně, aby nemohla letět."

„Vyrozuměl jsem, že se jí zachytila noha a zabralo jí spoustu času vyprostit se."

„To by vysvětlovalo tu zlomeninu a roztrhané svaly. A protože Ivan je pryč, nebyl nikdo, s kým by se mohla zkusit spojit, jelikož k sobě nikoho jiného nikdy nepustila." Podívala se na něj se zvednutým obočím. „Až doteď."

Snape jen pokrčil rameny.

Ředitelka zavrtěla hlavou. „Zmejuka je proslulá svojí tvrdohlavostí, mistře lektvarů. Řekla bych, že se pro jednou setkala s myslí zrovna tak umíněnou, jako je ta její. Za což vám, jako ředitelka rezervace, skládám dík. Pustil jste se mnohem dál, než by od vás kdokoliv čekal, mistře lektvarů, a sám jste tím velmi riskoval." Zvedla se a naznačila, že rozhovor skončil.

Snape vstal, uklonil se jí a odešel tak rychle, jak to bylo možné, a přitom se nezdálo, že prchá.

Ředitelka se z okna dívala, jak její mistr lektvarů, s Albusem u nohou, míří do jídelní síně. Když se za ním zavřely dveře, přemístila se tam také, ke svému stolu.

V síni byli shromážděni všichni přítomní členové rezervace. A propukli v radostné ovace ve stoje, sotva vstoupil.

Pobavilo ji, jak se červená chválou, kterou mu prokazují strážci a jezdci, kouzelníci a čarodějky, na něž lidé, kteří k nim donedávna nepatřili, zapůsobí jen nesnadno.

Jeho umění mu vysloužilo místo mezi dračími lidmi.

Jeho odvaha místo v jejich srdcích.

Když ho mistr chovu se svým pomocníkem nesli na ramenou k hlavnímu stolu prostřenému ke slavnostní snídani, ředitelka se přidala ke svým lidem, kteří tleskali a provolávali slávu muži, o němž teď věděla, že se mu v životě dostalo jen nepatrného uznání nebo pochvaly.