"Myslím, že něco mám," řekla Rita hloubavě.

Hermioně vystřelila hlava nahoru. "Vážně?"

Rita zvedla prst. "Možná. A není to zrovna... legální."

Hermiona se zvedla a přešla k ní. "O co jde?"

"Krevní a rodová magie. Matriarcha rodu může mít větší vliv na magii rodu a snáz ovlivní určité věci. Otázka je, -"

"Kdo je podle magie matriarcha?"

Rita přikývla. "Přesně. Jestli to jsi ty, tak by dávalo smysl, že jsi měla takový úspěch. Jestli je to někdo jiný..."

"Jestli je to babička, tak jsme v háji. S mámou spolu nemluví."

Rita si povzdechla. "Já vím."

"Víš?"

Pokrčila rameny. "Řešilo se toho u vás doma docela dost. Hellen to dost trápilo."

To Hermiona nevěděla.

"Každopádně budeme muset za nimi. A ať to bude jak to bude, budeme jim o tom muset říct a musí s tím souhlasit."

Jo, toho se Hermiona bála.

"Co když... co když je jim takhle ale líp?"

"Nemají tebe, není jim líp."

"To nemůžeš takhle říct."

"Můžu. Znám je. Jsi jejich všechno. A zaslouží si tě mít zpátky."

Hermiona stiskla k sobě rty.

Rita ji chytla za ruku. "Bude to dobré. Věř mi."

"Proč mi pomáháš?" zeptala se slabě.

"Protože je to správná věc?"

Zavrtěla hlavou. "To nestačí."

"Mělo by. Navíc, Hellen a Richard mi chybí. Byli fajn. Nevím, co bych si počala bez jejich mentální stimulace."

Hermiona se rozesmála. Tátu imitovala opravdu dobře. "Pořád nemohl rozdejchat, že jsi ho porazila v piškvorkách."

Pokrčila rameny. "Vedla jsem ve své době šachový klub na škole. Měl si líp volit své soupeře."

"Jako třeba tu masařku, co nám pořád lítala v kuchyni?" zeptala se jí Hermiona.

"Ano. Na tu by možná stačil."

Vyprskla smíchy.

Rita se protáhla. "Myslím, že si zasloužím zmrzlinu. Máš?"

"Samozřejmě." Od toho filmového maratonu měla vždy jednu v mrazáku. "Co víno?"

"Zmrzlina A víno? Ty mě rozmazluješ. Val to sem."

V kuchyni rychle popadla skleničky, víno i zmrzlinu. Do háje s miskami, lžíce postačí. Stejně to snědí celé. "Můžu mít otázku?!" křikla na ni Rita z obýváku. "Mimo záznam?!"

Hermiona si odfrkla. "Ptej se."

"Proč nosíš dlouhý rukávy?"

Zaváhala. Byla ráda, že je stranou a že na ni Rita nevidí. Co jí na to má říct? Bellatrix si ji označkovala?

"Máš tam Znamení nebo nějaké jiné tetování, co je nerozvážností z mládí?!" zeptala se Rita lehce, jako by to tak vůbec nemyslela.

"Je to jen... Mám tam... suvenýr z války," řekla nakonec slabě. Ani nevěděla, jestli je jí v obýváku slyšet.

Nebyl to hezký pohled. Byla zvyklá na jizvy. Ale tohle. Tohle bylo... zlý. Ošklivý. Hnusný. Nechtěla to nikdy vidět. Nechtěla, aby to kdokoliv viděl. Možná by to zvládli odstranit, ale nechce to nikomu ukázat.

Bylo to ohavný.

A když to měla na sobě, tak byla o-

"To je mi líto."

Otočila se. Rita tam stála opřená o futra.

"Ukázala bych ti svůj, ale není vidět."

"Taky máš?" zeptala se překvapeně.

"Jen tady," řekla a poklepala si na hruď. "Nebylo to snadné pro nikoho. A vím, že oproti jiným si nemám na co stěžovat..." Povzdechla si. "Jen je v pořádku nebýt v pořádku. A tvůj suvenýr mě mrzí."

"Ron málem přišel o ruku, řekla slabě. Radši bych si to s ním vyměnila. Vydrápala by si to, kdyby mohla. A Harry měl na ruce tu sprostou větu. Neměla si na co stěžovat. Byli na tom hůř. Byli na tom hůř dýl. "Nesnáším to."

"Možná by s tím něco šlo udělat. Odstranit to? Překrýt to? Jsou tetování a kouzla, kterými - "

"Nechci o tom mluvit," utnula ji. "Pojďme si dát zmrzlinu a film.

"Dobře. Jak chceš.Vezmu ti to víno."

Jedna z věcí, které na Ritě oceňovala, bylo to, že si z ní nedělala legraci, že dělala věci po mudlovsku. Aspoň u sebe doma se mohla chovat jakou sebe doma. Prostě ji většinou nenapadlo, že by to mohla zakouzlit a odkouzlit.

