*11.10. 2048 - bývalá základna S.H.I.E.L.Du - New Jersey*

Přišla si, jakoby se právě několik hodin projížděla na horské dráze bez přestání. Konečně se jí povedlo dostat z té zvláštní dimenze, do které se dostala potom, co si oblékla ten prokletý oblek.

Brooklyn se ocitla zase v té místnosti, z které předtím zmizela. Oddechla si a zároveň se chytila za hlavu, jakmile konečně zmizela helma z její hlavy. Všude v místnosti bylo zvláštní šero. Světla nefungovala a vše kolem se zdálo být zanedbané a opuštěné. Vzpomněla si ještě na něco. Předtím, než jí to vcuclo, volal na ní její otec. Třeba tu někde byl.

„Tati?" zavolala nadějně a vyběhla z místnosti. Nikde nikdo nebyl. Zase to samé šero a po světle ani památky. „Tati?!" zavolala trochu hlasitěji, ale akorát se její hlas odrazil od zdí a vytvořil tak ozvěnu. Dívka se zarazila. „Mami!" křikla a běžela směrem k místu, kde měla mít její matka kancelář. Jenže když k ní doběhla, dveře byly zataraseny dřevěnými trámy a přes to papír s nápisem: Nevstupovat.

Brook se sevřel žaludek a začala panikařit. Normálně byla zvyklá, že tu bylo rušno a na každém rohu nepříjemný agent. Jenže teď tu nebyl ani živáček. Až na ni.

„Gregu? Howarde!" zkusila to znovu a začala pobíhat po základně. Hledala všechny, na kterých jí záleželo, jenže nikde nikdo nebyl. Bylo to tam opuštěné.

Nakonec to vzdala a usedla na jeden ze schodů na schodišti a složila si tvář do dlaní. Byla zoufalá a zároveň naštvaná sama na sebe, že si ten oblek na sebe vůbec brala. Kdyby se tak nestalo, všichni tu teď mohli být.

Asi po deseti minutách se konečně zvedla a vydala se k výtahu. Doufala v duchu, že stále funguje. Opravdu se jí nechtělo chodit tolik pater po schodech. Výtah se jí najít povedlo, ale jak očekávala. Byla na něm cedule: Mimo provoz. Nečekala, že tu nefunguje tolik věcí. Víc jí znepokojovalo to, že bude muset nakonec po schodech. Aspoň si trochu pročistí myšlenky od tohohle všeho.

Našla určité schodiště a vystoupala po něm až nahoru k východu. Dveře ven byly naštěstí pootevřené, takže se zvládla protáhnout ven a do očí jí udeřilo sluneční světlo. Odhadovala podle polohy slunce, že bude tak poledne.

Venkovní prostory byly též opuštěné. Na sloupu ještě vysela stará zrezivělá cedule s nápisem: Zde se narodil Kapitán Amerika. Brook měla zmatek v hlavě. Kam se všichni poděli? Co se tady stalo? Blesklo jí hlavou, když si celý areál několikrát procházela.

Došla až k bráně, která se skládala z očkového plotu, jako většina oplocení kolem. Bylo to zavřené na vysací zámek. Brooklyn se začala rozhlížet, kudy by se dalo dostat ven a nedaleko od ní uviděla mezi křovím v plotě díru. Prolezla jí ven a začala zkoumat vnější okolí za plotem. Zůstalo to tam při starém, jak to znala. Jehličnaté stromy všude kolem, ale zase byl příjemnější vzduch. Pravděpodobně tu už hodně dlouho nikdo nebyl.

Potřebovala s někým mluvit. Ujasnit si, co se stalo a proč tu nikdo není. Přece se všichni nemohli najednou takhle vypařit. Byla pryč přeci jen pár hodin.

Vyběhla na silnici u lesa a běžela najít pomoc. Běh jí nijak problém nedělal, jelikož její tělo bylo na takové věci zvyklé a navíc byla v dobré kondici. Bylo to díky séru, které geneticky zdědila po otci a tím pádem zvládala uzvednout těžší věci, než normální člověk. Nijak se tím nikdy zbytečně nechlubila.

Asi po deseti minutách cesty zaslechla motor auta. Seběhla z cesty na kraj a zahlédla na silnici kamión. Zrovna projížděl a jel přes les. Řidič si Brook všiml a zastavil pár metrů od ní. Dívka vyběhla dopředu, když řidič otevřel dveře.

