Hermiona zatřásla s lahvičkou. Zelený brouk v ní ležel na zádech a zoufale mrskal nožičkami. Lupl křídly a obrátil se na nohy.

Opuštěná učebna na to byla ideální. Omráčila brouka, vyklepla ho na stůl a mávnutím hůlky ho proměnila do lidské podoby. Rita Holoubková byla na stole groteskně rozcapená, hlava i nohy jí visely přes okraj. Vzala ji a otočila ji, aby neležela na štorc. Pevně ji připoutala a zakouzlila Aquamenti.

Škodolibě se ušklíbla, když se Rita se zalapáním po dechu probrala. Dobře jí tak, štěnici jedné.

"Pusť mě!"

Zavrtěla hlavou a odhrnula ji mokrou ofinu přilepenou k čelu. "Promluvíme si."

"Nemáš právo mě držet. Pusť mě!" vřískla a zacloumala pouty.

"Jistě, jistě. Jen... promluvíme si, ano?"

Rita na ni mžourala. Kampak se jí poděly brýle? Hermiona si sedla vedle ní na stůl. "Neregistrovaný zvěromág... ts ts ts. Co by se asi tak mohlo stát, kdyby se to lidé dozvěděli? Kdyby se to dozvědělo ministerstvo. Čtenáři Denního věštce? Co by lidé řekli, kdyby se dozvěděli, že Já a zase já je ošklivá slídivá štěnice?"

Rita polkla. "Nevíš, o čem mluvíš, holčičko."

Naklonila se, aby ji Rita líp viděla do tváře. Pousmála se a snažila se, aby to byl stejně ošklivý a jedovatý úsměv, jako měl Snape. "Myslím, že vím. Co vás zničí víc? Až přijdete o reputaci nebo svobodu?"

Rita znovu polkla. "Na to nemáš. Blafuješ."

Hermioně se zkroutil žaludek. Zničit někomu život? Ne, možná na to neměla. Ale pokusit se může. Přimhouřila oči a nenápadně si otřela zpocenou dlaň o sukni. "Chcete to risknout? Vůbec mě neznáte. Nevíte, čeho jsem schopná."

Rita se ušklíbla. "Že tě neznám? Ale prosímtě, nejsi zrovna kdovíjaký oříšek. A já rozlouskla těžší případy. Jsi a vždycky budeš jen nejlepší kamarádka někoho slavného. Jsi zamilovaná. Marně, podotýkám. Myslíš si snad, že si tě teď konečně všimne?" Zasmála se. "Ale prosimtě. Taková šedá myš. Nikoho nezajímáš. A už vůbec ne jeho. Měla bys mi být vděčná. Díky mně tě aspoň chvíli někdo znal. Ale brzo zapomenou, že vůbec existuješ. Hermiona kdo? Grangerová co?"

To bolelo.

To hodně bolelo.

Měla pravdu. Ne s tím zamilováním, ale s tím, že je nikdo. Ale to nevadí. To právě teď vůbec nevadí.

Přikývla. "Nikdo si mě nevšímá. Právě. Nikdo mě nezná, nikoho nezajímám. Šedá myš se snadno ztratí. Líp než křiklavý brouk." Ke konci už ve svém hlase znovu slyšela jistotu.

Zdálo se jí to, nebo měla Rita orosený horní ret? Byla nervózní? Snad. To by bylo dobré.

Představila si Levanduli a její zpěvavý hlas. "Nelíbí se mi, co za lži píšete," řekla lehce. Jako by vůbec neměla Ritu připoutanou ke stolu.

Rita se štěkavě zasmála. "Smůla, holčičko. A nejsou to lži. Jen pravda z jiného úhlu pohledu. Ale asi jsi moc hloupoučká, abys to pochopila, že?"

"Ne," zavrtěla hlavou. "Ale myslím, že bychom se měly zaměřit na to, jakému úhlu pohledu se od teď budete věnovat." A teď už zněla zase jako ona.

Rita ji probodla pohledem. "Nikdo mi nebude diktovat, co mám psát."

Hermiona netrpělivě poklepala nohou. "Jistě, jistě. Říkejme tomu tedy doporučení, ano?"