Skončily u televize. Nejdřív se podívaly na zprávy, protože Rita potřebovala vědět, jaká je nejnovější situace tam a tam. Hermiona tu část nevnímala. Nepotřebovala slyšet o další válce.

"Jsou to dobří reportéři," řekla Rita tiše. "Dělají dobrou věc."

Hermiona se na ni udiveně podívala. "Myslíš?"

Rita přikývla. "Kdysi jsem si myslela, že to takové bude. Bylo mi asi tolik, co tobě. Náš svět je... menší. Omezenější. Není jako BBC nebo New Yorker."

Hermiona zvedla obočí. "New Yorker?" Ten doma nikdy neměli.

"Občas se o něm na BBC zmínili. Jsou to dobré noviny."

"Jak těžké je vlastně mít vlastní noviny?" zeptala se jí.

Rita si odfrkla.

"Zvládl to Lenčin táta. A on není zrovna nejpraktičtější," pokračovala Hermiona. "Jak těžké to teda může být?"

"Nejde jen o to vytisknout papír. Potřebuješ někoho, kdo bude psát. Někoho, kdo bude dělat korektury. Fotografa. Získávat přístup na akce, do Starostolce. Na to potřebuješ jméno. Peníze. Potřebuješ se nějak k lidem dostat. To je spousta věcí. Jinotaj je na houby, protože tyhle věci nemá a různě to lepí a nahrazuje. Nemá to kredibilitu. Já chci mít kredibilitu."

"Kolik?"

"Co?"

"Kolik peněz je potřeba."

Rita si ji změřila pohledem. "Hodně."

"A když bys je měla? Co by ti v tom bránilo?"

Rita zavrtěla hlavou. "To je jen zbytečné mluvení o ničem. Nedávají tam nějaký film?"

"Ne ne ne, počkej. Když nebylo něco, co jsme potřebovali, udělali jsme to sami. Když budeme mít peníze, budou potřeba lidi. Znáš někoho, koho bys chtěla, aby pro tebe psal?"

"O pár bych věděla," řekla neochotně.

"A šli by k tobě psát?"

"Možná."

Hermiona tleskla. "Výborně. No, máme kde začít. A fotit by mohl Colin. Je hodně..." Ztuhla.

"Hermiono?"

Colin.

Pane bože Colin!

"Já zapomněla. Já zapomněla!" Slzy se jí rozkoulely po tvářích. "Já zapomněla... zapomněla jsem... Na chvíli jsem zapomněla! Kurva!!!" popadla sklenici s vínem a mrskla ji o stěnu.

"Hermiono!" Rita si rychle sedla blíž a objala ji. "Co se děje?"

"Zapomněla jsem, že je mrtvý," dostala ze sebe mezi vzlyky. "Colin je mrtvý. Už nikdy nic nevyfotí. Je pryč. Je mrtvý."

Rita ji stiskla a jen ji držela. Nechala ji brečet a jen ji držela.

Colin byl pryč. Byl pryč. Byl pryč. Byl pryč. Byl pryč.

Byl pryč.

Rita voněla jako nějaké květiny. Jasmín? Růže? Něco takového. Když se Hermiona odtáhla, všimla si, že Ritiny tváře jsou taky mokré. Aspoň že kouzelnická řasenka se nerozpíjí. Uhnula pohledem. "Pojďme to přepnout. Měli by tam dávat Lásku přes internet. Upoutávky vypadaly hezky," řekla a ignorovala, jak ubrečeně zní.

Rita přikývla a podala Hermioně ovladač. Pohodlněji se opřela a přitáhla Hermionu k sobě. Nechala se. Bylo to dobré. Nebyla sama.

Křivonožka mňoukl a vyskočil k nim na gauč. Lehl si Hermioně do klína a packy položil Ritě na nohy. Rozpředl se.

Hermiona se uslzeně usmála a podrbala ho pod bradou a druhou rukou našla správný kanál. Byla tam blondýna v knihkupectví. To bylo ono.

"Kdo potřebuje skleničky?" zeptala se Rita a napila se přímo z lahve, kterou Hermioně podala.

"Přesně," odfrkla Hermiona. To by šlo. Prostě se šlo dál. Den za dnem. A když nebyly skleničky, pilo se z lahve. Svět nekončil.

Film byl zajímavý. Vtipný. Měla chuť toho chlapa několikrát proplesknout a Rita s ní souhlasila. Byl na proplesknutí.

Neodtáhly se od sebe celý film. Bylo jim dobře. Proč se odtahovat, když jim bylo dobře? Nebyly samy. A to bylo to důležité.

Snědly zmrzlinu, vypily víno. Házely polštáře na televizi, když měly chuť toho chlapa proplesknout. Už před měsícem zjistily, že kouzlit při koukání na film opravdu není dobrý nápad. Bylo to fajn. Bylo jim dobře.