„Kampak, dítě? Jdeš z maškarní a ztratila jsi se?" usmál se a na první pohled bylo vidět, jak má vyražené první dva zuby. Byl to starší muž. Okolo padesáti let, šedivé kudrnaté vlasy s kšiltovkou na hlavě.

„Ano, ztratila," Brook ignorovala jeho poznámku ohledně maškarní.

„Tak pojď, nastup si. Jedu do města," nabídl jí řidič a dál se usmíval svým způsobem podivínským dojmem. Blondýnka jen přikývla a dostala se do sedící kabinky kamionu. Zavřela za sebou dveře.

„Moc Vám děkuji. Nevím, co bych si tady počala," trochu se na muže pousmála, i když z toho měla blbí pocit. Ale zase si říkala, že nesmí soudit hned na první pohled. Kamión se rozjel z místa a jel směrem po silnici dál lesem. Ani jeden za celou dobu nic neřekli a jen s klidem pozorovali silnici před sebou. Cesta lesem se zdála být nekonečná. Brook doufala, že co nejdříve už budou ve městě a vše se vyřeší, jenže k cíli se nepřiblížovali ani zdaleka.

To by dívka nesměla ucítit na svém stehni otravnou ruku řidiče kamiónu. Brooklyn jí odstrčila a zadívala se ven z okýnka. Ruka se objevila na jejím stehni znovu a též jí odstrčila. Zděšeně se podívala po řidiči, který se jí pokoušel svádět pohledem.

„Nechte toho. Je to neslušné," namítla Rogersová a zatvářila se káravě. To ale muže nijak neodradilo a byl rozhodnutý pokračovat dál. Brook se trochu odsunula víc ke dveřím, ale nepomohlo to. Řidič zamkl dveře vozidla a zastavil na kraji silnice v lese. Chytil Brooklyn za zápěstí a pevně stiskl. Dívka vyjekla bolestí.

„Neuvěřitelně se těším, až z tebe ten kostýmek strhám a pak tě tady-" začal muž říkat slizkým hlasem, ale nedořekl to, jelikož se Brook povedlo trochu probrat a kolenem ho trefila do jeho nádobíčka. Řidič zařval bolestí a blondýnku pustil, což využila a rychle odemkla dveře. Dostala se ven a rozeběhla se do lesa. Co nejdál od toho úchyla a násilníka. V dáli za sebou slyšela sprosté nadávky na její osobu a výhrůžky. Ignorovala to. Běžela tak rychle, jak jí nohy stačily. Po chvíli se i zadýchala, ale to už byla skoro na druhé straně lesa. Dostala se na nějakou holou mýtinu. Unavená a popadající dech došla k jednomu ze stromů a svezla se po něm zády na zem. Měla v očích slzy a přemýšlela nad tím, co se to vůbec děje. Nikdy se nic takového nedělo a teď najednou tohle? Nechápala to.

Pokrčila kolena a přitáhla si je k sobě. Přišla si hrozně. Nevěděla, kde má rodiče, přátele a ostatní. Měla o ně strach. Ne o sebe, ale o ně. Záleželo jí na ostatních.

Zaslechla jakýsi zvuk. Podobalo se to zvuku trysek spojených s něčím mechanickým. Zvedla hlavu směrem k místu odkud to šlo a vyděsila se. Rychle se vyškrábala na nohy a začala couvat od červeno zlatého robota, který před ní přistál na zem. Měla z toho strach. Nic takového nikdy neviděla.

„Klid, nic ti neudělám," promluvil na ni. Byl to ženský hlas. Brook zastavila a zmateně se na oblek Iron Heart zadívala. Morgan si sundala z hlavy helmu a lehký závan větru jí vlál v kaštanových vlasech. „Friday, povídej."

„Brooklyn Rogersová. Ročník 45, pohřešovaná od roku 1970. Žádné zvláštní schopnosti až na sérum super vojáka v jejím krevním oběhu. Jejím otcem a matkou je Kapitán Amerika alias Steven Grant Rogers a agentka Margaret Peggy Rogersová. Za svobodna Carterová."

„C-co to má znamenat?" Brook zaskočilo to, že je pryč skoro osmdesát let. „Kde to jsem!"

