Jakmile se Brook i Morgan připravily na cestu, agenti S.H.I.E.L.Du obě přepravili letounem z helicarrieru zpět na zem. Neboli na soukromé letiště rodiny Starků, kde měla Morgan zaparkované jedno ze svých aut. Do toho po té obě dívky nasedly a vyrazily směr Brooklyn. Neboli do rodné čtvrti Brook.

Když Morgan projela s drahým autem jednou ze zatáček, Brook zavzpomínala, jak oné ulice vypadaly před několika lety. Dnes to jsou samé bary, obchody s elektronikou,... Tenkrát tu byly menší obchůdky s jídlem, něco málo s oblečením a dalšími věcmi. Hodně se toho za ty léta změnilo.

Morgan po skoro dvaceti minutách konečně zastavila. Před domkem se zahradou, kolem které nebyl žádný plot. Pouze menší cestička vedoucí od chodníku až ke schodům u domku. Brook ten domek poznávala. Nedokázala uvěřit, že ten dům tady pořád ještě stál. Bylo to místo, kde vyrůstala a žila. Měla tady na to příjemné vzpomínky.

„Ty to tady znáš?” prolomila její myšlenky Morgan, když byla delší dobu zahleděná na domek před nimi. Brook se po Starkové podívala a přikývla.

„Vyrůstala jsem tu,” odpověděla brunetce a vystoupila z drahého auta. Morgan také vystoupila a svižným krokem vyrazila k domu. „Počkej,” zarazila ji Brooklyn a Starková se po ní podívala tázavým pohledem. „On tu stále žije?”

„Jinak bychom sem nejezdily,” usmála se Morgan a dál pokračovala v cestě k domku. Brooklyn se narychlo vzpamatovala a kamarádku následovala. Celou cestu se psychicky připravovala na shledání s jejím otcem. Měla strach, jak to celé dopadne. Jestli ji vůbec bude chtít vidět.

Morgan mezitím došla k domku a zazvonila na zvonek. Doufala, že je Steve doma a nešel mezitím na procházku. Nechtělo se jí tam takhle dlouho čekat, než by se vrátil. Jelikož už byl starý, trvala mu chůze o holi trochu déle. Ohlédla se zároveň po Brooklyn, která se zastavila pod schody a čekala. Poznala na ní, že je nervózní. Kdyby byla na jejím místě, cítila by se stejně.

Něco však přitáhlo pozornost obou dívek. Bylo to cvaknutí zámku ve dveřích a jejich následné otevření. Brook tiše zalapala po dechu, když ve dveřích zahlédla jejího otce ve starší podobě. Pamatovala si ho mladšího, vypracovaného a vždy v kapitánské uniformě. Nyní viděla staršího muže s šedivými vlasy v šedivém svetru, co se opíral o hůl. Morgan měla pravdu. Opravdu vypadal jinak, než jak si ho pamatovala.

První se podíval po Morgan, co stála hned u dveří a usmál se na ní. Morgan se usmála též a objali se.

„Morgan, co tě sem přivádí?” zeptal se jí, když se odtáhli. Brooklyn si vůbec nevšiml. Jakoby tam ani nebyla.

„Vzpomínáš, jak jsi mi vyprávěl o tvoji ztracené dceři?” začala opatrně a Rogers přikývl. Morgan se následně podívala na Brooklyn a ta se podívala po svém otci. Nervozita jakoby náhle opadla. Oba Rogersovi se vzájemně prohlíželi a nic neříkali. Morgan by k tomu něco dodala, ale raději zůstala mlčet.

„Tati?” řekla opatrně Brook a vystoupala po dvou jediných schodech u domku.

„Brook, jsi to ty?” zašeptal bývalý kapitán a následně se se svojí ztracenou dcerou objal. Brooklyn se rozplakala, tak jako on. Morgan se jemně pousmála a zadržela příchozí nával slz. Byla šťastná, že dala jednu rozdělenou rodinu zase dohromady. I přesto ji v srdci stále zůstala ta díra, když ztratila jejího tátu. Bylo to to nejhorší, co kdy zažila. Každý, kdo se ji pokoušel nahradit tátu, byla na něj hnusná. To byl důvod, proč její máma zůstala sama.

