"Tak kdy budou zásnuby?"

Trhla sebou.

Když otevřela oči, mířila hůlkou na Ritu Holoubkovou.

Nesklonila ji. Nebude to riskovat. Nemusí to být ona. Narovnala se a stoupla si. "Žádné zásnuby nebudou."

Rota zvedla obočí. "Nebudou? To je škoda. Mí čtenáři budou jistě zklamaní. Jste pár století. Dva hrdinové, kteří-"

"Ven."

Zarazila se a změřila ji pohledem. "Co, prosím?"

"Ven."

"Ale prosím, jeden rozhovor. Kratičký. Pro staré dobré časy."

Když jí vyhoví, zbaví se jí a bude mít klid. Jen... pro jistotu... "Jaký je nejlepší způsob trávení dlouhé chvíle?"

Rita se pousmála. "Piškvorky."

Sklonila hůlku. "Co chcete?"

"Rozhovor."

"Myslela jsem, co chcete vědět," procedila mezi zuby.

"Nemusíš být hned tak kousavá. Jak se máš?"

"Báječně."

Rita přikývla. "Jak spíš?"

"Jako když mě do vody hodí." A ona se topí a topí a topí.

"Co jsi naposledy měla k jídlu?"

Měla kafe. K snídani. Asi. "Sendvič ke svačině."

Rita mlčela.

Hermiona si ji změřila pohledem. "Co?!"

"Přemýšlím, jaká je šance, že mě prokleješ, když se budu ptát dál."

Ušklíbla se. "Zkuste to."

Rita přikývla. "Co se stalo... co se stalo Hellen a Richardovi?"

Ztuhla. Ne. Na to se neptá. Neptá se jí na její rodiče.

Rita udělala pár spěšných kroků dopředu. "Slehla se po nich zem. Hermiono, prosím, jsou... Co..."

"Žijí," dostala ze sebe přiškrceně. "Jsou v pořádku. V bezpečí."

"Merline díky! Tys mi dala!" Chytla se za srdce. "Holka tohle mi nedělej! Víš, jak jsem se o ně bála!? Nikdo nic neví. Nikdo ze sousedů neví nic o tobě. Fu." Oddechla si nahlas a sedla si do křesla. Odkopla boty na podpatku a položila nohy na konfereční stolek. "Fu. potřebuju panáka. Hu." Dál zhluboka dýchala. Zasmála se a zase si oddychla. "Jsou v pořádku."

Hermiona jen přitakala a přikyvovala. Snažila se nic necítit. Mrkala. Dýchala. To bude dobrý.

"Hermiono?"

Zavrtěla hlavou. Přitiskla si ruku na pusu ale pozdě. Rozvzlykala se.

Rita najednou byla vedle ní. Držela ji za ruku. "Hermiono? Co se děje? Mluv. Co se stalo?"

Dál vrtěla hlavou a vzlykala. Snažila se přestat ale nešlo to!

Rita jí přejížděla palcem po hřbetu ruky. "Ššššššš. Pusť to ven. Nedrž to v sobě."

Dál vrtěla hlavou ale dál vzlykala.

"Ššššš....."

"Jsou pryč," dostala ze sebe mezi vzlyky. "Jsou pryč a já nevím co dělat. Všechno vyšlo a já nevím, co dělat. Nevím, co dělat. Nevím, co dělat. Nevím, co dělat."

"Dýchej."

Odfrkla si. To nebylo vtipný. Ani trochu.

"Myslím to vážně. Dýchej. Nádech." A sama se nadechla. Propalovala Hermionu pohledem, dokud to po ní nezopakovala. "A výdech. Výborně. Ještě jednou. Nádech. A výdech."

Chvíli takhle dýchaly spolu. A pak už to bylo o něco lepší.

"Vymazala jsem jim paměť," huhlala. "Neví, kdo jsem. Jsou pryč. Ztratila jsem je. Jsou v Austrálii, jsou šťastní. Beze mě."

"O drahoušku," povzdechla si Rita a přitáhla ji k sobě do objetí. "To mě mrzí."

Jo, ji taky.

Rita ji stiskla. "Mluvila jsi se specialisty na mazání paměti?"

Zavrtěla hlavou. "Ne, jen jsem to kouzlo našla v knihovně Blacků. bylo těžký zařídit, aby fungovalo na všechno se mnou. Jestli se o tom někdo dozví, určitě půjdu do vězení."

Rita si povzdechla. "Holka, měla bys už všechno přestat řešit tím, že porušíš zákon. Deptá tě to."

"A kdyby mě to nedeptalo, tak bych to mohla snad dál tak dělat?"

"Samozřejmě. Jsou to dost geniální řešení."

Odfrkla si. "Jste strašná."

