"Tomu nerozumím," řekla její máma. "Kouzla? Válka?"

"Co nám to vykládáte za povídačky?" zeptal se táta.

"Je to pravda," řekla Rita. "Nebylo to... nebylo to dobré období pro nikoho. Hermiona to udělala, aby vás ochránila. A fungovalo to. Spousta lidí zemřela ale vy..." odmlčela se.

"Kouzla neexistují."

Hermiona se uslzeně podívala na tátu. Na tátu, který tak nadšeně poslouchal o nejnovějších zaříkadlech, která se naučila ve škole.

"Možná bych mohla malou ukázku?" navrhla Rita a vytáhla hůlku.

Táta si rychle stoupl před mámu. "Co s tím chcete dělat?"

"Jen něco neškodného. Wingardium Leviosa."Její šálek se vznesl a odplul k němu.

Užasle ho vzal do ruky. "To... jak jste to udělala? Magnety?"

"Kouzla. Možná vás přesvědčí něco jiného." Povzdychla si. "Nelekněte se." Pustila Hermioninu ruku. A proměnila se v brouka. Smaragdového brouka.

Máma zalapala po dechu. Táta na Ritu jen zíral.

"Diphucephala colaspidoides. Hellen, to je Diphucephala colaspidoides."

"To vidím. Richarde, co to znamená? To je jen náhoda, ne? Jak to..."

Táta se podíval na Hermionu. "Proč mám pracovnu plnou fotek a nákresů vrubounů přesně takových, jako je tenhle? Proč máme všude obrazy gotických hradů? Proč se naše kočky jmenují jako vy dvě? A proč je brouk?! Jak to, že je brouk?!"

"Moje škola byla na hradě. Začali jste kupovat ty obrazy jako takový vtip. A proč máte všude brouky? Nevím. Jedno léto u nás Rita byla a asi sis ji oblíbil. Někteří kouzelníci se umí proměnit ve zvířata."

"Oblíbil?" zeptala se Hellen.

Tohohle se chytí? Achjo. "Jako brouka, mami. Byla u nás jen jako brouk."

"Proč byla u nás jako brouk?"

"To je na dlouhé povídání," řekla Rita spěšně, hned po tom, co se ještě spěšněji proměnila zpátky.

"Vážně jste čarodějnice?" zeptala se jich máma.

"Ano," přikývla Rita.

"A Hermiona je naše?"

Hermiona přitakala.

"Jak... jak si můžeme vzpomenout?"

"Je tu jedno kouzlo. Nevíme, jestli bude fungovat, ale chtěly bychom ho zkusit."

Její rodiče se na sebe podívali. Dlouze se na sebe dívali.

Hermiona si nervózně žmoulala dlaň. No tak. No tak. Prosím. No tak.

"Udělejte to," řekl Richard najednou. "Udělejte to. Hned."

Věří jim? Věří jim!

Rita přikývla a vstala. "Hermiono? Prosím, chytni je za ruce."

Třásly se jí, když ji máma a táta bez váhání chytili.

"Zavřete oči."

Poslechla. Rita začala předříkávat latinskou formuli. Hermiona cítila teplo, jak jí proudí rukama. Trvalo to dlouho. Ruce jí brněly čím dál víc. A pak to přestalo. Hermiona otevřela oči. Její rodiče je měli pořád zavřené. Podívala se na Ritu, která je soustředěně pozorovala. "Fungovalo to?"

"Uvidíme," odpověděla jí Rita.

Její rodiče otevřeli oči. Nejdřív táta, pak máma.

"To je všechno?" zeptal se.

Rita přikývla. "Ano. Jak se cítíte?"

"Stejně." Zamračil se. "Úplně stejně." Podíval se na Hermionu. Vypadal smutně. Strašně smutně. "Pořád tě neznám. Je mi to líto."

Hermiona zavrtěla hlavou. Ne. To ne. Muselo to přece vyjít! Podívala se na maminku.

Tekly jí slzy. Natáhla k Hermioně ruku. "To nevadí. To nevadí. Poznáme se i bez kouzel. Hermiono... holčičko moje..."

Couvla před ní. Ne. To ne. Otočila se. Tohle byla chyba.

