Na Austrálii byla jedna divná věc. Počasí bylo naopak. Jako čarodějka byla zvyklá na spoustu věcí, ale tohle... počasí bylo naopak!

"Přestaň se šklebit. To bude dobrý."

Zamžourala na Ritu v ostrém slunci. Jí se to říkalo.

Rita ji jednou rukou objala kolem ramen a přitiskla ji k sobě. "Myslím to vážně. To bude dobrý."

"Co když mě budou nesnášet?"

Mlaskla. "Nesmysl. Jak by tě mohl někdo nesnášet?"

"Vymazáním dvaceti let života? Zavřením do zavařovačky? Rozbitím nosu? Vykradením trezoru? Podpálením hábitu? Omráč-"

"No, když se na to chceš dívat takhle," připustila Rita a vůbec si nevšímala toho, že Hermiona ještě ani trochu neskončila.

Šlehla po ní pohledem a polkla. "Nepomáháš."

"Ale no tak. Jaké máme teď možnosti? Můžeme se otočit a odejít, jestli chceš. Nebo můžeme jít a zaklepat jim na dveře. Je to na tobě."

Zhluboka se nadechla. Měla pravdu. Kdy se pár kroků ke dveřím stalo tím nejtěžším na světě?

"Hermiono?"

Natáhla k ní ruku. "Můžeš, můžeš mi trochu pomoct?"

Rita neprotočila oči ani si neodfrkla. Jen se na ni usmála, chytla ji za ruku a odvedla ji ke dveřím. Zvedla ruku, s úsměvem se na ni podívala, chvíli čekala, a pak stiskla knoflík zvonku. Dneska měla fialové nehty. Mámina oblíbená barva.

Čekali. Čekali. Čekali.

Rita znovu stiskla zvonek.

Hermiona polkla. Tohle byl špatný nápad.

Dveře se otevřely. Stála v nich máma. Maminka.

Usmála se na ně. "Zdravím. Co pro vás můžu udělat?"

Rita stiskla Hermioně ruku, ale- Byla to maminka. Maminečka.

"Dobrý den. Hellen Grangerová? Jmenuju se Rita Holoubková a přišla jsem za vámi kvůli vaší praxi v Británii? Telefonovaly jsme spolu."

Telefonovaly?

"Ah jistě. Pojďte dál. Manžel je doma, hned ho zavolám. Dáte si čaj?"

"Ano, čaj bych nikdy neodmítla," usmála se na ni Rita a znovu Hermioně stiskla ruku.

Hermiona přikývla. Měla strašně sucho v krku.

Mamka se na ně usmála, ukázala jim cestu k pohovce a spěšně odešla.

"V pořádku?" zeptala se jí Rita tiše.

Hermiona stiskla rty k sobě a zavrtěla hlavou. Nemohla říct ani slovo.

"O, drahoušku," řekla Rita a vtáhla ji do objetí. "Ještě chvíli vydrž." Hermiona usilovně mrkala. Vydržet. Jasně.

Posadili se na gauč. Žmoulala Ritě ruku. Vydržet. Vydržet. Vydržet.

"Kohopak to tu máme?" zapředla Rita.

Hermiona vzhlédla. Mourovatá kočka se vztyčeným ocasem přišla do místnosti. Jistě, proto Rita předla.

"No nejsi ty krásná. Nebo jsi krásný?" Naklonila hlavu na stranu a zadívala se jí na zadek. "Kočka. Jasně." Natáhla k ní ruku a pobídla jí měkým hlasem, aby k ní přišla.

Kočka se opatrně přiblížila, očichala jí dlaň a pak se jí otřela o nohy.

"Vidím, že jste se potkaly s Margaritou," řekla mamka, když vešla, v rukou tác s jejich čajovou soupravou. "Manžel tu bude hned."

Rita si odkašlala. "Margarita? To je...pěkné jméno."

"Ano, ano. Ani nevím, jak nás to napadlo. Bylo tu nějak prázdno po tom, co jsme se přistěhovali, tak jsme si s manželem pořídili kočky. Miu a Margaritu."

Mia byla tátova přezdívka pro ni. Polkla.

Rita se křečovitě usmála. "Opravdu krásná jména."