**

„Tohle býval tvůj pokoj?” zeptala se Morgan zaujatě, jakmile spolu s Brook vešly do dveří, do kterých nikdy nesměla. V pokoji to bylo uklizené. Vše na svém místě. Ustlaná postel, srovnané tužky a papíry na osobním stole, co patřil Brook. Místem na zdech byly i nějaké kresby, které si tam dívka tenkrát vyvěsila. Napravo od okna byla velká skříň a na zemi kulatý zaprášený koberec. Nikdo v místnosti nejspíš už hodně dlouho nebyl.

„Ano. Je to tady úplně stejné, jako po mém posledním odchodu,” zavzpomínala blondýnka a začala si pokoj procházet.

„Neuraž se, ale žila jsi opravdu retro život,” uchechtla si Starková a přešla k perfektně ustlané posteli, na které též byl nános prachu, tak jako na nočním stolku. Brooklyn se poznámce Morgan zasmála.

„Co očekáváš, když pocházím z roku 1970.”

„No...já nevím. Možná trochu rebelie? Rozházené a neupravené věci? Knihy v knihovně tu určitě máš seřazené podle abecedy, tužky podle velikosti a postel ustlanou přesně na milimetr,” pokrčila Morgan rameny. Zkrátka byla vychovaná jako normální holka a ne jako slušňačka.

„Uznávám, že jsem to s pořádkem možná trochu přeháněla,” Brook se nevině usmála. Morgan vytřeštila oči a opřela se o noční stolek u postele, na němž byla stará nefunkční lampička.

„Trochu? Děláš si prdel?” vyjekla okamžitě.

„Fajn, tak trochu víc... A bacha na slovník,” upozornila Brooklyn brunetku a ušklíbla se nad její reakcí. Morgan začala tušit, že jejího slušňáctví se jen tak nezbaví. A už vůbec ne typického: Mluv slušně.

„Co jít zpátky do obýváku? Hádám, že čaj už bude hotový,” navrhla Starková, aby narychlo změnila téma. Opravdu tu teď nechtěla rozvíjet téma o výchově dcery Kapitána Ameriky.

„Jasně, proč ne,” pokrčila blondýnka rameny a následovala kamarádku z pokoje. Obě seběhly schodiště do přízemí a po paměti došly do obýváku. Hrnky s čajem měly již na stole a Steve seděl ve svém křesle. Když obě vešly do místnosti, podíval se po nich a usmál se.

„Čaj je hotový,” uvědomil obě dvě a ty se usadily na gauč naproti němu. Dělil je od sebe nízký prosklený stolek.

„Jak je možné, že je můj pokoj pořád stejný?” zeptala se Brooklyn, jakmile upila z hrnku a podívala se na jejího tátu. Získala si tak jeho pozornost.

„Máma to tak chtěla. Od doby, co jsi byla pryč, chodila tam každý den. Trávila tam celé dny a modlila se, aby ses vrátila. Jenže to se až do její smrti nesplnilo.”

„Jak je to dlouho?” vydechla dívka zlomeně při vzpomínce na matku.

„Zemřela v roce 2016. V té době jsem tam byl dvakrát. Já jako já a já jako Kapitán Amerika, co zrovna řešil problémy se Sokovijskou smlouvou,” vysvětlil a též se napil z hrnku, který si vzal do rozklepaných rukou, aby se napil. Dívka ale včas zareagovala a vyskočila z křesla, jelikož se mu hrnek málem převrhl a dokázala ho rychle chytit, aby se nepolil. Popálit se teplým čajem není nic hezkého.

„Opatrně,” povzdechla si a hrnek odložila zpět na stolek. Bylo jí líto, že už nemohl dělat tolik věcí, jako tenkrát. Byl starý a dělalo mu problém normálně mluvit. Když se snažil mluvit, občas se rozkašlal.