Zatnula čelist. "Nikdo mě cenzurovat nebude."

"Samozřejmě, že ne." Protočila oči. "Jen se domluvíme, o čem budete psát."

"A když ne?"

Znovu se ošklivě usmála. "Tak si vyzkoušíte na vlastní kůži, co se děje těm, co chtějí ublížit Harrymu. Jak se tomu říká? Investigativní novinařina? Rozhodně je to profesionálnější než to, co děláte vy."

Odfrkla si. "Vyhrožovat neumíš."

Povzdechla si. V tom má asi pravdu. "Když to je to. Já to nemusím umět. Stačí, když to splním. Když jste psala o Harrym, zjišťovala jste si něco o předchozích učitelích?" zeptala se jí a něco uvnitř ní si užívalo to zmatení na Ritině tváři.

"Myslíš bradavickou kletbu?"

"Ano," usmála se na ni, "tak trochu. Ono... pořád je to kletba, i když jsme ji trochu pomohli, ne?"

"O čem to mluvíš?"

Ano, definitivně to na horním rtu byl pot.

"Podařilo se vám zjistit, co se stalo profesorovi Quirellovi?"

"Vrátil se do Rumunska."

Naklonila hlavu na stranu. "Možná, že tam jeho popel rozprášili... no vidíte, nikdy jsem nepřemýšlela, co se s jeho ohořelými ostatky stalo!"

Rita zbledla.

"Takový sympaťák to byl většinu času." Povzdechla si. "Jeden z nejlepších učitelů, co jsme měli. Ale, no, co má člověk dělat, když se z něho vyklube takovej... takovej falešnej... takovej..." Odmlčela se ale pak pokrčila rameny. "Ale kdybyste u toho byla, jistě byste se mnou souhlasila, že si to zasloužil. Takhle někomu ubližovat... pořád si ale myslím, že Lockhart skončil hůř." Zamračila se. "Definitivně skončil hůř. A já ho při tom měla tak ráda. Vás nemám ráda vůbec."

"Lockhart?" Hlas Ritě přeskočil.

Hermiona přikývla. "Lidi se prostě nepoučí. Je to marný. Ale člověk se na nich aspoň naučil, co a jak dělat, aby ochránil ty, na kterých mu záleží. Vraťme se ale k vám. Buď se domluvíme, nebo se ztratíte."

"Ztratím?"

Hermiona se pokusila tvářit nonšalantně. "Na pár měsíců. Let. Napořád. Těžko říct."

"Jak?"

Pokrčila rameny. "Nikdy jsem nebyla na mazlíčky, ale kvůli vám udělám výjimku. Proč nemít kouzelného dlouhověkého brouka v nerozbitné sklenici? Ta dlouhověkost bude nejzajímavější. Dovedu si představit, že si i moje vnoučata budou velmi rády hrát jejich... broučkem."

Rita ji vyjeveně sledovala. "Jsi blázen."

"Někdo být musí. Domluvíme se?" zeptala se obchodně.

Dlouho bylo ticho.

"Dobře."

Hermiona tleskla. "Výborně. Už jsem připravila smlouvu."

"Smlouvu?"

"Samozřejmě. Když ji porušíte, stane se několik věcí. Dala jsem na to pojistky. Možná ztratíte i magii, kdo ví. Nebo život. Ta kniha se tvářila, že je to to samé, tak nevím. Nebyla to moc pěkná kniha." Snažila se znít lehkomyslně a jako by to bylovšechno jasné jako facka. Podle Ritinýho výrazu to fungovalo.

"Nic takového nepodepíšu."

Hermiona přikývla. "Chápu, musíte si to rozmyslet."

Než stačila Rita zareagovat, omráčila ji znovu. Pak ji zase proměnila v brouka a strčila zpátky do lahvičky.

Zhrouceně si sedla na židli a pozorovala lesklou reportérku. Pár dní jí prospěje. Ruka se jí třásla vysílením. Musí nabrat síly. Tohle kouzlo nebylo vůbec snadný. Hrát si na zlou vůbec nebylo snadný.

Ale tak, někdo Ritě musí udělit lekci.