*Další den - New York - Brooklyn*

„Co se stalo, že mám takovou poctu, že za mnou přijela samotná Starková?"

„Strejdo, Steve, tohle jsme přece řešili už stokrát," zasmála se Morgan, když se ukázala po asi půl roce u dveří vysloužilého Kapitána Ameriky. Občas za ním přijela a popovídali si. Nejčastěji vedli konverzaci o době, kdy vznikli Avengers a hlavně o Tonym. Steve ji pomáhal nějakou dobu vychovávat.

„Pojď dál. Pro starce, jako jsem já už je i stání na vlastních nohou, výzva," usmál se Rogers a nechal Morgan vejít. Dívka za nimi zavřela a společně odešli do obývacího pokoje. Kapitánův dům byl velice útulný a nijak přehnaně vybavený. U zdi se vyjímal krb, na němž se nacházelo několik fotek ze Stevova života s Peggy. Na několika fotkách byla i malá blonďatá holčička, která se usmívala od ucha k uchu. A po té i jako dospělá. Vyrostla v dospělou krásnou mladou ženu. Jenže další fotky tam s ní nebyly. Morgan to nechápala. „Co tě přivádí až sem?" prolomil hlas Steva její myšlenky.

„Chtěla jsem tě zase vidět...a taky přijela na kus řeči," usmála se a pomohla mu se posadit. Jeho kosti a zdraví už nesloužilo tolik, jako tenkrát. Nebyl zrovna nejmladší. Bylo mu přeci jen už 130 let. Díky séru žil o trochu dýl.

„Aha...To je fajn. Bucky a Sam sem jezdí jednou za měsíc a ostatní jsem neviděl už ani nepamatuji," povzdechl si Steve a vděčně se na dívku usmál. 

„Jsem tady. Nejsi sám," chytila ho Morgan za obě ruce. Na jedné z rukou se mu vyjímal prstýnek ze svatby s Peggy. „Můžu sem jezdit častěji."

„To je dobré. Nechci ti ukrádat tvůj volný čas,” zarazil jí starší. „Určitě máš na práci lepší věci. Třeba chod firmy, přítele,...”

„Nemám přítele a firma mě nezajímá,” vyvrátila Morgan vše, co řekl. Steve přikývl. „Mohu se zeptat?” rozhodla se dívka změnit téma.

„Jistě.”

„Kdo je ta holka na těch fotkách?” zeptala se a naznačila tím blonďatou dívku v fotkách na krbu. Rogerse tato otázka překvapila. Zaroveň však posmutněl. Morgan si jeho reakce všimla. „Řekla jsem něco špatně? Jestli ano, omlouvám se-”

„Ne to ne,” rychle se Steve ozval a koukl se po dívce, jenž ho držela za ruce. „Za nic nemůžeš. Jen jsem zavzpomínal na starý časy...a taky na svojí dceru.”

„To je tvoje dcera? Je nádherná,” usmála se na něj Starková, ale jiného, než zkleslého výrazu se nedočkala. Rogers jen zavrtěl hlavou.

„Beze stopy zmizela v roce 1970. Už je to skoro osmdesát let, co jsem ji neviděl. Tehdy jí bylo dvacet pět let. Chudák holka...” vydechl zlomeně a po tváři mu stekla malá slza. Morgan vytáhla ze svoji kabelky kapesník a podala mu ho.

„Jak se jmenovala?”

„Brooklyn. Říkávali jsme jí Brook,” svěřil se a s tichým díky si setřel další slzy z tváře.

**

„Slečno, čeká u Vás doma Vaše matka,” ohlásila Friday Starkové asi po dvou hodinách jízdy z New Yorku zpět do L.A.. Morgan si povzdechla a sevřela v rukou víc kožený volant.

„Vyřiď jí, že jsem na cestě domů a rovnou mi prokaž laskavost. Objednej nám nějaký jídlo. Vypadá to na dlouhý rozhovor.”

„Jistě, slečno...”

**

Jakmile Morgan prošla dveřmi jejího obydlí, nikde nikdo nebyl. Z prve jí to přišlo divné, jelikož se Friday sotva před pěti minutami ptala, jestli její máma už dávno neodjela. Ale dostalo se jí odpovědi, že ne. Tak kde byla?

„Friday, kde je máma?” raději se zeptala pro jistotu znovu.

„Ve Vaší dílně,” odpověděla jí umělá inteligence a její srdce vynechalo jeden úder. No skvělí. Pomyslela si a okamžitě tam vyběhla bez zájmu, že má na očích stále sluneční brýle. Když doběhla do oné místnosti se dveřmi na heslo, byly otevřené. Nijak se nepozastavila nad tím, jak mohla její matka heslo znát. Věděla, že bude muset vysvětlovat určitou věc, kterou doteď usilovně tajila před všemi. Před rodinou, před S.H.I.E.L.Dem.