„Promiň, nechtěl jsem, abys mě takhle viděla,” bývalému kapitánovi stekly po tváři slzy smutku. Brook se zoufale ohlédla po Morgan, která okamžitě zareagovala a vytáhla z kapsy u džín balíček kapesníků a jeden vytáhla. Ten podala starému muži, aby si slzy setřel.

„To já bych se měla omlouvat. Neměla jsem takhle na dlouho zmizet. Nemůžeš za to,” pronesla Brooklyn a smutně se pousmála. Pohladila otce po rameni.

„Nech to být. Nejspíš se to mělo stát a teď jsi tady. Je mnohem lepší doba, než bývala. Navíc sis našla schopný tým, což se nepovede každému.”

„Jak o tom víš?” nechápala dívka a klekla si vedle křesla.

„Všichni o vás mluví, jako o nových Avengers. Byli jste ve zprávách...” odpověděl jí Steve a podíval se po obou dívkách. Ty se po sobě též podívaly. „Když jsem o tom slyšel, řekl jsem si, že už je načase, aby po mně někdo převzal žezlo. Téhdy jsem štít chtěl předat Samovi Wilsonovi, ale rozmyslel jsem si to. Čekal jsem na tuhle chvíli a je na čase ti ho dát,” prohlásil vážným hlasem, vzal si hůl, kterou měl opřenou o křeslo a vstal. Brook mu chtěla pomoci, ale její pomoc odmítl a vydal se k nějakým dveřím vedle knihovny. Ty otevřel a vytáhl z malé místnosti, což byl pravděpodobně něco kumbál, brašnu černé barvy v kulatém tvaru.

„Tati, to nejde,” snažila se mu to Brooklyn vymluvit, když jí brašnu podal. Zavrtěl hlavou a tak si ji dívka převzala.

„Otevři to,” naléhal na ni. Brook vydechla a krátce se ohlédla po Morgan, kterou na ni pouze kývla. Blondýnka tedy brašnu otevřela a vykoukl na ní slavný štít Kapitána Ameriky. Už několik desítek let nepoužívaný. Vypadal jako nový, jelikož byl opravený a byl taky vyleštěný. Byl jako nový, i když tam občas byly známky po kulkách. „Zkus si ho.”

„To nemohu-” zaprotestovala Brook.

„Ale ano. Honem,” zamračil se. Rogersová otce raději poslechla. Zvedla štít a provlékla si ruku do kožených řemenů na druhé straně. Cítila se zvláštně. Jeho štít držela jen párkrát. „Jak se cítíš?” zeptal se Steve po chvíli.

„Jakoby mi nepatřil,” odpověděla polohlasem a podívala se po něm. Steve se krátce pousmál.

„Je tvůj. Vždycky jsem chtěl, abys ho měla, jakmile skončím. Teď už nastal čas, abys pokračovala a převzala mé žezlo.”

„Děkuju,” usmála se jeho dcera, uklidila štít zpět do brašny a tátu srdečně objala. „Nezklamu tě.”

„Já vím, že ne. Už byste měly jít. Záchrana světa čeká,” řekl bývalý kapitán, jakmile se od sebe odtáhli. Brooklyn přikývla a vzala si ze země brašnu se štítem. Společně s Morgan vyšly z domu a se Stevem se rozloučily se slovy, že se určitě ještě uvidí a došly k autu Morgan. Brook dala brašnu se štítem na zadní sedadla a sedla si na místo spolujezdce vedle Starkové za volantem.

„To, abych ti sehnala novou uniformu k tomu štítu. Ta od S.H.I.E.L.Du k němu moc nejde,” začala si Morgan postupně plánovat. Brooklyn se zamračila a podívala se takto na Starkovou, která si toho všimla a nevině se usmála.

„Opavaž se. A teď jeď zpátky,” přikázala jí Brook chladně a připoutala se. Morgan nad ní pouze zakroutila hlavou a šlápla na plyn.