"Ano ano. Děkuji. Nebylo to ani nijak těžké. Zkusili jsme to a po pár dnech jsme měli jasno. Žádné změny nebyly potřeba." Nalila jim čaj.

"Opravdu?" zeptala se Rita.

"Mia se toulá ale vždycky si nás najde a hlídá si nás. A Margarita je zase neskutečně zvědavá a musí s námi být všude. Manžel se s ní pořád dohaduje. Netuším, proč to dělá," zasmála se. "A tady ho máme. Drahý, to je Rita Holoubková a to..." podívala se na Hermionu a zamračila se. "Promiňte, asi jsem přeslechla vaše jméno."

"Hermiona," dostala ze sebe přiškrceně. "Jmenuju se Hermiona."

"Těší mě," usmál se na ni táta a podal jí ruku.

Potřásla si s ním. Táta! Bylo těžké ho pustit. Nemačkat. Neobejmout. Ale musela. Co by si pomyslel?

Táta se dál zdvořile usmíval a potřásl si rukou i s Ritou. Posadil se na pohovku k mamce. "Takže, hledáte nové zubaře?"

Rita se na Hermionu podívala. Zpráva byla jasná. Bylo to na ní.

Zhluboka se nadechla. "Já... nevím jak to říct." Řekne to. Řekne to. Řekne to.

Táta s mámou se dál zdvořile usmívali a čekali.

"Já... já jsem vaše dcera."

Ztuhli. Máma se podívala na tátu. "Racharde? O čem to mluví? Tvoje dcera?"

"To netuším," rychle zavrtěl hlavou a chytil mámu za ruku. "Mladá dámo, nevím, co si myslíte, že děláte, ale já nikdy-"

"Je to komplikované," vložila s do toho Rita.

Máma se mu vytrhla a přimhouřila oči. "Richarde, tohle mi vysvětli. Ty jsi s tou ženskou něco měl? Jak dlouho?"

Ne ne ne! Tohle bylo úplně špatně! "Ne!" vyhrkla Hermiona. "Rita není mám máma. Ty jsi."

Máma otevřela pusu a pak ji zase zavřela.

Hermioně se po tvářích rozkoulely slzy. "Vy jste mí rodiče." Vzlykla. "Je mi to moc líto. Nechtěla jsem..."

"O čem to mluvíte? Nemáme dceru," řekla máma. "Richarde..." bezradně se na něj podívala a zase ho chytila za ruku. "Nikdy jsme... přísahám, nikdy." Otočila se k Hermioně s Ritou. "Žádná adopce. Žádná -" Ztichla. Podívala se na Richarda. "Říkali, že se žádné vajíčko neuchytilo. Co když..." Znovu se podívala na Hermionu. "Vypadá jako tvoje sestra. Má tvoje oči. A nos mýho táty."

Táta zbledl. "To by neudělali... jak by to vůbec... Doktor říkal, že už nemají žádné-"

"Ale co když lhal? Co když dal naše vajíčka někomu jinému?" zeptala se ho máma s nadějí v hlase.

Mohla by je nechat. Mohla by je nechat si myslet, že je jejich dítě ze zkumavky. Že jim ji ukradli ale že je teď tady.

Rita jí silně stiskla ruku. Trhla sebou. Ne. To by nebylo správné. Už žádné lži.

"Tak to není," slyšela se říct. "Jsem vaše, jsem vaše biologická dcera. Ale... nepamatujete si mě, protože jste o všechny vzpomínky na mě přišli."

"Jak?" zeptala se máma.

"Tohle zní jako nějaké sci-fi," řekl táta odmítavě. Vstal. "Měli byste jít."

"Měli byste Hermionu vyslechnout," řekla Rita. "Pak půjdeme."

Hermiona jí děkovně stiskla ruku. "Jsem čarodějka," řeka tiše. Dívala se na svoje boty. "Byla válka a... byli jste v nebzpečí, protože jsem byla vaše dcera a bojovala jsem proti zlým lidem, kteří -" roztřeseně se nadechla a vydechla."Nebyli jste v bezpečí. Ale nechtěli jste odjet beze mě. Ale já nemohla odjet. Nepomohlo by to. Jen by nás našli rychleji a já musela pomoct Harrymu. Tak... jsem vám vymazala paměť- Beze mě jste mohli konečně odjet do Austrálie, jak jste vždycky chtěli."