Princezna Nebelvíru. Tak jí říkají. Princezna Nebelvíru.

Cval. Cvak. Cvak.

Přes blesky foťáků a barevný kouř není nic vidět a stěží slyší otázky novinářů, které po ní pokřikují.

Další společenská událost. Už ani neví, k čemu to je. Charita? Získání peněz na přestavbu něčeho? Výstavbu něčeho jiného?

Výročí?

Narozeniny?

Svatba to nebyla určitě. Tím si byla skoro jistá.

Ale stála tu na koberci před vchodem v načančaných šatech, do kterých jí oblékla její stylistka. Prý ji musela mít. Už ani nevěděla,kdo to zařídil.

Usmívala se, snažila se sebou necuknout při každém prásknutí blesku. Při každém ženském ječáku. Proč všichni znějí jako Bellatrix?!

Ron vedle ní na něco odpovídal. Stiskla mu ruku.

Pootočil k ní hlavu, neznatelně přikývl. Blýskl úsměvem po novinářích a něčemu se zasmál. Nasměroval je ke vchodu a ledabyle si ji přetáhl na druhou stranu, aby ji štítil před blesky a křikem.

V uších jí řinčelo, když vstoupili do ticha tlumených hovorů a drnkání harfy.

"V pořádku?" zeptal se jí tiše stále s tím společenským úsměvem.

Neodpověděla.

"Večeře začíná za hodinu. Můžeme jít někam stranou, jestli chceš."

Soustředila se na svůj dech.

Matně vnímala, že ji Ron odvádí pryč. A pak už seděla na něčem měkkém se sklenicí něčeho studeného v ruce.

"Je to jen voda."

Napila se.

Byla to jen voda.

Snad. Další otravy už nepotřebují.

"Hermiono?"

"Je toho jen moc," zašeptala slabě. Snažila se nic necítit.

Nechtěla znovu brečet. Museli by zavolat její stylistku, aby ji před večeří spravila.

"Můžeme odejít. Něco jim namluvíme. Nebo můžeš jít sama a já tu zůstanu,jestli chceš."

Kousla se do rtu a přejížděla prstem po orosené sklenici. "Jak to, že si v tom tak dobrý?" zeptala se ho tiše.

Neodpověděl jí.

"Nevím, jak dlouho to ještě vydržím," přiznala se mu.

"Nemusíš nic držet," řekl jí vážně. "Můžeš odjet. Cestovat. Pracovat. Dělat co chceš. Tohle nechat za sebou. Hermiono, nemusíš nic držet."

"Nemůžu vás tu nechat."

"Můžeš. Už jsi udělala dost. Je konec. Už nemusíš nic."

Začne brečet. Zvedla hlavu a zadívala se upřeně do stropu. Snažila se zhluboka dýchat. "Nemůžu. Měla bych... měla bych vám všem pomáhat. Stavět sirotčince, chytat Smrtijedy, měnit zákony. Osvobodit skřítky. Měla jsem plán a teď bych ho měla plnit. Teď ho konečně můžu začít plnit." Rozechvěle se nadechla. "Měla bych se stát nejmladší ministryní v historii. Teď je to... Změnit svět k lepšímu. Ještě není konec..."

Mlčel.

Kdyby nic nedělala, zůstane doma. Bude jen zírat do zdi. To přeci nejde.

"Hermiono..."

Podívala se na něj.

Neměl by se na ni dívat tak smutně. Zasmála se. "Není to tak hrozný. Jen jsem asi unavená."

"Hermiono..."

Zavrtěla hlavou. "Dej mi chvíli a budu zase v pohodě. Jen se potřebuju sebrat."

Otevřela náruč a on ji hned poslechl. Sehnul se a objal ji. Stiskla ho. "To bude dobrý," řekla mu.

Odtáhl se a ona si poklepala na tvář. Pousmál se a dal jí tam letmou pusu.

"Jdi napřed. Za chvíli tam budu."

Chvíli ještě váhal, ale pak přikývl a šel.

Jakmile se za ním zaklaply dveře, přestala se usmívat. Bylo těžké se jakkoliv tvářit. Ron to myslel dobře. On a Harry byli to nejbližší, co měla. Zavřela oči a opřela se o područku. Jen chvíli tu bude a pak vyrazí.

Cože to bylo, zahajovací tanec? Nebo večeře?

Kruci. Nemohla si vzpomenout.