Lesem schovaným pod bílou peřinou se ozvalo cinkání, které vyrušilo pár vrabčáků doposud klidně poskakujících po úzké lesní cestě hledaje něco do zobáčků.
  Jen tak tak stihli vzlétnout, aby uletěli před starším kolem, co si to řítilo po cestě přímo do vesnice.
  Za hnědovlasím mladíkem, který na kole jel a daval pozor, aby svím dopravním prostředkem nahodou žadnému lesnímu zvířátku neublížil, vlála ve větru jeho dlouhá, modře pruhovaná šála, která podobně jako kolo již něco pamatovala. I přes poněkud špatný stav kola se v jízdním košíku nacházel poměrně moderní foťák spolu s různými sešity plnými jeho poznámek a krezeb.

  Když klučina dojel do vesnice, trochu spomalil, aby náhodou nikoho nesrazil. Vracel se akorát z vedlejší vesnice z práce a také nasledného pozorování tamní flóry a fauny, takže se již už celkem promrzlý těšil na příjemné teplo jeho domku.
  Na to však nejprve musel projet touto zasněženou vesničkou.
  Jak tak klidně projížděl mezi domky a nechal své nohy odpočívat po vyjetí většího kopce, projížděl zrovna kolem několika dam, co si něco šuškaly.
  Většinou tomuto klabosení nevěnoval příliž pozornosti a raději se soustředil na cestu před ním, ale když k němu dnes dolehla ona slova, okamžitě měl ten rozhovor veškerou jeho pozornost...
  ,,Doufám že ten hon uspořádají brzy." Ozvala se zrovna jedna z žen a kluk na kole úplně zkoprněl.
  Hon..?
  ,,To jo, ty lesní mrchy mi už ukradly pět kuřat a nespočet vajíček..." Stěžovala si druhá.
  ,,Alespoň by z nich mohl být dobrý kožich." Při slovech té třetí se mladému milovníkovy zvířat udělalo zle.
  Jak to vůbec mohou říkat?! Rozčiloval se. Mluvili o nich jako by to ani nebyli živé bytosti a...
  Dřív, než stihl své myšlenkové pochody dokončit ho přerušila rána. Příliž se soustředil na rozhovor tří žen, kolem kterých projížděl a přestal dávat pozor na cestu.
  Pochopitelně se to neobešlo bez následků a než si mladík stihl uvědomit, co se děje, letěl přes řiditka přímo na cestu.
  Měl štěstí, že se zrovna nenacházel na štěrkem pokryté cestě a tak zkonšil jen lehce pomlácený ve hroudě sněhu, který taktéž jeho pád o dost změkčil.
  Zatím, co se s heknutím zvedl a začal zbírat své sešity a foták ze sněhu, věděl, že tohle musí nějak zatrhnout.
  Obzvláště při vzpomínce na toho draka, co se mu před časem procházel po zahradě věděl, že by to nemuselo nedopadnout dobře ani pro jednu stranu.

•●¤●•

  Různorodá skupinka složená z pěti zvířátek šla podél říčního břehu a následovala stále poněkud rychlejší tok řeky. Slunce by se touto dobou, kdyby nebylo zchované za těžkými sněhovými mračny, již přiklánělo k obzoru, a oni byli již víc jak půl dne na cestě. Občas se sami sebe ptaly, jak daleko to jejich kamaráda jen mohlo odnést. Nikdo nechtěl ani pomyslet na to, že ho to vůbec nikde vyplavit na břeh nemuselo...
  Vedení se ujal šedý králík, ktery udával rychlé tempo a při tom netrpělivě švihal oušky. Za ním ťapkal rudý lišák, který neustále pozoroval vše kolem sebe s jistou dávkou oslnění. Očividně nikdy předtím tu část lesa neopustil. Vlastně pro něj byl nový i sních, který ten den před rozbreskem začal padat a cely jejich les změnil k nepoznaní.
  Jako další šla bílá vlčice, která neustále pohledem kontrolovala celou jejich "smečku." Na zádech jí seděla šedá králičice, která se podobně jako lišák před nimi rozhlížela z vlčího hřbetu jako z nějaké rozhledny. I když králičice se spíše s jistými obavami rozhlížela po vyplavené bílé kupě chlupů a peří. Ona sníh znala a tak věděla, stejně jako skoro kazdý v jejich skupině, že i když je mozná oo některých stránkach pěkný, nikdy neprináší nic dobrého.
  Jejich průvod uzavíral černý drak, který se unaveně rozhlížel kolem sebe. Hlavu měl však již sklopenou u země a ocas táhl za sebou ve sněhu. Nuka by to nejspíš nikdy nepřiznal, obzvlášť, když se jednalo o zdraví jejich kamaráda, ale měl už opravdu dost...
  Zatím, co se pomaloučku blížil brzký zimní soumrak, z nebes opět začal padat jemný sních a tím jim znepříjemnil hledání ještě o to víc.
  Midnight se neustále ohlížela po jejich šupinatém společníkovy, který nevypadal vůbec dobře. Zřejmě velkému plazovy takto chladné podmínky nedělaly vůbec dobře a v kombinaci s probděnou nocí to vypadalo, že se brzy už ani neudrží na nohou.
  ,,Měli bychom si odpočinout." Řekla tedy nahlas svou myšlenku Midnight poté, co svůj zrak chvíli upírala na mraky posetou oblohu. Jedním si byla jistá. Jen tak sněžit nepřestane...
  ,,Zbláznila jsi se?!" Vyskočil do vzduchu hned tmavý králík a na vlčici se otočil. ,,Musíme jít dál a Vastyho najít! Nemůžeme ho tu v takovém počasí nechat!"
  ,,Za chvíli už nebude vidět na krok. V takovém počasí bychom ho snadno mohly minout." Ohradila se vlčice. ,,Navíc někteří z nás si potřebují odpočinout." Dodala a otočila se na Nuku, který se plahočil za nimi a málem až do Midnight narazil.
  Nebyl to však pouze velký drak, na kterém se celodení tůra již podepsala. Dia si již před časem s trochou ostychů poprosila o kradké svezení. Její kradké nožky v kombinaci se závějí nebyly zkrádka to pravé a již i Firo, který jindy oplíval až přehnaným množstvím energie byl až příliž klidný a v modrých očích měl již také menší známky únavy.
  I černý králík únavu pociťoval, ale snažil se ji vytěsnit a pokračovat v cestě, proto se nyní né příliž nadčeně na vlčici mračil.
  ,,Musíme Vastyho najít co nejdřív!" Trval si Shadow na svém a Midnight měla co dělat, aby nezačala vrčet.