,,Proč to děláš?"

To byla první slova, která jsem od něho slyšela a nikdy na ně nezapomenu.

,,Proč si ubližuješ? Víš, že si zkracuješ život?" věnovala jsem mu tehdy jen letmý pohled a lehce přikývla.

Ovšemže jsem to věděla, byl to důvod, proč jsem to dělala.

,,Přestaň!" cigaretu mi vytrhl z ruky a hodil ji na zem, na znamení důrazu na ni několikrát šlápl.

Pohlédla jsem mu toho večera do pohledné naštvané tváře plné stínů.

Vypadal jako dítě, měl lehce nafouknuté tváře a ruce v bok.

Musela jsem se usmát, i když jen na půl úst.

Také se usmál, byla to jedna z nejhezčích věcí, co jsem kdy viděla.

,,Cane."

,,Kejn?" zopakuji nechápavě, přikývne.

,,Jak se jmenuješ ty?"

,,Sagett." nastala chvíle ticha, kdy se jeho teplé hnědé oči vpíjely do mých ledových stříbřitých.

,,Co je to za jméno, Cane..?"

,,Je to zkratka jména Canopus, já vím, divné. Je to jméno hvězdy, to kvůli mámě, byla na tohle ujetá když mě čekala." je upovídaný, možná až moc.

Jen nezaujatě zamručím něco ve smyslu Aha a zvednu zrak k nebi.

Je tma, chladno a nepřívětivě.

Přisedl si ke mně na studenou kamennou zídku.

,,Nenech ho tě ovlivnit." varuje vrčivě démon, stojící ležérně u blízkého stromu.

Zády opřený o kmen javoru upírá své prázdné bílé oči na mou maličkost.

Ztrácím se.

Jsem rozpolcená a zmatená.

Něco mě na tom hochovi fascinuje, ale co to je?

Zvláštně ostře řezaná tvář?

Bujné a husté světle hnědé vlasy?

Prapodivné přeplácané barevné oblečení?

Nebo snad to, že má každou botu i ponožku jinou?

Či snad jeho ruce, se kterými prováděl podivné věci a vypadal, jako kdyby čaroval?

Možná to budou ty bavlnkami pletené náramky, jež zakrývají jeho zápěstí.

Ne.

Nic z toho.

To oči.

Ty nádherné, teplé a uklidňující hluboké hnědé oči.

Zahledím se na něj pozorněji.

Má husté, skoro dívčí řasy.

Je roztomilý.

A krásný.

Na kluka vypadá křehce a něžně, jako sněhová vločka, která se při jakémkoli doteku roztaje a zmizí.

Ale zároveň z něj vyzařuje síla, energie a temperament.

Není to žádná anorektická bačkora, na níž fouknete a ona odletí.

Je spojení síly a jemnosti.

Jeho klidné a plynulé pohyby působí jako tanec, svaly pod kůží se mu při každém hnutí vlní a napínají jako hadi.

Jsem tou podívanou naprosto ohromena, mysl mi přestává fungovat, dech se zadrhává a srdeční tep nabírá neskutečné rychlosti.

,,Proč chceš umřít?" zeptá se znenadání, čímž mě naprosto rozhodí.

Jediné, na co se zmůžu, je sklopení hlavy a zarytí zraku do země pode mnou, kde roste svěží zelená jarní tráva, která však ve tmě připomíná spíš černobílý závoj.

Cítím na sobě jeho pohled, pálí mi záda zvídavýma očima.

Jeho hlas se mi propaluje skrz lebku až do mozku.

,,Tenhle svět není pro mě."

,,Svět je pro každého!"

,,Tenhle ne."

,,Proč myslíš? Co tě k tomu vede?"

,,Ubližuje mi, jediné co jsem zatím zažila byla akorát bolest a ztráta, zklamání, odmítnutí a chaos." cítím jeho ruku na svých zádech.

,,Není to vždycky tak černé jak se zdá." usměje se na mě, jen zavrtím hlavou, nechápe to.

,,Máš pravdu, je to ještě temnější."