„Morgan Howard Starková! Tohle mi okamžitě vysvětlíš!” rozezněl se místností křik Pepper. Podle tónu jejího hlasu Morgan usoudila, že byla opravdu hodně nasraná. I tak jako největší pán všech a všeho vešla dovnitř a střetla se pohledem s její matkou. Vůbec nechápala, kde sebrala veškerou odvahu se jí podívat do očí.

„Ahoj, mami. Ráda tě zase vidím,” nevině se usmála a sundala si z očí sluneční brýle, aby mámu nerozdráždila ještě víc.

„Nehraj si na nevinnou holčičku a vysvětli mi, proč tu máš ty obleky!” Pepper křičela a zároveň ukázala směrem, kde měla Morgan postavené tři různé obleky na její tělo. Kdyby jen věděla o těch dalších. Pomyslela si Morgan pro sebe.

„Na ozdobu?” zkusila Morgan opatrně.

„Nelži mi, Morgan. Říkala jsi, že se učíš na agentku S.H.I.E.L.Du a tohle oni rozhodně nepoužívají, tak mi vysvětli, proč tu máš obleky Iron Mana!”

„Fajn!” dívka dala ruce do gesta, že se vzdává a její matka se rázem uklidnila. „Včera, když jsi mi volala, povedlo se mi, v jednom z obleků, zachránit sklad zbraní, který chtěla Hammerova firma vykrást.”

„Cože?” Pepper vykulila oči a nechtěla věřit tomu, co právě teď slyšela. Nechtěla věřit tomu, že by Hammer chtěl vykrást sklad se zbraněmi. I když o něm věděla svoje.

„Jo... Kdyby nebylo mě, jsou ty zbraně pryč. Nehledě na to, že tam byli zbraně i naší firmy a to já nemohla dopustit. Navíc chci pokračovat v tom, kde táta skončil. Být jeho odkazem a být hrdinou, jako byl on...”

„Zlatíčko...” už se konečně její matka zdála být klidnější. „Moc dobře víš, jak tvůj otec skončil.”

„Jako hrdina, co zachránil celý vesmír pouhým lusknutím. Chci být jako on, mami. Baví mě stavět obleky, létat v nich a bojovat. Mám to v krvi... Po něm.”

„Jenže jeho koníček ho nakonec zabil. Nechci, abys skončila podobně...”

„A i kdyby ano, tak bych zemřela s vědomím, že jsem něco dokázala. Sama jsi mu tehdy řekla, že už může usnout. Věděl moc dobře, co se stane, když se pokusí ovládnout všechny kameny Nekonečna. Udělal to, aby nás všechny zachránil a my mohli dál žít. A kde jsme teď my? Mně je třicet, většinu času trávím na večírcích nebo tady a vyrábím obleky. Ty jsi většinu času ve firmě, Avengers se rozpadli a s ostatními se nevídám. Co víc si přát,” vychrlila Morgan na jeden nádech a všechna slova myslela smrtelně vážně. Pepper zůstala mlčky stát a nevěděla, co na to říct. Vždycky jí její dcera odporovala, ale ne takhle. Nikdy před ní neřekla, že by klidně dobrovolně umřela, když by to mělo někoho zachránit.

„Slečno, Váš srdeční tep razantně stoupl. Měla by jste se uklidnit, nebo zkolabujete,” upozornila Morgan umělá inteligence ze zdí. Dívka si povzdechla a rázem přešla ke svému pracovnímu stolu a sedla si na otáčecí židli u něj. Friday měla pravdu. Vážně by se měla uklidnit.

„Holčičko,” vydechla její matka a po té ucítila její ruku na rameni. „Oba jsme chtěli, abys byla normální holka a byla v bezpečí.”

„Ale já nechci být normální holka,” zamumlala Morgan.

„Jak jsi vůbec přišla k těm oblekům?”

„Našla jsem s Friday staré tátovi plány a lehce je poupravila. Ta vysoká v Londýně se mi nakonec vyplatila,” podívala se Morgan po své matce. Pepper se lehce pousmála a objala dceru kolem ramen.

„Už od malička jsi byla nejchytřejší a nejvyjímečnější holčička mezi  všemi dětmi. Máš velký dar, Morgan Starková.”

„Děkuju, mami,” též se dívka pousmála a přitiskla se víc k mámě. Chtěla se cítit v bezpečí. Zavřela oči. „Mám tě ráda.”

„Já tebe taky,” vydechla Pepper a víc k sobě dceru přivinula. Bála se o ní. Neskutečně moc, ale věděla, že ji nemůže bránit v jejím rozhodnutí. Vždy ji podporovala v jejích rozhodnutích a snech. Morgan už jako malá holčička byla velice inteligentní dítě a dostala se na veškeré školy se stipendiem. Měla zkrátka talent po otci, který zemřel při záchraně vesmíru, když Morgan bylo pět let. Ale byl pro ní hrdinou nadále. Tonym Starkem i Iron Manem.