,,Nemá tě rád.. Nikdo tě nemá rád!" šeptá škodolibě uštěpačný hlas vedle mého ucha.

,,Ale proč by si ke mně jinak sedal?"

,,Protože tě využívá!" odporuje chraplavě.

,,Potřebuje mě." i tahle nepatrná věc mi dodává naději, i když je to ve špatném slova smyslu, tak někdo mě přeci jen potřebuje.

,,Nikdo tě nepotřebuje. Jsi jen postradatelná malá holka." zavrčí na odpověď černota s tvarem lidské postavy.

PRÁSK

Střípky naděje se rozletí po celé mojí temnotou zahalené, ale jinak úplně prázdné hlavě.

,,Moji přátelé by mě postrádali.." snažím se si udržet aspoň jeden kousek.

,,Nemáš přátele!" ozve se skřípavý smích, zoufale zabořím hlavu do dlaní.

,,Nech mě! Nech mě být!!" vzlyknu a kousnu se do vnitřní strany tváře, abych se nerozbrečela naplno.

,,Nikdy se mě nezbavíš, ty jsi já a já jsem ty. Jsme nerozluční!" uchechtne se zle temný stín, vznášející se po mém boku.

Po tváři mi steče pár horkých slz, zatnu zuby a nehty zaryji do dlaní, nesmím se tomu poddat!

,,Zabij se! Nikomu chybět nebudeš. Notak! Do toho!" zvednu hlavu a podívám se na tu ostrou věc vedle tuby prášků na spaní.

,,DĚLEJ!" ječí nedočkavě. Nervózně vezmu žiletku do rozklepaných prstů a prohlédnu si jí ze všech stran.

,,Možná by to bylo to nejlepší.." přitakám zamyšleně, nemám sílu odporovat, rezignovaně přikývnu.

,,Ovšemže!! Do toho! Udělej to! Uleví se ti..!" nabádá mě mihotavá tmavá mlha, která mě teď drží za paži a navádí mou ruku k zápěstí druhé ruky.

Cítím, jak se mi ostří noří do kůže,  syknu bolestí, ale nepřestávám, zarývám ji hlouběji a hlouběji, až na povrch vytrysknou jemné pramínky krve.

Cítím to, úlevu a klid v rozbouřené mysli. Tenký hlásek v úplném koutě mé hlavy však šeptá, že je to špatně.

A já ho poslechnu. V poslední chvíli sebou trhnu, odhodím žiletku a odvrátím pohled.

,,Ne, ještě je naděje." černá věc stiskne mou paži pevněji, až to zabolí a rozzuřeně zavřeští.

,,Naděje už není! Ne pro tebe! Ukonči to!"

,,Vždycky je naděje.." špitnu, před oči se mi navalí tma, má mysl se zakalí a já ztratím vědomí.