"Ne, jsem nejlepší. Máš ještě tu knihu?"

Přikývla. "Nic v ní o protikouzlu není. Dívala jsem se."

"Možná, když to kouzlo uvidím, tak mě něco napadne. Hermiono," řekla pevně, "tohle vyřešíme. Zvládneme to."

"Proč mi pomáháte?" zeptala se a zatroubila do kapesníku.

Rita počkala, než dotroubí. "Protože mám Hellen a Richarda ráda."

"Ale držela jsem vás v terárku!"

Pokrčila rameny. "Nebyla to dovolená podle mého gusta, ale dalo se to přežít. Život mi to nezničilo."

"Omlouvám se."

Rita se na ni dlouze dívala. Pak ji pohladila po tváři a setřela jí palcem slzu. "Omluva je přijata. Děkuju. A teď, jsi připravena jít zpátky mezi vlky?"

"To jsou spíš žraloci," utrousila Hermiona.

Rita se zasmála. "Žraloci. To se mi líbí." Dala si na klín kabelku a otevřela ji. Místo jedovatě zeleného brku vytáhla taštičku. "Trošku tě spravíme, co ty na to?"

Zaváhala. "Ale... Nic přehnaného, prosím."

Protočila své oči pod modrými stíny. "Neboj. Bude to decentní."

Zavřela oči a nechala Ritu kouzlit.

Její dotyk byl na Hermionině tváři jemný. Lehký. Něžný. Nebolel. Nestírala jí ani nerozetírala jí nic drsně a hrubě. Bylo to skoro pěkné.

"Víš, že si všichni myslí, že zásnuby budou co nevidět?" zeptala se jí Rita tiš a pokračovala v nanášení stínů.

"Vím," odpověděla stejně tiše a snažila se ani nepohnout. "Nejsme spolu ale... je to tak lehčí. Máme klid, když si všichni myslí, že jsme zadaní."

"Dokud jednoho z vás nenačapají s někým jiným. Pak z toho bude zbytečný skandál."

"Tak to budeme řešit pak. A nenačapají. Aspoň ne zatím."

"Můžeš si tím být tak jistá? Sláva je -"

"Jsem si tím jistá. Ron mi to sám nabídl. Nenutila bych ho do toho."

"To jsem neřekla."

Otevřela oči a probodla ji pohledem. "Ale myslela jste si to."

"Vždycky žárlil. Sláva mu sluší. Brzo si uvědomí její výhody."

Zavrtěla hlavou. "Ne, teď je jiný. Všichni jsme jiní."

Rita asi něco slyšela v jejím hlase, protože přikývla. "Máš pravdu. Omlouvám se."

Povzdechla si. Nikomu z nich nebylo dobře. A Ronovi sláva opravdu slušela. Šlo mu to.

Beru to jako daň za všechny ty roky, kdy jsem to Harrymu záviděl. Teď si to vyžeru za nás za všechny. A jestli díky tomu budete mít vy dva víc klidu... stojí to za to.

Pořád se cítil provinile, že je opustil. I když mu dávno odpustili. Harry se stáhl do ústraní. A tak to bylo na ní a na Ronovi. Nemohla v tom Rona nechat a udělat to taky.

Zavřela oči a Rita se vrátila k práci.

Byly potichu.

"Hotovo," řekla Rita tiše. Hermiona otevřela oči a vzala si zrcátko, které jí podávala.

Vypadala... líp. "Asi bych měla tu stylistku propustit."

"A o čem by pak holky v Týdnu čarodějek psaly?"

"Co?!"

Rita vážně přikývla. "To, jak ti co nesluší, tam píšou dost často. Ale neboj, vždycky to směřují na tu madam dokonalou, ne na tebe. Pokaždý úpenlivě prosí, ať si seženeš někoho jiného, a pak se zase vrátí k dobročinné akci týdne a kam přesně všechny ty peníze šly." Když viděla její výraz, odfrkla si. "Nepodceňuj sílu ženských plátků, věř mi."

Hermiona se na sebe podívala. "Takže vypadám hrozně?"

"Nee," řekla Rita rychle. "Jen dlouhé rukávy a rukavice u společenských rób a šatů... na někom tvého věku... nevypadá to úplně dobře. Mohlo by to vypadat líp. I když se to takhle běžně nenosí. Působí to zvláštně."

Hermiona si zatahala za rukáv na levé ruce.

Rita si toho všimla. "Hermiono..."

Kousla se do rtu. To teď řešit vážně nebude. "Měly bychom jít. Já bych měla jít. Uvidíme se později." Vstala a vyrazila ke dveřím. Stiskla kliku a ještě se otočila. "Děkuju za pomoc."

Myslela to vážně. Dýchalo se jí o něco líp.