Ještě než odjela na Grimaudovo náměstí, zastavila se na Příčné.

Celou noc skoro nespala. Věděla, co musí udělat a... bála se. Nechtěla to udělat, ale musela. Musela.

Musela.

Musela. Že jo?

V pokoji v Děravém kotli se nervózně podívala na brouka v nerozbitné sklenici. Nervózně cvrkal, když na něj namířila hůlkou.

Omráčila ho. Vyklepla na postel.

Zavřela sklenici. Dala ji do tašky.

Odešla.

Nemůže... nemůže to dělat dál.

A nemůže se jí znovu zeptat, ať nepíše ty nesmysly. Co když odmítne? Co pak?

Rita nepřestane.

A co pak? Držet ji ve sklenici nebo v terárku na věky věků?

To nemůže.

Že ne?

I když to bylo fajn.

Byla jako člen rodiny.

Zavřela za sebou dveře.

Ne, nemůže si ji nechat.

Není to správné.

Kdyby toho aspoň už teď tak nelitovala.

Ještě by se mohla vrátit a vzít si ji.