Po včerejším nerozvážném incidentu mám pocit, že mi s každým slunečním paprskem, který mě bodne do očí a i každým sebetišším zvukem, jež se mi zdá jako hlasitý řev, praskne hlava.

Cesta směrem do školy se zdála nekonečná a nadmíru vyčerpávající. Vím, ztratila jsem hodně krve, proto se mé tělo šine dál a dál krůček po krůčku jen s velkou námahou.

S každým dalším pohybem navíc ze mě jakoby vyprchávají síly, které temnota, doprovázející mne mým zoufalým a beznadějným životem, lačně polyká.

Z hloučku smějících se lidí, prožívajících další normální školní ráno, se ke mně připojí on.

Neujde mu vybledlá barva mého znaveného obličeje, s očima hledícíma prázdným bezvýrazným pohledem.

Povzbudivě mě chytne za paži, prozradím se však tichým bolestným zasyčením.

Jeho tvář se stáhne do zděšené grimasy, z očí vyprchá jiskra radosti a nahradí ji stín starostí, obav a smutku, kterou doprovází slzy v tomtéž okamžiku, kdy vyhrne můj rukáv na úroveň lokte.

,,Tys to udělala znovu..?" nebyla to otázka, jen tomu nemohl uvěřit.

Zahanbeně mu vytrhnu svou ruku ze sevření a stáhnu rukáv mikiny zpět na jeho právoplatné místo.

,,Proč jsi mi nezavolala?" hlas se mu chvěl zoufalstvím i špatně potlačovaným vztekem, vztekem na něho samotného.

,,Protože se mu nedá věřit! Nevěříš mu! Nevěř mu! Nesmíš mu věřit! Nikdy tu pro tebe nebyl! Nikdy se o to nestaral! Chodí plakat ke špatnému hrobu! Tenhle hrob není tvůj... Ty nemáš hrob, jsi zahrabaná ve studené hlíně tam, kam on nemůže!! A pohřeb, na který nedorazil, se konal už před lety.. A on tu nebyl, aby tě zachránil!!!" do očí se mi taktéž nahrnou slzy.

,,Aale aaale?? Ty budeš brečet????" směje se jedovatě temný přízrak, poletující okolo mého zkřehlého zesláblého těla.

Nenápadně setřu slzy hřbetem ruky a nahodím falešný úsměv.

,,Všechno je v pohodě." usměji se a nadhodím si batoh na zádech.

,,Musím jít.." řeknu a spěšně se vydám do třídy, nedbaje jeho zoufalého volání mého jména.

Schovám se do stínu jednoho z rohů a unikni tak jeho patravému zraku.

Oddechnu si, jakmile rychlé kroky produsají kolem. Zdá se, že tenhle den projistotu zase strávím zakuklená ve třídě.

,,Správně, pochopila jsi rychle.." rukou švihnu do prostoru, temný stín se po mém zásahu s řevem rozplyne.

Úlevně popotáhnu, zachumlám se do kapuci a položím hlavu na ruce, nemám zájem o to, co se ve třídě děje.

Nezajímá mě co probíráme, ani to, že se kolem mě lidi baví o nových trendech a frajerstvích co udělali včera.

Nezajímá mě, že mě pozorují.

Nezajímá mě, že se mnou klepou a ptají se co se děje. 

Nezajímá mě, že to vzdali a odešli. 

Nezajímá mě ani to, že mě začínají nenávidět a pomlouvat.

Nezajímá mě nic.

Jen zírám do ledově bílých očí toho stínu.

Stínu, co zná všechny moje strachy, to on je ten strach.

Tomu stínu s vyceněnými zuby, co zná mé sebevražedné myšlenky, to on je probouzí.

Tomu stínu s rohy, co v mém srdci zasévá sebenenávist.

Tomu stínu s drápy zarytými v mých ramenech, co v mé duši nechává klíčit beznaděj.

Tomu stínu se zlomyslným úšklebkem, co zalévá malé keříky nedůvěry a beznaděje.

Tomu stínu s rostoucí mocí, jež temnotou zakrývá slunce, podporujícímu mou plachost a nespolečenskost, co mi našeptává lži a nasazuje masku.

Tomu stínu, který mě zná lépe než já sama.

Mému vlastnímu démonovi.

,,Nezbavíš se mě..."