Přišla do obýváku a usmála se. Rita byla v terárku a hřála se na sluníčku. Rodiče z ní byli nadšení. Být vybraná jako ta, která se má přes léto starat o třídního brouka, byla pocta. Táta sehnal terárko se vším vybavením, máma zjistila, co broukům nejvíc chutná a prospívá.To, že je to velice inteligentní magický brouk, je nechalo v úžasu a zároveň je to neskutečně vystresovalo, protože mentální stimulace! se podle nich nesměla podcenit.

A tak se stalo, že kolikrát přišla domů a máma vyprávěla Ritě o svém dni, četla jí nahlas nějakou knihu nebo s ní luštila křížovky.

Táta jí většinou jen pustil rádio nebo televizi, ale taky se jí snažil naučit piškvorky. Udělal Ritě plánek, ve kterém vybírala pole tím, že si do něj stoupla. A on to pak napsal na papír, na který viděli oba.

Den, kdy ho Rita porazila, byl den, kdy ho Hermiona s mámou museli přesvědčit, že ne, rozhodně by jí neměl na oslavu dávat víno nebo jakýkoliv alkohol, protože zabití brouka rozhodně dobrá oslava není. Toho dne si táta sundal rukavičky a přestal být měkký. Už ji prý nechtěl nechat vyhrát a musela si výhru opravdu zasloužit. Od té doby jejich piškvorkové boje byly dosti krvavé, protože ani jeden nechtěl prohrát, a oba byli dost chytří.

Až děsivě chytří. Tátu neporazil skoro nikdy nikdo. Byl nejchytřejší, koho znala. A Rita s ním zvládala držet krok.

Rita s ním zvládala držet krok.

Jak chytrá Rita byla?

Tohle nebylo jen tak.

Vždyť přece psala strašné žvásty. Jak mohla být takhle chytrá?

Odložila svou cestu za Weasleyovými. Nestráví celé prázdniny tam. Chtěla být s rodinou. Rona a Harryho uvidí celý rok. Ale tyhle chvíle, kdy spolu seděli v obýváku, povídali si, Hermiona se tulila k mamce, pila čaj a poslouchala tátu, jak se soutěživě hádá s Ritou... bylo to prima.

Rita samolibě zacvrkala a táta si odfrkl: "Ne, to ani nezkoušej. Je mi jasný, o co se snažíš, ale jsi úplně průhledná. Ha! Vidíš? Schválně, co teď uděláš? Hmm?"

Hermiona se naklonila, aby líp viděla.

Rita mučivě pomalu přešla do rohu na úplně opačné straně.

"Ne," zašeptal táta. "Ne, to ne! To nemyslíš vážně?! Já jsem takový vůůůůl!"

"Zase jsi jí na to skočil?" zeptala se mamka blahosklonně.

Rita spokojeně zacvrkala. Sko-čil. Sko-čil.

"Hermionko, nechceš nám ji tady nechat?" zeptala se mamka. "Kdo nám pohlídá tátovo ego, až ji odvezeš?"

"To by asi nebylo fér," namítla Hermiona. "To by už asi bylo mučení."

"Hej!" protestoval táta. "Zas tak strašný nejsem."

Rita chlácholivě zacvrkala a pak zacvrkala znovu, tentokrát výhružně.

"Vidíš? I Rita se mou souhlasí. Adoptuju ji," řekl vítězně táta.

Hermiona zvedla obočí. "Vyměníš mě za brouka?"

"Za Ritu! To je rozdíl! Ta mě aspoň respektuje."

Teď už se jí Rita cvakáním přímo vysmívala.

"A co kdybys nám ji tady nechala, až pojedeš za kamarády? Postaráme se o ni a pak ti ji přivezeme na nádraží," navrhla mamka.

Na Hermionin nevěřícný pohled pokrčila rameny. "Mám ji ráda. Bude mi chybět."

"A Křivonožka ti chybět nebude?"

Mamka ji k sobě přitiskla. "Nemusíš znít tak ublíženě. Křivonožka je fajn, ale je to morous. Rita má ale za ušima a dobře se s ní povídá"

"A vůbec si nejsem jistý, jestli je dobrý nápad ji vracet zpátky do školy. Kdo ví, jak se tam o ni staráte."

To ne. Oni to mysleli vážně. To nejde!

"Nemůžu ji tady nechat!"

"Proč ne?"

"Protože, protože... protože to nejde!"

"Tomu říkám důvod," odfrkl si táta. "Stejně si ji chceš nechat jen pro sebe. Hamoune." To poslední řekl s úsměvem a mrknutím. "Dáme odvetu?"

Rita souhlasně zacvakala a táta si natěšeně promnul ruce.