"Hermiono!"

Utekla pryč. Pryč z tohohle domu. Pryč z tohohle místa, které ji neznalo. Pryč odtud. Pryč.

Utíkala a utíkala. Zastavila až u nějaké lavičky někde úplně jinde, když už vůbec nemohla. Posadila se na ni.

Bylo jí horko. V puse měla sucho a ani už na slzy neměla dost vody. Všechno bylo špatně.

Uslyšela zacrvkání.

"Co?!" dostala ze sebe. "Nefungovalo to."

"Ale utéct jsi nemusela," uslyšela nad sebou.

Otočila hlavu. Rita stála nad ní opřená o lavičku.

Zaklonila hlavu a opřela ji o Ritino břicho.

Rita ji pohladila po vlasech a zastrčila jí jeden pramen za ucho. "Nedopadlo to tak špatně."

"Dopadlo to příšerně. Nepovedlo se to. Nevzpomněli si."

"Ale věří ti. Chtějí tě poznat. A to je dobré, ne?"

"Nebude to to samý."

"Ale bude to nějaký." Znovu ji pohladila po tváři. "Aspoň nějaký."

Zavřela oči. "Jsem nevděčná, že jo? Někteří nemají ani to."

"Je v pořádku být nešťastná z toho, co jsi ztratila. Ale jde o to, co uděláš dál s tím, co máš. Chtějí tě poznat. Chtějí tě mít. Chtějí tě, Hermiono."

Povzdechla si a soustředila se na bříška jejích prstů a její květinovou vůni. "Proč mi pomáháš?" zeptala se pak.

"Protože je to správná věc. A... mám je ráda. Richard sbírá brouky. Věřila bys tomu?"

Zasmála se. "Ale jen na fotkách."

"Říkal, že špendlíky a vitríny mu byly nějak proti srsti. Už prý chápe proč."

"Pojmenovali po mně kočku."

"Ano. Chyběla jsi jim."

"Jak to? Jak to můžeš vědět?"

"Řekli mi to. Když jsi utekla. Hellen říkala, že to všechno už dává smysl. To prázdno. Ten šálek navíc do setu, který nikdy nepoužili a nikomu nedali, pořád připraven. Ty knížky, které Richard kupoval a přitom nebyli ani pro něj ani pro ni. Chyběla jsi jim a pořád tě hledali."

Mlčela. Co na to mohla říct? Že to všechno zvorala? Že jim to nikdy neměla udělat?

"Chtějí, aby ses vrátila. Na čaj. Na večeři. Na dýl. Je to na tobě." Odmlčela se. "A Richard si se mnou chce zahrát piškvorky. Netuším, jak si to pamatuje, ale řekl, že si je se mnou musí zahrát, aby měl jistotu."

"Proč si tě pamatují líp než mě?" zeptala se tiše.

Dál ji hladila po vlasech. "Protože tvé kouzlo mělo hlavně vymazat tebe. Já byla chycená jen na kraji. Je možné že..." odmlčela se.

"Co?"

"Že si na tebe vzpomenou časem. Jen to potrvá."

"Nebo si nevzpomenou vůbec."

"Nebo si nevzpomenou vůbec," souhlasila Rita. "I to je možný."

Zhluboka se nadechla.

Rita jí položila ruce na ramena. "Je to jen na tobě," řekla tiše.

"Co bys udělala ty?"

Tiše se zasmála. "Nejde o to, co bych udělala já."

"No tak, co bys udělala?"

"Pelášila bych zpátky tak rychle jak bych dokázala. A z toho domu by mě dostali jen vřískající a kopající párem volů." Zatnula Hermioně nehty do ramen. Skoro to bolelo.

Otevřela oči. "Vážně?"

"Druhá šance s rodinou?" Tvářila se teď smrtelně smutně. Ale na Hermionu dole se usmála. "Vážně."

"Asi bych se měla vrátit."

"Nejde o to, co bys měla, ale co chceš."

"Chci se vrátit. Chci se hodně vrátit. Chci mámu a tátu."

Rita se sklonila a pevně ji objala, i když to bylo hodně nešikovné. "Dobře. Vrátíme se."