„Vychladni, blondýnko," protočila Morgan očima. „Jsi ve dvacátém prvním století, jako před lety tvůj otec. Snad se ti pochlubil, když jsi nás poctila svou návštěvou z minulosti."

„Neřekl mi ani slovo," vydechla Brook a zadívala se na brnění, které měla Starková na sobě. „To brnění vypadá jako to, co měl na sobě jeden muž z tátovi fotky..."

„To byl pravděpodobně můj táta," Morgan se smutně pousmála. Zase si na něj vzpomněla. Moc jí scházel. „Zemřel před pětadvaceti lety."

„To není možné," zavrtěla Brooklyn odmítavě hlavou a vysloužila si od Morgan nechápavý pohled. „Před pár hodinami jsem ho viděla u nás na základně. Živého. "

„Před pár hodinami? Jsi pryč skoro osmdesát let, děvenko," zamračila se Starková. „A pokud jsi zmizela v roce 1970, tak to tam zrovna byl s mladší verzí Kapitána, aby získali Tesseract. Setkal se tam s mým dědou...Howardem Starkem."

„Počkej počkej. Howard je tvůj děda? Vždyť Maria je teprve těhotná-"

„Anthony Edward Stark se narodil 29.5. 1970. Neboli týden po tvém zmizení."

„Představil se jako Howard Potts..."

„Musel zalhat. Těžko by to tehdy vysvětloval," pokrčila Morgan rameny. Brook vydechla a rozhlédla se kolem. Měla divný pocit, jakoby je někdo sledoval.

„Jak jsi mě vůbec našla?" raději se zeptala, aby odehnala špatný pocit. Přeci jen mohla Morgan zastavit u kohokoliv a bez zrovna u ní. New Jersey je celkem rozlehlé a najít jednu holku je jako hledat jehlu v kupce sena.

„No... Věc se má tak, že to bylo nějak takhle..." řekla Morgan a zamyslela se.

*Flashback*

„Friday, začni s hledáním Brooklyn Rogersové. Zkus se víc zaměřit na New Jersey, kde ji viděli naposledy, než zmizela," rozkázala Morgan umělé inteligenci, když došla do její dílny a usedla na jedno ze svých kožených křesel se sklenkou nějakého pití. Na tabulkách nad pracovním stolem mohla vidět, jak Friday začala vyhledávat určitou osobu.

Když byla Morgan na návštěvě u Steva, ptala se ho, jak mohla zmizet. Jestli únosem, nebo jiným způsobem. Svěřil se jí s tím, že nalezl v místnosti se zbraněmi, krabici se svými věcmi na zemi a oblek, se kterým cestoval časem, byl pryč. Morgan se tedy domnívala, že Brooklyn mohla zmizet v proudu času a přenést se jinam. Jenže za celých sedmdesát osm let se nikde neobjevila a tak chtěla zkusit štěstí a najít ji v tomhle roce.

Upila ze sklenky, kterou svírala v ruce a na mapě New Jersey se objevila červená tečka. Začalo to na sebe upozorňovat pípáním.

„Máš to?" zeptala se Starková a vstala, aby přešla ke stolu.

„Na bývalé základně S.H.I.E.L.Du v New Jersey se objevila neznámá energie. Způsobil jí jakýsi předmět ve vnitřních prostorech," odpověděla jí Friday a Morgan si řekla, že by bylo fajn to oslavit. Jenže na to teď nebyl vůbec čas.

„Příprav mi oblek a nahraj mi do něj veškerá data o tom místě. Chci to do pěti minut," určila si brunetka a kopla do sebe zbytek obsahu sklenky. Sice byla několikrát poučována její mámou, aby nepila před řízením, ale zatím ji doteď nechytli, tak proč to řešit.

Ale potřebovala se posilnit na setkání s dcerou samotného Kapitána Ameriky. Nejspíš to bude zážitek na celý život.

*Konec Flashbacku*

„Bylo to přesně nějak takhle," dovyprávěla Morgan celou svou pravdivou historku. Vysloužila si od Brook tak zmatený pohled. „Všechno dobré?" zeptala se jí Morgan s kapkou nervozity neměla sebemenší ponětí, co z holky ze sedmdesátých let může vypadnout.

„Ty jsi pila?!" vysoukala ze sebe Brook po asi minutě mlčení a zírání do blba. Morgan se zarazila a její nervozita se změnila na údiv.

„To je to na mě tolik poznat?"